ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.907.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 907/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2004 dovolání, které podala obviněná Bc. S. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 5 To 28/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 T 107/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 13 T 107/2002, byli obvinění O. T. a Bc. S. G. uznáni vinnými trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že dne 29. 3. 2002 v době kolem 14.00 hod. v O. na ul. P. v prodejně F. O., F. společnosti S. O., s. r. o., kupovali na digitální fotoaparát zn., pouzdro, přičemž byli obsluhujícím zaměstnancem prodejny upozorněni, že se jedná o fotoaparát, který byl z prodejny odcizen, nevyhověli výzvě k ohledání fotoaparátu a se slovy obžalovaného O. T., rychle utíkej“ oba z prodejny s fotoaparátem utekli. Z tzv. právní věty vyplývá, že protiprávní jednání obviněných bylo spatřováno v tom, že užívali věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.
Za tuto trestnou činnost byla obviněná Bc. S. G. odsouzena podle §251 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. V případě obviněného O. T. bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 49 T 8/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 6 To 65/2003.
Proti konstatovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 5 To 28/2004, byl z podnětu odvolání obviněné Bc. S. G. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen v napadeném rozsudku v její věci výrok o trestu. Dále za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a podle §251 odst. 1 tr. zák. obviněnou odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek ve věci obviněné Bc. S. G. nezměněn. Odvolání obviněného O. T. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen dne 4. 5. 2004 Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě a obhájkyni obviněné Mgr. M. S. a dne 7. 5. 2004 obviněné Bc. S. G. (viz č. l. 250 tr. spisu).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná Bc. S. G. prostřednictvím shora jmenované obhájkyně dne 1. 7. 2004 na poštu dovolání, adresované a doručené Okresnímu soudu v Ostravě dne 2. 7. 2004. Mimořádným opravným prostředkem napadla výrok o vině i trestu a opřela ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále že krajský soud zjištěný skutkový stav nesprávně právně vyhodnotil.
V odůvodnění svého podání obviněná předeslala, že se nedopustila trestného činu, pro který byla uznána okresním soudem vinnou a za který jí byl uložen trest. V uvedeném směru uvedla, že předmětný fotoaparát měl spoluobviněný T. zapůjčen od svého známého pana R., v prodejně kupovali pouze obal a v době, kdy z prodejny odcházela i s fotoaparátem k autu, uslyšela, že prodavač chtěl opětovně bez bližšího vysvětlení zapůjčit fotoaparát, což T. odmítl. Vyjádřila nesouhlas s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, když okresní soud sice připustil existující rozpory a pochybnosti ve výpovědích svědků, avšak tyto hodnotil nesprávně jako dílčí a nepodstatné a přičetl je schopnostem a možnostem jednotlivých svědků zapamatovat si a reprodukovat prožité události, s čímž se ztotožnil i krajský soud. I v případě, že soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že fotoaparát byl dříve odcizen v dotčené prodejně, však nelze podle obviněné jednání právně kvalifikovat jako trestný čin podílnictví. V tomto směru namítla, že skutek je popsán velmi neurčitě a nerozlišuje mezi jednáním obviněné a spoluobviněného T. Upozornila, že skutková zjištění svědčí pro to, že spoluobviněného pouze doprovázela do prodejny, kde si tento hodlal zakoupit obal na fotoaparát, který měl v kritické době u sebe. Rovněž svědek P. tvrdil, že na původ fotoaparátu upozornil pouze spoluobviněného T. a nikoliv obviněnou. Obviněná pouze na žádost spoluobviněného převzala fotoaparát a na jeho pokyn z prodejny odešla k automobilu zaparkovanému před prodejnou. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku nevyplývá ani způsob, jakým měla obviněná věc získanou trestným činem užívat, stejně jako není zřejmé, zda soud posoudil jednání obviněné jako společné jednání obou obviněných na základě jejich společné předchozí dohody. Obviněná osobně fotoaparát neužívala, osobně nebyla obsluhujícím zaměstnancem prodejny upozorněna, že se jedná o odcizený fotoaparát a osobně nebyla vyzvána k ohledání fotoaparátu, když pouze spoluobviněného doprovázela na nákupu, a poté na jeho žádost i s předaným fotoaparátem prodejnu opustila, aniž získala jakoukoliv vědomost o původu fotoaparátu.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 5 To 28/2004, ve výroku, kterým ponechal napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o vině nezměněn. Dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci nově rozhodl a obviněnou zprostil podané obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněné, kterými prosazuje vlastní skutkovou verzi události a polemizuje s hodnocením svědeckých výpovědí soudy, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nelze k nim při rozhodování o dovolání přihlížet. Uvedenému dovolacímu důvodu však odpovídá námitka, podle které skutková věta neobsahuje takové skutkové okolnosti, které by odpovídaly zákonnému znaku „užívá věc, která byla trestným činem získána“. Tuto námitku lze považovat za důvodnou. Dále státní zástupce v podrobnostech konstatoval: „Ze skutkových zjištění soudů uvedených v tzv. skutkové větě v souvislosti se skutečnostmi uvedenými v odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá pouze tolik, že obviněná Bc. G. s předmětným fotoaparátem velmi krátce disponovala po upozornění zaměstnanců prodejny, že jde o fotoaparát odcizený. Takovouto zcela krátkou dispozici, při které samozřejmě nebyla nikterak využívána užitná hodnota věci, nelze považovat za „užívání“ ve smyslu ustanovení §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Takto vymezený skutek tedy nevykazuje znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaný ve formě užívání věci získané trestným činem jiné osoby. Skutková zjištění v podobě v jaké jsou obsažena ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí zároveň neumožňují učinit závěr o tom, zda by jednání obviněné Bc. G. mohlo být posouzeno jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaný jinou formou nežli užíváním věci nebo zda by se mohlo jednat o účastenství na trestném činu obviněného T.“. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 5 To 28/2004, v části týkající se obviněné Bc. S. G. a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále konstatoval, že ponechává na úvaze dovolacího soudu, zda podle §265k odst. 2 a §261 tr. ř. napadené rozhodnutí zruší též ohledně obviněného O. T. Rovněž navrhl, aby rozhodnutí o dovolání bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, než výše navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné Bc. S. G. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V rámci tvrzeného dovolacího důvodu není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Důvody dovolání jsou totiž koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Pro úplnost lze připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněné Bc. S. G., když v podrobnostech popisuje svoji verzi průběhu celé události s tím, že nemohlo jít o trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tato tvrzení jsou primárně výhradami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů a v tomto směru nelze napadená rozhodnutí v dovolacím řízení přezkoumávat, přičemž ze zmíněných procesních nedostatků až následně obviněná dovozuje nesprávné právní posouzení daného skutku. Pokud by obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně jen z těchto námitek, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod dovolací důvody taxativně zakotvené v §265b tr. ř.
V dovolání obviněná rovněž namítla, že z popisu předmětného skutku nevyplývá, jakým způsobem měla věc získanou trestným činem užívat. Tuto výhradu lze pod zmíněný dovolací důvod podřadit.
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Předmětem útoku je cizí věc získaná trestným činem. Při ukrytí věci pachatel jedná s věcí tak, že ji odstraní z dosahu možného odhalení nebo zjištění pachatele, spolupachatele, účastníka či jinde. Podílník tím získá nad věcí dispoziční moc. Nejedná však v úmyslu, aby pomohl pachateli uniknout trestnímu stíhání nebo trestu, ale popsaným způsobem jedná proto, aby z ukryté věci opatřil sobě nebo jinému prospěch, příp. aby znemožnil odhalení a převzetí věci oprávněnými osobami. Užíváním věci, proti které směřuje jednání pachatele, se rozumí nakládání s touto věcí za účelem využití její užitné hodnoty. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné jednání, přičemž k naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc získána, je trestným činem.
Podle názoru Nejvyššího soudu skutek, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje v případě obviněné Bc. S. G. všechny formální a materiální znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá, že oba obvinění tj. i dovolatelka byli obsluhujícím zaměstnancem (A. P.) upozorněni, že se jedná o fotoaparát, který byl z prodejny odcizen, přičemž nevyhověli výzvě k ohledání této věci a se slovy obžalovaného O. T. „rychle utíkej“ oba z prodejny s fotoaparátem utekli. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, proč neuvěřil obhajobě obviněných a z jakých důvodů vycházel z výpovědí svědků - prodavačů prodejny F. O., zejména A. P. Jmenovaný svědek vypověděl: „…oba obžalovaní chtěli pouzdro na fotoaparát M., výrobní číslo. Tehdy byli jediná prodejna na Severní Moravě, která uvedené fotoaparáty měla. Laik by poznal rozdíl mezi fotoaparáty této řady podle nápisu s číslem. Typ fotoaparátu by poznal i bez nápisu. Zašel se podívat dozadu, kde měl vedoucí výrobní čísla odcizených fotoaparátů a když následně přišel, řekl, ať mu fotoaparát obžalovaný T. ukáže, že jim byl takový odcizen, že se na něj chce ještě podívat. Obžalovaný řekl, že na to nemá právo, poté ho hodil obžalované G. a řekl jí, ať utíká a oba z prodejny utekli, přičemž nejprve utekla obžalovaná G. s fotoaparátem a za ní obžalovaný T.“ (vše na str. 3 citovaného rozsudku). V této souvislosti odvolací soud uvedl: „Skutečnost, že si oba obžalovaní byli vědomi toho, že předmětný fotoaparát byl získán nelegální cestou, pak nevyplývá pouze z výpovědi svědka A. P., který se před nimi výslovně zmínil o jeho odcizení, nýbrž i z jejich následného chování, jak je popsaly rovněž svědkyně D. R. a L. K. Obžalovaný O. T. (v rozsudku je v důsledku zjevné písařské chyby uvedeno T.) v této době ještě neměl zaplacenou účtenku, kterou mu vypisovala svědkyně D. R., kdy tuto situaci řešil tak, že fotoaparát předal spoluobžalované Bc. S. G., která s ním z prodejny utekla, což obžalovaný rovněž učinil poté, co zaplatil účtenku za zakoupené zboží.“ Odvolací soud rovněž zdůraznil: „…oba obžalovaní by takto nereagovali na výzvu svědka A. P., pokud by si nebyli vědomi toho, že tento fotoaparát nabyli legální cestou. Naopak jejich následné jednání svědčí pro závěr, že si byli vědomi opodstatněnosti požadavku tohoto svědka, kdy měli zjevnou obavu, že budou nuceni odcizený fotoaparát vydat, čemuž se vyhnuli útěkem z předmětné prodejny“. (vše na str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Lze připomenout, že se soudy neztotožnily s tvrzením obviněného O. T., že předmětný fotoaparát mu byl zapůjčen v polovině ledna roku 2002 M. R., přičemž do skutkových zjištění zahrnuly i tvrzení obou obviněných, že dne 1. 4. 2002 jim byl zmíněný fotoaparát odcizen, jak vyplývá z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 4) i soudu odvolacího (viz str. 3 a 4).
Z učiněných skutkových zjištění je zcela zřejmé, že i obviněná Bc. S. G. věděla, a to minimálně od okamžiku výše konstatovaného sdělení svědka prodavače A. P., že fotoaparát, na který kupovali se spoluobviněným pouzdro, byl z této prodejny odcizen. Pokud v souvislosti s tímto sdělením včetně výzvy jmenovaného, aby věc byla předložena k ohledání a v návaznosti na popsané chování obviněného O. T., jednala tak, že s fotoaparátem z prodejny utekla, jde o ukrytí věci (tj. její odstranění z dosahu možného odhalení a převzetí oprávněnou osobou) ve smyslu ustanovení §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Vzhledem k tomu, že v mimořádném opravném prostředku je zpochybňováno právní posouzení skutkových zjištění, je potřebné tuto skutečnost konstatovat, byť napadená rozhodnutí se naplněním citovaného zákonného znaku v jednání obviněné nezabývala. Dovolatelce i státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství lze přisvědčit v tom smyslu, že předmětný skutek neobsahuje skutečnosti ohledně zákonného znaku užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Nejvyšší soud však považuje za potřebné upozornit, že k naplnění tohoto zákonného znaku není nezbytné, např. aby předmětný fotoaparát byl přímo používán k fotografování, ale postačí jeho faktické držení k tomuto účelu, což z obsahu skutkových okolností popsaných v odůvodnění obou soudních rozhodnutí vyplývá, neboť konstatovanou věc obvinění měli ve své moci, než jim byla, a to podle jejich tvrzení odcizena.
Lze proto uzavřít, že v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno, v čem spočívalo užívání věci (předmětného fotoaparátu) Bc. S. G., která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Nutno ale současně konstatovat, že tato skutečnost je zřejmá z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, ze kterých také jednoznačně vyplývá, že jednáním jmenované došlo k naplnění zákonného znaku ukryje věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. V daném případě se proto jedná pouze o porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a nikoli o nesprávné hmotně právní posouzení skutku.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné Bc. S. G. jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž se musel věcí ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. meritorně zabývat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k