ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.370.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 370/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2004 dovolání, která podali obviněný I. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., a obviněný Š. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 1 To 26/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 T 51/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 8 T 51/2002, byli obvinění I. Z. a Š. R. spolu s dalšími obviněnými P. D. a V. S. uznáni vinnými:
- obviněný I. Z. v bodech 1 - 4 výroku trestným činem loupeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, 3 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §238 odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §257 odst. 1 tr. zák. a v bodech 5 - 7 výroku trestným činem loupeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §238 odst. 1, 3 tr. zák.,
- obviněný Š. R. v bodě 4 výroku trestným činem loupeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §238 odst. 1, 3 tr. zák., v bodech 5, 6 výroku trestným činem loupeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, 3 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §238 odst. 1, 3 tr. zák., v bodě 8 výroku trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., účinného do 30. 4. 2001, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a v bodě 9 výroku trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.,
- obviněný P. D. v bodě 1 výroku trestným činem loupeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §238 odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §257 odst. 1 tr. zák., - obviněný V. S. v bodech 1 a 3 výroku trestným činem loupeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §238 odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §257 odst. 1 tr. zák.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný I. Z. podle §234 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na patnáct roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
obviněný Š. R. podle §234 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. a §36 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Rovněž bylo rozhodnuto o trestu u obviněných P. D. a V. S. a o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Tímtéž rozsudkem byli zproštěni obžaloby:
- obviněný P. D. podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek popsaný na str. 31 – 33 rozsudku, kterým měl podle obžaloby spáchat pomoc k trestnému činu loupeže a k trestnému činu porušování domovní svobody podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, 3 tr. zák., §238 odst. 1, 3 tr. zák.,
- obviněný V. S. podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutek popsaný na str. 34 rozsudku, jímž měl podle obžaloby spáchat ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání všichni obvinění a v neprospěch obviněných P. D. a V. S. krajský státní zástupce v Hradci Králové.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 1 To 26/03, bylo rozhodnuto takto: I. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen:
- z podnětu odvolání obviněných Z., D. a S., jakož i z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku o vině ohledně těchto obviněných skutkem pod bodem 1 výroku napadeného rozsudku,
- z podnětu odvolání obviněného S., jakož i z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku o vině ohledně tohoto obviněného skutkem pod bodem 3 výroku napadeného rozsudku,
- z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku týkajícím se obviněného D., kterým byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek popsaný pod písm. A, B, C výroku napadeného rozsudku,
současně byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu ohledně obviněných Z., D. a S., jakož i ve výroku o povinnosti obviněných Z., D. a S. nahradit společně a nerozdílně škodu poškozenému F. Č.
II. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v té části, kde byl obviněný D. soudem prvého stupně zproštěn obžaloby (bod 8 žalobního návrhu), vrácena soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněné I. Z., P. D. a V. S. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby:
A/ pro skutek popsaný v bodě 1 výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, kterým měli podle obžaloby spáchat dílčí útok trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b), resp. odst. 3 tr. zák., dílčí útok trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a dílčí útok trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.,
B/ obviněného V. S. rovněž pro skutek popsaný v bodě 3 výroku o vině rozsudku, kterým měl podle obžaloby spáchat dílčí útok trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., dílčí útok trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a dílčí útok trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.
Dále odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému I. Z. za trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, tj. za trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (skutek pod body 2-4 výroku napadeného rozsudku) a za trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. (skutek pod body 5-7 výroku napadeného rozsudku), uložil podle §234 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
IV. Odvolání obviněného Š. R. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen dne 21. 8. 2003 Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové, obviněnému I. Z., obviněnému Š. R. a jeho obhájkyni JUDr. I. D. a dne 25. 8. 2003 obhájci obviněného Z. JUDr. F. D. Rovněž byl doručen i dalším obviněným ve věci a jejich obhájcům (viz č. l. 2818 tr. spisu).
Proti konstatovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění I. Z. a Š. R. prostřednictvím shora jmenovaných obhájců dovolání. Obviněný I. Z. tak učinil u Krajského soudu v Hradci Králové dne 20. 10. 2003, obviněný Š. R. podáním na poště dne 17. 10. 2003, adresovaným a doručeným Krajskému soudu v Hradci Králové dne 20. 10. 2003.
Obviněný I. Z. napadl mimořádným opravným prostředkem citovaná rozhodnutí ve výroku o vině, trestu i náhradě škody v celém rozsahu a opřel ho o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení všech skutků a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V úvodu svého rozsáhlého dovolání obviněný podrobně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení. Především připomněl skutková zjištění učiněná soudem prvého a druhého stupně včetně argumentů obsažených v odůvodnění rozhodnutí a v uvedeném směru poukázal na své odvolací námitky ve vztahu k jednotlivým skutkům výroku o vině. Odvolacímu soudu v obecné rovině vytkl, že potvrdil závěry soudu prvého stupně, aniž by se zabýval jeho obhajobou a vyslechl klíčové svědky obhajoby.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měly být uplatněné důvody dovolání naplněny. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, když provedené důkazy hodnotily jednostranně a za podklad skutkových zjištění vzaly jen důkazy svědčící v neprospěch jeho osoby. Upozornil, že soudy převzaly zjištění z přípravného řízení, nezabývaly se dostatečně jeho „alibi“ a předložené důkazy zkreslily, což se projevilo ve zcela chybném pohledu soudu prvého stupně na skutek pod bodem 1 rozsudku, který sice odvolací soud následně zrušil, avšak ostatní závěry nalézacího soudu nezpochybnil. Podle názoru obviněného došlo ve všech případech k porušení ustanovení §93 tr. ř. v návaznosti na §89 odst. 2 tr. ř., neboť nebyl přizván k účasti na rekognicích podle hlasu a fotodokumentace a neměl tak možnost zpochybnit důkazy opatřené orgány činnými v trestním řízení a vyjádřit se k nim. Odvolací soud pochybil, pokud za této situace napadený rozsudek zrušil jen částečně a zprostil obviněného pouze skutku pod bodem 1 výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a uložil mu stejný trest odnětí svobody ve výměře patnácti let.
Dále obviněný v podrobnostech uvedl výhrady proti jednotlivým skutkům, jejichž spácháním byl uznán vinným. Ke skutku pod bodem 2 výroku o vině namítl, že svědek A. B. byl při hlasové rekognici ovlivněn, neboť věděl, kdo je za předmětný trestný čin loupeže stíhán. Došlo též k porušení §93 odst. 2 tr. ř., neboť nebyl přizván k hlasové rekognici a nemohl uplatnit případnou obhajobu. Orgány činné v trestním řízení neprověřily jím předložené informace týkající se zajištění svědka N. a S., od nichž získal věci pocházející z loupeže, ani neobjasnily původ těchto věcí, čímž došlo k porušení §33 odst. 1 tr. ř. V době činu nebyl schopný chůze pro úraz kolena s následnou operací. Tuto skutečnost potvrdila svědkyně R., bylo možno ji ověřit z jeho písemných poznámek, stejně jako výslechem MUDr. D. Soud však návrh obhajoby na provedení důkazu výslechem lékaře zamítl, nepostupoval ani podle §105 odst. 1 tr. ř. a sám rozhodl, že jeho zranění nebylo takového rázu, aby nemohl být spáchán trestný čin. Obviněný konstatoval, že vzhledem k objektivnímu nedostatku konkrétních nepřímých důkazů jako jsou pachové stopy, otisky, trasologické stopy či svědectví sousedů, nebyl skutkový stav náležitě objasněn ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a došlo k porušení zásady vyhledávací a spravedlivého procesu.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 3 rozsudečného výroku obviněný opět zpochybnil hlasovou rekognici (neměl možnost se rekognice účastnit, mezi poznávanými osobami byl jediný s vadou výslovnosti). Část věcí pocházejících z loupeže, jež získal od N. a S., jen zprostředkovaně prodával, nebylo prokázáno, že by manipuloval se všemi uloupenými věcmi, které nebyly u něho nalezeny ani při domovních prohlídkách. Zpochybnil též hodnocení výslechu svědka N. Odkázal na své písemné poznámky a výslech svědkyně R., ověřující jeho alibi a namítl, že v daném případě chybí důkazy prokazující jeho vinu.
V souvislosti se skutkem pod bodem 4 výroku o vině obviněný uplatnil výhrady proti věrohodnosti výpovědí svědků F., zvláště v popisu pachatelů, rekognici hlasů, identifikaci uloupených věcí a upozornil na tendence poškozených navyšovat škodu. Soud dostatečně neprověřil jeho alibi, nezhodnotil pozorně důkazy, čímž došlo k porušení §164 odst. 3 tr. ř. Rovněž zpochybnil způsob vydání věcí poškozeným (poškození si vybírali ze všech věcí zajištěných při domovních prohlídkách). Nebylo prokázáno, že by vlastnil zbraně shodné či podobné s těmi, jež byly použity při loupeži a upozornil, že ani nález plastových rychlovázacích pásek a lyžařské čepice zvané kukla v jím pronajaté garáži nelze považovat za relevantní důkaz, neboť jejich původ nebyl dostatečně zjištěn. Z pouhého nálezu věcí z vlastnictví rodiny F. u obviněného pak nelze dovodit jeho vinu; namítl, že tyto věci získal od N. a S. v souvislosti s „kšeftováním“. Nebylo vyvráceno jeho alibi, že se v době činu nacházel ve společnosti L. S. ml.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 5 rozsudečného výroku obviněný upozornil, že pro nedostatek jakýchkoliv konkrétních důkazů jako jsou pachové stopy, otisky prstů, DNA pachatelů či trasologické stopy nelze uzavřít, že by skutek spáchal a opět nelze vyloučit, že některé věci pocházely od N. a S. Hodnocení hlasové rekognice je zavádějící, jeho alibi zůstalo nevyvráceno.
Pokud jde o skutek pod bodem 6 výroku o vině dovolatel upozornil, že se v době spáchání trestného činu nacházel více než 300 km vzdálen od místa činu u pana J. S., přičemž toto jeho alibi soud neprověřil. Namítl, že při rekognici hlasu ho svědci nepoznali, nebyly u něho nalezeny žádné věci pocházející z trestné činnosti ani popisovaná zbraň, nehodil se na něho popis pachatelů a nic nenasvědčuje tomu, že byl pachatelem právě on. Poukázal na možnost provedení loupeže jinými osobami (O., P.), přičemž závěry soudu považuje za pouhé dedukce založené na náhodné podobnosti s ostatními trestnými činy.
Ke skutku pod bodem 7 rozsudečného výroku obviněný namítl, že soudy opřely svou argumentaci o hlasovou rekognici, ačkoli ho svědci neoznačili v přípravném řízení, ale až v hlavním líčení, kdy byli ovlivněni probíhajícím trestním řízením. Opět uvedl, že věci pocházející z trestné činnosti získal od N. Upozornil na porušení §2 odst. 12 tr. ř., neboť soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku argumentuje videonahrávkou, ačkoliv důkaz přehráním videonahrávky při hlavním líčení nebyl proveden. Z jeho písemných poznámek a výpovědi svědkyně R. lze doložit, že v době spáchání trestného činu byl u L. S. st., přičemž ani v tomto případě nelze pro nedostatek důkazů dovodit jeho vinu.
Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že přetrvávají důvodné pochybnosti o jeho vině a vytkl některá další procesní pochybení soudů (např. došlo k porušení §52 tr. ř., neboť si nemohl kvůli ponechání donucovacích prostředků na rukou činit při hlavním líčení písemné poznámky, v rozporu s §214 tr. ř. neměl právo posledního slova, v rozporu s §89 odst. 2 tr. ř. nedošlo k realizaci jím navržených důkazů k zajištění svědka N., nebyly prověřeny označená místa jeho výskytu, nebyli vyslechnuti jím navržení svědci, nebyly prověřeny obviněným předložené listinné důkazy, nebyly odstraněny nejasnosti ohledně jeho zdravotního stavu postupem podle §110 odst. 1, 2, 3 tr. ř. apod.). Rovněž upozornil, že v jiné trestní věci byl v roce 1999 zproštěn obžaloby, avšak tehdy vykonaná vazba mu v současné trestní věci nebyla započítána ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. k §38 odst. 3 tr. zák.
Z důvodů podrobně popsaných v dovolání obviněný vyslovil přesvědčení, že důkazy v jeho neprospěch netvoří ničím nenarušený řetězec nepřímých důkazů a lze je vyhodnotit několika směry. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně po zrušení rozhodl sám ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř.
Obviněný Š. R. podal mimořádný opravný prostředek proti všem výrokům napadených rozsudků a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný předeslal, že od počátku trestního stíhání vypovídal shodně a zopakoval, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil. Upozornil, že neexistuje žádný přímý důkaz ani souhrn nepřímých důkazů, které by ho usvědčovaly ze spáchání skutků, pro které byl odsouzen. Namítl, že jedním ze stěžejních důkazů byly v přípravném řízení rekognice podle hlasu, při kterých jednotliví poškození označovali s určitou mírou pravděpodobnosti údajné pachatele loupežných přepadení. Výsledky rekognic však považuje za neobjektivní, neboť všem poškozeným byla puštěna jedna a tatáž nahrávka sedmi hlasů, mezi kterými byly i hlasy obviněných, zpracovaná Kriminalistickým ústavem P.z provedených telefonických odposlechů. Všem poškozeným byly hlasy přehrávány ve stejném pořadí. Již první poškozený se v protokole o rekognici seznámil s pořadím hlasů a se jmény osob, jejichž hlasy jsou v nahrávce použity a rovněž pod jakými čísly jsou tyto hlasy uvedeny. Obvinění neměli možnost stanovení libovolného pořadí při rekognici, čímž došlo k porušení zákona. Hlasy uvedené v nahrávkách jsou navíc do určité míry odlišné od skutečných hlasů jednotlivých osob a rovněž délka hovoru (cca 1 min.) je příliš krátká na případnou identifikaci pachatelů, a to i s ohledem na delší časový odstup od doby spáchání trestných činů. Podle mínění obviněného se tyto nedostatky projevily v případě poškozených Č., kdy svědkyně Č. označila jeho osobu jako jednoho z pachatelů přepadení na 100 %, přestože v době loupežného přepadení dne 2. 3. 2000 prokazatelně byl ve výkonu vazby. V ostatních případech je procento pravděpodobnosti poznání dovolatele jako pachatele nižší, popřípadě není poznán vůbec. Proto shledal důkaz rekognicemi podle hlasu za zcela nevěrohodný. Obviněný dále poukázal na okolnost, že ve vztahu k jeho osobě nebyly v hlavním líčení provedeny žádné usvědčující důkazy a při domovní prohlídce nebyly u něho nalezeny žádné věci pocházející z trestné činnosti. Jeho vinu nelze dovodit ani z výpovědí jednotlivých poškozených, z nichž je zřejmý toliko způsob vniknutí pachatelů do domu, chování jednotlivých pachatelů, jejich obecné popisy a popisy odcizených věcí. V tomto směru vyplývají negativní výsledky i z odborných zkoumání stop zajištěných na místě činu, popřípadě ze znaleckých posudků. Podle dovolatele sama skutečnost, že je osobou vícekrát soudně trestanou, nemůže být důvodem k závěru, že se dopustil žalovaných skutků.
Dále obviněný rozvedl své argumenty k důkazní situaci ohledně jednotlivých skutků. Ke skutku pod bodem 4 a 8 rozsudku namítl, že soud považoval za rozhodující důkaz rekognici podle hlasu, avšak tento důkaz nemůže podle jeho názoru obstát. Přestože všichni svědci F. jej usvědčili ze spáchání trestného činu a jeho rodinní příslušníci mu alibi nepotvrdili, tak tyto skutečnosti nesvědčí o vině a svoji nevinu není povinen prokazovat. V této souvislosti zdůraznil, že žádné věci pocházející z loupeží nebyly u něho nalezeny. Hodinky zajištěné při domovní prohlídce u pana M., jejichž značka byla typově shodná s hodinkami uloupenými rodině F., nebyly individuálně ztotožněny. Pokud jde o znásilnění poškozené M. F. obviněný namítl, že ze spáchání tohoto skutku jej neusvědčují žádné důkazy. Na zajištěných materiálech navíc nebyla zjištěna přítomnost spermií a DNA získaná z biologických materiálů byla shodná pouze s DNA poškozené. Obviněný upozornil, že je na celém těle včetně pohlavních orgánů tetován a pokud by se měl dopustit znásilnění, poškozená F., stejně jako poškozená K. by si tetování musely všimnout; tetován je i na vnější straně očí, což by bylo viditelné i v případě použití kukly. Uzavřel, že neexistuje ucelený okruh důkazů, který by ho usvědčoval a vyvracel jeho obhajobu.
Ke skutku pod bodem 5 a 9 výroku o vině napadeného rozsudku obviněný uvedl, že soud odůvodnil své rozhodnutí výpověďmi poškozených, rekognicemi podle hlasu, shodností rychlovázacích pásek zajištěných na místě činu a v garáži obviněného Z., věcmi zajištěnými v garáži a v atašé kufříku. Konstatoval, že tyto důkazy jej neusvědčují ze spáchání tohoto skutku. Skutek pod bodem 6 rozsudku soud odůvodnil výpovědí poškozeného H., kterou považoval za objektivní a věrohodnou. Z výpovědí svědků ale vyplývá, že v domě poškozeného H. byl obviněný jen jedenkrát, nikde se v domě nepohyboval, nebyl seznámen s funkcí zabezpečovacího zařízení a nemohl znát celý dům tak dobře, jak uváděl svědek H. Skutečnost, že jednou navštívil dům poškozeného ještě neznamená, že provedl loupež. Ani v tomto případě neexistují žádné usvědčující důkazy ve vztahu k jeho osobě.
Z popsaných důvodů obviněný uzavřel, že nebylo prokázáno, že by spáchal skutky, za které byl odsouzen, soud důkazy nesprávně zhodnotil a na základě nesprávně zhodnocených důkazů rozhodl o jeho vině. Navíc upozornil, že mu nebylo před skončením hlavního líčení uděleno poslední slovo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu případně i řízení mu předcházející a soudu prvého stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, eventuálně aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, sám ve věci rozhodl rozsudkem a jeho osobu podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby.
Dne 24. 3. 2004 byly Nejvyššímu soudu doručeny podněty ke stížnosti pro porušení zákona obviněného Š. R., jejichž obsahem byly v podstatě námitky shodné s těmi, jež uplatnil v rámci dovolání.
Nejvyššímu státnímu zastupitelství byly ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. doručeny opisy dovolání obviněných I. Z. a Š. R. dne 8. 12. 2003 s upozorněním, že se může k dovoláním písemně vyjádřit a souhlasit s jejich projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. V písemném vyjádření ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 1 NZo 1111/2003, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil názor, že obě dovolání namítají toliko neúplnost dokazování, nesprávnost hodnocení provedených důkazů, různé vady procesního charakteru a dále skutečnost, že odvolání I. Z. nebylo vyhověno v rozsahu, jaký očekával. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že nesprávná skutková zjištění či procesní vady, jenž jsou oběma dovoláními fakticky namítány, však nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podle názoru státního zástupce není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který uplatnil obviněný I. Z., neboť jej spatřuje toliko ve skutečnosti, že jeho odvolání bylo vyhověno pouze částečně, zatímco ohledně zbývajících skutků byl rozsudek nalézacího soudu shledán správným, přičemž pro takové rozhodnutí nebyly splněny procesní podmínky. Uvedený důvod dovolání je založen pouze na nespokojenosti dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu, když v řízení předcházejícím nebyl naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., a tedy námitky obviněného Z. nenaplňují ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaných dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky jejich přípustnosti podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obdobně zjistil, že byla podána osobami oprávněnými /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. /, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř./.
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými I. Z. a Š. R. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, neboť jejich existence je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod uplatněný obviněným I. Z. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci.
V daném případě Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Proto lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který shodně uplatnili oba obvinění, lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná osoba uznána vinnou. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Proto ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup při hodnocení důkazů soudy, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je Nejvyšší soud povolán a oprávněn k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad vymezených v ustanovení §265b tr. ř., a nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvého a druhého stupně. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat. Pro úplnost je třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněnými I. Z. a Š. R. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesenými námitkami materiálně naplněn. V dovoláních oba obvinění v podrobnostech soudům vytýkají neúplné dokazování, vadné hodnocení provedených důkazů a další procesní nedostatky. Všechny tyto námitky ale primárně směřují proti konečnému skutkovému zjištění ve věci, přičemž ve vytýkaných procesních vadách až následně oba obvinění spatřují pochybení v hmotně právním posouzení skutku. Uplatněný důvod dovolání nenaplňují ani další dovolateli uplatněné výtky (např. obviněného I. Z. ohledně zápočtu vazby z jiné trestní věci). Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V posuzované věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obvinění I. Z. a Š. R. spáchali předmětné skutky tak, jak jsou uvedeny pod body 2 až 9 pravomocného výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a rozvedeny v jeho odůvodnění. Obvinění v dovolání nenamítají, že by takto popsané skutky, které shledal bezchybnými i odvolací soud, byly ohledně jejich osob nesprávně posouzeny jako výše konstatované trestné činy, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě proto jde ze strany obviněných výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod další v zákoně taxativně stanovené dovolací důvody. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v §265b tr. ř.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných I. Z. a Š. R. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat dovoláním napadené výroky a řízení, které jim předcházelo), přičemž toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2004
Předseda senátu :
JUDr. Jiří H o r á k