ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.436.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 436/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2004 dovolání obviněného G. P., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 To 119/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 19/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2003, sp. zn. 4 T 19/2001, byl obviněný G. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že poté, kdy mu jako majiteli galerie P., s. r. o., se sídlem P., N., poškozená dr. H. S. na základě písemné dohody ze dne 2. 5. 1995 sepsané v P. zapůjčila k výstavě v jeho galerii na dobu dvou měsíců obraz autora J. Š. „D. s v.“, kombinovaná technika na plátně velikosti v časové hodnotě 1.500.000,- Kč, obžalovaný obraz osobně převzal, pod různými záminkami vrácení obrazu oddaloval, vystavoval jej bez souhlasu majitelky na prodejních výstavách na různých místech, dne 12. 6. 1996 jej prodal do sbírky PhDr. V. Ž. za částku 1.500.000,- Kč, poškozené po důrazné výzvě k navrácení obrazu v blíže nezjištěné době na podzim r. 1999 sdělil, že dílo na výstavě konané v M. jeho asistentka nedopatřením prodala jako kresbu neznámé osobě, přičemž poškozená předmětný obraz objevila v blíže neurčené době v druhé polovině února 2000 na výstavě „Ozvěny kubismu“ v galerii P., pořádané Č. m. v. u. se sídlem P.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný G. P. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 To 119/03, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen dne 2. 2. 2004 Městskému státnímu zastupitelství v Praze, dne 3. 2. 2004 obhájci obviněného JUDr. F. Š. a dne 7. 2. 2004 obviněnému G. P. (viz č. l. 789 tr. spisu).
Dne 23. 3. 2004 podal obviněný G. P. prostřednictvím shora jmenovaného obhájce u Městského soudu v Praze dovolání, kterým napadl výrok odvolacího soudu o zamítnutí odvolání. Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že „skutek tak, jak ho zjistil a ve výroku rozsudku popsal soud prvního stupně, jednak nevykazuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. a kromě toho v době sdělení obvinění již byl ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. promlčen“.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měly být uplatněné důvody dovolání naplněny. Předně namítl, že v dovolacím řízení je nutno v rámci přezkoumání skutkového základu věci posoudit okolnosti určující, kdy se stal skutek, který měl být údajným trestným činem, tj. zda v červenci 1995 došlo či nedošlo k převodu vlastnických práv mezi svědkyní dr. H. S. a obviněným v jeho prospěch a v té souvislosti posoudit, který okamžik je právně významný z hmotně právního hlediska pro dokonání trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. a pro určení ceny obrazu. Teprve po zhodnocení těchto předpokladů lze kvalifikovaně rozhodnout, zda jednání obviněného je možno právně kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., zda vůbec byly dány podmínky pro zahájení trestního stíhání a zda nebylo přehlédnuto, že vzhledem k uplynulé době od skončení výpůjční doby již není trestní stíhání promlčeno.
Obviněný v podrobnostech rozvedl, že předmětný obraz měl od svědkyně dr. H. S. zapůjčen od 2. 5. 1995 na dobu dvou měsíců za účelem výstavy obrazů pořádané v P. Dne 13. 7. 1995 po skončení akce ho vyvezl do F., kde ho v téže době od svědkyně zakoupil na základě kupní smlouvy a kupní cenu jí ve dvou splátkách po 8.000,- DM a 22.000,- DM postupně zaplatil. Poukázal, že svědkyně dr. H. S. uzavření kupní smlouvy popírá, přičemž v trestním oznámení ze dne 16. 3. 2000 a při výslechu v přípravném řízení dne 9. 11. 2000 uvedla, že „po vypršení dvouměsíční lhůty obraz opakovaně vymáhala s negativním výsledkem“. Z těchto skutečností obviněný vyvozuje, že s ohledem na ukončení smluvní výpůjční doby ke dni 2. 7. 1995 buď držel obraz od 3. 7. 1995 neoprávněně nebo uzavřel dne 13. 7. 1995 se svědkyní kupní smlouvu; podle jeho názoru jiná možnost není. Dovolatel konstatoval, že důkazy v trestním spise svědčí o tom, že již od října 1995 začal obraz jako prodejný veřejně vystavovat pod označením vlastnictví jeho G. P., přičemž svědkyně dr. H. S. obraz na všech těchto výstavách viděla, věděla o označení jeho vlastnictví i o možné prodejnosti obrazu a nic proti tomu nenamítala a svých vlastnických práv se nedomáhala. Na výstavách v M. a P. byla jeho hostem a za určité činnosti pro galerii dostávala stálý smluvní plat. Její snaha o prokázání, že ke změně vlastnických vztahů k obrazu nedošlo a že je nadále jeho vlastníkem, nastala až s velkým časovým odstupem po zjištění v roce 2000, za jakou částku obviněný obraz prodal. Vycházeje z této důkazní situace dovolatel namítl, že důkazy provedené soudem měly být posouzeny z hlediska, zda došlo či nedošlo k přechodu vlastnických práv ze svědkyně na jeho osobu či nikoli. Soud mohl dospět k závěru, že k přechodu vlastnických práv došlo i z jiných skutečností, než z vyhodnocení kontradiktorních tvrzení obou stran ohledně uzavření či neuzavření kupní smlouvy, neboť je objektivně prokázáno, že se od července 1995 choval jako vlastník obrazu, nakládal s ním jako s vlastním, když nechal vyměnit jeho rám a vystavoval ho jako své řádně označené vlastnictví na různých výstavách bez odsouhlasení svědkyně dr. H. S., která s jeho jednáním byla obeznámena a respektovala ho. Pokud by na základě těchto důkazů soud dospěl k závěru, že došlo k přechodu vlastnictví k obrazu na obviněného, nebyl důvod kvalifikovat jeho jednání jako jakýkoli trestný čin a zákonné znaky trestného činu zpronevěry by naplněny nebyly. Pokud by naopak při hodnocení stejných důkazů soud dospěl k závěru, že k přechodu vlastnických práv nedošlo, bylo jeho povinností určit dobu, kdy byl trestný čin spáchán. Soudy obou stupňů určily, že se tak stalo dne 12. 6. 1996, kdy obviněný obraz prodal.
V uvedeném směru obviněný upozornil, že téměř rok před prodejem s obrazem nakládal výlučně podle své vůle, bez jakékoli ingerence svědkyně dr. H. S. Obraz užíval v přesvědčení o svém vlastnictví a pokud by měl být soudem chápán i v době této držby ve vztahu k obviněnému jako „cizí věc“, pak s ním nakládal jako s věcí vlastní již od skončení výpůjční doby, kdy ho podle svědkyně řádně nevrátil, kdy jej podle jejích tvrzení o vrácení opakovaně upomínala a on jí nevyhověl. To by podle dovolatele z hlediska právního znamenalo, že s věcí svěřenou mu na dobu dvou měsíců k výstavním účelům po uplynutí sjednané doby nakládal v rozporu s účelem, pro který mu byla svěřena a vystavoval obraz jinde, čímž zvyšoval prestiž své galerie, obraz si ponechal, měl z něho prospěch a později ho i prodal. Okamžik, od kterého obraz nevrátil do dispozice svědkyně, lze určit smluvním termínem pro vrácení obrazu, tj. dva měsíce jdoucí od 2. 5. 1995, tedy do 2. 7. 1995. Od 3. 7. 1995, jakožto dne následujícího, držel obraz neoprávněně proti její vůli. Obviněný konstatoval, že v tomto smyslu vyzněl i popis skutku v napadeném rozsudku, v němž městský soud neakceptoval údajné dodatečné ústní souhlasy k prodloužení výpůjční doby, i když v odůvodnění rozhodnutí se jimi zabývá a přikládá jim váhu. Skutková věta však nepřímo - bez uvedení přesného data - popisuje nakládání s obrazem jakožto s cizí věcí v době před jeho prodejem. Tvrzení svědkyně dr. H. S. o ústních souhlasech nebo úvaha soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku o jejích tichých souhlasech s prodloužením výpůjční doby jsou v rozporu s jejími tvrzeními z přípravného řízení, když na jeho počátku vypověděla, že požadovala vrácení obrazu po uplynutí výpůjční doby a až po vyvrácení jejích tvrzení výpověď změnila. S poukazem na uvedený názor na vlastnické vztahy k obrazu a vzhledem k použité právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. s horní hranicí trestní sazby dosahující až osmi let, zaniká podle mínění obviněného trestnost činu uplynutím promlčecí doby, která činí podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno dne 25. 7. 2000, tedy po uplynutí promlčecí doby. Proto v řízení mělo být rozhodnuto, a to buď podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťujícím výrokem rozsudku, neboť skutek nenaplňuje znaky trestného činu, nebo podle §223 odst. 1 tr. ř. usnesením o zastavení trestního stíhání, neboť pro citovaný trestný čin je trestní stíhání promlčeno.
