ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.164.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 164/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2004 dovolání, které podal obviněný V. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 7 To 1/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 37/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 2 T 37/2000, byl obviněný V. L. uznán vinným, že:
společně s obviněným M. V.
1. v obci B., okr. R., společně s dosud neustanoveným občanem ruské národnosti v době od 21.00 hod. dne 20. 10. 1997 do 07.00 hod. dne 21. 10. 1997 odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW 520 I, SPZ:, v hodnotě 172.983,- Kč majitele P. P., včetně dokladů k vozidlu, nářadí, zvedáku, propanbutanové lahve o hmotnosti 2 kg, dále cestovní pas, řidičský průkaz a průkaz zaměstnance MV ČR na jméno P. P. a vozidlo poté odvezli do obce K. D., ul. G. na oplocený pozemek domu č., který je přechodným bydlištěm obžalovaného M. V., přičemž na osobním motorovém vozidle způsobili škodu ve výši 15.000,- Kč,
2. v obci B., okr. R., v době od 18.00 hod. dne 19. 10. 1997 do 12.30 hod. dne 20. 10. 1997 společně vnikli do rozestavěného rodinného domu na pozemku č. majitele M. H., a odcizili odtud vstupní dveře vchodové plastové bílé barvy v hodnotě 26.600,- Kč, 12 ks dýhovaných interierových dveří zn. Venecia včetně 12 ks dýhovaných zárubní a kovových pantů v hodnotě 102.750,- Kč, růžovou vířivou vanu značky Samos s panelem v hodnotě 38.672,- Kč, 2 ks toaletních stolků se dvěma umyvadly s mramorovou deskou v hodnotě 17.709,- Kč, 2 ks stojánkových baterií pákových v hodnotě 4.831,- Kč, vysavač zn. Roventa RB-14 hnědobéžové barvy v hodnotě 500,- Kč, montážní pěnu ve spreji v hodnotě 200,- Kč, hliníkovou vodováhu v hodnotě 400,- Kč, 21 ks krabic s podlahovou krytinou Simaflor s obsahem 40 metrů čtverečních krytiny barvy světlý dub v hodnotě 23.935,- Kč, fotoaparát zn. Fujica se založeným filmem v hodnotě celkem 700,- Kč, koženkové pouzdro na fotoaparát za 50,- Kč, sdružený přístroj – barometr, teploměr a vlhkoměr v hodnotě 500, Kč, nůžky v hodnotě 50,- Kč, nůž s černou gumovou střenkou v hodnotě 5,- Kč, vteřinové lepidlo zn. Super Glue bez hodnoty, bílý tmel v papírovém pouzdře v hodnotě 15,- Kč, 12 ks vidiových vrtáků v modrém plastovém pouzdře různých průměrů v hodnotě 250,- Kč, vrták o průměru 6 mm v hodnotě 15,- Kč, 4 ks svorkovnic v hodnotě 4,- Kč, 65 ks hmožděnek v hodnotě 30,- Kč, 30 ks kovových podložek v hodnotě 10,- Kč, jeden vrut v hodnotě 1,- Kč, 5 ks šroubů v hodnotě 5,- Kč, 3 ks dřevěných kolíků nepatrné hodnoty, 2 kovové hmožděnky se šrouby v hodnotě 4,- Kč, 100 ks vrutů v hodnotě 50,- Kč, 3 šrouby a 3 hmožděnky celkem za 5,- Kč, 1 ks profilového plechu nepatrné hodnoty, radiomagnetofon zn. Clatronic model SRR 165 v hodnotě 1.300,- Kč, sadu šroubováků v hodnotě 700,- Kč, 2 ks filtrů od digestoře v hodnotě 800,- Kč, mycí prostředky v celkové hodnotě 200,- Kč, věci odvezli do bydliště obžalovaného M. V. v obci K. D., ul. G., okr. B., poškozenému M. H. tak způsobili odcizením věcí škodu v celkové výši 220.291,- Kč a dále poškodili zařízení domu, a to zadní dvoukřídlé vchodové dveře, poškozením skla dveří a vytrháním pantů dveří, vstupní vchodové dveře poškozením zámku dveří a rozbili mramorovou desku spojující dva toaletní stolky, v němž poškodili umyvadlo, čímž poškozenému vznikla škoda ve výši 7.514,- Kč,
obviněný V. L. sám
5. ačkoliv mu rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 1. 1997, sp. zn. 1 T 19/97, který nabyl právní moci dne 7. 3. 1997, byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků, přesto dne 19. 10. 1997 a dne 20. 10. 1997 ve večerních hodinách opakovaně řídil osobní motorové vozidlo zn. Renault 19, bez SPZ, černé barvy, číslo karoserie VF majitele M. V., a to z obce K. D. do obce R. a zpět a dále dne 20. 10. 1997 v dopoledních hodinách výše uvedené osobní motorové vozidlo řídil z obce K. D. do obce B. a zpět.
Takto ve výroku o vině zjištěným jednáním obviněný V. L. podle soudu prvého stupně spáchal v bodě 1. a 2. pokračující trestný čin krádeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 k §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a v bodě 5. pokračující trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný V. L. odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu řízení všech motorových vozidel v silničním provozu na dobu tří let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 10. 1998, č. j. 8 T 117/98-41, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. L. a M. V. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu poškozenému P. P., nar. 23. 7. 1966, bytem B., okr. R., v částce 4.000,- Kč a poškozenému M. H., bytem H., okr. R., v částce 7.514,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. H. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných M. V. a R. C.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obvinění V. L. a R. C. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 7 To 1/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen dne 1. 4. 2003 obhájci obviněného JUDr. M. K. a dne 2. 4. 2003 Okresnímu státnímu zastupitelství v Rokycanech a obviněnému V. L.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni podal obviněný V. L. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dne 28. 5. 2003 faxem a na poštu dovolání, adresované a doručené Okresnímu soudu v Rokycanech dne 29. 5. 2003. Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl v celém rozsahu výrok o vině týkají se jeho osoby a s tím související výrok o trestu a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání dovolatel namítl, že rozhodnutí spočívají nejen na nesprávném hmotně právním posouzení skutků, ale i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V této souvislosti uvedl, že v posuzovaném případě nebyla dodržena zásada in dubio pro reo, neboť nebyla prokázána jeho vina. Vytýkaným jednáním pod body 1. a 2. rozsudku nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., ale nanejvýš by je bylo možno posoudit podle §251 odst. 1 tr. zák. S ohledem na výsledky dokazování je totiž nesporné, že jednání směřovalo pouze k převezení movitých věcí, nikoliv k jejich odcizení a nedošlo ani k naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže. Obviněný dále namítl, že nebyl proveden výslech svědka V. W., ačkoliv se jedná o podstatný důkaz mající vliv na právní kvalifikaci jednání. Rovněž poukázal na skutečnost, že jeho protiprávní jednání zcela jednoznačně souviselo s trestní věcí vedenou u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 91/2000, neboť s touto věcí bylo opakovaně spojováno a z ní vylučováno. Proto případný souhrnný trest neměl být uložen k evidentně skutkově i právně odlišnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 117/98, ale ve vztahu k rozsudku téhož soudu sp. zn. 2 T 91/2000. Podle obviněného soud měl v jeho trestní věci rozhodnout ve smyslu §37 tr. zák., přičemž ani uložený trest není v souladu s ustanoveními §23 a §31 a násl. tr. zák. Rovněž upozornil, že výroková část usnesení odvolacího soudu obsahuje nesprávnou spisovou značku rozsudku Okresního soudu v Rokycanech. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně jeho osoby v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 2 T 37/2000, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 7 To 1/2003, a dále postupoval podle §265l tr. ř., popř. sám rozhodl ve věci rozsudkem podle §265m tr. ř.
Předseda senátu soudu prvého stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil Nejvyššímu státnímu zastupitelství dne 6. 2. 2004 opis dovolání obviněného s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. V písemném vyjádření ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 1 NZo 114/2004, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil názor, že dovolatel argumentuje důvody, které již uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, jakož i v rámci dřívější obhajoby, meritornímu rozhodnutí nevytýká žádnou konkrétní vadu v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. Obstát nemůže ani námitka dovolatele o údajném pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, neboť zákonnou podmínkou není skutková a právní shoda v rozdílných trestních věcech vedených proti témuž pachateli, nýbrž se jedná o podmínky stanovené v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Podle státního zástupce okresní soud správně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 8 T 117/98, a obviněnému uložil souhrnný trest za sbíhající se trestnou činnost, přičemž v případě trestní věci Okresního soudu v Berouně sp. zn. 2 T 91/2000 se u jeho osoby nejednalo o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu bylo vyloučeno. Obdobně i námitka dovolatele vztahující se k chybnému výroku odvolacího soudu nemá žádnou oporu v trestním spise. Státní zástupce však upozornil na vadu napadených rozhodnutí, která spočívá v tom, že ačkoliv byl obviněný uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestné činnosti se měl dopustit vloupáním, tak v příslušných skutkových větách absentuje jakýkoli údaj o vloupání. Ani z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá, že by ohledně této skutkové okolnosti soud učinil příslušná zjištění. Obviněný L. však na toto pochybení v dovolání nereagoval a s ohledem na jeho charakter lze navíc konstatovat, že projednání dovolání z uvedeného důvodu by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která by byla řešena, není po právní stránce zásadního významu. Naproti tomu je zřejmé, že popis skutku obsahuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., avšak citovaným trestným činem byl uznán toliko obviněný V., a to jako spolupachatel ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Státní zástupce uzavřel, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat jen, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Z dikce citovaného zákonného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná osoba uznána vinnou. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvého stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy činné dříve ve věci. V předmětné věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný V. L. spáchal jednotlivé skutky tak, jak jsou uvedeny ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně, jehož skutkové závěry nezměnil ani soud odvolací.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že napadenému rozhodnutí obviněný vytýká především vady skutkové, jejichž existenci spatřuje v neúplnosti provedeného dokazování (námitka, že nebyl proveden výslech svědka V. W.) a vadném hodnocení důkazů soudem (odlišný výklad důkazní situace spočívající v tom, že jeho jednání směřovalo toliko k převezení movitých věcí, nikoliv k jejich odcizení, z čehož dovozuje nenaplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.). Takové výhrady však s ohledem na shora rozvedené skutečnosti nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Těmito námitkami ohledně nedodržení postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. obviněný nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, přičemž ve vytýkaných procesních nedostatcích až následně spatřuje vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost lze připomenout, že z popisu skutku pod body 1. a 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že předmětné movité věci byly obviněnými odcizeny a nikoliv pouze převezeny, jak tvrdí dovolatel. Jak již bylo výše zdůrazněno samotná konečná skutková zjištění, třebaže mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán.
Rovněž další dovolací námitky obviněného ohledně aplikace ustanovení §23, §31 a §37 tr. zák., které se týkají posouzení správnosti uloženého trestu, zejména jeho výměry i účelu a že mělo být upuštěno od uložení souhrnného trestu, které uplatnil v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento dovolací důvod nenaplňují. Zmíněné výhrady ohledně uloženého trestu nelze podřadit ani pod některý z dalších dovolacích důvodů v zákoně taxativně zakotvených včetně ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které vyžaduje, existenci jiných vad, než jaké tvrdí dovolatel (obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin, jímž byl uznán vinným).
Pokud by obviněný V. L. v dovolání uplatnil jen námitky dosud uvedené na str. 5 a 6 tohoto usnesení Nejvyššího soudu, bylo by nutno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Případnou ale byla shledána námitka dovolatele spočívající v jeho tvrzení o pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu. Posouzení otázky, zda jsou v trestní věci splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., se týká aplikace trestního zákona, tj. hmotně právního předpisu, a nedostatek v tomto směru lze namítat prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se může jednat o jiné nesprávné hmotně právní posouzení, než je nesprávné právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro postup podle §35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 2 T 91/2000, namísto k trestnímu příkazu téhož soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 8 T 117/98.
Podle §35 odst. 2 věty první a druhé tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný V. L. byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 2 T 37/2000, odsouzen za vytýkanou trestnou činnost podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně se zařazením pro výkon tohoto trestu podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a dále podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu řízení všech motorových vozidel v silničním provozu na dobu tří let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 10. 1998, č. j. 8 T 117/98 – 41, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V odůvodnění svého rozsudku sp. zn. 2 T 37/2000 Okresní soud v Rokycanech na str. 16 mimo jiné konstatoval: „U obžalovaného V. L. byla trestná činnost v souběhu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 8 T 117/98, ze dne 20. 10. 1998, na základě kterého byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou“. V rámci odvolacího řízení k obviněným uplatněné námitce, jejímž obsahem bylo tvrzení, že souhrnný trest měl být ukládán k pozdějšímu rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 2 T 91/2000, krajský soud na str. 7 a 8 odůvodnění usnesení doplnil: „…nyní projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil v období od 19. do 21. 10. 1997, poté se dopustil trestné činnosti, za kterou byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 117/98, kdy trestnou činnost páchal od 1. 6. 1998 do 11. 9. 1998 a trestní příkaz v dané věci mu byl doručen dne 3. 11. 1998. Tato trestná činnost je tedy v souběhu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák., nikoliv již s další trestnou činností, které se dopustil dne 30. 9. 1999 a byla kvalifikována Okresním soudem v Berouně jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a je vedena pod sp. zn. 2 T 91/2000“.
Z přílohového spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 117/98 Nejvyšší soud ověřil, že trestní příkaz ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 8 T 117/98 (č. l. 41 - 43 tr. spisu), jímž byl obviněný V. L. uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., přičemž trestnou činnost spáchal dne 1. 6. 1998, 15. 6. 1998, 10. 7. 1998, 16. 7. 1998 /ad 1a) - d) výroku o vině/, dne 3. 8. 1998 a 7. 8. 1998 /ad 2a), b) výroku o vině/ a dne 20. 8. 1998 a 11. 9. 1998 /ad 3a), 3 b) výroku o vině/, byl obviněnému doručen dne 3. 11. 1998 (viz doručenka založená na č. l. 43 tr. spisu). Ze spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 2 T 91/2000 dovolací soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 2 T 91/2000 (č. l. 260 - 264 tr. spisu), byl obviněný V. L. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., přičemž vytýkaného jednání se dopustil dne 30. 9. 1999.
Závěr soudů obou stupňů o uložení souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k trestní věci Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 117/98 a nikoliv k trestní věci téhož soudu sp. zn. 2 T 91/2000, nemá Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti důvod zpochybňovat. K zásadně správným úvahám soudů obou stupňů pouze dodává, že trestné činy téhož pachatele se sbíhají, a tedy za ně lze uložit podle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest, jsou-li spáchány v době, která je ohraničena dobou vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně, bez ohledu na to, zda byl zrušen v rámci řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením pachatele. Ve smyslu §314e odst. 5 tr. ř. nastávají účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku doručením trestního příkazu obviněnému. Uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. ale nepřichází v úvahu, pokud pachatel spáchal po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně další trestný čin (trestné činy), neboť nejde o souběh trestných činů, jenž je nutným předpokladem pro uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu ohledně které je nutno uložit samostatný trest. Souběh nastává jen v případě, když by prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1965).
Ve světle shora rozvedených skutečností lze uzavřít, že dovolání obviněného V. L. v části, kde namítá chybné uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., je zjevně neopodstatněné. Okresní soud v Rokycanech odsoudil obviněného dne 23. 9. 2002 za trestné činy spáchané dne 19. 10. 1997, 20. 10. 1997 a 21. 10. 1997 (tedy dříve, než byl dovolateli doručen dne 3. 11. 1998 trestní příkaz Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 8 T 117/98, s účinky vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný jeho trestný čin), a podle skutkových zjištění jmenovaných soudů jediným souhrnným trestem postihl veškerou sbíhající se trestnou činnost spáchanou jeho osobou v období před doručením uvedeného trestního příkazu. Zároveň zrušil výrok o trestu uložený zmíněným trestním příkazem. Další trestný čin, za který byl obviněný V. L. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 2 T 91/2000, spáchal až dne 30. 9. 1999, tj. po doručení trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 8 T 117/98 (byť před vyhlášením dovoláním napadeného rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 2 T 37/2000), a proto bylo nutno za tento trestný čin uložit samostatný trest, neboť zákonné podmínky pro postup podle §35 odst. 2 tr. zák. nebyly splněny.
Nelze akceptovat ani výtku obviněného, že výroková část rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje nesprávnou spisovou značku rozsudku soudu prvého stupně. Dotčený výrok zní: „Odvolání obžalovaných V. L. a R. C. proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 9. 2002, č. j. 37/2000 – 769, se podle §256 tr. ř. zamítají“. Po porovnání s obsahem trestního spisu nevykazuje citovaný výrok žádné formální vady, neboť č. j. 2 T 37/2000 - 769 odpovídá označení v odvolacím řízení přezkoumávanému rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 2 T 37/2000, jež je založen v příslušném trestním spise na č. l. 769 - 785.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného V. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k