ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.777.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 777/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2004 dovolání, které podal obviněný JUDr. O. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 8 To 368/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 19/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. O. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. 4 T 19/2003, byl obviněný JUDr. O. S. uznán vinným, že ve dnech 3. 9. 2002 a 12. 9. 2002 v P., K., převzal jako spolupracovník s. r. o. V. r. se sídlem v P., N. B., na základě mandátní smlouvy jménem této společnosti od R. E., částky 300.000,- Kč a 280.000,- Kč jako doplatek ceny k převodu práv a povinností k bytu S. b. d. P. P., přičemž takto získané finanční prostředky nesložil do pokladny společnosti, ale použil pro svoji potřebu, čímž způsobil s. r. o. V. r. š. v celkové výši 580.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvého stupně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost nahradit poškozené společnosti V. R. s. r. o., P., N. B., škodu ve výši 580.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný JUDr. O. S. odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 8 To 368/2003, byl podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek ve výroku o trestu. Dále odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. obviněného JUDr. O. S. odsoudil podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Ve výroku o náhradě škody zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Opis rozsudku soudu druhého stupně byl doručen dne 3. 3. 2004 Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 a tehdejšímu obhájci obviněného JUDr. K. V. a dne 8. 3. 2004 obviněnému JUDr. O. S.
Vůči konstatovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný JUDr. O. S. prostřednictvím nově zvoleného obhájce Mgr. J. E. dne 4. 5. 2004 na poštu dovolání, adresované a doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 5. 5. 2004. Mimořádný opravný prostředek zaměřil do výroku o vině, trestu i náhradě škody a opřel ho o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel předeslal, že Městský soud v Praze nesprávně aplikoval §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., přičemž k tomuto pochybení došlo především nesprávnou aplikací ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Upozornil, že soudy obou stupňů nesprávně zjistily skutkový stav věci, a proto právní závěry z toho vyplývající neodpovídají skutečnosti. V tomto směru předně namítl, že soudy nepřipustily provedení výslechů svědků působících v oddělení bytů poškozené společnosti, na kterém po dobu trvání mandátní smlouvy působil. Tito svědci (v dovolání vyjmenovaní) přitom mohli prokázat, že v rozhodné době byly od klientů přebírané tržby předávány jednatelům společnosti bez jakéhokoliv účetního dokladu či potvrzení o předání peněz. Taktéž se mohli vyjádřit ke změnám při nakládání s penězi po 18. 9. 2002, kdy byla ukončena spolupráce obviněného s poškozenou společností. Všichni ve věci slyšení makléři patřili výhradně do oddělení pozemků, kde byla zavedena vedoucím odlišná praxe. Podle pokynů svědků H. V. a P. H. obviněný nesměl vůbec přijímat platby od klientů, a tudíž nebyl oprávněn tyto platby do pokladny realitní kanceláře ani skládat. Obviněný proto shledal za absurdní být odpovědný za něco, k čemu nebyl oprávněn. Důkazní řízení zůstalo neúplné i v tom směru, že nebyl proveden důkaz stanovami či společenskou smlouvou, popř. organizačním či pracovním řádem poškozené společnosti. Jde totiž o důležité vnitřní dokumenty každého podnikajícího subjektu, v nichž bývají dopodrobna vymezeny pravomoci např. jednatelů společností, resp. jak tito pracovníci mají zabezpečovat a řídit případnou vedlejší podnikatelskou činnost společnosti, zda jsou oprávněni vydávat závazné pokyny spolupracujícím subjektům apod. V těchto dokumentech by měly být upraveny konkrétně i doporučené postupy při přebírání hotovosti makléři, resp. jak má být s přijatými penězi nakládáno. Obviněný namítl, že pokud byl uznán vinným za omisivní delikt, tj. měl úmyslně nesplnit svou povinnost, mělo být prokázáno, jak přesně jeho povinnosti vymezoval konkrétní právní předpis či pokyn zmocněného zástupce poškozené společnosti. V rámci těchto úvah poukázal na skutečnost, že smluvní vztah mezi ním a poškozenou organizací byl sice založen na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 7. 2002, avšak zástupci poškozené organizace se vůči němu chovali, jako by byl jejich zaměstnanec, tj. musel dodržovat stanovenou pracovní dobu, určili jeho nadřízeného, musel respektovat zavedené pracovní postupy, zúčastňoval se pracovních porad; vše aby se jednatelé společnosti zbavili vlastní odpovědnosti za nesení rizika realitní kanceláře. Proto prokázání případné existence vnitřního předpisu mohlo být důležitým prostředkem k poznání bližších poměrů ve společnosti, neboť nebylo ověřeno, zda nedovolený postup obviněného při přijímání plateb od klientů mu byl nějakým průkazným způsobem ze strany jednatelů vytknut. Porušení jakékoliv právní povinnosti ze strany jeho osoby tedy nebylo žádným důkazem prokázáno a tato povinnost ani není v rozsudcích soudů blíže specifikována.
Obviněný dále vznesl své výhrady proti rozsahu způsobené škody. Podle jeho názoru provedenými důkazy skutečná výše škody nebyla soudy správně zjištěna, o její výši se lze pouze dohadovat. Z důkazů ani nevyplývá, kdo měl být v posuzovaném případě skutečným poškozeným, tj. zda protiprávní jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody svědkyni R. E. či ke škodě společnosti V. r. s. r. o. Obviněný shledal nelogickým, aby přes údajnou vědomost o tom, že nesmí od klientů přijímat platby, měl být trestněprávně i občanskoprávně odpovědný za to, že takto přijaté platby nesložil do pokladny poškozené společnosti. Na základě mandátní smlouvy se cítil oprávněným přebírat od třetích osob pro poškozenou organizaci finanční částky, tyto vždy předával v hotovosti některému z jednatelů společnosti, tito mu však nebyli ochotni vystavovat příjmové doklady. V podrobnostech zpochybnil tvrzení svědkyně H. V., jak je konstatováno na str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že jí předal finanční částku 200.000,- Kč, nikoliv 300.000,- Kč a poukázal na rozpory i nepřesnosti v důkazní situaci. K příčinné souvislosti mezi jeho údajným jednáním a vznikem skutečné škody obviněný uvedl, že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti ani nebyla vymezena výše způsobené škody, a proto nelze uvažovat o vzniku trestněprávní ani občanskoprávní odpovědnosti. Rovněž zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by získané prostředky použil pro svou potřebu, tj. že by si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. V neposlední řadě namítl, že bylo vhodné opatřit důkaz formou znaleckého posudku z oboru ekonomiky - odvětví účetnictví, kterým by bylo zjištěno, zda vůbec poškozené společnosti vznikla škoda, v jaké výši, kdy k této škodě došlo a kdo ji způsobil. Rovněž zůstalo neověřeno, zda vůbec byl obviněný povinen přebírat a skládat přijaté platby od třetích osob do pokladny poškozené organizace a dále zda jednatelům poškozené společnosti byla uložena povinnost zjištěné nedostatky v činnosti spolupracujících subjektů vytknout písemnou formou či postačila ústní výtka. Taktéž není zřejmé, proč jednatelé popírají převzetí dalších asi 22 finančních částek od obviněného, když toto je nesporné. Upozornil, že s poškozenou společností spolupracoval na základě mandátní smlouvy, avšak podle jeho názoru se právní vztah spíše přibližoval poměrům upraveným v obchodním zákoníku (např. smlouvou o zprostředkování nebo smlouvou o obchodním zastoupení), které podrobněji specifikují otázku přijímání peněz a jiných věcí od třetích osob a dispozici s nimi.
Závěrem dovolání obviněný shrnul, že v důsledku neprovedení zmíněných důkazů není uzavřen okruh přímých i nepřímých důkazů, dokazování zůstalo neúplné a nebyla bezpečně a věrohodně prokázána jeho vina. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze nenaplnil při zjišťování skutečného stavu věci obecně platné zásady trestního stíhání zakotvené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se nevypořádal ani se zásadou volného hodnocení důkazů. Tedy nesprávně aplikoval a vyložil §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť pro své právní závěry neměl dostatečné skutkové podklady. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 8 To 368/2003, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ, že by Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozsudku shledal podmínky pro vlastní rozhodnutí, navrhl, aby ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám rozsudkem.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že jako jedinou, v dovolacím řízení zohlednitelnou, je třeba považovat tu část odůvodnění dovolání, která se dotýká momentů posouzení právního vztahu mezi obviněným a poškozenou společností, a to jak z pohledu formálního rámce, tak i míry jeho faktického naplnění. Vyjasnění tohoto okruhu otázek je podle jejího názoru nezbytným předpokladem pro posouzení, zda dovolatelem přijaté platby od klientky E. měly povahu cizí jemu svěřené věci. Naopak ty námitky, kterými dovolatel směřuje do sféry pracovně právního uspořádání poškozené společnosti, je nutno považovat za zcela irelevantní a rozhodného právního vztahu se nedotýkající. V tomto směru státní zástupkyně uvedla, že při posouzení dovolatelovy trestní odpovědnosti soudy obou stupňů správně vycházely z platné mandátní smlouvy uzavřené mezi uvedenými subjekty ve smyslu §566 a násl. obch. zák. dne 1. 7. 2002. Jestliže podle jejího obsahu obviněný vykonával činnost převodce a zajišťoval nejen po právní, ale i administrativní a organizační stránce převod členských práv k družstevním bytům a vlastnických práv k bytům bez posledně jmenovaného právního režimu, šlo nepochybně o kompletní zařizování obchodních záležitostí takové povahy. Proto formální pokrytí takového rozsahu dohodnutých aktivit plně odpovídalo klasickému pojetí typu právního vztahu mezi mandantem a mandatářem ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Dovolatelem nabízené alternativy odlišného posouzení jeho obchodně právního vztahu s poškozenou společností odpovídají jen dílčí části dohodnuté činnosti ve prospěch jeho smluvního partnera a tedy není důvodu uvažovat o jeho odlišném právním rámci. Dovolatel jednal ve smyslu §566 odst. 1 obch. zák. v rámci plnění svých smluvních povinností jakožto mandatář jménem svého mandanta, když v daném případě byl výkon sjednané činnosti podle pokynů mandanta omezen tak, že dovolatel výslovně nebyl oprávněn od klientů přebírat platby a od takového pokynu se mohl odchýlit jen za podmínek §567 odst. 3 obch. zák., tj. nesměl překročit vše, co mu bylo smlouvou zakázáno. On však takový zákaz, jakož i zákonné podmínky možnosti jeho překročení nerespektoval a jednal zcela svévolně mimo rámec předmětného obchodně právního vztahu, pokud od klientky R. E., jako doplatek ceny družstevního bytu na ni převáděného, postupně převzal celkovou částku 580.000,- Kč. Jestliže tuto částku neodevzdal jednatelům svého mandanta a ponechal si ji, došlo k přisvojení cizí věci.
Podle názoru státní zástupkyně však výše uvedené okolnosti jednání dovolatele ještě nedovolují učinit právní závěr, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Za situace, že přisouzeným způsobem naložil s finančními prostředky, které mu byly svěřeny klientkou E. v jejím domnění, že podle způsobu jeho vystupování navenek je oprávněn peníze za poškozenou společnost přebírat, jednala jmenovaná klientka v omylu. Z její strany svěřené finanční prostředky se tedy dostaly do dovolatelovy dispozice vyvoláním či využitím omylu na její straně, a proto má jeho jednání podvodný charakter. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že osoba jednající v omylu není v daném případě totožná s osobou poškozeného subjektu. Státní zástupkyně dodala, že i když uplatněná dovolací argumentace naznačovala jisté pochybnosti o právní povaze vztahů dovolatele s poškozenou společností, nebylo možno rozhodné právní skutečnosti projednávané trestní věci nezhodnotit, když tak neučinil žádný ze soudů. Uzavřela, že v případě extenzívního pojetí obsahu uplatněných dovolacích námitek a na jeho základě odvozeného nesprávného právního posouzení jednání dovolatele nemůže projednání dovolání v takovém rozsahu jakkoliv ovlivnit jeho postavení, a to při zcela shodné trestní sazbě vadně kvalifikovaného trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a správné právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., když navíc řešená otázka je předmětem komentovaného výkladu trestního zákona a není po právní stránce zásadního významu. V případě opačném podřadila dovolací námitky do kategorie zjevně neopodstatněných. Státní zástupkyně proto alternativně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., pokud nerozhodne o jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž aby toto rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že předmětné dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z vymezení dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat. Pro úplnost lze připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podstatou dovolacích námitek obviněného je především tvrzení, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Současně má za to, že soudy dříve činné ve věci nesprávně a nedostatečně zjistily skutkový stav věci, svým postupem porušily procesní ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a právní závěry vyplývající z nesprávně zjištěného skutkového stavu neodpovídají skutečnosti. V naznačeném směru obviněný v podrobnostech zpochybňuje úplnost dokazování a hodnocení provedených důkazů (např. že soudy neprovedly výslechy jím navržených svědků, nebyl ověřen postup při předávání hotovosti jednatelům, chybí důkaz některým z vnitřních dokumentů poškozené společnosti, nebyla náležitě zjištěna škoda, měl být vyžádán znalecký posudek z oboru ekonomiky - odvětví účetnictví) a v uvedeném směru opakuje již dříve uplatněnou obhajobu (finanční částky vždy předal jednatelům, kteří ale nebyli ochotni mu vystavit příslušné potvrzení). Těmito námitkami však dovolatel nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích, ale své výhrady primárně zaměřuje proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, přičemž ve vytýkaných procesních nedostatcích až následně spatřuje vady ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V případě, že by obviněný učinil dovolání pouze na pokladě zmíněných námitek, bylo by nezbytné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatel však současně uplatnil i námitky, v rámci nichž napadl právní posouzení skutku v tom směru, že se soudy činné dříve ve věci dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda při absenci oprávnění přijímat od klientů peněžní prostředky vůbec mohlo dojít ke svěření cizí věci obviněnému, zda z jeho strany došlo k přisvojení cizí věci a zda na tuto skutečnost má vliv právní vztah mezi ním a poškozenou společností. Z hlediska napadeného rozsudku i obsahu dovolání obviněný nastolil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázku, zda skutek, jak byl soudem zjištěn, vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., popřípadě o který jiný trestný čin podle příslušného ustanovení trestního zákona jde, eventuálně že nevykazuje znaky žádného trestného činu. Podle názoru Nejvyššího soudu je v tomto směru podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Svěřením věci se rozumí skutečnost, že je odevzdána pachateli do faktické moci, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který zpravidla vzniká až později, nikoli hned při svěření věci.
V souvislosti s projednávanou věcí je nutno rovněž připomenout, že mandátní smlouva je upravena v §566 a násl. obch. zák. a její podstatou je jednání za jiného, především na základě zmocnění. Mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Z ustanovení §567 odst. 1 až odst. 3 obch. zák. vyplývá, že mandatář je povinen postupovat při zařizování záležitostí s odbornou péčí. Činnost, ke které se zavázal, je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát. Od pokynů mandanta se může mandatář odchýlit, jen je-li to naléhavě nezbytné v zájmu mandanta a mandatář nemůže včas obdržet jeho souhlas. Ani v těchto případech se však mandatář nesmí od pokynů odchýlit, jestliže je to zakázáno smlouvou nebo mandantem.
Ke skutkovým zjištěním soud prvého stupně v rozsudku mimo jiné konstatoval: „S. V. r. s. r. o. uzavřela dne 1. 7. 2002 mandátní smlouvu s obžalovaným JUDr. O. S. Práce obžalovaného v této společnosti měla spočívat dle uzavřené smlouvy v tom, že prováděl činnost tzv. převodce, tj. projednával a zajišťoval převody členských práv a povinností k družstevním bytům a převody vlastnických práv k bytům a jejich příslušenství dle občanského zákoníku s třetími osobami. Dle uzavřené mandátní smlouvy však nebyl oprávněn od klientů přebírat platby. Obžalovaný byl na tuto okolnost zvlášť upozorněn. Přesto dne 3. 9. 2002 převzal od klientky R. E. částku 300.000,- Kč a dne 12. 9. 2003 od ní převzal částku 280.000,- Kč, vydal jí potvrzení, avšak tyto platby neodevzdal společnosti, a ponechal si je pro vlastní potřebu.“ (str. 2 odůvodnění rozsudku)
Z konečných skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, je evidentní, že obviněný JUDr. O. S. působil ve společnosti V. r. s. r. o. na základě mandátní smlouvy. Byl oprávněn v popsaném rozsahu za tuto společnost jednat, ale nemohl přebírat od klientů společnosti platby. Rovněž je zřejmé, že tento výslovný zákaz překročil, když převzal od R. E. specifikované peněžní částky. Zmíněné peníze (doplatek ceny za převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu) nutno považovat za věci svěřené, neboť byly obviněnému odevzdány do faktické moci, aby je předal společnosti, kterou zastupoval. Ze skutkových zjištění nelze spolehlivě dovodit, že by obviněný jmenovanou osobu, a to nejpozději v době převzetí peněz, uvedl v omyl nebo využil jejího omylu, tímto způsobem sebe ke škodě cizího majetku obohatil a způsobil takovým činem značnou škodu, tj. aby v jeho jednání mohl být spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Nebylo zjištěno, kdy pojal úmysl svěřené peněžní částky si ponechat, přičemž až tímto okamžikem se dopustil trestného činu. Samotná okolnost, že v rozporu s mandátní smlouvou a pokyny nadřízených obviněný peněžní prostředky přijal, je porušením toho, k čemu byl oprávněn, ale není trestným činem. Již před předmětnou událostí jednal také v rozporu se svým oprávněním, avšak peníze pracovnici společnosti V. r. s. r. o. H. V. předal (str. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně).
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal ve skutkových zjištěních takové okolnosti, které by zpochybňovaly soudem prvého stupně použitou právní kvalifikaci. Ve stručnosti je možné připomenout, že obviněný JUDr. O. S. jako spolupracovník společnosti V. r. s. r. o., přijal v popsaných dvou případech finanční prostředky v celkové výši 580.000,- Kč, které měl předat této společnosti, což neučinil, ale použil je pro svoji potřebu. Je nepochybné že tímto jednáním naplnil všechny formální i materiální znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena (s penězi naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly dány do dispozice, a to způsobem, který zcela mařil základní účel svěření) a takovým činem způsobil na cizím majetku značnou škodu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. Konstatovanému právnímu posouzení odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikovaná právní věta.
Pro posouzení viny obviněného není v daném případě rozhodná skutečnost, komu vznikla jeho protiprávním jednáním škoda. Tato okolnost má však zásadní význam pro posouzení nároku na náhradu škody uplatněného společností V. r. s. r. o., přičemž s touto otázkou se soudy činné ve věci správně vyrovnaly, když dovodily, že posuzovaným jednáním obviněného JUDr. O. S. vznikla škoda právě této společnosti a nikoliv svědkyni R. E. (v souvislosti s projednávaným případem škodu neutrpěla, neboť její záležitost byla společností V. r. s. r. o. k její spokojenosti vyřízena).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem a z nich vyplývajícím právním závěrům Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného JUDr. O. S. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V
V Brně dne 22. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k