Dovolatel vznesl výhrady i proti zjištění škody. V naznačeném směru uvedl, že skutková věta rozsudku neobsahuje určení, jaká škoda byla trestným činem zpronevěry způsobena. Pouze se konstatuje, že poškozená zapůjčila obviněnému obraz v časové hodnotě 1.500.000,- Kč a obviněný obraz za částku 1.500.000,- Kč prodal, přičemž výrok o výši škody v rozsudku chybí. Z odůvodnění rozsudku a usnesení vyplývá, že soudy obou stupňů zjišťovaly cenu obrazu až k datu, kdy byl prodán. Obviněný namítl, že u trestného činu zpronevěry vzniká škoda poškozenému od okamžiku, kdy mu byla věc protiprávně odňata a k tomuto okamžiku je také důvodné určit cenu věci, nikoli k jakékoli době pozdější, která může být pro obviněného i nepříznivější, zvláště pokud věc zhodnotil vlastní činností nebo dokázal docílit ze zpronevěřené věci zisk, jehož by poškozený nikdy pouhou držbou věci nedocílil. Konstatoval, že vysokou cenu obrazu docílil vlastní obchodní zdatností, jeho uvedením na trh s uměním a vyvoláním zájmu o něj, a proto měl být obraz oceněn posudkem z doby předcházející této jeho činnosti, který by provedl ocenění obrazu v době uzavření smlouvy o jeho zapůjčení a nikoli v době prodeje.
Podle obviněného nelze vyloučit, že popsané účelové hodnocení resp. nehodnocení naznačených právních otázek a uznání jeho osoby vinnou trestným činem zpronevěry by mohlo být ovlivněno nezákonným postupem soudu prvního stupně při vydání usnesení podle §80 odst. 1 tr. ř. o vrácení věci, jímž bylo umožněno, a to i přes nevyjasněné vlastnické vztahy, aby obraz opustil území České republiky. Byl tak odňat z dispozice dosavadního vlastníka společnosti A. A., a. s., ačkoliv mělo být o vlastnických vztazích rozhodnuto (v průběhu trestního řízení uplatňovalo právo vlastníka či nájemce více osob) v občanskoprávním řízení a po tuto dobu mělo být dílo uloženo jako depozitum. Jelikož vrchní soud odmítl o této námitce vůbec jednat s odůvodněním, že řízení o vrácení věci je řízením samostatným a nemá vliv na posouzení viny obviněného, podal dovolatel ohledně usnesení vydaného podle §80 odst. 1 tr. ř. ministru spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Zmíněnou okolnost uvedl pro případ, aby eventuálně podanou stížnost pro porušení zákona a dovolání projednal stejný senát Nejvyššího soudu. Upozornil též na nutnost, aby se dovolací soud seznámil s obsahem celého spisu a se zjištěným skutkovým stavem, aby mohl posoudit nevěrohodnost některých částí výpovědí svědkyně dr. H. S. nebo osob vyslechnutých soudem k jejímu návrhu.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 To 119/03, a předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2003, sp. zn. 4 T 19/2001, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením napadených rozhodnutí pozbyla podkladu. Dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl nebo věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyššímu státnímu zastupitelství byl ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. doručen opis dovolání obviněného G. P. dne 25. 3. 2004 s upozorněním, že se může k mimořádnému opravnému prostředku písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. V písemném vyjádření ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 1 NZo 267/2004, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil názor, že dovolatel v námitkách uplatněných v rámci obou dovolacích důvodů vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké vyplynuly z dokazování před soudem prvního stupně, k nimž dospívá po odchylném hodnocení provedených důkazů a jiném výkladu zjištěných skutečností, než z jakých vycházely oba ve věci činné soudy. V prvém z deklarovaných dovolacích důvodů to platí o tvrzení, že promlčecí doba předmětného činu začala běžet ihned po skončení písemně sjednané doby zápůjčky obrazu, ačkoli z důkazů plyne, že tato doba byla posléze ústně prodloužena, takže po 2. 7. 1995 ještě obviněný nedržel obraz protiprávně. Tomu neodporuje ani dovolatelem vytýkaná formulace popisu skutku, protože majitelka sice ponechávala obraz v dispozici vypůjčitele (obviněného), avšak nedala mu žádný mandát k jeho prodeji. Jestliže jej přesto uvedeného dne prodal, dopustil se tímto dnem trestného činu, jímž byl uznán vinným (z hlediska časového k promlčení trestného činu tudíž nedošlo). Podle státního zástupce obviněný staví výhrady, které by mohly naplnit uplatněné dovolací důvody, na odlišných skutkových východiscích, než ze kterých vycházely soudy rozhodující ve věci. Argumenty obviněného tak nemohou podporovat jím deklarované důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. a ani jiné ze zákonných důvodů dovolání ve smyslu §265b odst.1 tr. ř. Státní zástupce uvedl, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného G. P. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Protože dovolání lze učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst 1 písm. e), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v okolnosti, že příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení trestního stíhání obviněné osoby nerozhodl podle ustanovení §172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. a ani podle ustanovení §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., čímž došlo k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná osoba uznána vinnou. Z výše citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze též vytýkat jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup soudů obou stupňů při hodnocení důkazů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Důvody dovolání jsou totiž koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady ohledně skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je Nejvyšší soud povolán a oprávněn k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad vymezených v ustanovení §265b tr. ř., a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat. Pro úplnost lze připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze akceptovat námitky obviněného G. P., když ohledně skutkových zjištění v dovolání tvrdí, že buď předmětný obraz od 3. 7. 1995 držel neoprávněně, nebo že dne 13. 7. 1995 se svědkyní dr. H. S. uzavřel kupní smlouvu, přičemž na těchto dvou alternativách zejména rozvádí uplatněné dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný vznáší výhrady spočívající v tom, že okamžik dokonání trestného činu zpronevěry měl soud stanovit dnem 3. 7. 1995, jež následoval po dni, kdy skončila dvouměsíční smlouva o výpůjčce, neboť od tohoto okamžiku by držel obraz neoprávněně proti vůli poškozené. V uvedené souvislosti odmítá, a to podle jeho mínění rozporuplná tvrzení poškozené o ústních souhlasech, popř. tichých souhlasech s prodloužením výpůjční doby. S poukazem na tyto skutečnosti, použitou právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry s horní hranicí trestní sazby podle §248 odst. 3 tr. zák. až na osm let a pětiletou délku promlčecí doby tohoto trestného činu vyplývající z ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák., tak v době zahájení trestního stíhání dne 25. 7. 2000 by podle obviněného bylo trestní stíhání jeho osoby promlčeno. Nesprávné právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledává předně v tom, že soudy chybně posoudily otázku vlastnických práv k obrazu a dále nesprávně určily okamžik právně významný pro dokonání trestného činu. V uvedeném směru dovolatel popisuje vlastní verzi průběhu skutkového děje (obraz měl od svědkyně zapůjčen od 2. 5. 1995 do 2. 7. 1995 a poté jej koupil, po skončení výpůjčky se choval jako vlastník obrazu a svědkyně jeho jednání akceptovala) a zpochybňuje věrohodnost některých provedených důkazů (výpovědí svědkyně dr. H. S. a osob vyslechnutých k jejímu návrhu). Domnívá se, že pokud by soudy tyto skutečnosti vzaly v úvahu a správně je vyhodnotily, měl být obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn. V případě těchto všech v dovolání podrobně popsaných námitek ohledně nepřípustnosti trestního stíhání v důsledku jeho promlčení a nesprávného právního posouzení skutku musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto výtky uplatněné v rámci citovaných dovolacích důvodů obviněný postavil na odlišných skutkových zjištěních, než jaká vyplynula z dokazování před soudem prvního stupně a z nichž oba ve věci rozhodující soudy vycházely.
Jak již bylo shora uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však nelze v dovolacím řízení přezkoumávat. V posuzované věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný G. P. spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozveden v rozhodnutí soudů obou stupňů, ze kterého mimo jiné vyplývá, že poté, kdy mu poškozená na základě písemné dohody ze dne 2. 5. 1995 zapůjčila k výstavě v jeho galerii na dobu dvou měsíců obraz v časové hodnotě 1.500.000,- Kč, obviněný toto dílo osobně převzal, pod různými záminkami jeho vrácení oddaloval, vystavoval je bez souhlasu majitelky na prodejních výstavách na různých místech a dne 12. 6. 1996 obraz prodal do sbírky PhDr. V. Ž. za částku 1.500.000,- Kč. Je třeba přisvědčit námitce obviněného, že v popisu skutku ve výroku o vině soud prvního stupně neuvedl, že dr. H. S. dala souhlas s prodloužením výpůjčky předmětného obrazu. Z odůvodnění rozsudku na str. 10 a 11 ale vyplývá, že se touto otázkou městský soud náležitě zabýval, když v této souvislosti zejména konstatoval: „Z výpovědi poškozené bylo zjištěno, že dala ústní souhlas s prodloužením doby půjčky a v souladu s výpovědí obžalovaného, že jej viděla na výstavách na podzim r. 1995 v P., na jaře r. 1996 v M. a v P.“. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil vrchní soud, který v odůvodnění usnesení posuzoval obviněným předloženou verzi průběhu skutkového děje a na str. 6 mimo jiné uvedl: „… poškozená dne 2. 5. 1995 na základě písemné smlouvy o výpůjčce (§659 a násl. obč. zák.) svěřila obžalovanému na dobu dvou měsíců předmětný obraz a pak výpůjčku ústně prodloužila do skončení výstavy u příležitosti otevření galerie v U. v P. Mezitím tolerovala vystavení obrazu v galerii obžalovaného v M. na jaře 1996. Po skončení zmíněné výstavy v P. výpůjčka skončila a obžalovaný jí měl obraz neprodleně vrátit. Obžalovaný však v rozporu s tímto ujednáním obraz již 12. 6. 1996 prodal PhDr. V. Ž. za částku 1.500.000,- Kč. Odvolací soud dále zdůraznil: „Trestný čin byl dokonán prodejem obrazu PhDr. Ž., tedy dnem 12. 6. 1996. Pokud obžalovaný před tímto datem vystavoval obraz na dalších výstavách (byť i bez vědomí poškozené) nelze v tom ještě spatřovat naplnění znaků trestného činu zpronevěry ani úmysl obžalovaného si obraz v této fázi přisvojit“.
V posuzovaném případě jde podle názoru dovolacího soudu pouze o situaci, že soudem prvního stupně byl zjištěný skutek nedokonale popsán ve výroku o vině, čímž porušil ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Uvedená vada jednak nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat pouze z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zřejmé, že soud zjistil skutek v rozsahu, jenž byl podkladem pro jeho následné právní posouzení. Jednak nezpochybňuje ani okamžik dokonání trestného činu, a to okolnost určující běh promlčecí lhůty uvedené v §67 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Pokud by obviněný G. P. mimořádný opravný prostředek uplatnil pouze z dosud dovolacím soudem probraných výhrad, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Popsané námitky totiž nenaplňují dovolatelem deklarované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod žádný další zákonem taxativně stanovený dovolací důvod. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný rovněž konstatuje, že skutková věta rozsudku neobsahuje určení, jaká škoda byla trestným činem způsobena, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že soudy zjišťovaly cenu obrazu až k datu, kdy byl prodán. Namítá, že u trestného činu zpronevěry vzniká poškozenému škoda od okamžiku, kdy mu byla věc protiprávně odňata a k tomuto okamžiku je také důvodné určit cenu věci, nikoli k jakékoli době pozdější, která může být pro obviněného i nepříznivější, zvláště pokud věc zhodnotil vlastní činností nebo dokázal docílil ze zpronevěřené věci zisk, jehož by poškozený nikdy držbou nedocílil. Tvrdí, že vysokou cenu obrazu docílil vlastní obchodní zdatností, jeho uvedením na trh s uměním a vyvoláním zájmu o něj. Proto obraz měl být oceněn posudkem z doby předcházející této jeho činnosti, jenž by provedl ocenění obrazu v době uzavření smlouvy o jeho zapůjčení a nikoli v době prodeje. Tato námitka sice obsahově naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýká nesprávné hmotně právní posouzení. V tomto směru je však podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Podle §89 odst. 12 tr. zák. platí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se k činu obviněného G. P. mimo jiné uvádí: „…dr. H. S. na základě písemné dohody ze dne 2. 5. 1995 sepsané v P. zapůjčila k výstavě v jeho galerii na dobu dvou měsíců obraz autora J. Š. „D. s v.“, 1923, kombinovaná technika na plátně velikosti 59 x 23 cm v časové hodnotě 1.500.000,- Kč…“. V témže výroku se k jednání obviněného ve vztahu k tomuto obrazu konstatuje: „…dne 12. 6. 1996 jej prodal do sbírky PhDr. V. Ž. za částku 1.500.000,- Kč“. V odůvodnění rozsudku na str. 13 se městský soud ztotožnil s vyjádřením znalce a mimo jiné zdůraznil: „…hodnotu uměleckého díla, zejména obrazu z r. 1923 významného českého malíře, lze stanovit velice těžko, neboť tak jako další umělecká díla, jedná se o věci, jejichž hodnotu nelze jednoznačně stanovit, u nichž lze pouze kalkulovat s cenou odvislou od nabídky a poptávky. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že dr. Ž. za obraz v červnu 1996 zaplatil 1.500.000,- Kč. Tuto částku znalec k uváděnému datu stanoví jako částku přiměřenou“. Jak již bylo z odůvodnění usnesení odvolacího soudu výše citováno, předmětný trestný čin byl dokonán až dnem prodeje obrazu 12. 6. 1996, neboť v předchozím jednání obviněného nelze spatřovat naplnění jeho zákonných znaků (poškozená ústně prodloužila lhůtu pro zapůjčení obrazu a následně tolerovala jeho vystavení v galerii). V této souvislosti vrchní soud na str. 6 usnesení uvedl: „K tomuto datu je nutné zjišťovat cenu obrazu (výši způsobené škody), kterou specializovaný znalec stanovil částkou 1.500.000,- Kč“.
Podle Nejvyššího soudu nepostupovaly soudy obou stupňů při stanovení výše způsobené škody v rozporu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. tj. chybně, jak namítá obviněný v dovolání. Její výše byla správně určena k okamžiku dokonání trestného činu (ke dni neoprávněného prodeje svěřeného obrazu), neboť až tímto momentem bylo s obrazem naloženo v rozporu s účelem, k němuž byl obviněnému dán do dispozice, a to způsobem, který zmařil základní účel svěření. Důvodně nemohlo být pominuto, že šlo o specifickou věc - umělecké dílo - jehož cenu lze jen obtížně stanovit (je možné pouze kalkulovat s cenou podle nabídky a poptávky), přičemž ale finanční částku, za kterou byla obviněným prodána, znalec shledal za přiměřenou. Zjištěné jednání obviněného G. P. bylo soudy obou stupňů právem posouzeno, a to s ohledem na naplnění všech zákonných formálních i materiálních znaků, jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a takovým činem způsobil značnou škodu. Správnému posouzení odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně použitá právní věta.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného G. P. jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť z obou výše shledaných důvodů pro odmítnutí mimořádného opravného prostředku je podstatnější. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k