ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.744.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 744/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. července 2004 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2004, č. j. 4 To 182/2003-103, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 32/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2004, č. j. 4 To 182/2003-103, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 12. 2002, č. j. 21 T 32/2002-82. Uvedeným rozsudkem byl M. Š. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., a za to mu byl podle §249a odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podkladem pro výrok o vině bylo skutkové zjištění spočívající v tom, že „v době nejméně od 27. 9. 2001 do 11. 7. 2002 v K., okres N. J., užíval bez právního důvodu byt č. v prvním nadzemním podlaží domu č. na ulici F. přesto, že byl opakovaně vyzýván, aby byt vyklidil a vyklizený ho předal vlastníkovi, jímž je M. K., a bránil tím vlastníkovi bytu v jeho užívání“.
V dovolání obviněný uplatnil důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tvrdí, že z důkazů, které v průběhu hlavního líčení byly provedeny, nelze dovodit, že by svým jednáním naplnil znaky trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. a měl být proto podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn. Vytkl soudu prvního stupně, že na straně jedné smlouvu o podnájmu hodnotí jako smlouvu uzavřenou na dobu určitou, zatímco na straně druhé, ačkoliv pro tento závěr nemá dostatek důkazů, od počátku prohlašuje smlouvu za neplatnou. Podle názoru obviněného protiprávního jednání se nemohl dopustit v období od 27. 9. 2001 do 31. 12. 2001, neboť podle výzvy M. ú. v K. ze dne 3. 10. 2001, mu byl nájemní vztah prodloužen do 31. 12. 2001. Ostatně otázka určení platnosti či neplatnosti smlouvy o podnájmu je natolik právně složitá, že je předmětem občanskoprávního řízení u Okresního soudu v Novém Jičíně. Za této situace se domnívá, že v jeho případě jednání nevykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, aby se mohlo jednat o trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zák. V závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně, tak usnesení Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu a aby sám obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného uvedla, že z uplatněných námitek je zřejmé, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jakým byla ze strany soudů obou stupňů vyřešena předběžná otázka týkající se otázky platnosti a dále doby účinnosti smlouvy o podnájmu jím užívaného bytu. Jde tedy o kvalifikované právní námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I když právní úvahy soudů nižších stupňů jsou odlišné, závěr o neoprávněnosti setrvání obviněného v předmětném bytě pokládá státní zástupkyně za správný. Podnájemní vztah byl platně založen a ukončen uplynutím smluvně sjednané doby ve smyslu §719 odst. 2 občanského zákoníku, tedy k datu 31. 12. 1999. V této souvislosti zpochybňování data ukončení sjednaného právního vztahu lze podle státní zástupkyně považovat výhradně za skutkové námitky, které z rámce dovolacího důvodu vybočující. Po uplynutí doby sjednané ve smlouvě o podnájmu je třeba další smluvně nepodložený a z hlediska vlastníka a nájemce trpěný faktický nájem předmětného bytu považovat za neoprávněný ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. a námitku obviněného ohledně trvání prodlouženého nájemního vztahu za neopodstatněnou (viz R 17/2000). O naplnění subjektivní stránky lze hovořit nepochybně ode dne 26. 9. 2001, tj. ve spojení s výzvou k vyklizení bytu, a to i přesto, že po této výzvě následovaly ještě dvě další výzvy. Časově skutek odpovídá nejen svému počátku (tj. dni 27. 9. 2001), ale i formálnímu ukončení dne 11. 7. 2002 (ve smyslu podmínek §12 odst. 11 tr. ř. datu sdělení obvinění). Tato téměř desetiměsíční doba jím udržovaného protiprávního stavu, který trval ještě v době konání hlavního líčení, v důsledku čehož byl vlastník bytu nucen ukončit nájemní vztah a uzavřít s nájemcem předmětného bytu novou nájemní smlouvu, nepochybně pokrývá trestný čin i po stránce materiální. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupkyně v závěrečném petitu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce, tj. v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla podle §265e tr. ř. zachována.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K tomuto dovolacímu důvodu je nezbytné uvést, že je koncipován tak, že v jeho rámci mohou být dovolacím soudem přezkoumávány jen otázky, které souvisí buď s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením otázky mající význam z hlediska hmotného práva. Z takto koncipovaného dovolacího důvodu vyplývá, že v mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a s ohledem na tuto skutečnost je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu, provádět procesní úkony směřující do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů či doplňovat dokazování. Východiskem pro právní kvalifikaci je potom popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Námitky procesního charakteru pak nemohou nenaplňovat tento dovolací důvod.
Dlužno dodat, že ve světle uplatněných námitek obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v té části, která souvisí s právní kvalifikací skutku, přestože vznáší výhrady k posuzování okolností majících význam z hlediska hmotného práva. Zpravidla se však hmotně právní posouzení určité skutkové okolnosti právního posouzení skutku nepřímo dotýká, proto Nejvyšší soud dovolání obviněného posuzoval v celé šíři dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Těžiště uplatněných námitek obviněný spatřuje v posouzení smlouvy o podnájmu z hlediska její platnosti; za spornou považuje také otázku, kdy došlo k uplynutí doby, na níž byl podnájemní vztah sjednán. V intencích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitku právně relevantní, neboť posouzení předběžné otázky může mít vliv na právní kvalifikaci skutku. Její podstata tkví v aplikaci norem z odvětví občanského práva.
Podle §719 odst. 1 věty první zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) lze pronajatý byt nebo jeho část jinému přenechat do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového určení jen s písemným souhlasem pronajímatele. Porušení této povinnosti se považuje za porušení povinnosti podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku.
Pro projev vůle pronajímatele o udělení souhlasu nájemci s přenecháním bytu (jeho části) do podnájmu nestanoví §719 občanského zákoníku (s výjimkou požadavku písemné formy) zvláštní náležitosti. Může tedy jít o samostatný jednostranný právní úkon pronajímatele adresovaný nájemci nebo o souhlas udělený v rámci dvoustranného právního úkonu sjednaného mezi pronajímatelem a nájemcem, a to i bez vztahu ke konkrétnímu podnájemci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněné pod č. 40 v sešitě č. 6 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zákon tudíž jednoznačně klade důraz na písemnou formu takového projevu vůle. Jde o obligatorní podmínku pro platné uzavření smlouvy o podnájmu. Nedostatek písemné formy souhlasu pronajímatele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o podnájmu, a to pro rozpor se zákonem podle §39 občanského zákoníku.
V posuzovaném případě je nutno vycházet z následujících skutečností. Pronajímatel (M. K.) udělil písemný souhlas s uzavřením smlouvy o podnájmu mezi nájemcem a podnájemcem na dobu určitou, tj. od 1. 9. 1999 do 31. 12. 1999. Dne 19. 9. 2001 pronajímatel podnájemce (obviněného) vyzval k vyklizení bytu do 26. 9. 2001. V tomto termínu však obviněný byt neuvolnil, následovala proto další výzva ze dne 3. 10. 2001. Termín k vyklizení bytu byl pronajímatelem stanoven k 31. 12. 2001. Dne 10. 10. 2001 se nájemce s pronajímatelem dohodli na zrušení nájemní smlouvy.
Lze proto uzavřít, že podnájem bytu vzniká smlouvou mezi nájemcem a podnájemcem. Zákon nestanoví pro smlouvu o podnájmu obligatorně písemnou formu; může být tedy uzavřena i ústně, příp. konkludentně. Smlouvu o podnájmu lze však uzavřít jen s písemným souhlasem pronajímatele; ten musí být dán vždy (§719 občanského zákoníku). Písemný souhlas může pronajímatel udělit buď na dobu určitou nebo na dobu neurčitou. Je-li podmínkou pro platnost smlouvy o podnájmu písemný souhlas pronajímatele (a ten byl udělen ve smlouvě o podnájmu pouze na dobu určitou), je zřejmé, že takový souhlas pronajímatele nemůže být udělen ex post. To znamená, že zákonná konstrukce písemného souhlasu pronajímatele definuje i okamžik, v němž má být udělen, přičemž ten musí nastat před nebo nejpozději současně s uzavřením smlouvy o podnájmu; v opačném případě absence písemného souhlasu pronajímatele vyvolává absolutní neplatnost smlouvy o podnájmu, s účinky ex tunc. Ani případný pozdější písemný souhlas pronajímatele nemůže absolutní neplatnost smlouvy o podnájmu konvalidovat. V dané věci je potom třeba za správný pokládat závěr, že se jednalo o smlouvu o podnájmu bytu, která byla platně uzavřena jen na dobu určitou; to proto, že s ní pronajímatel předem vyslovil souhlas v písemné formě. Za této situace obviněnému k užívání bytu po datu 31. 12. 1999 nesvědčil žádný právní důvod. Tento stav byl de facto pronajímatelem téměř po dobu dva roky tolerován. Ukončit ho pronajímatele přiměla okolnost spočívající v očekávaném návratu nájemce z výkonu trestu odnětí svobody, a proto dne 19. 9. 2001 vyzval podnájemce k uvolnění bytu ke dni 26. 9. 2001. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nejméně od 27. 9. 2001 obviněný věděl, že jeho další setrvání v předmětném bytě je protiprávní, přesto tento stav nadále udržoval a nehodlal ho ukončit.
Vycházeje z těchto premis má Nejvyšší soud za to, že písemný souhlas pronajímatele nemohl být dán na dobu neurčitou, resp. ve vztahu ke smlouvě o podnájmu bez časového určení.
Byť se soudní judikatura ustálila v názoru, podle něhož vymezení délky trvání nájemního vztahu (v konkrétním případě u podnájemního vztahu) k události, o níž není jisto, zda v budoucnu nastane, respektive kdy se tak stane, nelze považovat za určité (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1574/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1999, pod pořadovým číslem 99), a svědčil by za jistých okolností pro závěr, že se jedná o smluvní vztah sjednaný na dobu neurčitou, resp. bez časového určení, na posuzovanou věc uvedený případ nedopadá, neboť jak vyplývá z objektivně zjištěných skutkových okolností, pronajímatel (M. K.) ve smlouvě o podnájmu písemně (což byl nezbytný předpoklad vzniku platné smlouvy mezi nájemcem a podnájemcem) souhlasil s podnájmem pouze na dobu od 1. 9. 1999 do 31. 12. 1999. Ač pronajímatel v písemné výzvě ze dne 19. 9. 2001 zdůraznil, že byl obviněný upozorněn (avšak pouze ústně) na skutečnost, že mohl byt užívat nejdéle do doby, než nájemce bude byt potřebovat pro sebe, bez dalšího tuto okolnost nelze hodnotit jako písemný souhlas pronajímatele s uzavřením smlouvy o podnájmu na dobu bez časového určení.
Pokud jde o námitku vztahující k občanskoprávnímu řízení u Okresního soudu v Novém Jičíně, lze odkázat na rozhodnutí č. 2/2001-T 37 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož trestní postih pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím mimotrestních opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Tím spíše totiž nelze trestnímu postihu bránit tam, kde bylo využito občanskoprávních prostředků, které vedly k tomu, aby pachatel přestal neoprávněně užívat cizí byt. Ustanovení §9 tr. ř. orgánům činným v trestním řízení umožňuje předběžné otázky posuzovat (s výjimkou otázek týkajících se osobního stavu) samostatně a dokud v tomto ohledu neexistuje pravomocné rozhodnutí soudu vydané např. občanskoprávním řízení, nejsou jím vázány.
Ve světle uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný tím, že užíval předmětný byt bez právního důvodu, zcela nepochybně naplnil formální znaky trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., neboť osobě oprávněné (nejprve od dne 27. 9. 2001 nájemci, posléze – od 11. 10. 2001 vlastníkovi bytu) bránil v užívání bytu. Stupeň společenské nebezpečnosti je mimo jiné dán zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen. Objektem trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. V konkrétním případě počínání obviněného vedlo k tomu, že pronajímatel byl nucen s nájemcem ukončit nájemní vztah dohodou. Tato okolnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost. Nutno doplnit, že podnájemní vztah je v podstatě zvláštním případem nájemního vztahu (od nájemního vztahu odvozeným), na jehož základě přenechává nájemce jinému (podnájemci) své nájemní právo k bytu (jeho části). Vzhledem k tomu nemůže obstát námitka obviněného ohledně nenaplnění materiálního znaku trestného činu, totiž že podnájemní vztah skončil až dne 31. 12. 2001. K zániku podnájemního vztahu dochází jednak v souvislosti se zánikem vztahu nájemního, jednak nezávisle na něm. Vzhledem k akcesoritě podnájemního vztahu zaniká tento vždy tehdy, zanikne-li vztah nájemní, od něhož je odvozen, a to nezávisle na tom, z jakého důvodu k jeho zániku došlo. Tím, že pronajímatel zrušil nájemní smlouvu po dohodě s nájemcem dne 10. 10. 2001, nemohl podnájemní vztah trvat déle. Nejvyšší soud má za to, že trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. obviněný naplnil i po stránce materiální.
Ze shora, jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.), Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, aniž by musel postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. Své rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann