ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.390.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 390/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2004 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 9 To 77/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 9/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 49 T 9/2001, byl obviněný J. Š. uznán vinným dvěma trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely č. 265/2001 Sb. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 9 To 77/03, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Vůči usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. dovolání. Dovolatel je přesvědčen, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, neboť podle jeho názoru odvolací soud projednal odvolání v jeho nepřítomnosti, aniž pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V této souvislosti v podrobnostech uvádí, že byl nemocen a nemohl se k jednání soudu osobně dostavit. Tyto skutečnosti dokládal řádnými omluvami a žádal, aby veřejné zasedání bylo odročeno. Podle názoru obviněného spočívá rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o vině, na nesprávném právním posouzení skutku. Konstatuje, že soudy prvého i druhého stupně zhodnotily evidentně contra legem (vzhledem k ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) skutkové okolnosti případu. Zdůrazňuje, že odsouzení jeho osoby je účelové a trestním spisem nepodložené. Obviněný trvá na tom, že žádné trestné činy nespáchal a rozhodnutí o vině považuje za nezákonné a nespravedlivé. Pokud by uvedené trestné činy spáchal, což odmítá a popírá, měl mu být uložen jiný trest. Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 9 To 77/03, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 49 T 9/2001, a soudu prvého stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že vzhledem k absenci spisu je obtížné se vyjádřit k tomu, zda byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání u odvolacího soudu. Pro posouzení věci bude důležité vyřešit otázku, zda obviněný svou neúčast řádně omluvil a zda jeho zdravotní stav umožňoval účast u veřejného zasedání. Pokud svoji neúčast řádně neomluvil a svůj zdravotní stav neodůvodnil natolik, že soud došel k závěru, že účasti při veřejném zasedání schopen byl, nedošlo k porušení jeho obhajovacích práv. Podle názoru státní zástupkyně je třeba posoudit konkrétní obsah trestního spisu, v němž je zachycena komunikace obviněného s odvolacím soudem. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně pochybnost o správnosti jeho postupu nevzniká. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu, jednat v nepřítomnosti obviněného, je však zpochybňována tvrzením dovolatele, že nebyl schopen účasti při veřejném zasedání, neboť byl schopen pohybu pouze za pomoci druhé osoby, což dokladuje i tím, že do nemocnice byl odvezen sanitním vozem. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně uvádí, že obviněný zpochybňuje pouze skutková zjištění. Takto koncipovaný dovolací důvod však neodpovídá zákonnému ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím něhož mohou být prezentovány pouze námitky právní, a to vztahující se ke zjištěnému skutkovému stavu. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla pro případ, pokud by námitky obviněného byly ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatněny důvodně, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl, zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že obhajovací právo obviněného nebylo postupem soudu druhého stupně dotčeno, mělo by být dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Pro oba alternativní případy státní zástupkyně navrhla, aby rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání /prvém případě podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., ve druhém případě podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. Š. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou – obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací námitky lze považovat za důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvého stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z obsahu výše uvedených námitek vyplývá, že část dovolání obviněný opírá o výhrady, které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti správnosti skutkových zjištění, která Městský soud v Praze učinil a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Praze. V této souvislosti tvrdí, že rozhodnutí soudů prvého i druhého stupně porušuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přitom odmítá, že by trestné činy vůbec spáchal. Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný neuplatnil jedinou námitku, vztahující se k právnímu posouzení soudem zjištěného skutku, případně že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zřejmé, že jím tvrzené nedostatky mají výlučně povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. V mimořádném opravném prostředku obviněný sice deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti namítá vady, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit, přičemž je nelze podřadit ani pod některý z dalších důvodů dovolání taxativně uvedených v §265b tr. ř. Pokud by dovolání bylo podáno jen na podkladě zmíněných námitek, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že pokud by spáchal trestné činy, což popírá, měl mu být uložen jiný trest. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že v dovolání lze uplatnit námitky směřující proti výroku o trestu pouze z důvodu, který je uveden v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pro úplnost lze poznamenat, že výhrady dovolatele nenaplňují žádný z těchto zákonem definovaných dovolacích důvodů.
K dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolatel však současně uplatnil výhradu, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, který projednal odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv řádně omluvil svoji neúčast zdravotními důvody, přičemž trval na svojí osobní účasti u veřejného zasedání, což je námitka, která by mohla založit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pokud by byla důvodná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze uplatnit, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. ř. Zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná.
Obviněný J. Š. však nebyl v době konání veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze, ve kterém bylo rozhodováno o jeho odvolání, ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. rozlišuje předvolání a vyrozumění o veřejném zasedání. Předvolávají se osoby, jejichž osobní účast při veřejném zasedání je nutná. Ostatní osoby se o veřejném zasedání pouze vyrozumívají. Vymezení okruhu osob, jejichž osobní účast je nutná a je třeba je předvolat, závisí na konkrétních okolnostech věci, která je předmětem veřejného zasedání. Konkrétní okruh osob k veřejnému zasedání předvolaných stanoví předseda senátu v rámci přípravy veřejného zasedání, přičemž v jeho průběhu může soud podle potřeby rozhodnout o nutnosti předvolat osoby další, nebo naopak upustit od osobní přítomnosti některých osob v případech, kdy není podle zákona ani podle mínění soudu potřebná.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k veřejnému zasedání, a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V případě obviněného J. Š. Nejvyšší soud zjistil, že předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze dala pokyn kanceláři k vyrozumění obviněného o veřejném zasedání [viz referát na č. l. 199 (druhá strana) spisu]. Vyrozumění bylo obviněnému doručeno dne 3. 11. 2003 (viz dodejky připojené u č. l. 173 spisu). Ve veřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2003 Vrchní soud v Praze rozhodl, že veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného bude konáno v jeho nepřítomnosti (č. l. 212 spisu). Tím odvolací soud dostatečně projevil, že nepovažuje účast obviněného u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou.
Logický výklad ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. (argumentum a contrario) vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v nepřítomnosti obviněného. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§233 odst. 2 tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.
Za této situace řešil Nejvyšší soud otázku, zda postup Vrchního soudu v Praze neporušil práva obviněného zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené zák. č. 2/1993 Sb. (dále jen Listiny), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že „každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům“. Právo na projednání věci v přítomnosti obviněného však nelze chápat izolovaně a zúžit ho pouze na problém fyzické přítomnosti u veřejného zasedání, ale je nutné ho chápat jako prostředek, který má zajistit, aby se obviněný mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a zajistit tak kontradiktorní projednání věci, což jsou základní požadavky spravedlivého procesu.
V podaném odvolání obviněný nenavrhoval provedení nových důkazů a stejně tak u veřejného zasedání obhájkyně obviněného nenavrhla provedení dalších důkazů. Ani odvolací soud nepovažoval za nutné doplnit dokazování, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 212 – 214 spisu). Rovněž v dovolání se obviněný nedožaduje provedení důkazů, v důsledku jejichž neprovedení by právní závěr o jeho vině byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze nepochybil, jestliže provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného J. Š. za přítomnosti obhájce, když dospěl k závěru, že jeho účast není nezbytná. Tímto postupem nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, neboť ve veřejném zasedání nebyla vyloučena veřejnost, nebyly v něm prováděny žádné důkazy, ke kterým by se mohl vyjadřovat a nebyly prováděny výslechy svědků, kterým by chtěl klást otázky. K provedeným důkazům, na základě kterých bylo rozhodnuto o jeho vině, se obviněný mohl vyjádřit již v hlavním líčení, takže bylo zajištěno kontradiktorní projednání věci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť z obou výše shledaných důvodů pro odmítnutí podaného dovolání je podstatnější. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal