ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.585.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 585/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. června 2004 o dovolání obviněného L. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 30. 1. 2004, č. j. 31 To 1/2004-625, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 150/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 12. 2003, č. j. 4 T 150/2003-603, byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. skutky uvedené pod body 1) – 6) výroku rozsudku a podle §250 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Okresní soud také rozhodl o nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody.
K odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2004, č. j. 31 To 1/2004-625, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené společnosti R. L. CZ s. r. o., jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci podal obviněný dovolání. Odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že v jeho případě byly porušeny ústavně právní předpisy České republiky, zaručující mu právo na nestranný a spravedlivý proces, což odůvodňuje jednak tím, že šetření věci nebylo objektivní, protože orgány činnými v trestním řízení byly konány úkony a zajišťovány důkazy výhradně takové, které měly směřovat výhradně proti němu, naproti tomu se stejnou pečlivostí nebyly prováděny úkony, které měly podpořit jeho obhajobu. V průběhu řízení před soudem prvního stupně, i v řízení před odvolacím soudem byl opětovně označován za osobu několikrát soudně trestanou. Dále obviněný vyslovil názor, že jednotlivé skutky nebyly soudem správně posouzeny, když zejména ohledně míry zavinění nebylo prokázáno, že již při uzavírání jednotlivých leasingových smluv předem věděl, že smlouvy plnit nebude. Toto tvrzení podle jeho názoru neodpovídá skutečnosti. Odlišit je třeba podle obviněného skutky pod bodem 1) až 4) obžaloby, které byly uzavírány jménem společnosti S. O., s. r. o., od smluv uzavíraných za T. s., s. r. o. U všech bodů obžaloby obviněný odmítá tvrzení soudu, že jím byly falšovány podklady k leasingovým smlouvám. U skutků pod bodem 2), 3), 4) obžaloby vznesl obviněný námitku, že mu nebylo prokázáno, že by jednal jménem společnosti jako statutární orgán. Rovněž u skutků pod body 5) a 6) obžaloby nebylo podle jeho názoru doloženo, že by při uzavírání smluv uváděl nepravdivé skutečnosti. K výrokům o náhradě škody pod body 1) a 6) namítl, že jde o právní vztah mezi právnickou osobou a leasingovou společností, proto jakoukoli osobní odpovědnost jako fyzická osoba odmítá. Za neprokazatelné pokládá jednotlivé výše nároků na náhradu škody, protože neodpovídají skutečnosti.
V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 30. 1. 2004, č. j. 31 To 1/2004-625, včetně rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 T 150/2003-603, v celém rozsahu zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k došetření a k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že opodstatněnosti námitek obviněného nelze přisvědčit, neboť z přisouzeného popisu všech podvodných útoků není pochyb o tom, že obviněný svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. i po stránce subjektivní. Všechny rozhodné okolnosti odpovídají přijatému a ve skutkové větě vyjádřenému závěru o subjektivní stránce, tj. o vědomosti obviněného, že smlouvu plnit nebude. Takto přijatý závěr o správnosti právního posouzení jeho podvodného jednání nemůže být jakkoli ovlivněn ani jeho námitkou, že pokud při uzavírání leasingových smluv vystupoval jako bývalý jednatel, z hlediska trestně právního aspektu jeho jednání totiž zůstává podstatným, že na sebe (ať již v postavení statutárního orgánu či fyzické osoby) vědomě s plnou odpovědností za následky svého vlastního jednání přejímal závazky, které nehodlal plnit. V závěrečném petitu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možno namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem, a to v tom směru, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o žádný trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Dále musí Nejvyšší soud uvést, že není další odvolací instancí, která by v rámci řízení o dovolání měla nahrazovat či doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět procesní úkony směřující do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda je založen na jiném nesprávném hmotně právním posouzení je pak zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda odpovídá použité právní kvalifikaci. To pak ve své podstatě znamená, že s odkazem na citovaný dovolací důvod lze vytýkat výhradně vady právní; nelze však již namítat vady skutkové, např. vadné hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. V souvislosti s uvedeným dovolacím důvodem je rovněž potřebné uvést, že soud nejprve musí provést zákonu odpovídajícím způsobem důkazy, které považuje za potřebné, aby mohl rozhodnout o vině obviněného. Tyto důkazy provedené v souladu se zákonem následně musí hodnotit z hlediska uvedeného v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (v odůvodnění rozsudku mj. stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují). Svá skutková zjištění vyjádří v tzv. skutkové větě.
Podstatu porušení práva na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obviněný spatřuje jednak v porušení zásady vyjádřené v §2 odst. 5 tr. ř., jednak v nerespektování zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. Ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle §2 odst. 2 tr. ř. platí, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Je zřejmé, že obě tyto zásady trestního řízení mají vztah ke zjištění skutkového stavu, tj. vycházejí výlučně z provedeného dokazování. Z kontextu celého obsahu dovolání vyplývá, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, protože uvedenými námitkami brojí výhradně proti tomu, že určité okolnosti jeho jednání nebyly spolehlivě v rámci dokazování prokázány. Lze proto konstatovat, že jde o námitky skutkové povahy, které se nikterak nedotýkají právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení věci. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto nelze podřadit.
Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani jeho výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Prostřednictvím této námitky dovolatel ve skutečnosti nesouhlasí s výrokem o vině, který soudy (zejména soud nalézací) učinily na podkladě provedených důkazů a na základě nichž dospěly k závěru o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu, a snaží se je zvrátit. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i uvedenou výhradu obviněný uplatnil již v rámci svého řádného opravného prostředku.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nemohou obstát rovněž námitky obviněného ohledně tvrzení, že v některých případech vystupoval jako statutární orgán společnosti S. O., s. r. o, /bod 2), 3), 4) obžaloby/, a proto je třeba tyto případy odlišit od případů, kdy jednal za T. s., s. r. o. Obviněný zejména zpochybňuje, že mu nebylo prokázáno, že by vystupoval ve společnosti S. O., s. r. o., jako statutární orgán. Jak však vyplývá ze skutkové věty výroku o vině pod bodem 2), 3), 4) výroku rozsudku, při uzavření leasingových smluv obviněný uváděl řadu nepravdivých skutečností, mezi nimi také např. to, že je jednatelem firmy S. O., s. r. o., ačkoliv jím nebyl. Proto není pochyb, že jednotlivé útoky obviněného lze posuzovat podle §89 odst. 3 tr. zák. jako pokračující trestný čin, neboť veškeré dílčí útoky byly prováděny stejným způsobem, a to zejména uváděním nepravdivých skutečností v úmyslu uvést jiného v omyl. Totéž lze ostatně uvést i k jednotlivým výrokům o náhradě škody.
Ohledně všech shora uvedených námitek obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že svým charakterem jsou tvrzenými nedostatky, které jednoznačně směřují do oblasti zjištěného skutkového stavu (kdy obviněný uvádí v podaném dovolání „nebylo řádně provedeno důkazní řízení, soud provedené důkazy nesprávně hodnotil), z nichž až následně dovolatel dovodil nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Tyto výhrady obviněného směřují výlučně proti těm skutkovým zjištěním, ze kterých soud prvního stupně (a následně i odvolací soud) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í opravný prostředek přípustný
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu: