ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.586.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 586/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2004 o dovolání, které podal obviněný F. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 5 To 472/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 10 T 166/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný F. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 10 T 166/2002, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože dne 4. 11. 2001 v přesně neurčené době v N., na dvoře svého rodinného domku odcizil lešenářské trubky včetně spojovacího materiálu a dřevěných podlážek (dále jen lešení), které zčásti uschoval ve sklepních prostorách svého domu a svým jednáním takto způsobil majiteli věcí V. M., škodu ve výši nejméně 8.967,10 Kč. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §247 odst. 1, §53 odst. 1, 2 písm. a) a §54 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř týdnů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. M. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný F. B. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 5 To 472/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný F. B. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný je přesvědčen, že vůči poškozenému měl pohledávku, neboť poškozený si nesplnil svoje povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy a proto mohl uplatnit zadržovací právo podle §175 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jenom občanského zákoníku), což poškozenému při nejbližší příležitosti bezodkladně sdělil, nejprve telefonicky a následně i písemně. Trvá na tom, že nikdy ani na okamžik nepojal úmysl si lešení přisvojit nebo je užívat pro svoji potřebu. Jeho jediným cílem bylo zajistit, aby si poškozený řádně splnil povinnost, která mu plynula z uzavřené smlouvy o dílo. Podle obviněného v daném případě nemohl svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože na jeho straně nebylo dáno zavinění. Z těchto všech v dovolání podrobně rozvedených důvodů obviněný F. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 10 T 166/2002, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 5 To 472/2003, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že podle §175 odst. 1 občanského zákoníku ten, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Z povahy věci vyplývá, že tento zajišťovací institut může sloužit pouze k zajištění peněžité pohledávky. Státní zástupce se domnívá, že ze skutkových zjištění ve věci učiněných vyplývá, že poškozený V. M. prováděl na základě smlouvy o dílo pro obviněného F. B. práce na zateplení rodinného domku, které pro neshody s obviněným nedokončil, rozebral lešení a složil je u rodinného domku obviněného. Podle dalšího zjištění nalézacího soudu v kritické době mezi obviněným a poškozeným fakticky neexistovala žádná pohledávka, neboť obviněný zaplatil zálohu ve výši 100.000,- Kč a poškozený odvedl práci za 97.400,- Kč. Ostatně i z dovolání vyplývá, že obviněný si svým jednáním chtěl vynutit nikoli zaplacení nějaké splatné pohledávky, ale dokončení zateplovacích prací. Již z tohoto důvodu nepřicházelo v úvahu uplatnění zadržovacího práva. Dále státní zástupce poukázal na §176 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí. Ze skutečnosti, že předmětné lešení bylo složeno na dvoře rodinného domku obviněného, nelze dovozovat, že by obviněný byl jeho oprávněným držitelem. Šlo tedy o jeden z případů předpokládaných §176 odst. 1 občanského zákoníku, neboť obviněný se věci zmocnil svémocně.
Podle názoru státního zástupce nemohou obstát ani námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. I když snad obviněný neměl v úmyslu ponechat si lešení navždy, směřoval jeho úmysl minimálně k tomu, aby toto lešení odňal z dispozice vlastníka dlouhodobě. Soudy obou stupňů se touto otázkou sice podrobněji nezabývaly, nalézací soud nicméně reprodukoval v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádření samotného obviněného, podle kterého by lešení vrátil „nejpozději po skončení civilního řízení“. Takovéto řízení ovšem mohlo trvat řadu měsíců i let, přičemž je celkem obecně známou skutečností, že řízení ve věcech občanskoprávních je často dlouhodobou záležitostí. Odnětí věci z dispozice vlastníka na delší dobu je již nutno považovat za její přisvojení ve smyslu krádeže a právě k takovéto dispozici s cizí věcí úmysl obviněného směřoval. Z hlediska objektivních i subjektivních znaků trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. je nerozhodné, že po uschování lešení je obviněný neužíval při stavebních nebo jiných pracích.
Z těchto důvodů státní zástupce považoval dovolací námitky obviněného F. B. za zjevně nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného, než jím navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného F. B. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou - obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací námitky lze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž hmotně právní posouzení skutku může záležet i v hmotně právních otázkách jiných právních odvětví, protože v rámci tohoto dovolacího důvodu lze vznášet i námitky týkající se posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví, než trestního práva.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Obviněný je přesvědčen, že vůči poškozenému mohl uplatnit zadržovací právo podle §175 a násl. občanského zákoníku a nebylo u něho dáno zavinění, takže nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., což jsou námitky týkající se hmotně právního posouzení, které by mohly založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by byly důvodné.
Trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. je spáchán, jestliže pachatel si přisvojí cizím věc tím, že se jí zmocní a způsobí škodu nikoli nepatrnou. Přisvojením věci se nerozumí jen získání věci do vlastnictví, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Do trvalé dispozice s věcí je nutné zařadit i takové naložení s cizí věcí, které poškozenému výrazně ztíží obnovení dispozičního práva.
Námitka obviněného, že postupoval podle §175 občanského zákoníku, když uplatnil zadržovací právo, je zjevně neopodstatněná. Účelem zadržovacího nebo-li retenčního práva je zajištění zadržitelovy pohledávky až do jejího uspokojení. Má tím být na dlužníka, který se octl v prodlení s plněním závazku vůči věřiteli, vyvíjen účinný tlak, aby alespoň dodatečně svůj závazek splnil. Ze skutkových zjištěních, které učinil soud prvního stupně, je zřejmé, že mezi obviněným a poškozeným fakticky neexistovala žádná pohledávka, neboť obviněný zaplatil zálohu ve výši 100.000,- Kč a poškozený odvedl práci za 97.400,- Kč (str. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Další podmínka pro uplatnění retenčního práva je, že věc jako způsobilý předmět retenčního práva, se musí do držení zadržovatele dostat v souladu s vůlí dlužníka. Zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí (§176 odst. 1 občanského zákoníku). Věc odňatou svémocně nelze zadržovat a využívat tak výhod retenčního práva. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že lešení se do držení obviněného dostalo proti vůli poškozeného V. M. a proto je obviněný nemohl zadržovat. S poukazem na uvedené skutečnosti byla jeho námitka, že jednal v souladu s ustanovením §175 a násl. občanského zákoníku, shledána neopodstatněnou.
Stejně nemohla obstát i námitka obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože nikdy nepojal úmysl si lešení přisvojit nebo je užívat pro svoji potřebu, ale jeho jediným cílem bylo pouze zajistit, aby poškozený dokončil zateplovací práce. Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu (v daném případě krádeže) se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, které vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Na zavinění a jeho formu lze usuzovat ze všech konkrétních okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo a ze všech významných důkazů, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Nelze proto jen ze skutečnosti, že obviněný popírá zavinění, jak to bylo v případě obviněného F. B., vyvodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází v úvahu. Zavinění lze zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejenom z doznání obviněného. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem jeho vůle. U obviněného to bylo právě výše uvedené jednání, kterým poškozenému výrazně ztížil obnovení dispozičního práva tím, že vrácení lešení vázal na nejistou okolnost („nejpozději po skončení civilního řízení“), kterou nemohl nijak ovlivnit a ze kterého učinil soud prvního stupně správný závěr, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém. Musel být přinejmenším srozuměn s tím, že zmocněním se lešení, které patřilo poškozenému V. M., mu výrazně ztíží obnovení dispozičního práva a tím poruší zájem chráněný trestní zákonem [§4 písm. b) tr. zák.], což konstatoval již soud prvního stupně, když uvedl „…pokud jde o formu zavinění, obžalovaný jednal v úmyslu nepřímém, kdy mu muselo být jasné, že neshody o charakter prací prováděných poškozeným, jej nijak neopravňují k uschování lešení, odmítnutí je vydat, a vyloučení poškozeného z dispozice s tímto materiálem…“.
S poukazem na uvedené skutečnosti byly námitky obviněného, že jednal v souladu s ustanovením §175 a násl. občanského zákoníku a že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, shledány neopodstatněnými.
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že relevantní námitky, které v dovolání obviněný uplatnil, nemohou obstát, a proto Nejvyšší soud konstatuje, že popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 10 T 166/2002, v němž Krajský soud v Brně neshledal žádné závady a s nímž se ve svém usnesení ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 5 To 472/2003, ztotožnil, odpovídá použitá právní kvalifikace. Z obsahu dovolání a po porovnání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je patrno, že s uplatněnými námitkami se již náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích soudy prvního i druhého stupně.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného F. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž byl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal