ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.439.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 439/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2004 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podaném v neprospěch obviněného B. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2003, sp. zn.1To93/2003,jakosouduodvolacíhov trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 10/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 30 T 10/2001, byl obviněný B. Č. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., protože ačkoliv věděl, že vzhledem ke své finanční situaci nebude moci zapůjčené peníze ve stanovených termínech vrátit a svým závazkům tak dostát, přesto opakovaně vylákal ke škodě poškozených hotovosti v nejrůznějších výších pod záminkami ať již nákupu lukrativního zboží či zrealizování lukrativního obchodu, přičemž takto získané peníze použil zejména k půjčování dalším zájemcům bez jakéhokoliv oprávnění na vysoké úroky, které se pohybovaly od 15 do 20% měsíčně. Takto vylákal peníze v rozsahu, který je uveden pod body I. a) až g) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vzhledem k jejich obsáhlosti nejsou příslušná skutková zjištění v tomto usnesení Nejvyššího soudu opakována, a proto se na jejich konkrétní znění odkazuje. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným M. K., ve výši 798.000,- Kč, J. K., ve výši 797.500,- Kč, O. K., ve výši 600.000,- Kč, J. L., ve výši 497.500,- Kč a M. V., ve výši 6.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. K. a J. L. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 2 KZv 53/2001, a to jednak podle §226 písm. b) tr. ř. v případě skutků pod body II. a) až II. h) obžaloby a jednak podle §226 písm. a) tr. ř. ohledně skutku pod bodem II. l). Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený J. L. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali státní zástupce a obviněný B. Č. odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 1 To 93/2003, byl z podnětu obou podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výrocích o náhradě škody v odsuzující části rozsudku týkajících se poškozených J. L., M. K. a M. V. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud nové rozhodnutí a obviněnému B. Č. uložil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ohledně kterého zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří roků a devíti měsíců, přičemž pro výkon trestu jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného B. Č. dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle jejího názoru bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, který podal státní zástupce v neprospěch obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně namítla, že s rozhodnutím soudů nelze souhlasit. Konstatovala, že obviněný B. Č. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkového zjištění soudu prvního stupně dopustil mimo jiné i útokem popsaným v bodě I. d) výroku rozsudku tak, že dne 8. 11. 2000 vylákal v R. p. R., od R. J., půjčku ve výši 600.000,- Kč splatnou dne 7. 3. 2001, když mu k zajištění této půjčky současně postoupil neexistující pohledávku vůči manželům J. a V. J. a za účelem prokázání této pohledávky mu předal falešnou kupní smlouvu ze dne 8. 11. 2000, podle níž mu manželé J. prodali za cenu 600.000,- Kč vlastní nemovitost s tím, že nebude-li ve lhůtě do 7. 3. 2001 jimi půjčka 600.000,- Kč vrácena, považuje se půjčka za úhradu kupní ceny a dvě falešné směnky vystavené dne 8. 11. 2001 V. J. a jednak J. J. na částky 600.000,- Kč splatné v jeho prospěch dne 7. 3. 2001, přičemž tyto dokumenty sám vyhotovil a podpisy manželů J. a V. J. na nich napodobil. Podle dovolatelky je zřejmé, že soudy vycházely ze zjištění, že obviněný B. Č. padělal směnky J. a V. J., každou na částku 600.000,- Kč, které předal R. J. jako zajištění návratnosti půjčky, kterou mu jmenovaný poskytl.
Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že Krajský soud v Ostravě pochybil, když dospěl k závěru, že nejde o jednočinný souběh dvou trestných činů a pochybil i Vrchní soud v Olomouci, když skutek uvedený v bodě I. d) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako správný potvrdil a neposoudil ho i jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák., za použití §143 tr. zák., z důvodů, které jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění podaného dovolání. Zdůraznila, že ve skutkových zjištěních krajského soudu byly popsány jak okolnosti naplňující formální znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák., za použití §143 tr. zák., tak okolnosti, které jsou materiální podmínkou jeho trestnosti.
S ohledem na rozpětí trestní sazby, kterou je trestný čin podle §140 odst. 2 tr. zák. ohrožen, je podle dovolatelky zřejmé, že projednání dovolání může zásadně ovlivnit postavení obviněného. Konečně i otázka povahy směnky ve vztahu k významu zájmu chráněného ustanovením §140 tr. zák. a sporné stanovisko Vrchního soudu v Olomouci k obsahu pojmu „udat platební prostředky jako pravé“, je otázkou, jejíž řešení je zásadního významu.
Vzhledem k popsaným skutečnostem a s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby v neveřejném zasedání Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 1 To 93/2003, a to:
- ve výroku, kterým byl částečně zrušen podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu,
- ve výroku, kterým byl za použití §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému B. Č. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,
- ve výroku pod bodem II.
Současně, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně doručil v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému B. Č. s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud však ke dni svého rozhodnutí písemné vyjádření neobdržel.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V trestní věci obviněného B. Č. přichází v úvahu druhá alternativa, neboť odvolání státního zástupce bylo věcně přezkoumáno a Vrchní soud v Olomouci i z podnětu tohoto odvolání rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl způsobem, který byl výše uveden. Proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda v řízení, které napadenému usnesení předcházelo, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila nejvyšší státní zástupkyně.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení.
Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci.
V dovolání nejvyšší státní zástupkyně uplatnila výhradu, že jednání obviněného, uvedené v bodě I. d) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které bylo tímto soudem kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., mělo být rovněž kvalifikováno i jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák., za použití §143 tr. zák., což je námitka týkající se hmotně právního posouzení, která by mohla založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by byla důvodná.
Trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, nebo kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé. Podle §143 tr. zák. platí, že ochrana podle §140 až 142 tr. zák. se poskytuje též penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům. V této souvislosti lze připomenout, že cenným papírem je i směnka, jejíž padělání v úmyslu užít ji jako pravé, resp. její udání jako pravé může být trestné jako padělání peněz podle §140 odst. 2 tr. zák.
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně je zřejmé [bod I. d) výroku o vině rozsudku], že obviněný vystavil dne 8. 11. 2001 falešné směnky, jimiž měli být směnečně zavázáni V. J. a J. J., každý z nich na částku 600.000,- Kč a tyto směnky předal R. J. jako záruku za půjčené peníze. Došlo tedy k padělání směnek, protože obviněný v nich falšoval jinak správné reálné údaje tvořící jejich zákonný obsah (srov. rozhod. Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 114/2000). Byl také naplněn zákonný znak „udat je jako pravé“, protože pro naplnění tohoto znaku stačí jakékoli pachatelovo odevzdání padělaných peněz (směnek) jiné osobě jako pravých, např. při půjčce, prodeji, při placení za poskytnuté služby, při dání peněz do zástavy apod. Předání falešné směnky jako záruku za půjčení peněz má stejnou povahu jako uvedené příklady. Z takového jednání lze dovodit přímý úmysl obviněného udat směnky jako pravé. Obviněný věděl, že směnky jsou padělané, protože je sám padělal a přesto je předal R. J., takže chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.].
I přes skutečnost, že obviněný B. Č. svým úmyslným činem nepochybně naplnil formální znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák., za použití §143 tr. zák., zastává i Nejvyšší soud názor, že předmětné jednání nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti (§3 odst. 2 tr. zák.) stanoveného pro tento trestný čin.
Především je třeba zdůraznit, že ochrana směnky před paděláním má oproti ochraně peněz svá specifika. Jde zejména o to, jaké jednání, a to i z hlediska potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, lze považovat za padělání směnky. U peněz, které mají přesně stanovenou formální podobu včetně ochranných prvků proti padělání, lze za padělání považovat jakékoli jejich vyhotovení bez oprávnění s cílem, aby vypadaly jako pravé. U směnky, která nemá předepsanou technickou podobu a zpravidla žádné ochranné prvky, je možno za padělání považovat jen některé kvalifikované napodobeniny. Zákon totiž předepisuje pouze nutný obsah směnky, ale nikoli jak má vypadat. S použitím některého směnečného formuláře (např. určité banky) nejsou spojeny žádné důsledky, stejně tak není významné, zda směnka je vůbec na formuláři nebo na volném listu papíru. Přitom i nutný obsah směnky stanovený zákonem může být padělán různým způsobem. Od uvádění zcela smyšlených nepravdivých údajů, např. u jména směnečníka, až po uvedení reálných osob a napodobení jejich podpisů. Z toho vyplývá i velmi různorodá společenská nebezpečnost napodobenin směnek. V úvahu je nutno vzít i skutečnost, že u směnek se běžně předpokládá, že si zainteresovaná osoba, které je směnka za některým účelem předávána, reálnost údajů tvořících její obsah ověřuje, takže napodobeniny s jen smyšlenými údaji zpravidla nemohou vést ke skutečnému ohrožení chráněných společenských vztahů. Při posuzování nebezpečnosti činu pachatele pro společnost nelze také přehlédnout okolnosti, za kterých k padělání směnky došlo. Z těchto důvodů nelze přísnou ochranu, kterou poskytuje ustanovení §140 a násl. tr. zák. měně, rozšiřovat na méně závažné případy ohledně směnek.
Směnky, které obviněný B. Č. padělal, neobsahují indosament (převod), takže nebyly převedeny na poškozeného R. J., kterému byly pouze předány. Ze směnek proto nemohla vzniknout V. J. a J. J. povinnost zaplatit poškozenému R. J. částku uvedenou na směnkách, neboť obviněný na poškozeného směnky nepřevedl a ten je z toho důvodu ani nemohl uplatnit. Z konstatovaného vyplývá, že cílem jednání obviněného nebylo narušit či poškodit směnečné vztahy, ale pouze vylákat peníze od poškozeného R. J., a to za pomoci padělaných směnek, které měly být spolu s falešnou kupní smlouvou o prodeji nemovitosti, věrohodnou zárukou. Vzhledem k těmto skutečnostem, které snížily stupeň společenské nebezpečnosti na stupeň „nepatrný“, nepochybil Vrchní soud v Olomouci jestliže došel k závěru, že obviněný jednáním, které je popsáno v bodě I. d) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák., za použití §143 tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je zřejmé, že v podaném dovolání nejvyšší státní zástupkyně uplatnila námitku, se kterou se již náležitě vypořádal Vrchní soud v Olomouci. Jelikož napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť ho shledal zjevně neopodstatněným, a proto nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal