ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.908.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 908/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. srpna 2004 o dovolání obviněného E. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 6 To 36/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 109/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 6 To 36/2004, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného E. M. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 3 T 109/2003, kterým byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a byl mu uložen podle §248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. Po skutkové stránce spočívalo jednání obviněného v tom, že dne 30. 8. 2001 uzavřel prostřednictvím společnosti A. G., a. s., v P., se společností C. –L., s. r. o., leasingovou smlouvu č. a poté co si odebral předmět leasingové smlouvy osobní motorové vozidlo zn. Ford Mondeo 1,8 TDX, předal ho k prodeji jiné osobě, přestal platit leasingové splátky a vozidlo nevrátil majiteli, čímž způsobil poškozenému C. –L., s. r. o., se sídlem P., škodu ve výši 181.142,- Kč.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 6 To 36/2004, podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný E. M. v tom, že „mu nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu“ a na podporu tohoto svého závěru mj. uvádí různé skutečnosti, ze kterých podle jeho názoru vyplývá, že nebylo jeho úmyslem spáchat trestný čin, ale naopak řádně končit leasingovou smlouvu a poté automobil prodat. Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu rovněž poukazuje na to, že nebyl naplněn ani další znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a to „přisvojení si cizí věci“, kdy poukazuje na jednotlivé skutečnosti, ze kterých podle jeho názoru vyplývá, že nebylo prokázáno, že by na jeho straně či straně někoho jiného byl prokázán „trvalý prospěch z věci“. V další části podaného dovolání argumentuje tím, že z článku 2.4 všeobecných smluvních podmínek pro leasing motorových vozidel společnosti C. L., s. r. o., vyplývá, že byl oprávněn automobil svěřit třetí osobě i za účelem jeho prezentace případnému zájemci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se k dovolání obviněného vyjádřil, poukázal na to, že ve vztahu ke konkrétním námitkám obviněného, které se týkají jeho (obviněného) výhrady, že mu nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu a že nebyl naplněn znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, obviněný pouze polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a následnými skutkovými zjištěními soudů, a proto je nutno tyto jeho námitky posoudit jako námitky skutkové a ve vztahu k těmto přichází odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Státní zástupce poukazuje však i na to, že z dovolání obviněného vyplývá, že tento dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje mimo jiné i v tom, že jednání, pro které byl pravomocně uznán vinným, bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Takto prezentovaný dovolací důvod podle státního zástupce lze subsumovat pod dovolací důvod vymezený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak vzhledem k popisu skutku a jeho odůvodnění, navrhuje státní zástupce dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, ve lhůtě stanovené zákonem (§265e tr. ř.).
Protože dovolání je možno podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky naplňují zákonný dovolací důvod, jehož existence je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potřebné uvést, že tento dovolací důvod je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. To pak ve své podstatě znamená, že se Nejvyšší soud nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoli způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Ze shora uvedeného pak plyne, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze v rámci dovolacího řízení domáhat postupu podle §2 odst. 5 tr. ř., tedy hodnocení správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu věci, ani přezkoumání úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
V souvislosti s tím, co bylo již výše uvedeno je nezbytné se zmínit rovněž o pochodu, který vede soud ke skutkovému zjištění. Soud musí nejprve v souladu se zákonem provést důkazy, které považuje za potřebné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; tyto důkazy provedené v souladu se zákonem musí následně hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. – podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí mj. stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, a na základě tohoto postupu pak vytváří skutkové zjištění, které vyjádří v tzv. skutkové větě.
Pokud pak jde o charakter uplatněných námitek je potřebné uvést, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodu nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Obviněný v uplatněném dovolání ve své podstatě zopakoval námitky, které uvedl v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterými se v usnesení vypořádal Městský soud v Praze. K vlastním námitkám uvedeným v dovolání je možno uvést, že pokud jde o námitku obviněného spočívající v tom, že „mu nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu“, tak zde nelze přehlédnout skutkové zjištění, podle kterého obviněný uzavřel leasingovou smlouvu, odebral osobní motorové vozidlo, předal ho k prodeji jiné osobě, přestal platil leasingové splátky, vozidlo majiteli nevrátil a způsobil mu škodu ve výši 181.142,- Kč. Již shora bylo poukázáno na to, že v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. je mj. uvedeno, že v rozsudku, který obsahuje odůvodnění, soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obhajobu obviněného nepokládal za věrohodnou, a to mj. i na základě výpovědi svědka D. a svědka R. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil soud odvolací, který nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně konstatoval, že nemohlo dojít k ukončení leasingové smlouvy, neboť k vlastnímu převodu vozidla by obviněný potřeboval písemné zmocnění k přeregistraci vozu na svou osobu, což neměl, dále, že obviněný neměl souhlas leasingové společnosti k prodeji tohoto vozidla, když navíc z leasingových podmínek vyplývá, že obviněný nemohl předat vozidlo do užívání třetí osobě s výjimkou zaměstnanců leasingového nájemce, popřípadě jemu blízkých osob uvedených v §116 obč. zák. V tomto směru tedy námitky obviněného, které uvedl ve svém dovolání pod označením III a-e), jsou námitkami skutkovými, neboť ve své podstatě vyjadřují jeho polemiku se skutkovými zjištěními soudů a následnými právními úvahami, přičemž jediným cílem, ke kterému směřují, je snaha potvrdit jeho obhajobu spočívající v tom, že vozidlo, které předal třetí osobě, mu bylo touto osobou odcizeno (svědkem D.), a proto také přestal plnit splátky dle leasingové smlouvy, což však soudy považovaly s ohledem na provedené důkazy za vyvrácené (výpověď svědka D.). Je tedy patrno, že uvedené námitky obviněného směřovaly do oblasti zjištěného skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, tedy do oblasti vymezené ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., kterým byla pozornost věnována shora.
Další část námitek obviněného uplatněná v dovolání směřovala do oblasti objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kdy poukazuje na to, že nebyla označena osoba, která měla mít trvalý prospěch z věci, přičemž takový prospěch jemu, ale ani jiné osobě nebyl prokázán. V uvedené souvislosti odkazuje na výpověď svědka D., který popírá převzetí automobilu za účelem prodeje, čímž také potvrzuje, že se on (obviněný) neobohatil a předání jiné osobě nebylo prokázáno. K uvedeným námitkám je rovněž potřebné uvést, že se jedná o námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, neboť se jedná rovněž o námitky skutkové. K uvedeným námitkám lze opětovně odkázat na skutkové zjištění, které jednoznačně konstatuje, že to byl obviněný, kdo předal předmět leasingové smlouvy k prodeji jiné osobě. Obviněný opětovně polemizuje se skutkovým zjištěním, kdy argumentuje tím, že mu vozidlo bylo odcizeno, avšak soudy dospěly k závěru, že v rozporu s článkem 3.4.8. všeobecných leasingových podmínek, podle kterých nemohl předat vozidlo do užívání třetí osobě s výjimkou zaměstnanců leasingového nájemce, popřípadě jemu blízkých osob uvedených v §116 obč. zák., toto učinil a vozidlo předal k prodeji jiné osobě. Odvolací soud nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně uvedl, že „i kdyby se prokázalo, že ho skutečně předal svědku D. k prodeji, naplnil by tuto skutkovou podstatu, přičemž však opětovně odvolací soud uvádí, že výslechem svědka J. D. byla tato tvrzení obviněného vyvrácena“.
Nejvyšší soud k uvedeným závěrům pouze podotýká, že obviněný naložil s cizí věcí, která mu byla svěřena, v rozporu s leasingovou smlouvou, a to tím, že ji předal k prodeji jiné osobě (skutkové zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil také soud odvolací). Podstatou leasingové smlouvy je skutečnost, že nájemce (v daném případě obviněný) získal na základě této smlouvy předmět leasingu (vozidlo Ford Mondeo), který mohl užívat, do jisté míry s ním také disponovat, ale nikoli ve smyslu předat vozidlo k prodeji, což bylo výslovně zakázáno v článku 3.4.8. všeobecných leasingových podmínek. Po dobu trvání tohoto vztahu nebyl obviněný vlastníkem předmětného vozidla, tudíž ve vztahu k němu se jednalo o věc cizí. Tím, že vozidlo, které bylo předmětem leasingu, předal jiné osobě k prodeji, z předmětného vztahu vyloučil dosavadního vlastníka věci. Závěrem je potřebné uvést, že objektem tohoto trestného činu je vlastnictví a předmětem útoku cizí věc, která byla pachateli svěřena. O svěření se bude jednat v případě, že věc je předána do faktické moci jiného. Uvedené znaky trestného činu byly naplněny stejně jako úmysl obviněného přisvojit si cizí věc, přičemž přisvojením si cizí věci se rozumí naložení s cizí věcí v rozporu s cílem, k němuž byla obviněnému dána, přičemž sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Znakem trestného činu zpronevěry je vedle přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena, také způsobení škody na cizím majetku. Otázkou přisvojení si cizí věci se soudy dostatečně zabývaly stejně jako otázkou vzniklé škody leasingové společnosti. Pokud jde o námitku obviněného, že nebyl v řízení prokázán trvalý prospěch z věci konkrétní osobě, soudy uzavřely svá skutková zjištění tím, že to byl obviněný, kdo předal vozidlo k prodeji jiné osobě a přestal platit leasingové splátky, tudíž z uvedeného jednání obviněného vyplývá rovněž úmysl obviněného obstarat sobě nebo jiné osobě, předáním předmětu leasingu v rozporu s leasingovou smlouvou, trvalý prospěch.
Převážná část námitek, které obviněný uplatnil, byly takového charakteru, že směřovaly do oblasti skutkových zjištění. V případě, že by tyto námitky nebyly podpořeny námitkou (event. námitkami) naplňujícími dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přicházelo by v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný však v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku uplatnil relevantní dovolací námitku, se kterou se Nejvyšší soud vypořádal (viz výklad výše).
S přihlédnutím ke skutečnostem shora uvedeným dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v předmětné trestní věci bylo jednání obviněného posouzeno v souladu s požadavky platné právní úpravy jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kdy byly naplněny jak formální, tak i materiální znaky uvedeného trestného činu a soudem zjištěný a popsaný skutek odpovídá zvolené právní kvalifikaci. Z těchto důvodů považuje Nejvyšší soud námitky uplatněné obviněným za neodůvodněné a jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž musel věc meritorně ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat.
O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2004
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann