ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.675.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 675/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. června 2004 o dovolání obviněného O. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, č. j. 61 To 286/2003-123, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 T 3/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 4. 2003, č. j. 7 T 3/2003-96, byl obviněný O. H. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce policisty ve služebním poměru Policie ČR a zákazu výkonu práce strážníka v pracovním poměru u obecní policie na dobu dvou let.
Proti shora citovanému rozsudku podal odvolání obviněný O. H. a v jeho neprospěch obvodní státní zástupce pro Prahu 2.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, č. j. 61 To 286/2003-123, byl napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výrocích o uložených trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 10.000,-- (desettisíc) Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti dnů. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu policisty ve služebním poměru Policie ČR a zákazu výkonu práce strážníka v pracovním poměru u obecní policie na dobu dvou roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání, jímž obviněný napadl pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 7 T 3/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 61 To 286/2003, opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Výsledek hodnocení důkazů Obvodním soudem pro Prahu 2 neodpovídá podle něj základním zásadám trestního řízení, neboť při provedeném dokazování nebyl opatřen jediný důkaz svědčící o jeho vině. Soudu prvního stupně vytkl, že nedostatek důkazů nahradil nepodloženými myšlenkovými konstrukcemi, z čehož dovozuje, že neměl být odsouzen, ale obžaloby v plném rozsahu zproštěn. V dovolání obviněný označil výpověď svědka H. za nevěrohodnou, v níž se nachází řada rozporů a nelogičností, neboť neexistuje žádný další důkaz, kterým by bylo možné jednotlivá tvrzení prověřit. Poukazuje v této souvislosti především na nedostatky v provedeném dokazování, když průběh celé akce nedokázal nikdo ze zasahujících členů inspekce ministerstva vnitra spolehlivě popsat; navíc na místě zadržení u obviněného nebyly nalezeny ani označené peníze, ani stopy po nástražné látce. Dále namítl, že se soud nezabýval zákonností provedeného odposlechu, zejména tím, zda bylo použití tohoto operativního prostředku povoleno. Ve světle těchto skutečností obviněný dospěl k závěru, že při skutečně pečlivém posouzení jeho výpovědí a porovnání opatřených důkazů musel by soud dospět k závěru, že mu vina nebyla prokázána. Zdůraznil, že důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení nebyly zaměřeny na zjištění skutečností podstatných pro rozhodnutí o jeho vině a provedené důkazy nebyly vyhodnoceny na podkladu pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu. Za této situace má obviněný za to, že měla být použita zásada in dubio pro reo a on měl být obžaloby zproštěn. V závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výroku o vině a rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o trestu a zrušil též další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující a poté, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a obžaloby ho zprostil.
Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně obviněný v dovolání uplatnil sice dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinil tak však pouze formálně. Ve skutečnosti totiž namítá nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění, přičemž nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b tr. ř. být nemohou. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá podle názoru státního zástupce námitka, že skutek, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nelze kvalifikovat jako trestný čin. Ze skutkové věty napadeného rozsudku vyplývá, že obviněný jako službukonající policista požadoval pod pohrůžkou předání věci kriminální policii po poškozeném M. H. částku 2.400,-- Kč (z odůvodnění je zřejmé, že se mělo jednat o „doplatek“ do celkové částky 3.000,-- Kč) a tuto částku také téhož dne večer od poškozeného převzal. Je tedy zřejmé, že jako veřejný činitel vykonával svou pravomoc v rozporu se zákonem, že tak učinil v úmyslu opatřit si neoprávněný prospěch, a že poškozeného k zaplacení nutil pod pohrůžkou těžké újmy, spočívající přinejmenším v obtěžování poškozeného kriminální policií a nutnosti strpět expertízu jeho nářadí. Skutková a právní věta napadeného rozsudku jsou tedy ve vzájemném souladu a soudem použitá právní kvalifikace skutku je proto přiléhavá. V závěrečném petitu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného O. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, udělil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. To v podstatě znamená, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tudíž nemohou mít námitky, které směřují do skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel soudu vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je zřejmé, že na podkladě citovaného dovolacího důvodu se nelze v rámci dovolacího řízení domáhat postupu podle §2 odst. 5 tr. ř., totiž hodnocení správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu věci, ani přezkoumání úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Lze tedy shrnout, že v uvedených souvislostech není možno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolávat u Nejvyššího soudu toho, aby bylo provedeno doplnění dokazování, případně jiné hodnocení důkazů.
Ačkoliv obviněný v dovolání popsal podstatu uplatněných námitek, je třeba uvést, že těmto námitkám nelze přiznat povahu právně relevantních námitek. I když obviněný namítá, že skutek, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nelze po právní stránce kvalifikovat jako trestný čin, je zřejmé, že obviněný shledává podstatu nedostatků v provedeném dokazování a následném hodnocení důkazů, v čemž nelze spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení. Obviněný tvrdí, že vina mu nebyla prokázána (a tudíž, že uložený trest nemá oporu ve skutkových zjištěných), vytýká soudům, že závěr o jeho vině založily na nevěrohodných svědeckých výpovědích, s provedenými důkazy polemizuje a dokazování označuje za neúplné (protože nebyl zajištěn jediný důkaz ohledně předání peněz). Takto pojatá dovolací námitka uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však není primárně založena na soudem prvního a druhého stupně zjištěném skutkovém stavu věci, nýbrž je založena na jiném skutkovém zjištění, jehož změny se obviněný domáhá. Je nutno zdůraznit, že závěr o tom, zda se jedná o trestný čin je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Obviněný přitom v dovolání nevznesl žádnou námitku, která by se týkala právní kvalifikace zjištěného skutku nebo jiného hmotně právního posouzení.
Námitky, o které obviněný dovolání opřel, jsou skutkové povahy, jejichž prostřednictvím se obviněný snaží docílit změny skutkového zjištění učiněného soudy, a teprve v návaznosti na tyto změny skutkového zjištění se domáhá také změny hmotně právního posouzení věci. Zde je potřebné uvést, že soudy musí nejprve zákonným způsobem důkazy provést, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a výsledkem této jejich činnosti je pak zjištění skutkového stavu věci. Skutkový stav zjištěný soudem však není v souladu s představami obviněného, jak je patrno z námitek uplatněných v podaném dovolání. Z pohledu dovolacího důvodu vymezeného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto dovolací námitky nemohou obstát. Dovolání založené na takových námitkách tomuto zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené nebyl podle Nejvyššího soudu obviněným v dovolání uplatněn důvod, který má na mysli ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto bylo nutno dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann