ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.457.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 457/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2004 dovolání, které podal obviněný P. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 5 To 133/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 4/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 50 T 4/2002, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., protože dne 15. 1. 2002 kolem 13.30 hod. v B. na chodníku ulice O. v úmyslu zmocnit se nákupní tašky, přistoupil k poškozené JUDr. B. R., která tuto tašku pevně svírala v ruce, neboť si všimla, že obžalovaný ji sleduje, a poté tuto tašku obžalovaný vytrhl poškozené takovou silou, že poškozená JUDr. R., která měla u sebe hůl, jíž používá k chůzi, upadla na zem, čímž utrpěla tříštivou zlomeninu horního konce levé stehenní kosti, a to dolní části krčku stehenní kosti s odlomením malého chocholíku a odlomení velkého hrbolu kosti pažní vlevo, v důsledku čehož byla citelně omezena v obvyklém způsobu života po delší dobu, kdy 6 týdnů byla upoutána na lůžko, a následně s ní do 28. 3. 2002 byla v rámci hospitalizace prováděna rehabilitace s nácvikem chůze a do současné doby trvá ambulantní léčba; odcizením tašky s peněženkou a finanční hotovostí způsobil obžalovaný poškozené škodu ve výši nejméně 1.403,30 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To 119/2002, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 50 T 4/2002. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soudu vlastní rozhodnutí a obviněného P. Š. uznal vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutku, který je v rozsudku uveden. Za tyto trestné činy jej odsoudil podle §224 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dne 6. 11. 2002 nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002, kterým podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 To 119/2002. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil právní názor, že násilí ve smyslu §234 tr. zák. nelze omezovat pouze na jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené osoby věc nevydat. Za akt takového násilí je nutno považovat i jednání pachatele v případě, kdy poškozená osoba má věc ve své moci, a to způsobem, že pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat. O takovou situaci jde např. tehdy, pokud poškozená osoba věc pevně drží, popř. pevně svírá a pachatel v úmyslu zmocnit se této věci musí zmíněné držení, popř. sevření překonat. Je nutno vzít v úvahu i fyzické a další dispozice pachatele a poškozené osoby, např. u menších dětí, starších a zdravotně handicapovaných osob a invalidů může být schopnost aktivní reakce na útok fyzicky vyspělého pachatele podstatně ztížena nebo dokonce i vyloučena. Dovolací soud dále uvedl, že v případě, že by poškozená JUDr. B. R. předmětnou tašku pevně držela (svírala) např. rukou za její ucha a obviněný se této věci zmocnil způsobem, který popsal ve své výpovědi, tak by již nešlo o pouhé vytržení věci z ruky, ale o násilí vůči poškozené osobě ve smyslu §234 tr. zák., neboť by tím překonal její vůli věc nevydat, zejména pokud v důsledku použité výrazné intenzity v jeho jednání upadla na zem. Rovněž konstatoval, že vzhledem k tomu, že objektem útoku byla starší pohybově handicapovaná žena, která při chůzi používala hůl a s ohledem na prokázanou intenzitu, kterou obviněný použil, aby se zmocnil její tašky, nebylo důvodné v jeho jednání, v důsledku něhož jmenované způsobil poranění, spatřovat pouze nedbalost podle §5 písm. a) tr. zák. Obviněný musel ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. vědět, že poškozené může způsobit poranění dosahující svým charakterem a závažností ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., přičemž pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. V jeho jednání odvolacím soudem shledaná vědomá nedbalost podle §5 písm. a) tr. zák. byla nepochybně dána ve vztahu ke způsobenému těžšímu následku, neboť charakter poranění poškozené a nutná délka jeho léčení naplňují znaky těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Proto předmětné jednání obviněného P. Š., jímž poškozené zmíněné poranění způsobil, nemohlo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., ale jako týž trestný čin podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a to pouze v případě, že by nepřicházela v úvahu právní kvalifikace celého skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. V souvislosti s dalším řízením ve věci dovolací soud upozornil na porušení ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. a vrchnímu soudu uložil, aby provedl výslech poškozené JUDr. B. R. k otázkám, ohledně způsobu držení tašky poškozenou, zmocnění se tašky obviněným a příčinám jejího pádu na zem.
Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 5 To 44/2003, k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 50 T 4/2002. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl a obviněného P. Š. uznal vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a to na pokladě skutkových zjištění v rozsudku popsaných. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu opět napadla dne 24. 7. 2003 nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch obviněného, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 927/2003, jímž podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 5 To 44/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění svého usnesení dovolací soud konstatoval, že se vrchní soud dostatečným způsobem nevypořádal s poměrně jednoznačným výkladem Nejvyššího soudu ve vztahu k právní kvalifikaci zjištěného skutku. Odkázal na právní závěr dovolacího soudu ohledně intenzity překonání odporu poškozené nevydat obviněnému tašku, kterou držela resp. svírala v ruce. Zopakoval, že za situace, kdy poškozená pevně držela svou nákupní tašku a byla vedena vůlí ji nevydat, musel obviněný vynaložit vyšší sílu, aby se tašky zmocnil. Nešlo tudíž o jednoduché odejmutí věci z ruky poškozené, a takové jednání obviněného má již znaky násilí ve smyslu předpokládaném u trestného činu loupeže. Charakter zmocnění se věci silou vyšší intenzity podporuje v daném případě především následný pád poškozené na zem, kdy zapřená o hůl výlučně pod vlivem jednání obviněného ztratila rovnováhu, upadla a způsobila si výše popsaná zranění. Soud současně uvedl, že jestliže napadená osoba drží věc, jíž se pachatel má v úmyslu zmocnit, musí tento pachatel překonat její odpor věc dobrovolně nevydat, a za tímto účelem použije nutný stupeň násilí, které sice navenek působí pouze vůči věci, ale současně zasahuje i proti konkrétní osobě, jež věc drží a nemá vůli ji vydat. Ani výjimečně malá intenzita násilí přitom není důvodem pro posouzení skutku pachatele jako jiného trestného činu než trestného činu loupeže. Naznačenou změnu právní kvalifikace jednání přitom nevylučuje ani skutkové zjištění učiněné dosud odvolacím soudem vyjádřené ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku, neboť zahrnuje i znak násilí předpokládaný ustanovením §234 tr. zák. Dovolací soud uložil odvolacímu soudu doplnit dokazování výslechem poškozené JUDr. R., a to buď v rámci veřejného zasedání za její osobní účasti nebo mimo veřejné zasedání ve smyslu §183a odst. 1 tr. ř., následně postupovat podle §183a odst. 3 tr. ř. a dále jej zavázal znovu zvážit všechny okolnosti rozhodné pro právní posouzení skutku v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vrchní soud v Olomouci po zrušení rozhodnutí a přikázání věci Nejvyšším soudem znovu projednal v odvolacím řízení předmětnou trestní věc. Rozsudkem ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 5 To 133/2003, k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 50 T 4/2002. Dále za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl a obviněného P. Š. uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin jej odsoudil podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen dne 4. 2. 2004 Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, dne 5. 2. 2004 obviněnému P. Š. a dne 9. 2. 2004 jeho obhájkyni JUDr. M. B.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. Š. prostřednictvím shora jmenované obhájkyně dne 30. 3. 2004 u Krajského soudu v Brně dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o vině i trestu v celém rozsahu a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku s následkem nesprávnosti výroku o trestu“.
V odůvodnění dovolání obviněný konstatoval, že vrchní soud rozhodoval ve věci již třikrát, a to dvakrát z důvodu zrušujících usnesení Nejvyššího soudu z podnětů dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaných v jeho neprospěch. V uvedené souvislosti namítl, že výhrady nejvyšší státní zástupkyně materiálně napadaly nesprávnost hodnocení důkazů odvolacím soudem, byť formálně tvrdila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž vrchnímu soudu bylo nařízeno doplnit dokazování a upravit skutkovou větu v intencích názoru Nejvyššího státního zastupitelství, Nejvyššího soudu a potažmo soudu nalézacího. Upozornil, že pokud by dovolací důvod skutečně spočíval v námitce nesprávného právního posouzení, tak není zřejmé, proč bylo třeba nařizovat provedení výslechu poškozené. Dovolatel konstatoval, že i po doplnění dokazování odvolacím soudem výslechem poškozené JUDr. R. zůstal důkazní stav nezměněn. Odvolací soud ze skutkové věty vypustil slovo „neočekávaně“ a kompromisně uzavřel, že obviněný „…přistoupil zezadu k poškozené … nesoucí v levé ruce nákupní tašku, a poté v úmyslu zmocnit se této tašky ji vytrhl (…) z ruky poškozené takovou silou, že poškozená … upadla na zem“. Podle mínění obviněného je pro věc podstatné, že odvolací soud sice odmítl přizpůsobit své skutkové závěry názoru nejvyšší státní zástupkyně, resp. Nejvyššího soudu na důkazní situaci a její hodnocení. Následně však s odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu jeho jednání posoudil podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., což ale nemá oporu ve skutkových zjištěních, ke kterým dospěl odvolací soud v napadeném rozsudku (bez ohledu na jejich bagatelní změnu). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu totiž nelze dovodit, že by obviněný překonal vůli poškozené věc nevydat. Lze mít toliko za zjištěné, že poškozená držela tašku pevně, protože ji chtěla přenést z jednoho místa na druhé. Tašku však lze pevně držet i z důvodu, aby se možný pachatel věci nezmocnil (poškozený má obavu v davu lidí, v noci na opuštěném místě míjí skupinu hlučných výrostků atp.) a současně je možno posoudit, zda vytržením věci pachatel překonával vůli poškozeného věc nevydat jakožto znak očekávatelnosti útoku, přičemž obecně u každého vlastníka lze předvídat vůli svou věc nevydat. Z těchto důvodů závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 5 To 133/2003. Dále aby sám ve věci rozhodl rozsudkem, uznal jej vinným žalovaným skutkem, kterým byly spáchány trestné činy podle §247 odst. 1 písm. d), §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a uložil mu přiměřený trest odnětí svobody se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem.
Nejvyššímu státnímu zastupitelství byl ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručen opis dovolání obviněného P. Š. dne 1. 4. 2004 s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. V písemném vyjádření ze dne 9. 4. 2004, sp. zn. 1 NZo 293/2004, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil názor, že skutková zjištění učiněná soudem druhého stupně a vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku vrchního soudu zahrnují znak násilí ve smyslu §234 tr. zák., kterým se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Za situace, kdy soud druhého stupně dospěl k závěru, že poškozená JUDr. R. držela pevně nákupní tašku a byla vedena ničím nezpochybnitelnou vůlí ji nevydat, musel obviněný vynaložit vyšší sílu, aby překonal nebo zamezil očekávanému odporu poškozené a následně se zmocnil tašky. Nešlo tedy o jednoduché odejmutí věci z ruky poškozené, přičemž charakter zmocnění se věci silou vyšší intenzity podporuje v daném případě především následný pád poškozené na zem, kdy zapřená o hůl výlučně vlivem jednání obviněného ztratila rovnováhu, upadla a způsobila si diagnostikovaná zranění. Státní zástupce dále vyjádřil přesvědčení, že je nutno odmítnout tvrzení dovolatele, že trestným činem loupeže by mohl být uznán vinným pouze za předpokladu, že by poškozená pevně držela svou nákupní tašku a současně očekávala jeho útok; k naplnění znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu postačí, že bylo prokázáno, že obviněný vynaložil fyzickou sílu proti osobě poškozené, která v ruce držela nákupní tašku, které se zmocnil, a že tedy nepoužil fyzickou sílu výhradně vůči věci, jíž se chtěl zmocnit. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného v té části, v níž právně relevantně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k dalším obviněným uplatněným výhradám státní zástupce uvedl, že směřují proti způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodoval o dovoláních podaných nejvyšší státní zástupkyní a pokud by se dovolání obviněného opíralo pouze o tuto konkrétní argumentaci, pak by bylo nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky jeho přípustnosti podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Výhrady obviněného ohledně způsobu jakým v předmětné věci Nejvyšší soud rozhodoval o předchozích dovoláních nejvyšší státní zástupkyně podaných v jeho neprospěch, však napadají jiné rozhodnutí než je uvedeno v §265a odst. 1, 2 tr. ř., a proto není možné se jimi v tomto řízení zabývat. Pokud by dovolání obsahovalo pouze tyto výtky, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Jak již bylo v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu zmíněno podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná osoba uznána vinnou. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění. Právním posouzením skutku se přitom rozumí ta část rozhodování soudu, při které soud subsumuje svá skutková zjištění pod příslušná ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V případě, že je namítáno nesprávné skutkové zjištění, případně chybně hodnocené důkazy a eventuálně i neúplné dokazování, je tím vytýkáno porušení procesních ustanovení, zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové výhrady však výše citovaný zákonný dovolací důvod nenaplňují, neboť jeho prostřednictvím lze v dovolání uplatňovat pouze námitky hmotně právní, nikoliv skutkové.
Nutno poznamenat, že za pochybení nelze považovat postup soudu, jemuž byla věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázána k novému projednání a rozhodnutí, pokud provedl veškeré úkony a doplnění dokazování, jejichž provedení bylo nařízeno, a v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. učinil příslušná skutková zjištění, přičemž při posouzení skutku respektoval právní názor vyslovený dovolacím soudem. Právní názor, jímž je příslušný orgán činný v trestním řízení vázán (§265s odst. 1 tr. ř.), sice vychází vždy z určitého skutkového zjištění, a proto jestliže by v novém řízení ztratil dovolacím soudem vyslovený právní názor skutkový základ, na němž byl založen, není jím orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo, jak bude popsáno níže.
Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zejména v nesprávném právním posouzení skutku odvolacím soudem jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který podle jeho názoru spočívá v absenci naplnění zákonného znaku násilí zmíněného trestného činu (vadné posouzení otázky, že vytržením tašky překonal vůli poškozené věc nevydat). Taková výhrada směřující do správnosti právního posouzení skutku je v rámci uplatněného dovolacího důvodu relevantní.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání se tak s poukazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jeví významnou především otázka, zda skutek, jak byl odvolacím soudem zjištěn, vykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., popřípadě o který jiný trestný čin podle příslušného ustanovení trestního zákona jde.
Ve stručnosti lze připomenout, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. Těžkou újmu na zdraví, která může být způsobena úmyslně nebo i z nedbalosti, definuje ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. Ve smyslu ustanovení §234 tr. zák. se násilím rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. K naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. není hodnota věci rozhodná, přičemž dokonce může jít i o věc bez hodnoty.
Skutek, jímž byl obviněný P. Š. odvolacím soudem uznán vinným a který byl právně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spočíval v tom, že dne 15. 1. 2002 kolem 13.30 hod. v B., na chodníku ulice O., přistoupil zezadu k poškozené JUDr. B. R., nesoucí v levé ruce nákupní tašku, a poté v úmyslu zmocnit se této tašky ji vytrhl z ruky poškozené takovou silou, že poškozená JUDr. R., která měla u sebe hůl, jíž používá k chůzi, upadla na zem, čímž utrpěla tříštivou zlomeninu horního konce levé stehenní kosti, a to dolní části krčku stehenní kosti s odlomením malého chocholíku a odlomení velkého hrbolu kosti pažní vlevo, v důsledku čehož byla citelně omezena v obvyklém způsobu života po delší dobu, kdy 6 týdnů byla upoutaná na lůžko, a následně s ní do 28. 3. 2002 byla v rámci hospitalizace prováděna rehabilitace s nácvikem chůze, a poté se podrobovala léčbě ambulantní, přičemž odcizením tašky s peněženkou a finanční hotovostí způsobil obžalovaný poškozené škodu ve výši nejméně 1.403,30 Kč.
Ohledně jednání obviněného, jež bylo následně i příčinou pádu poškozené na zem, v odůvodnění rozsudku odvolací soud mimo jiné konstatoval, že soud prvého stupně správně uzavřel, že obviněný vytrhl poškozené tašku jedním pohybem a nedošlo k opakovanému cloumání s touto taškou. Avšak závěr soudu, že intenzita tohoto trhnutí byla zbytečně nadměrně silná, což svědčí o vědomí obviněného o tom, že poškozená je na útok připravena a očekává jej, shledal jako hypotetický a ničím nepodložený. Uvedl, že ve výpovědi poškozené byly rozpory týkající se této podstatné skutečnosti, která není prokazována žádným jiným z provedených důkazů a tyto rozpory se nepodařilo odstranit ani osobním výslechem poškozené v rámci veřejného zasedání. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že skutečnost, zda poškozená útok obviněného očekávala či nikoliv, je prokazována výlučně její vlastní výpovědí, která je však v rozporu s jejími vlastními předchozími opakovanými tvrzeními. Provedenými důkazy nebylo ani vyloučeno, že by se obviněný zmocnil tašky nenadálým a neočekávaným vytrhnutím z ruky poškozené a v uvedeném směru nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že poškozené kabelku vytrhl jediným trhnutím v okamžiku, kdy o něm nevěděla, jeho útok neočekávala a nebyla na něj připravena. Odvolací soud proto uzavřel, že za této situace nemůže napadený rozsudek obstát v té části skutkových zjištění, podle kterých měl obviněný vytrhnout tašku poškozené za situace, kdy poškozená tašku pevně svírala v ruce, neboť si všimla, že ji obžalovaný sleduje a zmíněnou pasáž se rozhodl ze skutkové věty vypustit. V naznačeném směru je nutno přisvědčit dovolání v tom, že ohledně způsobu vytržení tašky poškozené obviněným a okolnosti, zda JUDr. R. jeho útok očekávala, odvolací soud setrval na původních skutkových zjištěních, jež vyhodnotil shodně jako v předchozích svých rozhodnutích.
Svědeckým výslechem JUDr. B. R. provedeným v odvolacím řízení však vrchní soud zjistil, že poškozená si sice vlastní způsob vytržení tašky již nepamatuje, avšak zcela jednoznačně potvrdila, že svou tašku držela pevně a obviněný ji nepochybně vyrvat musel, neboť ona byla zvyklá svoje věci držet pevně. Vrchní soud odůvodnil změnu právní kvalifikace předmětného jednání obviněného na trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. zejména tím, že s ohledem na upřesnění, které poškozená uvedla ve své výpovědi před odvolacím soudem, kdy jednoznačně potvrdila, že i v případě, že šlo o neočekávaný útok ze strany obviněného, zcela jistě svou kabelku držela pevně v rukou, je evidentní, že svým jednáním musel obviněný překonat vůli poškozené věc nevydat ve smyslu právního názoru rozvedeného ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu. V podrobnostech odvolací soud odkázal na závazný právní názor prezentovaný dovolacím soudem v jeho rozhodnutích.
Podle Nejvyššího soudu postupoval odvolací soud v souladu se zákonem, když ve zjištěném jednání obviněného P. Š. shledal všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Proto nelze akceptovat námitku obviněného vyplývající z petitu dovolání, že předmětný skutek měl být správně kvalifikován jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
K posouzení jednání obviněného P. Š. jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. postačuje, že v jeho činnosti bylo prokázáno užití nutného stupně násilí proti tašce poškozené a současně i proti samotné JUDr. B. R., a to navíc pohybově handicapované a starší ženě (nar. 1925), která evidentně neměla vůli věc vydat. Závěr o překonání vůle poškozené tašku nevydat vyplývá zejména z faktu, že tento předmět pevně držela a obviněný musel k dosažení svého záměru vyvinout sílu takové intenzity, aby tuto okolnost překonal, přičemž intenzita realizovaného násilí je v daném případě podporována i skutečností, že poškozená v důsledku jednání obviněného upadla na zem a utrpěla výše specifikovaná zranění. V daném případě se nejednalo o jednoduché odejmutí věci z ruky poškozené ve smyslu §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., ale jednání obviněného již vykazovalo znaky násilí předpokládané u trestného činu loupeže. V uvedené souvislosti je nerozhodné, zda útok poškozená očekávala či nikoliv, neboť znak násilí vůči jinému je naplněn i tím, že pachatel zasáhne proti osobě, která věc drží, nemá vůli ji dobrovolně vydat a pachatel musí vynaložit násilí (různé intenzity v závislosti na konkrétním případu), aby odpor napadeného věc nevydat překonal. Rovněž je nepodstatné, že se obviněný věci zmocnil jednorázovým aktem (vytržením), na který napadená osoba nereagovala aktivním jednáním (např. přetahováním se o nákupní tašku, cloumáním s odnímanou věcí apod). Lze tedy uzavřít, že násilí obviněného nesměřovalo pouze proti nákupní tašce, kterou poškozená pevně držela v ruce a jíž se chtěl zmocnit, ale také vůči její osobě, proti které vynaložil fyzickou sílu, aby se zmíněné věci zmocnil.
Správnému posouzení skutku rovněž odpovídá ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu použitá právní věta, a proto je zřejmé, že námitky dovolatele ohledně absence zákonného znaku násilí v posuzovaném jednání, jenž byly relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, není možné akceptovat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k