ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.909.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 909/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2004 o dovolání, které podal obviněný I. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 11 To 15/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 3/2002, takto:
Podle §265 i odst. 1 písm e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 43 T 3/2002, byli obvinění I. B. a T. K. uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný T. K. byl navíc uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Uvedených trestných činů se dopustili tím, že obžalovaný B. kontaktoval v průběhu května roku 2000 obžalovaného K., kterého znal z předchozí doby a tohoto požádal, aby za finanční odměnu ve výši 5.000,- Kč zajistil koupi rakve a její dodání na adresu Ing. R. W., bytem P., poté obžalovaný K. kontaktoval dne 25. 5. 2000 kolem 08,00 hod. zaměstnance P. ú. T. P., a. s., L. U., představil se jako policista a požadoval, aby za úplatu převezli před dům v P., v ulici O., rakev, což zaměstnanci pohřební služby učinili.
Za to byl I. B. odsouzen podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění z území republiky na dobu šesti let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest propadnutí věci, a to rakve, jejíž popis je uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný I. B. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 11 To 15/2004, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný I. B. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný tvrdí, že jednání vykazující znaky „hrubé neslušnosti“ nebo „výtržnosti“ je takové intenzivní jednání, které je schopné vyvolat něco neobvyklého, co nepatří na veřejné místo a co jiným lidem vadí. Domnívá se, že takovým jednáním nemůže být položení rakve, byť je to jednání nevhodné, zejména, když je to cílená provokace vůči člověku, který nezemřel a když jej toto jednání má postrašit. Položení rakve však může vystrašit nebo pohoršit jen toho, pro koho je taková rakev určena, tedy dovezena, ale nemůže pohoršit jiné osoby, které automaticky předpokládají, že rakev je určena nebožtíkovi. To ale není veřejné pohoršení ani hrubá neslušnost. V tom podle obviněného spočívá přecenění znaků trestného činu výtržnictví, když je zřejmé, že jeho jednání je mnohem lépe právně vystiženo tím, že způsobil pouhé veřejné pohoršení ve smyslu §47 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Obviněný I. B. proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupkyně se ke dni konání veřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání, které podal obviněný I. B., je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou - obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací námitky lze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá pachatel, jestliže se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, zhanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Objektem tohoto trestného činu je zájem na klidném soužití občanů. Hrubou neslušností se rozumí jednání, které porušuje závažným způsobem zásady občanské morálky (např. zhanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa, hrubé narušení slavnostního shromáždění nebo náboženského obřadu aj.). Mezi taková jednání je možné zařadit i nevhodné zacházení s rakví. S věcmi podobného charakteru je nutné nakládat velmi citlivě a důstojně. Jednání spočívající v položení rakve na veřejném místě bez zřejmého důvodu, tedy ve zcela zřetelném nesouladu s obvyklým a etickým zacházením s takovým předmětem, je značně nevhodné chování, které se může výrazně negativně dotknout citů občanů, kteří velice emotivně vnímají vše, co souvisí se smrtí a umíráním. Proto nepatřičné nakládání s takovými věcmi na místě veřejnosti přístupném lze posuzovat jako značně urážlivé. Nejvyšší soud se ztotožnil s vyjádřením odvolacího soudu, že položení symbolu smrti, což nepochybně rakev je, před dům člověka, se kterým obviněný nemá žádné osobní vztahy, dokonce jej vůbec nezná, lze označit za hrubou neslušnost ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. Při posuzování, zda jednání obviněného je hrubou neslušností, nebylo možné přehlédnout pohnutku jeho jednání, kdy je zřejmé, že snahou obviněného bylo vystrašit poškozeného Ing. R. W., což obviněný v dovolání nepřímo připustil. Připouští-li obviněný, že položení rakve může (ev. má) někoho postrašit, lze stěží považovat takové jednání za recesi vůči známé osobě, a tím méně vůči osobě neznámé.
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že relevantní námitky, které v dovolání obviněný uplatnil, nemohou obstát, a proto Nejvyšší soud konstatuje, že popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 43 T 3/2002, v němž Vrchní soud v Praze neshledal žádné závady a s nímž se ve svém usnesení ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 11 To 15/2004, ztotožnil, odpovídá použitá právní kvalifikace. Z obsahu dovolání a po porovnání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je patrno, že s uplatněnými námitkami se již náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích soudy prvního i druhého stupně.
Z popsaných důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání, které podal obviněný I. B. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným a toto rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal