ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.798.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 798/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2004 dovolání, které podal obviněný T. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 3 To 177/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 194/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 6 T 194/2003, byli obvinění P. K. a T. K. uznáni vinnými, že
dne 30. 9. 2003 kolem 10.30 hod. v O., na ulici L., před objektem D. p. s., v návaznosti na společnou domluvu, v okamžiku, kdy R. C., ročník, odemykala zámek vstupní branky, zatímco T. K. po celou dobu stál v bezprostřední blízkosti, přistoupil ke jmenované P. K. a pokusil se jí z rukou strhnout kabelku a tašku, obsahující osobní doklady, peněženku s finanční hotovostí, deštník, klíče, věci osobní povahy a potraviny, vše v celkové hodnotě 1.395,- Kč, kdy v důsledku přetahování se s jmenovaným R. C. upadla na zem, kde ji P. K. ještě tahal v úmyslu jí tašku odcizit, což se mu nakonec podařilo, načež oba z místa utekli, a svým jednáním R. C., ročník, způsobili mnohočetná zranění, a to jednak povrchní poranění charakteru zhmoždění, projevující se pohmatovou bolestivostí v oblasti levého lokte a na levém stehně a nalomení levé pažní kosti v místě krčku, bez posunu úlomků, s dobou léčení nejméně 4 týdnů a nutností delší dobu trvající rehabilitace a rekonvalescence,
přičemž obviněnému P. K. byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 11 T 223/2001, pro skutek kvalifikovaný mimo jiné jako trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, který vykonal dne 19. 6. 2003.
Takto zjištěný skutek byl posouzen v případě obviněného P. K. jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. a v případě obviněného T. K. jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni, a to obviněný P. K. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný T. K. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným P. K. a T. K. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené R. C., nar. trvale bytem O., L., částku ve výši 1.300,- Kč.
Proti konstatovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 3 To 177/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen dne 14. 4. 2004 Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě a obhájci obviněného Mgr. P. P. a dne 16. 4. 2004 obviněnému T. K. Zmíněné rozhodnutí bylo rovněž doručeno i obviněnému P. K. a jeho obhájkyni.
Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě (výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání) podal obviněný T. K. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dne 19. 4. 2004 u Okresního soudu v Ostravě dovolání. Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání obviněný předeslal, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Namítl, že soudy obou stupňů chybně dospěly k právnímu závěru, že se po předchozí domluvě s druhým obviněným dopustil skutku popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a v uvedeném směru odkázal na důvody podrobně rozvedené ve svém odvolání. Upozornil, že stanovisko odvolacího soudu ohledně výpovědi spoluobviněného je nesprávné, neboť krajský soud přehlédl, že spoluobviněný již při svém prvotním výslechu uvedl, že mu obviněný K. na jeho výzvu „uděláme babku“ skutečně odpověděl, že „mu to je jedno“. Z uvedeného lze taktéž vyvodit, že se obviněný nikterak aktivně na vytýkaném skutku podílet nechtěl a ani se na něm nepodílel. Nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestnou činnost a lze mu toliko vytknout, že spoluobviněného od útoku neodradil, když se však celý útok odehrál velmi rychle. Proto je přesvědčen, že posouzení jeho účasti na vytýkaném jednání jako spolupachatele je nesprávné. Navíc ani jedna z krajským soudem uváděných forem spolupachatelství (str. 5 - 6 odůvodnění usnesení) nedopadá na chování obviněného, přičemž právní kvalifikace jeho jednání neobsahuje zmínku o tom, že by byl odsouzen jako spolupachatel ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.
Dovolatel také vytkl soudu druhé instance, že ačkoliv v odůvodnění usnesení správně teoreticky vymezil jednotlivé prvky spolupachatelství, nesprávně tyto teoretické závěry aplikoval na daný případ. V případě existence dohody mezi spolupachateli v intencích předestíraných oběma soudy, což však obviněný důrazně odmítl, je podle jeho názoru třeba věnovat pozornost obsahu této dohody. Ze všech důkazů provedených v průběhu celého trestního řízení oba soudy dovozují obsah dohody z dotazu spoluobviněného P. K. „uděláme babku“ a reakce obviněného T. K. „proč by ne“. Jakékoliv další detaily dohody upřesňující rozdělení rolí, způsob útoku, popřípadě použití násilí k zamezení obrany napadené však chybí. Obviněný upozornil, že za účelem objektivizace celého skutkového děje a míry vědomosti jeho osoby o jeho průběhu byla v hlavním líčení vznesena otázka, zda spoluobvinění již v minulosti spolu páchali podobnou násilnou či majetkovou trestnou činnost, ze které by se dala vyvodit taková míra vzájemné sehranosti, která by T. K. umožňovala předpokládat vývoj skutkového děje, avšak odpověď spoluobviněného byla negativní. Stejně tak nebyla prokázána existence jakýchkoliv dalších indicií poukazujících na rozhodnutí spoluobviněného při útoku použít násilí. Podle obviněného z uvedeného vyplývá, že soudy při zkoumání obsahu vzájemné dohody a míry znalosti skutkového děje na straně T. K. použily v nezákonné míře extenzivního výkladu ustanovení §4 písm. b) tr. zák., a to výlučně v jeho neprospěch, přičemž jediným účelem bylo kriminalizovat jej za něco, co nezavinil. Dodal, že již samotný průběh skutkového děje nasvědčuje tomu, že mezi spoluobviněnými nedošlo před útokem k dohodě o tom, že bude použito násilí, když toto bylo použito nikoliv na počátku útoku, ale až v reakci na obranu poškozené. Obviněný zdůraznil, že nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že i v případě použití násilí v této fázi útoku naplňuje taxativa trestného činu loupeže, avšak nemůže být uznán vinným za tento trestný čin, když se na použití násilí žádným způsobem nedomlouval a ani z jiné indicie nemohl předpokládat, že spoluobviněný tímto způsobem zaútočí. Připomněl, že vše se odehrálo velmi rychle, šlo o zkratkovitou a spontánní reakci spoluobviněného a obviněný neměl čas na toto chování adekvátně reagovat ve směru odrazení jej od útoku. Použití násilí spoluobviněným proti poškozené je vybočením z dovozované domluvy, a tudíž za něj dovolatel neodpovídá a nelze ho za uvedený trestný čin činit odpovědným.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a v plném rozsahu jej zprostil obžaloby, popřípadě jej uznal vinným toliko z účastenství na spáchání trestného činu krádeže.
K dovolání obviněného T. K. se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila podáním ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 1 Nzo 420/2004, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která se ztotožnila s názorem soudů obou stupňů stran spolupachatelství na trestném činu podle §9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti poukázala na ustálenou judikaturu a konstatovala, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která ani není vyžadována, neboť stačí dohoda konkludentní, jenž v daném případě byla naplněna. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného T. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Jelikož dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ohledně zjištěného skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Důvody dovolání jsou totiž koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitku obviněného T. K., když tvrdí, že na výzvu spoluobviněného P. K. „uděláme babku“ odpověděl, že „mu to je jedno“. V daném případě jde o výtku dovolatele ohledně správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž v tomto směru nelze napadené rozhodnutí v dovolacím řízení přezkoumávat. Obviněný spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že ze zjištěného skutkového stavu není možno dovodit, že by naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák, když jeho jednání nelze posuzovat jako spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. ke zmíněnému trestnému činu. V uvedeném směru namítá neexistenci společné předchozí dohody mezi spolupachateli o spáchání vytýkaného trestného činu, resp. o použití násilí a zpochybňuje míru své vědomosti o průběhu skutkového děje (násilí nebylo předmětem domluvy, nemohl předpokládat útok spoluobviněného na poškozenou a násilí tak představuje vybočení P. K. z dohody), z čehož dovozuje absenci úmyslu, resp. trestní odpovědnosti. Tyto výhrady směřují do správnosti právního posouzení skutku a citovaný dovolací důvod obsahově naplňují. Nejvyšší soud proto mohl posoudit, zda předmětný skutek vykazuje vytýkané vady. Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je rozhodující otázka, zda skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů poskytuje dostatečný podklad pro právní závěr, že se obviněný T. K. dopustil trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Ve stručnosti lze připomenout, že spolupachatelství na trestném činu předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není ani vyžadována; postačí konkludentní dohoda. Každý ze spolupachatelů si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. K naplnění spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Podle názoru Nejvyššího soudu nemohou relevantní námitky obviněného T. K. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát. Soudu prvého stupně nelze vytknout pochybení, když zjištěné jednání dovolatele posoudil jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž odvolací soud zdůraznil, že byl spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Okresní soud důvodně konstatoval, že obvinění byli na protiprávním jednání domluveni. Společnou dohodu lze podle soudů obou stupňů dovodit právě z dotazu obviněného P. K. „uděláme tu babku“, s nímž obviněný T. K. se slovy „proč by ne“ souhlasil (str. 8 rozsudku soudu prvého stupně, str. 6 usnesení odvolacího soudu). Dále ze způsobu provedení činu a situačních okolností na místě události vyplývá takový charakter součinnosti obou obviněných, který odpovídá spolupachatelství. Odvolací soud přiléhavě upozornil, že obviněný svou přítomností při činu, aniž by se sám dopustil aktivního jednání vůči poškozené R. C., poskytl spoluobviněnému v jeho konkrétním jednání oporu […po celou dobu stál v bezprostřední blízkosti, viděl, co (P. K.) dělal…]. Rovněž konstatoval: „…nebylo ani třeba, aby se obžalovaný T. K. sám fyzicky podílel na napadení poškozené, když se jednalo o starou osobu, ročník 1929, přičemž částečné přispění tohoto obžalovaného spočívalo v podřízené roli u tohoto spolupachatelství, neboť svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiloval účinnost prováděného násilí…“ (vše na str. 6 a 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nutno poznamenat, že pokud se chce pachatel zmocnit věci, kterou má poškozená osoba u sebe (fakticky ji drží), musí počítat s případným fyzickým odporem této osoby nenechat si věc odejmout. Obviněný byl obeznámen s tím, že předmětem protiprávního jednání bude starší žena, která nesla tašky. Jelikož při útoku spoluobviněného P. K. vůči poškozené, jehož účelem bylo zmocnit se její tašky, kterou držela v ruce, došlo mimo jiné k situaci popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně (k přetahování se s poškozenou R. C., kdy v důsledku toho upadla na zem, kde ji ještě tahal v úmyslu jí tašku odcizit, což se mu nakonec podařilo), odpovídá dovolatel i za tuto část protiprávního jednání, jež mělo charakter násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění nevybočilo ze zmíněné dohody. Sám obviněný T. K. ohledně činu spoluobviněného uvedl: „…vytrhl jí kabelu z ruky, babka se však tašky držela, spadla na zem…“ (str. 7 usnesení odvolacího soudu). Pro úplnost lze připomenout, že i obviněný měl z jednání fyzicky realizovaného spoluobviněným určitý prospěch [P. K. uvedl, že část z peněz dal matce a sestře, T. K. žádné peníze nedával, měli je společně k pobavení a utratili je v herně; ohledně zbylých peněz dovolatel u hlavního líčení konstatoval, že mu P. K. zaplatil čtyři piva a měl nějaké cigarety, zbytek prohrál na automatech (str. 3 a 4 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně)].
Ze skutkových okolností včetně chování obviněného T. K. v situaci, kdy po předchozí dohodě na místě zůstal a spoluobviněného sledoval, vyplývá, že ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. věděl, že jednání P. K. ve spojení s jeho vlastním jednáním, byť pasivním, může porušit zájmy chráněné trestním zákonem v §234 odst. 1 tr. zák., a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Proto právnímu závěru odvolacího soudu o naplnění subjektivní stránky v jednání obviněného T. K. (str. 7 odůvodnění napadeného usnesení) nelze vytknout pochybení. Spolupachatelstvím je i pouhá přítomnost osoby na místě a v době konání trestného jednání jiné osoby, a to v případě, je-li přítomnost této osoby (jinak nečinné) objektivně i subjektivně složkou děje, který směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním včetně úmyslu k tomu směřujícímu, jak bylo v této trestní věci soudy zjištěno (srov. přiměřeně s Rt 4119/1931).
Nutno ale připustit, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně není zcela přiléhavý. Okresní soud měl ve skutkové části výroku o vině uvést konkrétní skutková zjištění, která by výstižněji vyjádřila společné jednání obviněných, jak tyto okolnosti vyplývají z odůvodnění rozsudku i napadeného usnesení. Jde však jen o neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z popisu tzv. skutkové věty a zejména z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že v posuzovaném případě se obviněný T. K. dopustil jednání, kterým spáchal trestný čin, jímž byl uznán vinným, když forma spolupachatelství, objektivní a subjektivní stránka tohoto trestného činu včetně míry jeho účasti na vytýkané trestné činnosti byly spolehlivě a dostatečně prokázány a vyhodnoceny. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně příslušná část právní věty. Námitky uplatněné v dovolání proto nelze akceptovat. Pro úplnost lze připomenout, že pokud je obviněná osoba uznána vinnou trestným činem, který spáchala ve spolupachatelství, není nutné vyjadřovat ve výroku okolnost, že se trestného činu dopustila jako spolupachatel ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., neboť nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného T. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák