ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.353.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 353/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. dubna 2004 o dovolání obviněných J. K., a V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 61 To 505/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 74/2003, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. K. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 5 T 74/2003, byli uznáni vinnými J. K. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. a V. S. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterých se dle skutkových zjištění dopustili tím, že
I. obviněná J. K.
dne 15. 4. 2003 kolem 21.00 hod. v parku J. nejprve slovními výroky fyzicky napadala zde přítomnou poškozenou M. B., a vyhrožovala ji zabitím a poté jí otevřenou dlaní i pěstí opakovaně bila do obličeje, v důsledku čehož jí způsobila drobné poranění rtu a dále jí bila do hrudníku, fyzický útok dosáhl takové intenzity, že poškozenou srazila k zemi, a když se ze země nezvedala a jevila známky dušení, další na místě přítomné osoby přivolaly lékařskou pomoc, která ji převezla na vyšetření do V. n. na K., pracovní neschopnost nebyla vystavena,
II. obviněný V. S.
když v téže době a na témže místě další poškozená M. F., nabádala obžalovanou ke uklidnění a zanechání fyzického útoku proti poškozené M. B., na místě přítomný obž. V. S. jí fyzicky napadl tím, že jí nejprve začal tahat za bundu takovou intenzitou, že došlo k jejímu roztržení, čímž jí způsobil škodu 400,- Kč a následně jí chytil za ruku a odhodil na zem, v důsledku čehož došlo u poškozené k pohmoždění a zlomenině posledního článku malíku levé ruky a distorzi krční páteře, poškozená byla nucena vyhledat lékařské ošetření, pracovní neschopnost nebyla vystavena, pokud však by byla vystavena, trvala by dle znaleckého posudku 2-3 týdny.
Za uvedené jednání byli odsouzeni obviněná J. K. podle §202 odst. 1 tr. zák. a obviněný V. S. podle §221 odst. 1 tr. zák., oba za použití §35 odst. 1 tr. zák., k souhrnným trestům odnětí svobody v trvání osmi měsíců, výkon kterého jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. S. uložena povinnost zaplatit poškozené M. F. částku 400,- Kč a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla jmenovaná poškozená odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
K dovolání obviněných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 61 To 505/2003, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněné J. K. v celém rozsahu, a ohledně obviněného V. S. ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněná J. K. je vinna trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. na témže skutkovém základě, jak je uvedeno v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolací soud uložil obviněné J. K. za uvedené trestné činy trest podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když výkon tohoto trestu byl obviněné podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obviněnému V. S., u kterého zůstal výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně nedotčený, uložil úhrnný trest podle §221 odst. 1 tr. zák. v trvání šesti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody byl obviněnému shodně jako u spoluobviněné podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 61 To 505/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 5 T 74/2003, podali oba obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřují především v tom, že v rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k obviněnému V. S. není uvedeno, že trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a že tuto změnu výroku o vině soud ani nijak neodůvodnil. V následující části dovolání obsahuje stanoviska obviněných ke skutkovým zjištěním, a to tak, jak byla prezentována již v předcházejících fázích řízení (jednak v přípravném řízení a následně v řízení před soudy prvního a druhého stupně). Dovolatelé namítají, že soud si při hodnocení důkazů vybral pouze tvrzení, svědčící v jejich neprospěch. Návrhu obviněného S., aby se osoby konfliktu přítomné podrobily výslechu na detektoru lži vyhověno nebylo. Za této situace, když při zjišťování skutkového stavu věci nebylo přihlédnuto k výpovědím obviněných a svědka K., je namítán nedostatečně objasněný skutkový děj. Následným zhodnocením výpovědí svědků B., F., D. a K. dochází obviněná K. k závěru, že s poškozenou B. se v podstatě dopustily vzájemného napadání, které nemusí naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Nedostatečně zjištěný skutkový stav je obviněnou namítán také ve vztahu k trestnému činu podle §197 odst. 1 tr. zák. (správně §197a odst. 1 tr. zák.), a to s poukazem na výpověď svědkyně D. Zhodnocením uvedené svědecké výpovědi obviněná dospívá k závěru, že slovní vyhrožování nedoprovázelo konflikt od jeho počátku, ale došlo k němu až v jeho průběhu, jako reakce na chování poškozené B. poté, co obviněnou kousla.
Dovolání brojí také proti skutkovým zjištěním týkajících se obviněného V. S. Jmenovaný obviněný vytýká soudu, že ve vztahu k poškozené F. nevzal v úvahu výpověď svědka K. a D. (neuvedla, že by poškozenou odhodil na zem), a také obsah úředního záznamu P., v němž není poranění poškozené F. zaznamenáno. Dále obviněný namítá, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, k čemuž dospívá na základě toho, že poškozená F. vyhledala lékařské ošetření až s časovým odstupem dvou dnů tj. 17. 4. 2003. V této souvislosti vyslovuje také domněnku, že zranění si poškozená mohla přivodit sama, jiným než uváděným způsobem. Závěr soudu, že zranění poškozené F. způsobil on, není prokázán ani znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Za existující důkazní situace se tedy obviněný domáhá uplatnění zásady „in dubio pro reo“. Pro případ, že by byla prokázána jeho odpovědnost za způsobené zranění, namítá otázku zavinění, když z jeho postoje před, během a po incidentu mezi oběma ženami neplyne úmysl přivodit poškozené zranění. Jeho úmyslem bylo zabránit, aby jiná osoba vstoupila do sporu mezi zápasícími ženami. Napadenému rozhodnutí také vytýká, že z něj není patrno, jakým způsobem se měl trestného činu výtržnictví dopustit. Jeho jednání spočívalo v tom, že chtěl zabránit, aby poškozená F. fyzicky napadla obviněnou K.
Závěrem poměrně rozsáhlého dovolání obvinění rekapitulují, že soud ve svém rozhodnutí nepopsal skutkový děj vyčerpávajícím způsobem a že neučinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Soud ve svém rozhodnutí automaticky přisoudil poškozeným roli obětí a obviněným roli pachatelů, a podle tohoto přiřazení postupoval při výkladu a hodnocení důkazní situace. Důkazy, které svědčily ve prospěch obviněných zpochybňoval a nedostatečně je hodnotil v příčinných souvislostech s jejich jednáním. Oproti tomu tvrzení namířená v jejich neprospěch „bral jako bernou minci“ a nezabýval se jejich důkladným prověřením v jejich logické návaznosti a vypovídající hodnotě. Z těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesení (správně rozsudek) Městského soudu v Praze zrušil, neboť soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a jejich skutková zjištění jsou neúplná, nesprávná, nejasná a zavádějící, a aby je obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který uvedl, že dovolání obviněných nelze vyhovět. Převážná část argumentace dovolatelů tvoří námitky proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním. Takové námitky jsou však z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, neboť hodnocení důkazů není hodnocením hmotně právní povahy. Dovolatelé sice uvádí i námitky proti hmotně právnímu hodnocení skutků, ty však vycházejí nikoli ze skutkového stavu vyplynuvšího z provedeného dokazování a ze závěrů, k nimž soudy při hodnocení důkazů dospěly, nýbrž z jiných premis, které jsou výsledkem odchylného hodnocení důkazů, kterého se domáhají obvinění. V tomto směru bylo dovolání podáno z jiného, než zákonného důvodu. Dle názoru státního zástupce námitkou, která by mohla naplnit deklarovaný dovolací důvod je skutečnost, že mimořádný opravný prostředek vytýká napadenému rozhodnutí, že v tzv. právní větě neuvedl skutečnost spolupachatelství obviněného V. S. podle §9 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce je však toho názoru, že tato výhrada je zjevně neopodstatněná, a to proto, že spolupachatelství není znakem skutkové podstaty a že tato forma trestné součinnosti se nijak nedotýká trestnosti pachatelů, kteří jsou trestně postižitelní, stejně jako kdyby předmětný delikt spáchali sami.
Za stávající situace se státní zástupce domnívá, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno cestou dovolání odstranit a že výhrada obviněných naplňující uplatněný dovolací důvod je zjevně neopodstatněná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno osobami oprávněnými v souladu s §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), přičemž lhůta k podání dovolání byla podle §265e tr. ř. zachována. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti ustanovení §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují zákonem stanovené dovolací důvody.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obvinění v podaném dovolání tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a tento svůj závěr opírají o shodné tvrzení, že jejich vina byla vyslovena jen na základě výpovědi poškozených, částečné výpovědi svědkyně D. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, vytýkají soudům, že skutkový děj nepopsaly vyčerpávajícím způsobem a že neučinily logicky odůvodněná skutková zjištění. Svůj závěr o nesprávnosti učiněných skutkových zjištění dovolatelé opřeli i o tvrzení o „automatickém“ přisouzení rolí poškozených svědkyním B. a F., což se následně promítlo do hodnocení důkazů.
K uvedeným skutečnostem, které obvinění považují za námitky hmotně právní, je třeba uvést, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli o žádný trestný čin nešlo nebo že šlo o jiný trestný čin, než jakým byli uznáni vinnými. Nejvyšší soud není další v pořadí jíž třetí instancí, která by měla nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět procesní úkony, které směřují do oblasti skutkového stavu, hodnocení důkazů event. doplnění dokazování. Uvedené tedy znamená, že pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Jakékoli námitky procesního charakteru stojí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu.
Z podaného dovolání plyne, že obvinění nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem (soudy vychází pouze z výpovědí poškozených, nepřihlédly k obhajobě obviněných, jako nevěrohodnou odmítly výpověď svědka K., a v některých tvrzeních nepřihlédly k výpovědi svědkyně D.). Obvinění také namítají nevěrohodnost výpovědí poškozených a svědkyně D., případně že nebyly provedeny všechny důkazy (výslechy osob na detektoru lži), event. neprokázání příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného S. a následkem u poškozené F. Tyto námitky ale nejsou námitkami hmotně právního posouzení skutku, ale námitkami skutkovými. Nutno uvést, že soud důkazy, které potřebuje pro zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. musí zákonu odpovídajícím způsobem provést, a tyto pak ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotit. Výsledkem těchto úvah je pak skutkový stav popsaný ve výrokové části rozhodnutí. Obvinění se neztotožnili se skutkovým stavem věci a mají výhrady k hodnocení důkazů, stejně jako k otázce jejich úplnosti. Novým hodnocením důkazů, resp. přehodnocením závěrů plynoucích z jednotlivých důkazů, se obvinění snaží docílit změny skutkového stavu, který by odpovídal jejich verzi události. Lze tedy shrnout, že docílením změny skutkových zjištění se obvinění snaží dosáhnout změny skutkového stavu věci a teprve změnou skutkového stavu chtějí dosáhnout jiného hmotně právního posouzení.
V dovolání je také namítáno, že v rozhodnutí Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, schází výrok, že trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. byl obviněným V. S. spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ačkoli daný skutek byl nalézacím soudem – Obvodním soudem pro Prahu 4 takto právně posouzen. Nutno zdůraznit, že Městský soud v Praze jako soud odvolací, kromě jiného, z podnětu odvolání obviněného V. S. napadený rozsudek zrušil, ale pouze ve výroku o uloženém trestu. Z toho plyne, že výrok o vině obviněného V. S. vyslovený nalézacím soudem – Obvodním soudem pro Prahu 4, že obviněný byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. zůstal nezměněn. Jelikož spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není znakem žádné skutkové podstaty trestného činu, když jde toliko o formu trestné součinnosti, je nutno uvedenou námitku považovat za námitku stojící také mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud tedy obviněná J. K. a v rozsahu výše uvedeném také obviněný V. S. vznesli zmíněné námitky s odůvodněním existence dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že ve věci jde o nesprávné právní posouzení skutku, nutno konstatovat, že jde o námitky stojící mimo zákonný dovolací důvod, když vesměs jde o námitky směřující proti skutkovým zjištěním. Vzhledem k těmto skutečnostem bylo nutno dovolání obviněné J. K. a v uvedené části by přicházelo v úvahu také dovolání obviněného V. S. (pokud by neexistovaly další námitky), podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť uplatněné námitky nenaplnily dovolací důvod.
Obviněný V. S. také namítá nedostatek subjektivní stránky u trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť věcně vytýká nesprávné právní posouzení skutku. Současně však dospívá dovolací soud k závěru, že v tomto směru je dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Vzhledem k uvedenému je nutno poukázat na to, že nalézací soud – Obvodní soud pro Prahu 4 vzal nepochybně za prokázané, že poškozená M., nabádala obviněnou J. K., k uklidnění a zanechání fyzického útoku proti poškozené M. B., přítomný obviněný V. S. ji fyzicky napadl kromě tahání za oděv – bundu takovou intenzitou, že došlo k jejímu roztržení i chycením za ruku a odhozením na zem, v důsledku čehož poškozená utrpěla zlomeninu posledního článku malíku levé ruky a distorzi krční páteře, přičemž byla nucena vyhledat lékařské ošetření, když pracovní neschopnost nebyla vystavena, pokud však by vystavena byla, trvala by dle znalce 2 až 3 týdny.
Pokud takto popsaný skutek byl nalézacím soudem kromě jiného kvalifikován i jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., nelze tomuto právnímu posouzení vytýkat pochybení. Podle Nejvyššího soudu jeho popis obsahuje všechny zákonné znaky formální i materiální stránky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Správnému posouzení skutku také odpovídá ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu použitá právní věta. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že nalézací soud při právní kvalifikaci jednání obviněného vycházel ze zjištění, že když M. F. chtěla pomoci poškozené M. B. před útokem obviněné J. K., uchopil ji obviněný V. S. zezadu za bundu, a tahal ji až došlo k jejímu roztržení, následně ji chytil za ruku a odhodil ji na stranu na zem. Již v tomto okamžiku cítila jmenovaná bolest ruky, pálil ji malíček, který později natekl, ale proto, že se domnívala, že je jenom naražen, šla k lékaři až později, za dva dny. Tato výpověď poškozené M. F. je v souladu se závěry znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, podle kterého zlomeninu malíku levé ruky a distorzi páteře lze vysvětlit zmáčknutím ruky a následným pádem, tak jak poškozená popisuje. Znalec také připustil, že pokud poškozená se způsobeným zraněním navštívila lékaře až s jistým časovým odstupem, lze to vysvětlit tím, že speciálně zlomenina článku prstu ruky se může projevit až po určité době. Znalec také uvedl, že prokázaná zranění (zlomenina malíku ruky a distorze páteře) vznikly v důsledku působení tupého násilí větší intenzity. Pokud se tedy obviněný V. S. vzhledem ke svým fyzickým dispozicím (silnější postavy a výšky 190 cm) dopustil vůči poškozené zjištěného útoku (tahání za oděv, zejména uchopení za ruku s následným odhozením), dle znalce větší intenzity, musel si přinejmenším být vědom toho, že poškozené může způsobit zranění – újmu na zdraví, a pro případ, že ho prokázaným jednáním způsobí, byl s tím srozuměn. Jednal tedy přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo nutno v této části dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. K. /podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř./ a V. S. /podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř./, nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Štefan Škadra