ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.294.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 294/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2004 dovolání obviněného J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 7 To 63/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 2 T 9/2002, byli obvinění J. K. a T. L. uznáni vinnými jednak trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že oba obžalovaní společně po předchozí dohodě na vloupání a krádeži věcí, které by se daly prodat, přijeli dne 3. srpna 2001 v přesněji nezjištěné době ve večerních hodinách do obce L., okres K., přelezli plot, vnikli na pozemek u domu čp. S. S., po zjištění, že poškozený je doma, se obžalovaný T. L. ozbrojil kovovou tyčí o délce 56 cm, a poté obžalovaní společně po roztržení sítě proti hmyzu vnikli do domu a následně obžalovaný T. L. napadal poškozeného četnými údery popsanou tyčí a dřevěným polenem o délce 35 cm do hlavy a dalších částí těla, dokud se poškozený nepřestal bránit a jevit známky života, přičemž jej sledoval obžalovaný J. K., a poté oba obžalovaní prohledali dům poškozeného, z něhož odcizili televizor značky Grundig v hodnotě 5.000,- Kč, odšťavovač v hodnotě 1.000,- Kč a koženou bundu nezjištěné hodnoty ke škodě poškozeného, který na místě na následky mnohočetných poranění hlavy, zakrvácení mozkových komor při pohmoždění mozku a zlomenině lebky, zemřel.
Za tuto trestnou činnost byli obvinění odsouzeni podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody, a to obviněný J. K. v trvání dvanácti roků a obviněný T. L. v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo oběma obviněným uloženo, aby společně a nerozdílně uhradili poškozenému P. S., bytem K. okres K., škodu ve výši 14.497,- Kč.
Proti shora citovanému rozsudku podali obvinění J. K. i T. L. a v jejich neprospěch krajský státní zástupce v Praze odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 7 To 63/03, byl z podnětu odvolání obviněného T. L. a krajského státního zástupce v Praze podaného v neprospěch tohoto obviněného podle §258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušen napadený rozsudek stran obviněného T. L. ve výroku o trestu z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného T. L. odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněného J. K. a krajského státního zástupce, které podal v neprospěch tohoto obviněného, zamítnuta.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen dne 5. 8. 2003 Mgr. J. Ř. (obhájci obviněného T. L.), dne 6. 8. 2003 Krajskému státnímu zastupitelství v Praze a JUDr. B. T. (tehdejšímu obhájci obviněného J. K.) a dne 8. 8. 2003 obviněným J. K. a T. L.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím nově zvoleného obhájce JUDr. M. J. na poštu dne 20. 8. 2003 dovolání, které bylo adresováno a doručeno Krajskému soudu v Praze dne 22. 8. 2003. Jelikož dovolání nesplňovalo všechny obsahové náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., předsedkyně senátu soudu prvého stupně doručila ve smyslu §265h odst. 1 tr. ř. obhájci obviněného dne 17. 9. 2003 výzvu, aby vady odstranil ve lhůtě dvou týdnů od jejího doručení s upozorněním, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Podáním ze dne 22. 9. 2003, jenž bylo Krajskému soudu v Praze doručeno dne 23. 9. 2003, obhájce obviněného doplnil dovolání v požadovaném směru.
Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl rozhodnutí soudu druhého stupně v rozsahu, v němž bylo zamítnuto jeho odvolání, a opřel ho o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný vyslovil přesvědčení, že nebyly zjištěny skutečnosti zakládající v jeho případě použití ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák ve spolupachatelství se spoluobviněným T. L. V této souvislosti poukázal na výpovědi své osoby a jmenovaného spoluobviněného, z nichž nelze dovozovat jeho účast při spáchání trestného činu vraždy, resp. nelze ji posuzovat podle §9 tr. zák. Uvedl, že v případě spolupachatelství každý ze spolupachatelů musí naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, popř. každý z pachatelů naplní některé ze znaků, jenž ve svém celku směřují k přímému vykonání trestného činu. Zdůraznil, že jeho úmysl směřoval pouze k provedení vloupání, nikoliv ke spáchání trestného činu vraždy, přičemž skutečnosti ohledně jeho spoluúčasti na usmrcení poškozeného nebyly prokázány. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v příslušné části zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, popř. jeho osobu zprostil viny z trestného činu vraždy.
Předsedkyně senátu soudu prvého stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručila dne 30. 9. 2003 opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
V písemném vyjádření ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 1 NZo 914/2003, jenž bylo Krajskému soudu v Praze doručeno dne 31. 10. 2003, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství vyslovila názor, že obviněným uplatněný dovolací důvod nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Navíc jsou opakováním jeho obhajoby z odvolacího řízení, s níž se soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vypořádal. Obviněný se tedy domáhá odlišného hodnocení důkazů soudy s argumentací, že jde o jím zmiňovaný dovolací důvod. Proto dovolání podal z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř., a nelze o něm věcně rozhodnout. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky jeho přípustnosti podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný J. K. uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř./.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je Nejvyšší soud povolán a oprávněn k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad vymezených v ustanovení §265b tr. ř., a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvého a druhého stupně. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat. Pro úplnost je nutno připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z konstatovaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného J. K., jimiž se primárně domáhá změny v konečných skutkových zjištěních s poukazem na výpovědi jeho osoby i výpovědi spoluobviněného T. L., tedy na podkladě jiného hodnocení důkazů, než jak učinil soud prvého stupně. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně jen z těchto námitek, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný rovněž namítá, že v daném případě nebyly zjištěny skutečnosti zakládající v jeho případě použití ustanovení o trestném činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tato výtka sice naplňuje uplatněný dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda předmětný skutek obsahuje ohledně jeho osoby i znaky vytýkaného trestného činu. V tomto směru je však podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a čin spáchá zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Ve stručnosti lze připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze relevantní námitky obviněného J. K. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. akceptovat. Předmětný skutek (viz citace uvedená v úvodu tohoto usnesení) byl ohledně jeho osoby soudy obou stupňů důvodně posouzen jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. (této kvalifikaci ani dovolání nic nevytýká) a jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. spáchaných ve spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.). Zjištěným jednáním, co do obsahu jednotlivých důkazů podrobně rozvedeným zejména v rozhodnutí soudu prvého stupně, obviněný naplnil všechny zákonem stanovené formální a materiální znaky skutkové podstaty i naposledy zmíněného trestného činu. Z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně a z jeho odůvodnění vyplývá, že učiněná skutková zjištění vylučovala právní závěr, že předmětnou trestnou činnost dovolatel spáchal toliko s úmyslem oloupit poškozeného. V této souvislosti soud prvého stupně ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatoval: „…obžalovaní již před vloupáním do domu věděli, že poškozený je doma, obžalovaný L. vzal do domu s sebou železnou tyč a seznámil obžalovaného K. s tím, že ji hodlá použít. Obžalovaný K. odmítl poškozeného napadnout, obžalovaný L. tedy k němu šel sám a opakovanými údery kovovou tyčí i polenem poškozeného tloukl, dokud jevil známky života. Obžalovaný K. přitom stál u něj a jeho jednání sledoval. Poté oba obžalovaní byt prohledali, odcizili z něj televizi, odšťavovač a bundu.“ Rovněž uvedl: „…na prohledání bytu se podílel i obžalovaný K. … Tento obžalovaný setrval v bytě i při napadení poškozeného a musel k takovému chování mít důvod, který lze spatřovat právě v předchozím záměru a v tom, že se podílel na zisku z prodeje odcizených věcí.“ V rámci právního posouzení subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. soud prvého stupně zdůraznil: „Obžalovaný K. věděl, že obžalovaný L. poškozeného napadne, věděl, jaký nástroj hodlá použít, věděl, že se tak stane proto, aby jim poškozený nebránil dům prohledat. Z charakteru použitého nástroje a důvodu napadení lze dovodit, že si musel být vědom možnosti, že dojde k usmrcení poškozeného, věděl tedy, že tento následek může nastat a byl s tím pro takový případ srozuměn. Jedná se tedy o úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.“ (vše na str. 13 a 14 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně).
Soudu prvého stupně nelze vytknout ani pochybení, pokud jednání dovolatele posoudil jako spolupachatelství na trestném činu vraždy. Důvodně konstatoval, že obviněného J. K. je třeba považovat za spolupachatele ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Obvinění byli předem dohodnuti na krádeži u poškozeného a ještě před vniknutím do domu se dohodli na jeho napadení. Popsaná skutková zjištění sice neprokazují, že obviněný J. K. rovněž fyzicky poškozeného napadl. Od počátku ale věděl, že pro dosažení jejich společného záměru to hodlá učinit spoluobviněný T. L. a znal i charakter nástroje, který byl za tím účelem použit. Z jeho chování v situaci, kdy na místě zůstal a druhého spoluobviněného sledoval, vyplývá, že byl s jeho jednáním a škodlivým následkem srozuměn; v rámci tohoto trestného činu se následně podílel na prohledání domu a zmocnění se věcí poškozeného. Svým jednáním přispěl ke spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., neboť bylo vedeno stejným úmyslem jako činnost spoluobviněného T. L., objektivně i subjektivně bylo složkou děje, který ve svém celku tvořil trestné jednání, přičemž pro aplikaci této právní kvalifikace byly splněny i podmínky uvedené v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z popisu předmětného skutku a zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je zcela zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný J. K. spáchal trestné činy, jimiž byl napadenými rozsudky pravomocně uznán vinným, když forma spolupachatelství a subjektivní stránka těchto úmyslných trestných činů včetně míry jeho účasti na vytýkané trestné činnosti byly spolehlivě a dostatečně prokázány a vyhodnoceny. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně příslušná právní věta.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák