ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.718.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 718/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. července 2004 o dovolání obviněné J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 7 To 2/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 13/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná J. B. byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 33 T 13/2003, uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkového zjištění krajského soudu dopustila tím, že „dne 16. 7. 2003 kolem 23.00 hodin v Ch. v bytě domu ve W., ve stavu opilosti a ve zlobném afektu bodla P. W., kuchyňským nožem o délce čepele 20 cm a šířce 3cm silou velké intenzity do břicha, bodná rána zasáhla přední okraj levého jaterního laloku, břišní slinivku a přední stěnu břišní srdečnice, což vedlo k prudké a masivní krevní ztrátě do dutiny břišní, ze soudně lékařského hlediska se jednalo o poranění velmi těžké a vážné, které bezprostředně ohrožovalo P. W. na životě“. Za uvedené jednání byl obviněné podle §222 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto o uložení trestu propadnutí věci – kuchyňského nože o délce čepele o šířce 3 cm a podle §72 odst. 1 tr. zák. bylo obviněné uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal odvolání v neprospěch obviněné krajský státní zástupce v Plzni, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 7 To 2/2004, tak, že z podnětu podaného odvolání státního zástupce napadený rozsudek v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a uložil ji podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, když pro výkon tohoto trestu obviněnou zařadil do věznice s ostrahou, a to podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Dále ji uložil podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní.
Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná ve lhůtě stanovené v zákoně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V podaném dovolání vyslovila názor, že Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí nedostatečně a nepřesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi, které měly prokazovat, že jednala v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit. Poukazuje dále na skutečnosti, které podle jejího názoru vylučují možný závěr, že by jednala v úmyslu přímém či nepřímém poškozeného usmrtit, přičemž skutková zjištění odvolacího soudu jsou v tomto směru nedostačující a nepřesvědčivá.
Závěrem podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 7 To 2/2004 a tomuto soudu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, případně, aby Nejvyšší soud sám rozhodl, a to v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Plzni.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření k dovolání obviněné vyjádřila přesvědčení, že s ohledem na použitý nástroj, sílu jakou byl útok veden a místo kam byl veden, je třeba uvažovat o nepřímém úmyslu obviněné poškozeného usmrtit. Za takto popsané situace je státní zástupkyně názoru, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné a je třeba postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), přičemž lhůta stanovená zákonem k podání dovolání byla zachována (§265e tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací důvod dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod lze tedy uplatnit při argumentaci, že zjištěný skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli nevykazuje znaky žádného trestného činu nebo vykazuje znaky jiného trestného činu, než kterým byl obviněný uznán vinným. Při uplatnění tohoto dovolacího důvodu však již nelze namítat, že skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, byl nesprávně zjištěn, že důkazy byly vadně hodnoceny, případně nebyly provedeny veškeré důkazy, a proto nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem, pouze v tom směru, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o žádný trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud musí rovněž uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a tudíž nelze činnost dovolacího soudu spojovat s požadavky uplatněnými u odvolacího soudu, neboť vzhledem ke koncepci dovolání nemůže Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení nahrazovat či doplňovat činnost nalézacího soudu (event. odvolacího) a provádět procesní úkony směřující do oblasti skutkových zjištění a provádět hodnocení či doplňování dokazování. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda je založen na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je pak zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda odpovídá použité právní kvalifikaci. V souvislosti s tím, co je uvedeno výše, je třeba se zmínit i o pochodu, který vede ke skutkovému zjištění. Soud musí nejprve v souladu se zákonem provést důkazy, které považuje za potřebné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; tyto důkazy provedené v souladu se zákonem následně hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (přičemž v odůvodnění rozhodnutí mj. stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují) a toto vytváří skutkové zjištění, které pak soud vyjádří v tzv. skutkové větě.
Podstata námitek obviněné při uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že podle názoru dovolatelky z popsaného skutku nevyplývá její úmysl přímý ani nepřímý poškozeného usmrtit, má tedy zato, že při takto popsaném skutku mělo být její jednání kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jak učinil Krajský soud v Plzni, a s ohledem na tuto mírnější právní kvalifikaci měl jí být ukládán také mírnější trest.
K uplatněné námitce lze uvést, že tato naplňuje dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak samo dovolání je zjevně neopodstatněné z důvodů níže uvedených, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Obviněná byla uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., když podle skutkového zjištění „dne 16. 7. 2003 kolem 23.00 hodin v Ch. v bytě domu ve W., ve stavu opilosti a ve zlobném afektu bodla P. W., kuchyňským nožem o délce čepele 20 cm a šířce 3 cm silou velké intenzity do břicha, bodná rána zasáhla přední okraj levého jaterního laloku, břišní slinivku a přední stěnu břišní srdečnice, což vedlo k prudké a masivní krevní ztrátě do dutiny břišní, ze soudně lékařského hlediska se jednalo o poranění velmi těžké a vážné, které bezprostředně ohrožovalo P. W. na životě“. Při takto popsaném skutku posoudil soud jednání obviněné jako pokus vraždy oproti soudu prvního stupně, který jednání obviněné kvalifikoval jako ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Oba soudy se shodly při hodnocení důkazů na tom, že ze způsobu útoku, nástroje, který byl k útoku použit a síly, jakou obviněná na poškozeného zaútočila, lze uvažovat o jejím nejméně nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit. Odvolací soud, jehož rozhodnutí je napadeno dovoláním obviněné, však již oproti soudu nalézacímu s ohledem na závěry znalkyně z oboru psychologie, kdy tato uvedla, že obviněná se snaží dosáhnout nějakého cíle ve zkratce, a takto jednala i při útoku vůči poškozenému, posoudil zjištěný skutek jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., neboť s ohledem na uvedené závěry znalkyně bylo možno posoudit situaci jako situační konflikt, který nebyl prost toho, že by obviněná pro sebe ničeho nezískala, a tím odpadla argumentace, která vedla soud prvního stupně k závěru, že obviněná svým jednáním nemohla ničeho získat, tudíž nelze v jejím jednání spatřovat ani nepřímý úmysl poškozeného usmrtit.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že obviněná ve stavu opilosti a zlobném afektu (přičemž jak soud prvního tak i soud druhého stupně i s ohledem na znalecké posudky shledaly, že u obviněné nešlo o jednání spáchané v nepříčetnosti, ke zmenšené příčetnosti nemohly soudy přihlédnout, protože podle §32 odst. 1 tr. zák. se k ní při úvaze o trestu může přihlédnout jen tehdy, pokud si ji pachatel nepřivodil, byť i z nedbalosti, sám, vlivem návykové látky) použila nože o délce čepele 20 cm a šířce 3 cm a silou velké intenzity bodla poškozeného do břicha a způsobila mu poranění, které je blíže popsáno ve výroku rozsudku, když uvedené zranění bezprostředně ohrožovalo poškozeného na životě. Částečně lze souhlasit s obviněnou v tom, že rozsudek soudu druhého stupně není dostatečně přesvědčivě odůvodněn. Právě tento nedostatek zavdal příčinu k námitkám, kterými obviněná argumentuje v podaném dovolání. Shora již Nejvyšší soud na některé skutečnosti plynoucí z posudků poukázal. Dále je vhodné se zmínit i o tom, že díky nedostatečně odůvodněnému rozsudku zpochybňovala v podaném dovolání intenzitu útoku a ve svém důsledku pak úmysl. Obviněná poukázala na to, že nůž o délce čepele 20 cm pronikl do měkkých částí břicha pouze do hloubky 30 – 40 mm, tudíž lze těžko hovořit o tom, že útok byl veden silou značné intenzity. K této argumentaci, je vhodné uvést, že k uvedenému závěru (útok veden značnou silou) dospěly soudy na základě znaleckého posudku doc. MUDr. K. Z tohoto posudku je patrno, že hloubka bodné rány v kůži délky 30 – 40 mm je obloukovitého charakteru – z takto popsané rány je nepochybné, že se jednalo o zranění na povrchu. Jestliže tedy čepel nože byla široká 30 mm, pak toto odpovídá objektivně zjištěné ráně v kůži, a nikoli již hloubce rány v dutině břišní. Z č. l. 8 znaleckého posudku je zcela jednoznačné, že čepel o délce 200 mm pronikla do dutiny břišní minimálně 150 mm. Tato okolnost je v souladu jednoznačně s popisem poškození jednotlivých orgánů a koresponduje se závěry soudů, že šlo o útok vedený silou značné intenzity.
Ne vždy dostatečně rozvedl soud i další své úvahy k subjektivní stránce pokusu trestného činu vraždy. Přestože argumentuje, že se obviněná k jednání, pro které byla uznána vinnou, sama doznala, je nezbytné uvést, že se obviněná doznala k tomu, že na poškozeného nožem zaútočila a zranění mu způsobila. K bližšímu rozvedení subjektivní stránky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že z výpovědi obviněné mj. dále také vyplynulo, že když se vrátila z návštěvy, šla si lehnout a když usínala, slyšela bouchání na dveře. Byl to poškozený, který vyrazil desku ze vstupních dveří, ale do bytu nešel, neboť dveře byly zamčeny a obviněné nadával a hulákal. Toto nadávání a hulákání trvalo asi 10 minut, obviněná mu šla otevřít a protože se ho bála, vzala si cestou v kuchyni nůž (vzala si ten větší, neboť byl blíže jejímu pohybu – další výpověď obviněné). Když pak poškozenému odemkla dveře a tento udělal krok dovnitř, lekla se, že ji něco udělá, tak ho bodla. Na shora uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud za důležité rovněž upozornit, neboť blížeji rozvádějí situaci předcházející napadení poškozeného a ve spojení se skutečnostmi již v rozhodnutí soudu uvedenými vyvracejí tvrzení obviněné, že nebyl dán minimálně nepřímý úmysl poškozeného usmrtit.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. V daném případě se citovaného trestného činu obviněná dopustila ve stadiu pokusu, který předpokládá dovolatelkou zpochybněné úmyslné směřování obviněné ke způsobení smrtelného následku u poškozeného. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý - §4 písm. a) nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý - §4 písm. b/. Jak vyplývá ze skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu, obviněná bodla nožem o délce čepele 200 mm silou velké intenzity poškozeného do břicha a způsobila mu tak závažné zranění, které bezprostředně ohrožovalo poškozeného na životě a byl zachován při životě jen díky provedení okamžité operace. Je zřejmé, že obviněná při svém útoku použila bodně řezného nástroje – nože o délce čepele 200 mm, útok vedla značnou silou proti části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, nůž se neocitl v její ruce náhodně, ale tento vzala cestou ke dveřím „neboť se poškozeného bála“, přitom však nikdy předchozí konflikty s poškozeným takovým způsobem neřešila, skončila vše fackováním; nože pak znenadání ve zlobném afektu, kdy poškozený udělal krok do bytu, použila a poškozeného bodla, tudíž musela být přinejmenším srozuměna s tím, že svým jednáním může způsobit poškozenému smrtelné poranění a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna.
S přihlédnutím ke skutečnostem shora rozvedeným dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v předmětné věci bylo jednání obviněné v souladu s požadavky platné právní úpravy kvalifikováno jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., proto považuje Nejvyšší soud námitky obviněné za neodůvodněné a dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž musel věc meritorně ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat.
O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann