ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.468.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 468/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 5. 2004 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněné I. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2003, č.j. 9 To 238/2003-103, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 115/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2003, č. j. 2 T 115/2002-75, byla obviněná I. Š. uznána vinnou trestným činem týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že „dne 22. 8. 2001 kolem 23:00 hodin v P., na oploceném pozemku krizového centra R. sousedícího s pozemkem Ch., ponechala vědomě volně pobíhat své dva psy plemene husky a německý ovčák, kteří zde roztrhali tříapůlměsíční kotě v hodnotě 3.800,-- Kč, ke škodě majitele Mgr. D. V. bytem P., přičemž tohoto jednání se dopustila s odůvodněním, že své psy omezovat nebude, třebaže je jí známo, že občas roztrhají nějakou kočku nebo napadnou jiného psa“. Za tento trestný čin byl obviněné podle §203 odst. 2 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 6.000,-- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, byl obviněné stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému Mgr. D. V., bytem P., škodu ve výši 3.800,-- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený Mgr. D. V. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněné Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2003, č. j. 9 To 238/2003-103, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák. obžaloby zprostil. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený Mgr. D. V. bytem Ch., P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné dovolání, a to do všech výroků citovaného rozsudku. V dovolání nejvyšší státní zástupkyně uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítla, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle něhož trestný čin týrání zvířat podle §203 tr. zák. může být spáchán pouze konáním, protože při výkladu pojmů „týrání,“, popř. „utýrání“ zvířete je nutno vycházet z ustanovení §4 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Je přesvědčena, že ustanovení §203 tr. zák. není normou s tzv. blanketní dispozicí, tudíž při výkladu pojmu „utýrání“ nelze vycházet toliko z taxativního výčtu jednání uvedených v ustanovení §4 zákona č. 246/1992 Sb. V praxi bude zpravidla jednání pachatele trestného činu podle §203, odst. 1, popř. §203 odst. 2 tr. zák. korespondovat s některým z jednání uvedených v ustanovení §4 zák. č. 246/1992 Sb., nicméně utýráním zvířete ve smyslu ustanovení §203 odst. 2 tr. zák. je každé usmrcení zvířete způsobem, které mu působí nepřiměřenou bolest, popř. jemuž předchází vystavení bolestem či šokujícím prožitkům, a to i trvajícím kratší dobu (R 6/2002). Charakterizujícím znakem objektivní stránky trestného činu podle §203 odst. 2 tr. zák. je nejen jednání, ale i změna na hmotném předmětu útoku (účinek). Ve smyslu ustanovení §89 odst. 2 tr. zák. se tyto trestné činy označují jako nepravé omisivní delikty, jelikož mohou být spáchány jak konáním, tak opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (pokud jednání není zákonem vyjádřeno určitým konáním). Ač konstrukce objektivní stránky trestného činu týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák. předpokládá, že pachatel „utýrá“ zvíře, nelze tento výraz podle nejvyšší státní zástupkyně vykládat tak, že by se muselo vždy jednat o konání („aktivní jednání“). O opomenutí (a nikoliv o konání pachatele) by se nepochybně jednalo např. v případě dlouhodobého záměrného nepodávání potravy zvířeti, přičemž takovýto způsob usmrcení zvířete by dokonce bylo možno podřadit pod výslovné ustanovení §4 písm. c) /správně §4 odst. 1 písm. c)/ zákona č. 246/1992 Sb. Zvláštní povinnost konat, jejíž opomenutí zakládá podle §89 odst. 2 tr. zák. odpovědnost za následek, může vyplývat ze zákona nebo z jiného právního předpisu nebo úředního výroku, ze smlouvy nebo z předchozího nebezpečného jednání, kdy jde o povinnost odstranit nebezpečí, které pachatel sám svým jednáním vyvolal.
Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že právě naposled uvedená eventualita v předmětné trestní věci přichází v úvahu, neboť pachatel (chovatel psů) nechal volně pobíhat psy velkého plemene, o kterých je mu známo, že svoje biologické instinkty příležitostně projevují roztrháním jiného zvířete, čímž vytváří nebezpečnou situaci nejen pro lidi, ale i pro jiná zvířata zdržující se na daném místě. Existující nebezpečí je potom pachatel povinen odstranit; podle dovolatelky v daném případě vykonáváním nepřetržitého maximálního dohledu nad chováním psů. Pokud tak pachatel neučiní a psi usmrtí jiné zvíře, je zřejmé, že takovýto následek si pachatel představoval alespoň jako možný a byl s ním srozuměn (ačkoliv usmrcení jiného zvířete přímo nezamýšlel a přímým cílem jeho jednání bylo poskytnutí maximální volnosti vlastním zvířatům, tj. cíl z hlediska trestního práva nezávadný), lze u pachatele dovodit existenci nepřímého úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. a není vyloučena jeho odpovědnost za trestný čin týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák. Za usmrcení zvířete chovaného v lidské péči (např. kočky) útokem jiného zvířete („roztrháním“) bude většinou možno s ohledem na závěry výše zmíněného R 6/2002 považovat za jeho „utýrání“ ve smyslu ustanovení §203 odst. 2 tr. zák.
Další výhrady nejvyšší státní zástupkyně vznesla ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně; vytkla mu především skutečnost, že zjištění o smrti zvířete učinil pouze z výpovědi poškozeného, nevypořádal se rovněž s otázkou místa usmrcení zvířete. Vycházel-li pak odvolací soud z neúplných skutkových zjištění nalézacího soudu a dospěl přitom k závěru, že skutek kvalifikovaný nalézacím soudem není trestným činem, protože uvedený trestný čin může být spáchán pouze konáním („aktivním jednáním“) pachatele, spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení skutku. Jak nejvyšší státní zástupkyně uvedla, případná neúplnost skutkových zjištění má v posuzované věci původ v nesprávném hmotně právním posouzení, když odvolací soud na podkladě nesprávného právního názoru primárně vyloučil, že by jednání obviněné mohlo být trestným činem, a nepovažoval za nutné dokazování doplnit.
V závěrečném petitu nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 9 To 238/2003, zrušil, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ jiného rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byla obviněná zproštěna obžaloby. Nejvyšší státní zástupkyně je osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] k podání dovolání, a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud konstatuje, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obviněné, přičemž zákonem stanovená lhůta k podání dovolání byla podle §265e odst. 1, 3 tr. ř. zachována.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací důvod dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině.
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. K formálním znakům skutkové podstaty trestného činu náleží objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně podala v neprospěch obviněné proti rozsudku, jímž byla obviněná zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Domáhá se tedy toho, aby obviněná byla uznána vinnou skutkem kvalifikovaným obžalobou jako trestný čin týrání zvířete podle §203 odst. 2 tr. zák. Protože jde o otázku související s právní kvalifikací skutku, lze ji v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako právně relevantní námitku připustit.
Podle §203 odst. 2 tr. zák. se trestného činu týrání zvířat dopustí ten, kdo utýrá zvíře.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je zjevně neopodstatněné.
Většinu námitek nejvyšší státní zástupkyně zaměřila k otázce mající význam z hlediska objektivní stránky, resp. k jejímu obligatornímu znaku, jímž je jednání. Druhou část dovolacích námitek uplatnila k subjektivní stránce trestného činu.
Vzhledem k tomu, že skutková podstata trestného činu týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák. neobsahuje výslovně formu zavinění, je proto třeba na tento trestný čin pohlížet s přihlédnutím k §3 odst. 3 tr. zák. z hlediska subjektivní stránky tak, že je koncipován jako trestný čin, k jehož trestnosti zákon vyžaduje úmyslného zavinění.
Podle nejvyšší státní zástupkyně v posuzovaném případě lze nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. spolehlivě dovodit. Pakliže obviněná nechává volně pobíhat psy, s nimiž měla v nedávné době obdobnou negativní zkušenost (napadení kočky) a nevykonává nad nimi nepřetržitý dohled, byla si vědoma toho, že psi mohou usmrtit jiné zvíře. Lze si proto představit, že s takovýmto následkem byla obviněná srozuměna, i když usmrcení jiného zvířete přímo nezamýšlela. Ohledně zavinění učinil stejný závěr i soud prvního stupně. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněná věděla, že rok před napadením její psi napadli jiného kocoura poškozeného, přesto tato zkušenost nepřiměla obviněnou k tomu, aby provedla preventivní opatření a nadále nechávala své psy opětovně v nočních hodinách bez dozoru pobíhat v parku. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněná musela být minimálně srozuměna s tím, že její psi mohou opětovně napadnout jiné zvíře, k čemuž skutečně došlo. Těmto závěrům nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, zejména proto, že se nemohl ztotožnit s tím, že po subjektivní stránce by se mělo jednat o zavinění ve formě nepřímého úmyslu.
Na zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. lze usoudit, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Tam, kde srozumění chybí, nejedná se úmyslné zavinění, nýbrž o zavinění z nedbalosti. Ostatně nedbalostní jednání vyplývá také bezpochyby již z toho, že k napadení kočky mělo podle skutkového zjištění soudů obou stupňů dojít na oploceném pozemku krizového centra R., tj. v místě, kde by ani při větší míře pozornosti nemohla obviněná útoku psů na kočku zabránit, když sama kočka se na uvedený pozemek dostala z pozemku sousedícího s pozemkem krizového centra R.
Nejvyšší soud je toho názoru, že otázku zavinění nelze zakládat pouze na jediné skutkové okolnosti, totiž že obviněná věděla, že její psi mohou usmrtit jiné zvíře (kočku). Tato okolnost sama o sobě nenasvědčuje tomu, že by obviněná s následkem významným z hlediska trestního práva byla v inkriminovaný den srozuměna, naopak spíše vypovídá o nedbalostním zavinění. Jinými slovy řečeno, byť obviněná přistupovala k zabezpečení psů liknavě, volní složka zavinění zde absentuje. To proto, že obviněná napadení nebyla přítomna, nikterak ho nesledovala, tudíž nemohla ani usmrcení zvířete zabránit, příp. ovlivnit. Absence volní složky zavinění je typická pro nedbalostní zavinění.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněná věděla, že způsobem, jakým přistupovala k zajištění psů, může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že k jeho porušení nebo ohrožení nedojde. Dokazováním bylo dále také zjištěno, že obviněná jako majitelka dvou psů věděla, že dokáží zaútočit na jiné zvíře, nicméně spoléhala na to, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (srov. §5 písm. a) tr. zák.). Z těchto důvodů je třeba v subjektivní stránce spatřovat zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. (č. 14/1988 Sb. rozh. tr., sp. zn. 7 Tdo 382/2002 – publikováno v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod T. 435, sp. zn. 5 Tdo 378/2002). Jelikož trestný čin týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák. je úmyslným trestným činem, potom nedbalostním jednáním tento znak skutkové podstaty trestného činu po subjektivní stránce nemůže být naplněn. Uvedené jednání pak nelze posoudit jako trestný čin.
Vycházeje z koncepce formální znaků skutkové podstaty trestného činu, lze konstatovat, že již samotná neexistence jednoho z nich znamená, že se o trestný čin nejedná. V dané věci by tedy již absence subjektivní stránky byla jedním z důvodů, pro něž by bylo možno obviněnou obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostit. Přesto Nejvyšší soud považuje vhodné vypořádat se s dalšími námitkami nejvyšší státní zástupkyně.
Obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu je jednání. Podle §89 odst. 2 tr. zák. se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Jde tedy o opomenutí zvláštní povinnosti, kde společnost s konáním určité osoby předem počítá a spoléhá na ni, a proto ji stanoví jako povinnost právní. Opomenutí je jen tehdy postaveno na roveň konání (§89odst. 2 tr. zák.), jestliže někdo nevykonal to, co bylo jeho právní povinností. Nestačí porušení povinnosti vyplývající pouze z morálních pravidel (srov. č. 7/1988-I. Sb. rozh. tr.). Prameny této povinnosti se obvykle dělí na tři skupiny: povinnosti ze zákona, event. z úředního rozhodnutí, ze smlouvy a povinnosti vyplývající z předchozího nebezpečného jednání. Poslední případ se označuje jako ingerence a jde o povinnost odvrátit nebezpečí, které původce nebezpečí sám svým jednáním vyvolal.
Ve svém mimořádném opravném prostředku se nejvyšší státní zástupkyně přiklonila k poslední variantě omisivního jednání, přičemž vyslovila názor, že obviněná sama vyvolala nebezpečí tím, že jako chovatelka psů nechala volně pobíhat psy velkého plemene, o kterých jí bylo známo, že svoje biologické instinkty příležitostně projevují roztrháním jiného zvířete, čímž v podstatě vytváří nebezpečnou situaci nejen pro lidi, ale i pro jiná zvířata zdržující se na daném místě. Způsob, jímž by bylo možno nebezpečí odstranit, by podle nejvyšší státní zástupkyně měl spočívat ve vykonávání nepřetržitého maximálního dohledu nad chováním těchto psů.
Ponecháme-li stranou účinnost a efektivnost takového opatření (zvláště v nočních hodinách) a současně pomineme-li, že vykonávání dohledu žádný právní předpis majitelům psů neukládá, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že nebezpečnou situaci samu o sobě nelze vytvořit omisivně, tj. způsobem záležejícím v „nekonání“. A to právě proto, že ingerent musí vyvolat nebezpečí samotným jednáním („aktivním konáním“). Až teprve následně je třeba posuzovat, zda z hlediska objektivní stránky trestného činu se může jednat o omisivní jednání. Typicky půjde o případy, kdy např. pachatel oběť spoutá, ústa jí po vložení roubíku přelepí izolepou, což jí výrazně brání v dýchání, přesto ji ponechá v bytě, zamkne a odejde. Z pohledu předmětného skutku to znamená, že obviněná sotva mohla předvídat usmrcení zvířete, pokud žádným předchozím konáním svou povinnost jednat (lhostejno, zda komisivně či omisivně) nezaložila.
Pro nepravé omisivní delikty je charakteristické, že opomenutí zde není výlučným znakem objektivní stránky. Tyto trestné činy lze spáchat konáním i opomenutím. Při nepravém omisivním deliktu porušuje pachatel zákaz (konat), ovšem činí to tak, že neplní speciální adresnou právní povinnost vyplývající ze zákona, jiného právního předpisu vydaného na základě zákona, úředního výroku vydaného na základě zákona, smlouvy nebo konkrétní situace.
Trestný čin týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák. lze spáchat omisivně. Příkladmo lze uvést případy, kdy objektivní stránku vyjádřenou výrazem „utýrání“ pachatel naplní některým z jednání uvedených v §4 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. V tomto ohledu lze pak souhlasit s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že o opomenutí by se jednalo např. tehdy, bylo-li by zvíře záměrně dlouhodobě ponecháno bez potravy. Na takovýto způsob usmrcení zvířete totiž pamatuje zákon č. 246/1992 Sb. v ustanovení §4 odst. 1 písm. c).
Zatímco Nejvyšší soud zvláštní povinnost konat neshledal v konkrétní situaci (u ingerenta), k opačnému názoru dospěl při posuzování, zda tato zvláštní povinnost nevyplývala přímo ze zákona. Ustanovení §415 občanského zákoníku v rámci obecné (generální) preventivní povinnosti v občanskoprávních vztazích ukládá každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Z toho pohledu se otázka specifikace místa způsobení škody jeví spíše jako nerozhodná. Není ale pochyb, že poškozenému vznikla škoda na majetku (zvíře – kočka ač de facto živý tvor, de iure se jedná o věc). V úvahu by proto připadala pouze právní kvalifikace skutku jako trestného činu poškozování cizí věci podle §257 tr. zák. Ovšem ani zde nelze přehlédnout, že jde o úmyslný trestný čin. V závislosti na znaku skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle §257 tr. zák., který vyžaduje navíc způsobení škody nikoliv nepatrné (tj. dosahující nejméně částky 5.000,-- Kč), lze uzavřít, že skutek, který byl v obžalobě kvalifikován jako trestný čin týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák. není trestným činem, a proto odvolací soud postupoval správně, pokud obviněnou obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů. Nad rámec toho však považuje za vhodné podotknout, že Nejvyšší soud nesdílí názor nejvyšší státní zástupkyně k neúplnosti skutkových zjištění. O zproštění obžaloby odvolací soud rozhodl na základě ustáleného skutkového děje a v tomto směru mu nelze ničeho vytknout.
Správným byl shledán i závěr odvolacího soudu, že s ohledem na dobu spáchání předmětného jednání, konkrétně dne 22. 8. 2001, nepřipadal v úvahu jiný postup, než zproštění obžaloby. Postoupit věc k projednání jako přestupku již nebylo možno, neboť od jeho spáchání uplynul více než jeden rok. Třebaže zákonem č. 62/2002 Sb. s účinností od 1. 4. 2002 došlo k novelizaci ustanovení §20 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle něhož se do běhu jednoroční lhůty nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního předpisu (trestního řádu), projednání přestupku by bránilo přechodné ustanovení citovaného zákona. Čl. II. odst. 2 zák. č. 62/2002 Sb. totiž ukládá u přestupků spáchaných přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2002) postupovat podle dosavadních právních předpisů.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě dovolání nejvyšší státní zástupkyně jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann