ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.227.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 227/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2004 dovolání, která podali obviněný M. D., a v jeho prospěch i neprospěch nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 1 To 27/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 17/99, a rozhodl takto:
Podle §265l odst. 2 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby v rozsudku ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 1 To 27/2003, doplnil neúplný výrok ohledně délky trestu zákazu činnosti, jenž byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen a který spočívá jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a jednak v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej.
Odůvodnění:
Obviněný M. D. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 12. 2002, sp. zn. 29 T 17/99, uznán vinným:
I. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že
v průběhu měsíců května až července 1993 v D., od sdružení D. se sídlem v D., jako jednatel společnosti W. – M. D. spol. s r. o. se sídlem v O., náměstí N., na základě uzavřené smlouvy a přílohy č. 1 této smlouvy, obojí z nezjištěného dne, odebral
1. jehličnaté řezivo v ceně 144.494,- Kč, které podle faktury č. ze dne 11. 5. 1993 mělo být zaplaceno do 31. 5. 1993,
2. jehličnaté řezivo v ceně 136.649,- Kč, které podle faktury č. ze dne 13. 5. 1993 mělo být zaplaceno do 2. 6. 1993,
3. jehličnaté řezivo v ceně 147.919,- Kč, které podle faktury č. ze dne 20. 5. 1993 mělo být zaplaceno do 9. 6. 1993,
4. jehličnaté řezivo v ceně 155.655,- Kč, které podle faktury č. ze dne 24. 5. 1993 mělo být zaplaceno do 13. 6. 1993,
5. jehličnaté řezivo v ceně 153.057,- Kč, které podle faktury č. ze dne 2. 6. 1993 mělo být zaplaceno do 22. 6. 1993,
6. jehličnaté řezivo v ceně 178.755,- Kč, které podle faktury č. ze dne 8. 6. 1993 mělo být zaplaceno do 28. 6. 1993,
7. jehličnaté řezivo v ceně 178.114,- Kč, které podle faktury č. ze dne 1. 7. 1993 mělo být zaplaceno do 21. 7. 1993,
8. jehličnaté řezivo v ceně 149.947,- Kč, které podle faktury č. ze dne 1. 7. 1993 mělo být zaplaceno do 21. 7. 1993,
9. jehličnaté řezivo v ceně 174.091,- Kč, které podle faktury č. ze dne 9. 7. 1993 mělo být zaplaceno do 29. 7. 1993,
a v případě útoků popsaných v bodech 1.- 9. takto jednal, ačkoli s ohledem na svou špatnou finanční situaci a s ohledem na špatnou finanční situaci svého odběratele, nejméně musel být srozuměn s tím, že odebrané řezivo nebude schopen řádně a včas zaplatit, což se i stalo, když řezivo použil a sdružení D. D. ve stanovených lhůtách nic nezaplatil, čímž způsobil škodu v celkové výši 1.418.681,- Kč.
II. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že
ve dnech 1. 4. a 5. 4. 1994, v N. J., od K. P. a Ing. I. F. si postupně půjčil finanční hotovost v celkové výši 1.440.000,- Kč s tím, že všechny půjčené peníze vrátí ve lhůtě nejpozději do 1. 6. 1994, ačkoli již v době půjčky, s ohledem na vlastní špatnou finanční situaci, dohodnutý krátký termín vrácení peněz a s ohledem na skutečnost, že nebyl schopen splácet své dřívější dluhy, nejméně musel být srozuměn s tím, že tuto půjčku nebude schopen ve stanoveném termínu řádně a včas vrátit, což se i stalo, když půjčené peníze použil pro vlastní potřebu a v termínu splatnosti K. P. a Ing. I. F. nic nevrátil.
III. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že
1. dne 22. 9. 1994, v R. R., od M. K., si půjčil finanční hotovost ve výši 1.300.000,- Kč s tím, že všechny půjčené peníze vrátí ve lhůtě nejpozději do 22. 10. 1994, ačkoli již v době půjčky, s ohledem na vlastní špatnou finanční situaci, dohodnutý krátký termín vrácení peněz a s ohledem na skutečnost, že nebyl schopen splácet své dřívější dluhy, nejméně musel být srozuměn s tím, že tuto půjčku nebude schopen ve stanoveném termínu vrátit, což se i stalo, když půjčené peníze použil pro vlastní potřebu a v termínu splatnosti M. K. nic nevrátil,
2. ve dnech 14. 11. a 23. 11. 1994 v N. J., od V. L., si postupně půjčil finanční hotovost v celkové výši 300.000,- Kč s tím, že půjčené peníze vrátí ve lhůtě do 30. 11., resp. 14. 12. 1994, ačkoli již v době půjček, s ohledem na vlastní špatnou finanční situaci, dohodnutý krátký termín vrácení peněz a s ohledem na skutečnost, že nebyl schopen splácet své dřívější dluhy, nejméně musel být srozuměn s tím, že tyto půjčky nebude schopen ve stanovených termínech vrátit, což se i stalo, když půjčené peníze použil pro vlastní potřebu a v termínech splatnosti V. L. nic nevrátil,
jednáním popsaným v bodech 1. a 2. poškozeným způsobil škodu v celkové výši 1.600.000,- Kč.
Za tyto trestné činy soud prvého stupně obviněného odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákupu a prodeje zboží v trvání čtyř let.
Naproti tomu byl obviněný M. D. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. 2 KZv 63/96, jednak pod bodem IV. výrokové části rozsudku podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutek popsaný v bodě 4. žalobního návrhu, kterým měl spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., účinného do 1. 1. 2002, a jednak pod bodem V. výrokové části rozsudku podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek popsaný v bodě 5. žalobního návrhu, jímž měl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., účinného do 1. 1. 2002.
Proti konstatovanému rozsudku podali obviněný a krajský státní zástupce v Ostravě - pobočka v Olomouci odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 1 To 27/2003, bylo rozhodnuto takto: I. z podnětu odvolání státního zástupce byl podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a za odvoláním nedotčené trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (ad. I., II., III.), ve znění zák. č. 265/2001 Sb., obviněnému M. D. uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a jednak v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej.
III. podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného M. D. jako nedůvodné zamítnuto.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen dne 22. 10. 2003 Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci a obhájci obviněného Mgr. P. D. a dne 3. 11. 2003 obviněnému M. D.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obviněný M. D. a v jeho prospěch i neprospěch nejvyšší státní zástupkyně dovolání. Nejvyšší státní zástupkyně tak učinila dne 6. 11. 2003 u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci. Obviněný dovolání učinil prostřednictvím shora jmenovaného obhájce, a to podáním na poštu dne 22. 12. 2003, přičemž písemnost byla adresována a doručena Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 23. 12. 2003.
Mimořádným opravným prostředkem nejvyšší státní zástupkyně napadla výrok rozsudku vrchního soudu, kterým byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a jednak v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a opřela ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V podrobnostech namítla, že tento výrok je neúplný, neboť odvolací soud neurčil obviněnému dobu výkonu trestu zákazu činnosti. Trest zákazu činnosti totiž musí přesně označovat nejen činnost, ale i dobu, po kterou obviněný nesmí vůbec předmětnou činnost vykonávat. V uvedeném směru upozornila, že písemné vyhotovení rozsudku vrchního soudu plně koresponduje s jeho podobou vyhlášenou ve veřejném zasedání, a proto není možné postupem podle §131 odst. 1 tr. ř. odstranit tento věcný nedostatek, k němuž došlo ve vyhlášeném rozsudku a nápravu lze sjednat pouze cestou mimořádného opravného prostředku. Dále doplnila, že dovolání podala jak ve prospěch tak i v neprospěch obviněného, neboť rozsudek, jehož výrok o trestu zákazu činnosti neobsahuje dobu, po kterou se obviněnému zakazuje předmětnou trestnou činnost vykonávat, vyvolává na straně obviněného stav právní nejistoty a navíc je v předmětném výroku de facto nevykonatelný. Rovněž uvedla, že určení doby, po kterou obviněný nesmí vůbec předmětnou činnost vykonávat, tvoří spolu s označením zakázané činnosti navzájem neoddělitelné součásti výroku o trestu zákazu činnosti vyměřeného podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák., což vylučuje postup dovolacího soudu podle §265l odst. 2 tr. ř. Proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby v neveřejném zasedání Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 1 To 27/2003, v části, ve které bylo podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. rozhodnuto, že se obviněnému M. D. ukládá trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a jednak v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný M. D. Přípisem ze dne 13. 11. 2003, který byl doručen Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 18. 11. 