ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.525.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 525/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. května 2004 o dovolání obviněné M. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, č. j. 9 To 372/2003-1315, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 96/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 4. 2003, č. j. 1 T 96/2001-1229, byla obviněná M. B. uznána vinnou v bodech 1a) – c) rozsudku trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a v bodě 2) rozsudku trestným činem zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Za uvedené trestné činy byl obviněné podle §256 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. okresní soud rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Ohledně skutku pod bodem 2 a) – t) obžaloby, jímž obviněná měla spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., rozhodl soud zprošťujícím výrokem podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Současně podle §229 odst. 3 tr. ř. okresní soud odkázal poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, č. j. 9 To 372/2003-1315, byla odvolání obviněné, státního zástupce a poškozeného Ing. M. podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Shora citované usnesení odvolacího soudu obviněná napadla dovoláním. I když obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně dovolací důvod nikterak nevyjádřila, z citace, že „výroky o vině pod bodem 1) a pod bodem 2) rozsudku spočívají na nesprávném právním posouzení skutku“ bylo možno dovodit, že měla na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru dovolatelky skutky uvedené pod bodem 1 a), b), c) rozsudku nejsou trestnými činy, nýbrž jde o jednání, na které je třeba pohlížet jako na úkony v rovině občanskoprávní. V této souvislosti upozornila především na skutek pod bodem 1a) rozsudku, kdy spor na základě žaloby poškozeného Ing. J. M. není dosud pravomocně skončen. Chybný je proto podle ní závěr odvolacího soudu o minimální výši pohledávky v částce 500.000,- Kč. Tvrdí, že rámec občanskoprávního řízení nepřekračuje ani skutek pod bodem 2) rozsudku. Je přesvědčena, že jednání v něm uvedené nelze kriminalizovat, neboť skutková podstata trestného činu podle §249a tr. zák. dopadá na jiná protiprávní jednání. V závěrečném petitu obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 4. 2003, č. j. 1 T 96/2001-1229, ve výroku o vině pod body 1), a), b), c), 2) a ve výroku o trestu zrušil a Okresnímu soudu v Rakovníku přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce /§265d odst. 2 tr. ř./, přičemž zákonem stanovená lhůta k podání dovolání byla zachována /§265e odst. 1, 3 tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací důvod dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Není však možné namítat nesprávnost skutkových zjištění. Zaměřila-li tedy obviněná své výhrady též proti skutkovým zjištěním, bylo její dovolání v tomto ohledu podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto Nejvyšší soud k této části nepřihlížel.
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. V dovolání obviněná vyslovila názor, že skutky pod bodem 1 a), b), c) a pod bodem 2) rozsudku nedosahují takového stupně nebezpečnosti pro společnost, aby je bylo možno kriminalizovat, protože jednání zde popsaná jsou, resp. mají být předmětem občanskoprávního řízení. Lze tedy uzavřít, že jde o právně relevantní námitku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se trestného činu poškozování věřitele dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku. Kvalifikovaná skutková podstata v odst. 3 citovaného ustanovení vyžaduje, aby tímto trestným činem byla způsobena značná škoda.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Určující kritérium stupně nebezpečnosti činu pro společnost je dáno významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (§3 odst. 4 tr. zák.). Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Jak vyplývá ze skutkové věty výroku o vině pod bodem 1) zmaření uspokojení pohledávek věřitelů v případech uvedených pod písmeny a) – c) tohoto skutku se obviněná dopustila tím, že „dne 1. 6. 1995 na základě společenské smlouvy ze dne 24. 5. 1995 založila novou společnost s ručením omezením O. S. A. se sídlem K., , okres R. a kupními smlouvami ze dne 19. 6. 1995 a dne 23. 6. 1995 jako jednatelka obou společností bez převzetí dluhů a závazků, s výjimkou zástavního práva ve prospěch Č. s. a. s., okresní pobočka R., ve výši 874.718,- Kč s 3,5 % ročním úrokem, převedla movitý majetek v hodnotě nejméně 2.124.900,- Kč a nemovitý majetek v hodnotě nejméně 2.356.770,- Kč z B. C. s. r. o. na tuto nově vzniklou společnost“.
Aniž by obviněná jakkoli zpochybnila naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že není v žádném případě pochyb o tom, že po formální stránce byly znaky skutkové podstaty trestného činu naplněny. Jak správně uvedl soud prvního stupně ve svém odůvodnění, ke zmaření uspokojení pohledávek věřitelů došlo v důsledku toho, že obviněná jako statutární orgán právnické osoby B. C. s. r. o. převedla majetek této společnosti na společnost O. S. A. s. r. o., v níž rovněž působila jako statutární orgán, čímž naprosto zásadně zmenšila jeho rozsah o hodnoty, z nichž by bylo možno dosáhnout uspokojení pohledávek věřitelů společnosti B. C. s. r. o. Zcizením tak vytvořila stav, kdy uspokojení svých pohledávek nemohli věřitelé plně dosáhnout. Takto zjištěné objektivní stránce trestného činu tedy nelze ničeho vytknout. Soud vzal v úvahu veškeré okolnosti daného případu. Především je nutno konstatovat, že vycházel z provedených důkazů, které přesvědčivě a náležitě podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotil.
Konstrukce objektivní stránky trestného činu dále předpokládá, aby v příčinné souvislosti se zcizením majetku došlo ke zmaření uspokojení věřitele. Následkem je stav porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu. Objektem trestného činu podle §256 tr. zák. je ochrana majetkových práv věřitelů.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jednáním obviněné došlo ke zmaření uspokojení věřitelů a těmto způsobila značnou škodu. Lze proto spolehlivě učinit závěr, že v posuzovaném případě došlo k zásahu do objektu trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., a to v podobě ohrožení majetkových práv věřitelů. Podstatné v daném případě je, že škoda dokonce přesáhla hranici značné škody, tj. částku 500.000,- Kč.
K subjektivní stránce trestného činu lze uvést, že obviněná si byla vědoma svých závazků vůči věřitelům, z daňových přiznání jí byla také známa finanční situace společnosti B. C. s. r. o. Učinila-li tedy takové dispozice s majetkem společnosti B. C. s. r. o., kdy převedla movitý majetek ve výši 2.124.900,- Kč a nemovitý majetek ve výši 2.356.770,- Kč na novou společnost O. S. A., s. r. o., kterou sama založila, musela být minimálně v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. srozuměna s tím, že k plnému uspokojení věřitelů společnosti B. C. s. r. o. nedojde.
Zmíníme-li se o stupni nebezpečnosti činu pro společnost, je charakterizován zejména významem chráněného zájmu, který byl jednáním obviněné zasažen. Tento zájem je dán objektem trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv věřitelů, dále způsobeným následkem (zmaření uspokojení věřitelů) a v neposlední řadě také motivem jednání obviněné získat majetkový prospěch.
Otázce výše škody věnoval soud prvního stupně náležitou pozornost a v předmětné věci nechal vypracovat dva znalecké posudky. K vyčíslení škody dospěl na základě jednoho z nich, když určil alespoň škodu v její minimální výši. Splnil tak základní předpoklad pro stanovení rozsahu viny. Proč se znalecký posudek ing. A. K. stal podkladem k vyčíslení škody a z jakých důvodů přihlížel soud prvního stupně právě k tomuto znaleckému posudku také náležitě odůvodnil. Naproti tomu k rozhodnutí o povinnosti obviněné k náhradě škody by bylo potřeba provádět další dokazování podstatně přesahující potřeby trestního řízení. Proto i s ohledem na to, že je stále vedeno občanskoprávní řízení mezi poškozeným a obviněnou, postupoval nalézací soud správně, když odkázal poškozeného podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §249a odst. 2 tr. zák. se trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dopustí ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Podkladem pro výrok o vině pod bodem 2) rozsudku bylo skutkové zjištění, že obviněná „dne 12. 1. 2001 a opětovně dne 18. 1. 2001 nechala úmyslně zaslepit vývod kanalizace z hotelu R. do kalové jímky na parcele č. 36/1, která je vlastnictvím společnosti O. S. A. s. r. o., čímž došlo k porušení práva Ing. J. A., odvádět odpad z hotelu R., jehož je majitelem, do kalové jímky na parcele č., které mu bylo zřízeno smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 1. 7. 1995, vedené pod čj., zapsané v oddíle B1 listu vlastnictví č. pro obec a k. ú. R., okres R. a tímto svým jednáním z hygienického hlediska vážně ohrozila provoz hotelu.“
Není tedy pochyb, že za uvedených časových a místních okolností obviněná svým úmyslným jednáním znemožnila odtok splašků do kalové jímky z hotelu R. majitele ing. J. A., třebaže jako oprávněnému z věcného břemene z titulu smlouvy o zřízení věcného břemene mu svědčilo právo odvádět odpad do kalové jímky na parcele povinného společnosti O. S. A. s. r. o., jejíž jménem obviněná jednala jako statutární orgán. Je rovněž nesporné, že svévolné zaslepení vývodu kanalizace z hotelu je tak závažným zásahem do užívacího práva majitele hotelu, následkem čehož byla porucha spočívající v ohrožení provozu hotelu. Proto nelze přisvědčit názoru obviněné, že skutková podstata na jednání obviněné nedopadá.
Výhrady však lze mít ke konstrukci právní věty výroku o vině. Patřičnou pozornost totiž soud prvního stupně nevěnoval zákonnému znaku „dům, byt nebo nebytový prostor“, přičemž je zřejmé, že v posuzovaném případě může jít pouze o jednu z těchto alternativ. Ve vztahu k tomuto zákonnému znaku trestného činu neoprávněného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. v podstatě nic neuvedl ani Krajský soud v Praze. Nicméně ani tato skutečnost nemůže použitou právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) jako trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. zpochybnit. Jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění, k naplnění vnitřní kanalizace hotelu došlo v jeho sklepních prostorách a splašková voda začala vytékat na chodbách. Nebytovými prostory se rozumí místnosti nebo soubory místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jinému účelu než k bydlení; nebytovými prostory nejsou příslušenství bytu, ani společné prostory domu (§1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor). Obvykle sem patří provozní místnosti, tovární i jiné haly, kanceláře, provozovny, prodejny apod. Protože sklepní prostory jsou úzce spojeny s provozem hotelu, a tomuto slouží k podnikání, z logiky věci pak plyne, že požívají stejné ochrany jako nebytové prostory a tyto je třeba ve smyslu citovaného ustanovení za nebytové prostory považovat.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku pod bodem 1 a) – c) a pod bodem 2) rozsudku odpovídá popisu skutků ve výroku o vině, proto nemohl postupovat jinak, než dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann