ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.151.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 151/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2004 dovolání, které podala obviněná Z. B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 11 To 283/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 46/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Z. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 10 T 46/2003, byla obviněná Z. B. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., protože
v období nejméně od počátku roku 2001 do 7. 10. 2002 jako pracovnice stavebního odboru M. ú. v R. svévolně zadržovala svěřené finanční prostředky vybrané stavebním úřadem jako správní poplatky, přičemž takto zadržované prostředky dílem postupně používala pro osobní potřebu,
a)v průběhu roku 2001 popsaným způsoben zadržela 174.200,- Kč, ačkoliv tyto prostředky měla v souvislosti s roční uzávěrkou odvést do hlavní pokladny
b) od počátku roku 2002 pokračovala ve svévolném zadržování prostředků až do odhalení jejího činu dne 9. 10. 2002, v tomto období zadržela neoprávněně dalších 195.950,- Kč,
Městu R. uvedeným jednáním způsobila škodu v celkové výši nejméně 370.150,- Kč.
Za tuto trestnou činnost byla obviněná odsouzena podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Městu R. se sídlem v R., S. ul., částku 370.150,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 11 To 283/2003, byl z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněné Z. B. uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Městu R., zastoupenému .M. ú. se sídlem v R., S. u., částku 370.150,- Kč. Ve výroku o vině a uloženém trestu odnětí svobody zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Opis rozsudku soudu druhého stupně byl doručen dne 27. 10. 2003 Okresnímu státnímu zastupitelství v R. a obhájci obviněné JUDr. J. M. a dne 29. 10. 2003 obviněné Z. B.
Dne 10. 11. 2003 podala obviněná Z. B. prostřednictvím shora jmenovaného obhájce u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou do rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 11 To 283/2003, ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně dovolání, kterým napadla výroky o vině, trestu a náhradě škody.
V podstatné části dovolání obviněná zrekapitulovala uplatněné odvolací námitky (soud prvého stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, rozhodnutím o vině porušil ustanovení trestního zákona, uložil nepřiměřeně přísný trest a nesprávně rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody) s tím, že se jimi odvolací soud dostatečně nezabýval. Pokud jde o výrok o vině soudu prvého stupně vytýkala účelové a jednostranné hodnocení důkazů v její neprospěch a nepřihlédnutí k její neměnné obhajobě spočívající v tom, že vzhledem k narůstajícímu objemu práce nestíhala zapisovat všechny stvrzenky za vybrané správní poplatky do pomocného sešitu a peníze průběžně odevzdávat do hlavní pokladny městského úřadu. V odvolání připomínala, že v době údajného spáchání předmětného skutku nebyla vázána povinností odvádět svěřené prostředky po sumarizaci určitou částkou, případně v pravidelných intervalech, do hlavní pokladny městského úřadu, když tato povinnost jí byla městským úřadem uložena až od 8. 10. 2002, tj. poté, co byly svěřené prostředky odcizeny nezjištěným pachatelem. Soud prvého stupně se nezabýval ani skutečností, že povinnost odvádět svěřené prostředky v pravidelných časových intervalech nevyplývala z obsahu náplně její práce, ani z obsahu dohody o hmotné odpovědnosti, přičemž existenci uvedené povinnosti nelze dovodit ani z výpovědi svědků (H. G., P. D., J. K. a Ing. P. R.), resp. z jejich odkazů na „obecně známou praxi“. Podle obviněné nebyl podán jediný relevantní důkaz ohledně obeznámení její osoby s touto “praxí“, přičemž na městském úřadě v podstatě nefungovaly k vybraným penězům kontrolní mechanismy, což jí nelze přičítat k tíži. Rovněž zpochybnila závěr soudu o dokonání trestného činu zpronevěry svěřených prostředků před vloupáním do objektu městského úřadu. Ve vztahu k výroku o trestu obviněná připomněla, že v odvolání namítala, že při náležitém posouzení věci nebyly dány podmínky k uznání viny, a tím ani pro uložení trestu. Podpůrně vytýkala i nepřiměřenou přísnost uloženého trestu (rozpor s hledisky uvedenými v §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák.). Ohledně výroku o náhradě škody uvedla, že žádnou škodu nezpůsobila. Proto podmínky k uložení povinnosti ji nahradit nebyly dány a poškozený měl být s uplatněným nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Naplnění dovolacího důvodu obviněná spatřuje právě ve skutečnosti, že odvolací soud důsledně nepřihlížel k její neměnné obhajobě a v rámci odvolacího řízení k uplatněným výše konstatovaným námitkám.
Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozsudky soudů prvého a druhého stupně ve výrocích o vině, trestu i náhradě škody, a to včetně všech rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změnám, navozeným zrušením těchto rozhodnutí, pozbyla podkladu. Dále aby podle §265m odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl, že se obviněná Z. B. podle §226 písm. a), popř. písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro předmětný skutek a poškozené Město R. se odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněné nesplňovalo obsahové náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., soud prvého stupně doručil jejímu obhájci dne 16. 1. 2004 výzvu k odstranění vad dovolání ve lhůtě dvou týdnů od jejího doručení. Dne 21. 1. 2004 bylo Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou doručeno podání obviněné učiněné prostřednictvím shora jmenovaného obhájce (označené jako doplnění dovolání), v němž uvedla, že dovolání opírá o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a v podrobnostech odkázala na své předchozí podání.
V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. soud prvého stupně doručil Nejvyššímu státnímu zastupitelství dne 26. 11. 2003 opis dovolání obviněné a dne 27. 1. 2004 opis podání označeného jako doplnění dovolání s upozorněním, že se může k mimořádnému opravnému prostředku písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. V písemném vyjádření ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 1 NZo 1090/2003, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že shledal dovolání obviněné důvodným v části brojící proti právní kvalifikaci skutku. Podle jeho názoru ze skutečnosti, že obviněná neodvedla peníze do hlavní pokladny, ale ponechala je, byť poměrně dlouhou dobu, ve svém pracovním stole na pracovišti, nelze učinit závěr, že je odňala z dispozice jejich vlastníka, který se za celou dobu ani nepokusil učinit žádná opatření, která by obviněnou k odvedení peněz do hlavní pokladny přiměla. Z tohoto důvodu nemůže obstát závěr, že si svěřené peníze v celkové výši 370.150,- Kč přisvojila, a právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. je nesprávná. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněné vyhověl, napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ jiného rozhodnutí vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Přípisem ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 1 NZo 1090/2003, doručeným Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 4. 2. 2004, státní zástupce sdělil, že jeho vyjádření i po doplnění dovolání obviněnou zůstává nezměněno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné Z. B. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V podaném dovolání obviněná Z. B. uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného zákonného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná osoba uznána vinnou. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ze zákonem vymezeného dovolacího důvodu rovněž vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvého stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř. ), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Napadeným rozsudkům obviněná vytýká předně vady ve skutkových zjištěních, jejichž existenci spatřuje zejména v nesprávném hodnocení soudem provedených důkazů, přičemž s ohledem na shora rozvedené okolnosti není dovolací soud oprávněn tyto tvrzené procesní nedostatky posoudit, neboť obsahově nenaplňují uplatněný dovolací důvod, a ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř. Ze stejných důvodů je nutno označit za irelevantní i výhrady obviněné ohledně výroků o trestu a náhradě škody. V případě, že by obviněná uplatnila jen tyto námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě jsou ve skutečnosti vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští.
Dále své námitky obviněná zaměřuje proti nesprávné právní kvalifikaci skutku uvedeného ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit jejich důvodnost. Z hlediska napadeného rozsudku i obsahu dovolání je s poukazem na dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nastolena otázka, zda skutek, jak byl soudem zjištěn, vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., popřípadě o který jiný trestný čin podle příslušného ustanovení trestního zákona jde, eventuálně že nevykazuje znaky žádného trestného činu.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč. Ve stručnosti lze připomenout, že svěření věci spočívá v tom, že je věc odevzdána pachateli do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Pokud skutek, jímž byla obviněná Z. B. uznána vinnou (viz jeho citace popsaná výše), soud prvého stupně a následně i soud odvolací kvalifikovaly jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., nelze tomuto právnímu posouzení vytýkat pochybení. Podle Nejvyššího soudu jeho popis obsahuje všechny zákonné formální a materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu včetně výše způsobené škody, přičemž jsou splněny i podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Správnému posouzení skutku také odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně použitá právní věta. Lze připomenout, že podstata jednání obviněné spočívala v tom, že jako pracovnice stavebního úřadu M. ú. v R. svévolně zadržovala svěřené finanční prostředky vybrané stavebním úřadem jako správní poplatky, tyto zadržované prostředky dílem postupně používala pro osobní potřebu, ačkoliv je měla v souvislosti s roční uzávěrkou odvést do hlavní pokladny městského úřadu a svým jednáním způsobila M. R. škodu v celkové výši 370.150,- Kč.
Ke skutkovým zjištěním a použité právní kvalifikaci soud prvého stupně na č. l. 3 odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl: „Obžalovaná prostředky, svěřené jí na základě pracovních povinností a dohody o hmotné odpovědnosti, v rozporu se základními povinnostmi zaměstnanců z pohledu §73 zákoníku práce dlouhodobě zadržovala, poskytovala z nich zcela neoprávněně výpůjčky sobě i spoluzaměstnancům, když tyto svěřené prostředky nepodléhaly žádné kontrole a evidenci, takže obžalovaná s těmito svěřenými prostředky nakládala prokazatelně v rozporu s účelem, k němuž jí byly svěřeny, když byly navíc mimo jakoukoli dispozici vlastníka a výkon vlastnických práv byl vůči těmto finančním prostředkům v důsledku jednání obžalované fakticky znemožněn. Jednání obžalované pak umožnilo, aby tyto prostředky byly ke škodě vlastníka odcizeny.“
Se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně se ztotožnil i odvolací soud, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že nelze přijmout obhajobu obviněné, že z důvodu pracovní přetíženosti nestíhala zapisovat stvrzenky za vybrané poplatky do příslušného sešitu, ani odvádět finanční prostředky do hlavní pokladny městského úřadu. Provedenými důkazy bylo naopak zjištěno, že obviněná zpočátku své pracovní povinnosti plnila řádně, včetně včasného a pravidelného odvádění převzatých finančních prostředků do hlavní pokladny, ač jí tato povinnost nebyla přesně písemně či výslovně jinak uložena. Daný řád dodržovala, vedla v této době řádnou evidenci o vybraných správních poplatcích až do roku 2001. K jednaní obviněné krajský soud rovněž konstatoval: „…v roce 2001 odevzdala shromážděné finanční prostředky ze správních poplatků pouze 2x za celý rok, a to 17. 4. 2001 částku 18.000,- Kč a dne 20. 12. 2001 částku 39.800,- Kč na výzvu svědkyně H. G., a to přesto, že podle později provedené kontroly měla v té době ještě u sebe vybrané finanční prostředky v částce 174.200,- Kč. V roce 2002 pak ani přes výzvy (poslední v září 2002) pokladní I. Š., o odevzdání vybrané finanční hotovosti do pokladny úřadu, nereagovala a žádné hotové peníze neodevzdala. Přitom bylo prokázáno, a to i z doznání obžalované, že si sama z těchto peněz půjčovala různé finanční obnosy a dokonce půjčovala i svým spolupracovníkům, což tito před okresním soudem potvrdili.“ V souvislosti s právním posouzením předmětného skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. odvolací soud zdůraznil: „…obžalovaná B. svévolně zadržela svěřené finanční prostředky v celkové výši 370.150,- Kč. Vytvořila si tak možnost s těmito prostředky volně nakládat, ačkoli je měla odvést do hlavní pokladny úřadu, jak to ostatně v předchozí době činila. Nejednalo se přitom o nějak krátkodobé zadržení finančních prostředků organizace, ale o dlouhodobé, trvající téměř dva roky. Obžalovaná svěřené prostředky odejmula z možnosti kontroly a dispozice vlastníka peněz, tedy M. ú. R. a sama získala možnost trvalé dispozice s těmito finančními prostředky.“ (vše na str. 4 a 5 rozsudku).
Konstatované právní závěry nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. V napadených rozsudcích soudy obou stupňů vycházejí ze skutečnosti, že finanční prostředky (správní poplatky) byly obviněné Z. B. jako pracovnici stavebního odboru městského úřadu svěřeny (odevzdány do faktické moci), resp. tyto finanční prostředky vybírala a nesla za ně s ohledem na dohodu o hmotné odpovědnosti a pracovní náplň odpovědnost. Dále Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že způsob nakládání s těmito prostředky spočíval zejména v povinnosti spravovat a opatrovat vybrané poplatky (zabránit schodku na svěřených hodnotách, sestavovat a předkládat podepsané výkazy ve stanovených lhůtách, provádět vyúčtování a příjem nebo výplatu částek podle předložených a oprávněnými osobami schválených dokladů, jak stanovila dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 6. 11. 1996 na č. l. 12B trestního spisu). Zároveň si vybrané finanční prostředky obviněná přisvojila tím, že v rozporu s účelem, pro který jí byly svěřeny a s vědomím, že tak činí proti vůli vlastníka, si k vybraným poplatkům osobovala a nad nimi vykonávala práva quasi vlastnická, zejména jejich zadržováním a částečným užíváním ve formě půjčování peněz sobě i spolupracovníkům, byť v úmyslu či naději, že zmíněné prostředky budou včas vyplaceny a vráceny. Tímto způsobem obstarávala průběžně sobě i dalším osobám nedůvodný prospěch. Námitka obviněné, že na městském úřadě nefungující kontrolní mechanismy ve vztahu k vybraným penězům, jí nelze přičítat k tíži, je z hlediska trestní odpovědnosti bezpředmětná. Ze skutkových zjištění vyplývá, že právě této okolnosti využívala k realizaci protiprávního jednání. Trvalé odnětí finančních prostředků z dispozice městského úřadu je nutno spatřovat ve skutečnosti, že tyto prostředky, i přes zcela konkrétní výzvy ze strany příslušných pracovníků zaměstnavatele, obviněná po dlouhou dobu zadržovala na pracovišti v uzamčeném pracovním stole, k němuž jediná měla přístup a formou výše popsaných „půjček“ s nimi neoprávněně (prakticky volně) disponovala. Městský úřad sice neučinil vyjma výzev k odevzdání pokladní hotovosti žádná opatření ve vztahu k zajištění odvodu finančních prostředků do hlavní pokladny. Ze skutkových zjištění je však zřejmé, že neměl vědomost o tom, že se finanční prostředky ve výši obviněnou zadržovaných částek v jejím pracovním stole nachází, v důsledku čehož byl zbaven možnosti s nimi disponovat.
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že relevantní námitky, které v dovolání obviněná uplatnila, nemohou obstát, a proto Nejvyšší soud konstatuje, že popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 10 T 46/2003, v němž Krajský soud v Hradci Králové neshledal žádné závady a s nímž se ve svém rozsudku ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 11 To 283/2003, ztotožnil, odpovídá použitá právní kvalifikace. Z obsahu dovolání a po porovnání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantních námitek v něm uvedených s těmi, které byly vzneseny v rámci odvolacího řízení, je navíc patrno, že obviněná opakuje výtky v řízení již dříve uplatněné, s nimiž se odvolací soud dostatečně a logicky vypořádal.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné Z. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž byl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k