2003, obviněný prostřednictvím svého obhájce sdělil, že se s podaným dovoláním ztotožňuje, neboť výrok o trestu zákazu činnosti je neúplný. Dále předeslal, že s ohledem na skutečnost, že dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní neobsahuje další nedostatky zakládající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), k), l) tr. ř., uplatní je ve svém dovolání. Zároveň vyslovil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. D. napadl dovoláním všechny výroky rozsudku vrchního soudu a opřel je o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), k), l) tr. ř.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měly být uplatněné důvody dovolání naplněny. V kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl v bodě I. částečně zrušen napadený rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu a ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto za odvoláním nedotčené trestné činy o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle jeho názoru soud druhého stupně tímto výrokem akceptoval nesprávné právní posouzení skutků a nesprávné hmotně právní posouzení věci tak, jak ho učinil soud prvého stupně. V uvedeném směru poukázal, že nebyla zohledněna právně podnikatelská situace v České republice v roce 1993 až 1995, především ve vztahu k možnostem vývozu dřevní hmoty z České republiky do Rakouska, jakož i k podmínkám pro zakládání obchodních společností s cizím prvkem i možnostem podnikání cizinců v České republice. Objektivní vyhodnocení těchto podmínek ve vztahu k jednotlivým trestným činům podvodu, kterých se měl dopustit, je podle mínění obviněného základním předpokladem pro vznik trestní odpovědnosti. Poukázal, že firma W. D. nebyla založena z jeho iniciativy, ale z podnětu firmy W. S., neboť zákon v té době neumožňoval podnikání cizích subjektů v této oblasti na území České republiky. Z důkazního materiálu vyplývá, že firma W. D. byla ve skutečnosti firma W. S., čemuž odpovídá i její majoritní podíl, přičemž obviněný v této firmě sice vystupoval jako jednatel, ale ve skutečnosti zastupoval aktivity a vůli firmy S. Obviněný zdůraznil, že jeho vina tak postrádá dostatečnou podporu v provedených důkazech, a to především v tom směru, zda jeho podnikatelské aktivity vůbec mohly zakládat trestní odpovědnost. V naznačeném ohledu se jeví přezkumná činnost vrchního soudu ve vztahu k nalézacímu soudu jako nepřesná a neodpovídající ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný vyslovil přesvědčení, že základní otázky trestní odpovědnosti nelze objasnit bez analýzy obchodních smluv firmy W. S., účetnictví firmy W. D. i W. S., jakož i podrobného výslechu svědkyně S. Rovněž otázka solventnosti jeho osoby v rozhodné době, a to s ohledem na neexistenci hodnověrných důkazů, zůstala neobjasněna, přičemž pouze smlouva o pronájmu skladovacích prostor ve F. jednoznačně dokazuje (s ohledem na příjmy za pronájem tohoto areálu vedené v účetnictví) solventnost firmy W. D. v období 1993 až 1995. Také nelze pominout ani zjištění týkající se svědkyně S. S., že jako majoritní vlastník firmy W. D. a majitelka firmy W. S. byla odsouzena v Rakousku pro pohledávky své firmy, avšak zároveň nebylo zjištěno, zda byla odsouzena i pro pohledávky, které za ní uplatnila firma D. D.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný napadl výrok odvolacího soudu ohledně trestu zákazu činnosti, jenž považuje za neúplný, neboť v něm není označena doba, po kterou nesmí předmětnou činnost vykonávat. Kromě toho je výrok nepřesně označen římskými číslicemi, kdy chybí označení římská II. Podle obviněného je dotčený výrok ve vztahu k jeho osobě, osobní charakteristice, jakož i s ohledem na dlouhou dobu trestního řízení zcela nadbytečný. Zdůraznil, že od propuštění z vazby uplynulo více jak pět let, po celou dobu žil řádným životem a jeho zaměstnavatel, v rozporu se závěry vrchního soudu, potvrdil okolnosti, z nichž nelze důvodnost uložení trestu zákazu činnosti ani částečně dovodit. Obsah napadeného rozsudku tak neodpovídá účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák., když zaměstnavatel hodnotí jeho osobu jako odpovědného a svědomitého pracovníka.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tak obviněný napadl výrok rozsudku vrchního soudu, kterým bylo podle §256 tr. ř. rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu. Uvedl, že pro zamítnutí řádného opravného prostředku nebyly splněny procesní podmínky a zároveň v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Konstatoval, že o zamítnutí odvolání bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání bez jeho účasti přesto, že se z důvodu fyzické indispozice telefonicky omluvil příslušnému předsedovi senátu. Ačkoliv měl zájem na osobní účasti u veřejného zasedání, vrchní soud jeho účast odmítl a rozhodl o tom, že veřejné zasedání proběhne v jeho nepřítomnosti. Obviněný připomněl čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Vyslovil přesvědčení, že toto právo mu bylo odvolacím soudem upřeno, neboť v jeho nepřítomnosti nemohl spolehlivě rozhodnout ve věci tak skutkově složité a navíc vrchní soud nemohl rozhodnout o nově uloženém trestu současně s rozšířením trestu zákazu činnosti. Podle názoru obviněného postup odvolacího soudu odporuje ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. v návaznosti na §202 odst. 4 tr. ř. Postup tohoto soudu nelze akceptovat i proto, že fyzická indispozice jeho osoby přerostla následující den v totální indispozici, pro níž byl uznán práce neschopen s následnou hospitalizací v nemocnici.
V rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný specifikoval další výhrady ve vztahu k výslechu svědkyně S. S. Upozornil, že v souvislosti s neprocesně provedeným výslechem této svědkyně v Rakousku došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Jeho obhájce sice byl o tomto procesním úkonu dožádaného soudu vyrozuměn včas, avšak nesprávným označením věci bez uvedení spisové značky Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc nebylo možno dovodit, že se jedná o výslech v předmětné trestní věci. Navíc uvedený procesní úkon nemůže být v kontextu české právní úpravy použitelný, z čehož obviněný dovodil nesprávné vyhodnocení závěrů ohledně výslechu jmenované svědkyně provedeného u rakouského soudu. Upozornil, že tato svědkyně si v rozporu s dalšími důkazy nepamatuje základní a rozhodující okolnosti svého podnikání v České republice. Ačkoliv byla řádně předvolána, k žádnému soudu v České republice se nedostavila a jeví se jako svědkyně nedosažitelná; přesto soudy obou stupňů považovaly její procesně nepoužitelnou výpověď jako nezvratný důkaz jeho viny a nezohlednily rozpory, především ve vztahu k výpovědi svědka F. V uvedené souvislosti dovolatel stručně zrekapituloval obsah usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 14. 5. 1998, kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, jenž se týkalo právě vzájemného vztahu mezi obviněným a jmenovanou svědkyní jako předpokladu pro vyřešení otázky trestní odpovědnosti.
S ohledem na shora rozvedené důvody závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí včetně vadného předcházejícího řízení a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvého stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil dne 5. 1. 2004 opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. V písemném vyjádření ze dne 6. 2. 2004, sp. zn. 1 NZo 2/2004, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil názor, že obviněný tvrzením, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku soudu druhého stupně, byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání konaném o odvolání, právně relevantně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Zmíněný dovolací důvod je však naplněn pouze v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (námitky vztahující se k problematice realizace výslechu svědkyně S. S. rakouským soudem jej nemohou naplnit). Nespočívá však v jakékoli jeho nepřítomnosti u veřejného zasedání, ale jen v nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. K naplnění citovaného dovolacího důvodu by mohlo dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, respektive jediné ustanovení, ze kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že v době konání veřejného zasedání vrchního soudu obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a proto je ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepoužitelné a nemohlo být ani porušeno. Zdůraznil, že přítomnost obviněného může být nezbytná, jestliže se soud rozhodl jej k veřejnému zasedání předvolat a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V posuzovaném případě však odvolací soud ve veřejném zasedání dne 18. 9. 2003 vydal usnesení, že veřejné zasedání k projednání odvolání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, čímž dostatečně vyjádřil okolnost, že nepovažuje jeho účast za nezbytně nutnou. S ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny je též třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání v případě, kdy na tom sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, jež lze akceptovat a které mu v účasti objektivně brání. V naznačeném směru státní zástupce konstatoval, že obviněný byl řádně a včas předvolán a za dané situace odvolací soud mohl veřejné zasedání provést bez přítomnosti obviněného. Upozornil, že u veřejného zasedání odvolacího soudu byl přítomen obhájce obviněného, který poté, co zjistil jeho absenci, nepožádal o odročení jednání. Navíc důvod, na základě něhož se měl obviněný domáhat odročení veřejného zasedání, není dostatečný, neboť v době svého rozhodování odvolací soud nemohl logicky předvídat vývoj zdravotního stavu jeho osoby a ani nebyl povinen ho zjišťovat. Státní zástupce vyslovil přesvědčení, že dovolání obviněného podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., uplatněné prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je zjevně neopodstatněné a uzavřel, že pokud by dovolání nebylo nutno vyhovět z dalších prezentovaných důvodů, bylo by nutno navrhnout jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce vyslovil názor, že veškeré námitky obviněného stojí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, neboť v podstatě namítá nesprávné skutkové závěry vyjádřené v pravomocném výroku o vině pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu, jehož podobu nemůže dovolací soud měnit. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněný obviněným prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., není v souladu s obsahem odůvodnění mimořádného opravného prostředku, a proto by bylo nutno v předmětné části navrhnout odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., státní zástupce se ztotožnil s námitkou obviněného stran neúplnosti výroku o uloženém trestu zákazu činnosti. Naproti tomu argument dovolatele, že zmíněný výrok je ve vztahu k jeho osobě, jeho osobní charakteristice, jakož i dlouhodobosti trestního řízení nadbytečný, nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů zakotvených v §265b tr. ř. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v části, ve které bylo rozhodnuto o trestu zákazu činnosti, jakož i všechna rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
V souvislosti s posledně namítaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce odkázal na předchozí vyjádření ohledně dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., uplatněných prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu a uzavřel, že i v té části, ve které obviněný namítal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., by bylo nutno navrhnout odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. D. a nejvyšší státní zástupkyně jsou přípustná /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, byla podána osobami oprávněnými /§265d odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit /§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř./.
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolateli vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. d), g), k), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., neboť podle §265i odst. 3 tr. ř. dovolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.
Dovolací důvod uplatněný obviněným M. D. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu tedy spočívá jednak v tom, že soud druhého stupně nebo nadřízený orgán měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak opravný prostředek namísto toho zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky. Pokud odvolací soud konal odvolací řízení a řádný opravný prostředek zamítl podle §256 tr. ř. po provedeném přezkumu podle hledisek zakotvených v §254 tr. ř., uvedený dovolací důvod nelze aplikovat, neboť odvolací soud může zamítnout odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání konaného o tomto odvolání, kdy odvolání sice splňuje procesní podmínky ve smyslu §253 tr. ř, avšak v něm vytýkané vady nejsou důvodné.
Přezkoumával-li Vrchní soud v Olomouci napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně a zamítl ho v případě odvolání obviněného podle §256 tr. ř., lze citovaný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný relevantními námitkami uplatnil důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda byla skutečně porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání konaném o odvolání, jak bude v příslušné části tohoto usnesení podrobně uvedeno.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný vznesl i námitky ohledně výslechu svědkyně S. S. v R., který považuje za neprocesní a v čemž spatřuje porušení práva na obhajobu. Upozorňuje na nepoužitelnost tohoto důkazu v českém trestním řízení, na nevěrohodnost tvrzení svědkyně a nedosažitelnost její osoby pro účely výslechu u soudu v České republice. Tyto výtky však nelze zařadit pod žádný v zákoně stanovený dovolací důvod. Proto v dovolacím řízení Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat, zda určitý důkaz měl procesní způsobilost a použitelnost v českém trestním řízení, či nikoli, a zda obhájce obviněné osoby byl o určitém úkonu prováděném v souvislosti s trestním řízením vyrozuměn včas a řádně. Pokud s těmito okolnostmi dovolatel spojuje porušení práva na obhajobu, tak lze uvést, že tato námitka nenaplňuje např. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť je dán jen tehdy, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. K výhradám obviněného týkajících se věrohodnosti svědkyně S. S. a její nedosažitelnosti z hlediska svědeckého výslechu v trestním řízení v České republice je potřebné konstatovat, že v tomto případě je vytýkáno, jak zmíněný důkaz hodnotily soudy obou stupňů, jaká skutková zjištění z něho učinily a že chybně považovaly dokazování za úplné. Hodnocení důkazů, úplnost dokazování a správnost skutkových zjištění však nelze v řízení o dovolání přezkoumávat, přičemž v této souvislosti se odkazuje na podrobnější výklad provedený v tomto usnesení u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z výše citovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že tento dovolací důvod, který obviněný uplatnil, nemůže spočívat v jakékoliv jeho nepřítomnosti ve veřejném zasedání, ale jen v takové nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
V obecné rovině brání provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné osoby zásada vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle níž má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva je především zajistit obviněnému reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zásah do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 421/2002).
