ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1496.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1496/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2004 o dovolání podaném obviněným V. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 10 To 279/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 1 T 15/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. T. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 1 T 15/2003, uznán vinným, že
1. dne 22. 10. 2002 kolem 15.00 hodin v katastru obce B., okres K. H., na silnici I. třídy č. 2 ve směru jízdy od P. na K. H. jako řidič nákladního vozidla zn. DAF, s návěsem, při sjíždění prudkého klesání v pravotočivé zatáčce nepřizpůsobil rychlost jízdy všem okolnostem, na mokrém povrchu došlo k vybočení návěsu do protisměru, kde se návěs střetl s protijedoucím osobním autem zn. Š Forman, řízeným P. S., který utrpěl tříštivou zlomeninu kosti pažní vlevo, zlomeninu krčku levé lopatky, mnohočetnou blokovou zlomeninu žeber vlevo, krvácení do pohrudniční dutiny vlevo, pneumotorax vlevo, zhmoždění levé plíce, zlomeninu klenby lebeční, zlomeninu spodiny lebeční a tržné poranění levého boltce s dobou léčení více než 1 rok, a jeho spolujezdec V. R., utrpěl lehké zranění spočívající ve zhmoždění čelní krajiny hlavy, hrudní kosti, oděrkách očních víček, podlitině hlavy a obličeje s dobou léčení nejméně týden,
2. poté, co dne 22. 10. 2002 kolem 15.00 hodin v katastru obce B., okres K. H., na silnici I. třídy č. 2 ve směru jízdy od P. na K. H. jako řidič nákladního vozidla zn. DAF, s návěsem, zavinil dopravní nehodu, při které došlo ke střetu s protijedoucím osobním autem zn. Š Forman, řízeným P. S., jenž měl za následek těžké zranění P. S. s následným léčením nejméně 1 rok a lehké zranění spolujezdce V. R., s dobou léčení nejméně 1 týden, na místě nehody nezastavil, neposkytl zraněným pomoc, z místa ujel a byl zjištěn až po rozsáhlém pátrání Policie ČR.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestné činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. a uložil mu za to podle §224 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali jak obviněný, tak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře v jeho neprospěch odvolání, která projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2003, sp. zn. 10 To 279/2003, a rozsudkem rozhodl tak, že:
podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu;
za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. odsoudil obviněného V. T. podle §224 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let;
podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému V. T. dne 6. 10. 2003, jeho obhájci JUDr. O. S. dne 30. 9. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Kutné Hoře dne 29. 9. 2003.
Dne 1. 12. 2003 učinil obviněný V. T. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze i rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře. V obecné rovině uvedl, že dovolání podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a posouzení nesprávně a neúplně hodnocených důkazů.
V podrobnostech k uplatněnému dovolacímu důvodu rozvedl, že nemá námitek proti výroku o vině v jeho bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně, avšak nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že se dopustil též druhého skutku, ve kterém je spatřován trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák.; k takovému závěru nelze na základě provedených důkazů dojít a při rozhodování o vině ohledně tohoto skutku mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo. Argumentoval přitom tím, že závěry znaleckého posudku, který ve věci zpracoval znalec Ing. P. T., nejsou jednoznačné a nesvědčí pro závěr, že věděl o kolizi s druhým vozidlem; v tomto směru poukázal i na výpovědi svědků V. R. a J. V. a uvedl, že na základě jeho jednání po nehodě, kdy jím řízený nákladní vůz nijak nezměnil styl ani rychlost jízdy, nelze dojít k závěru, že by z místa nehody ujel. Uvedené skutečnosti není možné dovodit ani z toho, že ve vzdálenosti tří až pěti, či tří až osmi kilometrů od místa dopravní nehody zastavil (jak vyplývá ze záznamu tachografického kotoučku), neboť znalec uvedl, že se jednalo o velmi krátkou zastávku trvající maximálně tři minuty, a vyšetřovací pokus pouze prokázal, že v daném místě tuto zastávku nevyžadovaly dopravní podmínky, nijak však nebyla zpochybněna jeho obhajoba, že zastavil za účelem telefonátu se svým šéfem, když navíc, pokud by se jednalo o zastavení za účelem prohlídky poškození vozu, jistě by taková zastávka (s ohledem na délku vozidla) trvala déle.
Závěrem dovolatel shrnul, že v dané trestní věci nebyl prokázán jeho úmysl (a to ani ve formě úmyslu nepřímého) ve vztahu ke znakům objektivní stránky trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., čímž nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky jako jednoho ze znaků jeho skutkové podstaty. Navrhl proto Nejvyššímu soudu, aby podle §265k tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 9. 12. 2003). Ke dni svého rozhodnutí Nejvyšší soud neměl takové případné vyjádření k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) a h) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž jednak byl obviněný uznán vinným (resp. odvolací soud shledal správným a ponechal nedotčen výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně) a byl mu uložen trest, a jednak jím byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., neboť podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost. Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát. Dovolatel jejich prostřednictvím totiž brojí výlučně proti způsobu hodnocení důkazů (jak ostatně i sám uvádí: … rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného … posouzení nesprávně a neúplně hodnocených důkazů …) a správnosti učiněných skutkových zjištění ohledně skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, když současně provádí jejich vlastní hodnocení a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Jeho výhrady, že závěry znaleckého posudku nejsou jednoznačné, a že ani na podkladě tohoto posudku, ani výpovědí svědků V. R. a J. V. (z nichž vyplývá, že po nehodě nijak nezměnil styl a rychlost jízdy) nelze dojít k závěru, že věděl o kolizi s druhým vozidlem, stejně jako jeho tvrzení, že pokud podle záznamu tachografického kotoučku posléze ve vzdálenosti tří až pěti, či tří až osmi kilometrů s vozidlem zastavil, stalo se tak za účelem telefonátu se šéfem a nikoliv prohlídky poškození vozu, svědčí o požadavku obviněného změnit toliko skutkové zjištění soudu prvního stupně a současně jsou polemikou s tím, jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jestliže přitom obviněný rozhodujícím soudům vytýká, že měly postupovat podle zásady in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, jestliže uvedl, že nebyl prokázán jeho úmysl ve vztahu ke znakům jeho objektivní stránky, tj. že úmyslně z místa nehody ujel, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že v podstatě veškeré výhrady, které obviněný uplatnil v dovolání, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a jsou také opakováním jeho obhajoby z řízení před tímto soudem. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, tento se jimi zabýval a vypořádal se s nimi (ztotožnil se přitom s argumentací nalézacího soudu v tomto směru).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a