Trestní řád, který citované ústavní právo blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (tj. za nichž lze v jeho nepřítomnosti hlavní líčení konat) a odchylně podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z této okolnosti mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou. Podle ustanovení §238 odst. 1 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. O přítomnosti obviněného zde zmínka není. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob ve veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. ř. Zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována i ustanovením §263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jak již bylo výše naznačeno, jde přitom o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, respektive ve kterých případech je účast jeho osoby u veřejného zasedání nezbytná. V posuzovaném případě však obviněný M. D. nebyl v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné trestní věci, a tudíž případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
Logický a systematický výklad posledně citovaného ustanovení vede k závěru, že veřejné zasedání odvolacího soudu lze konat v nepřítomnosti obviněného, jenž není ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody za předpokladu, že k němu byl včas a řádně předvolán nebo byl o něm vyrozuměn (§233 odst. 2 tr. ř.). Jestliže se k veřejnému zasedání v takovém případě nedostaví, je možno veřejné zasedání provést i v jeho nepřítomnosti, není-li jeho účast nezbytná s ohledem na skutečnost, že ve veřejném zasedání má být provedeno dokazování. Trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by tomu v obecné rovině bránilo a tento postup lze užít za předpokladu, že není v kolizi s právem obviněného na spravedlivý proces.
Výše citovaná ustanovení se tedy uplatní zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zřetelný zájem na tom, aby se jej mohl v budoucnu zúčastnit např. tím, že požádá o jeho odročení. V této souvislosti je nutno posoudit, zda projednáním odvolání obviněného M. D. ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti byl jmenovaný natolik zkrácen na svých obhajovacích právech, aby to zakládalo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněný byl k veřejnému zasedání nařízenému na den 18. 9. 2003 v 8.30 hod. předvolán. Podle tzv. doručenky připojené k referátu na č. l. 1822 spisu obviněný převzal předvolání k veřejnému zasedání dne 6. 8. 2003. Byl tedy předvolán včas (§233 odst. 2 tr. ř.). Obhájce obviněného byl o jednání odvolacího soudu vyrozuměn dne 4. 8. 2003, jak prokazuje tzv. dodejka na č. l. 1822 spisu. Dále z úředního záznamu na č. l. 1849 spisu vyplývá, že v den konání veřejného zasedání v 7.45 hod. obviněný M. D. telefonicky oznámil předsedovi senátu odvolacího soudu svou neúčast u soudu ze zdravotních důvodů. Podle úředního záznamu jmenovaný uvedl, že má zdravotní potíže (průjem) a že se nebude moci k jednání soudu dostavit a dotazoval se, zda by termín konání veřejného zasedání nemohl být přeložen alespoň o týden. Předseda senátu obviněnému vysvětlil, že je nezbytné, aby se spojil se svým právním zástupcem a soudu předložil doklady o své případné pracovní neschopnosti s tím, že věc bude posouzena. Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 1850 – 1851 spisu vrchní soud konstatoval, že se obviněný nedostavil k veřejnému zasedání, ač bylo doručení vykázáno a podle §263 odst. 4 tr. ř. a contrario vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání se bude konat v jeho nepřítomnosti. Obhájce obviněného, který byl veřejnému zasedání přítomen, neuvedl (alespoň z protokolu to není patrné) žádné okolnosti, jimiž by nepřítomnost obviněného vysvětloval či omlouval, nebo na základě nichž by dokonce požadoval odročení veřejného zasedání.
Pokud jde o tvrzení dovolatele, podle něhož se telefonicky omluvil z účasti ve veřejném zasedání z důvodu fyzické indispozice, která následující den způsobila jeho pracovní neschopnost s následnou hospitalizací v nemocnici, Nejvyšší soud uvádí, že taková skutečnost nemá v předmětném trestním spise žádný podklad, jenž by mu poskytoval oporu. V trestním spise není (kromě výše zmíněného úředního záznamu) jakákoliv informace vztahující se k dovolatelem tvrzené skutečnosti, resp. v uvedeném směru zde není založen jediný listinný důkaz (např. lékařská zpráva o charakteru onemocnění, způsobu jeho léčby, druhu a rozsahu omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby vyplývala), který by v dovolání namítané zdravotní problémy, znemožňující účast obviněného ve veřejném zasedání dne 18. 9. 2003, alespoň dodatečně prokazoval.
V posuzovaném případě sdělení obviněného M. D. ohledně neúčasti u veřejného zasedání odvolacího soudu, učiněné telefonicky před jeho začátkem, nemůže být považováno za řádnou omluvu odůvodňující jeho neúčast z objektivních důvodů. Omluva neúčasti obviněného musí být provedena způsobem stanoveným pro podání (§59 odst. 1 tr. ř.), vždy ovšem tak, aby nebylo pochyb, že jde o podání učiněné osobně obviněným, popřípadě jeho obhájcem, přičemž zákon neumožňuje učinit tento úkon bez dalšího telefonicky. K tomu, aby bylo možné sdělení obviněného považovat za řádnou omluvu, muselo by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že jeho zdravotní důvody mu skutečně znemožňují účast na nařízeném úkonu, což z již popsaných okolností nelze učinit.
Nejvyšší soud se také zabýval nepřítomností obviněného ve veřejném zasedání i z hlediska, zda nedošlo k porušení ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť tím, že učinil telefonické sdělení (byť nesplňovalo požadavek řádně provedené omluvy) a požádal o odročení veřejného zasedání, dal najevo, že se ho chce zúčastnit. Postup Vrchního soudu v Olomouci, který se přesto rozhodl provést dne 18. 9. 2003 veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, tedy byl určitým zásahem do zmíněného práva. Z protokolu o veřejném zasedání ale vyplývá, že vrchní soud neprováděl dokazování (resp. od provádění dokazování výslechem svědkyně S. K., roz. S., upustil, neboť se k veřejnému zasedání nedostavila a svou neúčast omluvila), přičemž obviněný se již před soudem prvého stupně vyjádřil k obsahu obžaloby a ke všem provedeným důkazům, na nichž byla založena, a proto jeho účast ve veřejném zasedání nebyla nezbytná. Postup odvolacího soudu je plně akceptovatelný, neboť k němu došlo až poté, co se obviněný k předmětnému veřejnému zasedání nedostavil, ač byl včas a řádně předvolán a svou neúčast dostatečným způsobem neomluvil.
Lze uzavřít, že konání veřejného zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného dne 18. 9. 2003, k němuž došlo po vyhlášení příslušného usnesení, nebylo za popsaných okolností závažným zásahem do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby tím mohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž v tomto směru nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení upravujícího trestní řízení. Námitky dovolatele založené na opačném názoru byly proto shledány zjevně neopodstatněnými.
V rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Důvodem dovolání proto nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Nejvyšší soud přitom není další odvolací instancí, není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat úplnost dokazování ani postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Naopak, je zásadně povinen vycházet z jejich konečných skutkových zjištění a v návaznosti na to zvažovat hmotně právní posouzení. V této souvislosti lze připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným M. D. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný namítá, že rozhodnutí soudu prvého stupně o vině postrádá dostatečnou oporu v provedených důkazech. V tomto směru považuje přezkumnou činnost odvolacího soudu jako nepřesnou a neodpovídající zákonu. Podle obviněného soudy nezohlednily tehdejší právně - podnikatelskou situaci v České republice, důvody založení firmy W.– M. D., spol. s r. o., činnost obviněného v této společnosti a skutečný podíl firmy W. S. na podnikání jeho firmy. Konstatuje, že nebyla objasněna otázka jeho solventnosti v rozhodné době. Upozorňuje, že bez analýzy obchodních smluv firmy S., účetnictví firem W. S. a W. D., jakož i podrobného výslechu svědkyně S. S., nemohly být objasněny základní otázky jeho trestní odpovědnosti. Tyto a další v dovolání podrobně popsané výhrady jsou ale primárně námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětných skutků. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný M. D. spáchal skutky tak, jak jsou popsány v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně pod body I. až III. (viz výše) a rozvedeny v jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že by takto zjištěné skutky, které shledal bezchybnými i odvolací soud, byly nesprávně posouzeny jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V posuzovaném dovolání sice obviněný M. D. formálně citoval zákonný důvod pro jeho podání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty v něm obsažené vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by dovolání obviněného obsahovalo jen tyto výtky, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z toho, co bylo až dosud k jednotlivým námitkám obviněného M. D. konstatováno, a to ve vztahu k důvodům dovolání uplatněným podle §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř., vyplývá, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a zčásti bylo shledáno zjevně neopodstatněným. Pokud by nepřicházelo v úvahu ve zbývající jeho části jiné rozhodnutí, muselo by být dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř.
Obviněný M. D. a nejvyšší státní zástupkyně shodně uplatnili dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tj. že nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výroku o trestu jsou přitom vymezeny v ustanovení §122 odst. 1 tr. ř.
Předně je nutno uvést, že mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byly shledány výhrady obviněného M. D., jejichž obsahem bylo tvrzení, že vrchním soudem uložený trest zákazu činnosti je nadbytečný (vzhledem k jeho osobě, osobní charakteristice a dlouhodobosti trestního řízení) a neúčelný ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák. (s poukazem na kladné hodnocení jeho osoby současným zaměstnavatelem). Tyto výhrady nelze podřadit nejen pod konstatovaný dovolací důvod, neboť ho obsahově nenaplňují, ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř.
Oba dovolatelé spatřují uplatněný důvod dovolání ve skutečnosti (nejvyšší státní zástupkyně výlučně a obviněný kromě již zmíněných irelevantních námitek), že výrok o trestu zákazu činnosti, který byl obviněnému podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen, je neúplný, neboť v něm odvolací soud neurčil dobu, po kterou nesmí předmětnou činnost vykonávat.
Protože tato námitka obsahově naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku, kterým byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 1850 až 1854 spisu vyplývá, že při vyhlášení rozsudku dne 18. 9. 2003 odvolací soud mimo jiné obviněnému uložil podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a jednak v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, aniž by zároveň určil dobu výkonu tohoto trestu. V rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud zjistil, že z protokolu o hlasování a ani ze zvukového záznamu veřejného zasedání ze dne 18. 9. 2003 není patrno, že by vrchní soud stanovil dobu, po kterou obviněný nesmí předmětnou činnost vykonávat a při vyhlášení rozsudku ji uvedl. V případě výroku o trestu zákazu činnosti, odpovídá písemné vyhotovení rozsudku jeho vyhlášení ve veřejném zasedání. Z odůvodnění rozhodnutí ale vyplývá, že i touto náležitostí se odvolací soud zabýval. Na str. 15 rozsudku totiž uvedl, že trest byl uložen ve stejné výměře jako soudem nalézacím, neboť jej v této délce i vrchní soud považuje za dostačující a v kumulaci s trestem odnětí svobody za odpovídající požadavkům a účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák., z čehož lze usuzovat, že se ohledně doby výkonu trestu zákazu činnosti ztotožnil s rozhodnutím krajského soudu. S touto skutečností však nekoresponduje výrok o trestu, který je součástí rozsudku vrchního soudu.
Trest zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zák. může soud uložit na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Obecné vymezení činnosti, již lze zakázat, pak obsahuje §50 odst. 1 tr. zák. Výměra trestu a vymezení zakázané činnosti jsou přitom podstatnými náležitostmi stanovenými trestním zákonem, a proto bez výslovného stanovení doby výkonu trestu zákazu činnosti nelze považovat dotčený výrok o trestu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu za úplný.
V uvedené souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v posuzovaném případě nelze aplikovat §131 tr. ř. týkající se opravy vyhotovení a opisu rozsudku. Rozhodujícím kritériem pro užití uvedeného ustanovení je totiž soulad s rozsudkem, jak byl vyhlášen, a tudíž opravou ve smyslu citovaného ustanovení nelze odstraňovat věcné nebo procesní nedostatky, k nimž došlo ve vyhlášeném rozsudku ani nesoulad mezi rozsudkem, jak byl usnesen v poradě senátu, a jeho vyhlášením. Tyto nedostatky lze napravit pouze cestou mimořádného opravného prostředku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně (podané ve prospěch i neprospěch obviněného) a dovolání obviněného M. D. obě podaná z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. důvodnými. Podle názoru dovolacího soudu však nelze zjištěnou vadu napravit postupem, který v dovolání navrhla nejvyšší státní zástupkyně. V případě ponechání pravomocného výroku o vině a některého druhu trestu, by bylo trestní stíhání pravomocně skončeno, a proto by bylo podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepřípustné, byť by mělo být vedeno jen za účelem uložení dalšího trestu (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/1997). Rovněž není důvodu napadený rozsudek v celém výroku o trestu zrušit a odvolacímu soudu uložit, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle ustanovení §265l odst. 2 tr. ř. platí, že záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265l odst. 2 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby v rozsudku ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 1 To 27/2003, doplnil neúplný výrok ohledně délky trestu zákazu činnosti, jenž byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému M. D. uložen a který spočívá jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a jednak v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Současně bude respektovat všechna v úvahu přicházející ustanovení trestního řádu a trestního zákona, přičemž lze odkázat na právní názor, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vadu napadeného rozhodnutí vytknutou dovoláními a zjištěnou Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák