ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.949.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 949/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2004 dovolání obviněného E. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha – Pankrác, které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 2 To 27/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 14/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 57 T 14/2003, byl obviněný E. P. uznán vinným:
1. pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k 241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože v přesně nezjištěný den v měsíci březnu 2003 v místě svého trvalého bydliště v P., Č., povalil na postel na záda svou nevlastní dceru poškozenou nezl. A. Š., proti vůli poškozené jí vyhrnul mikinu, tričko a podprsenku, jednou rukou držel poškozenou za ruce, druhou rukou svlékl poškozené kalhoty a spodní kalhotky, líbal poškozenou proti její vůli na prsa a na ústa přesto, že jej poškozená žádala, ať svého jednání zanechá, zasouval jí prsty do přirození, stáhl si krátké kalhoty, odhrnul si lem od slipů a snažil se zasunout poškozené svůj pohlavní úd do pochvy, což se mu nepodařilo, poté požadoval na nezletilé poškozené, aby mu hladila pohlavní úd, když to poškozená odmítla, uchopil ji za ruku a pohyboval rukou poškozené po svém pohlavním údu, až u obžalovaného došlo k ejakulaci na břicho poškozené,
2. trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., protože v přesně nezjištěné době od počátku roku 2000 do října 2000 v místě svého trvalého bydliště v P., Č., opakovaně téměř denně nepřiměřeně tělesně trestal svou nevlastní dceru poškozenou A. Š., tak, že ji fackoval, bil pěstí do hlavy a ramen, kopal poškozenou do nohou, bil ji řemenem po celém těle, čímž poškozené způsobil podlitiny a modřiny po celém těle,
3. trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., protože v přesně nezjištěné době nejméně od ledna 2002 do dubna 2003 v místě svého trvalého bydliště v P., Č., opakovaně téměř denně nepřiměřeně tělesně trestal svou nevlastní dceru poškozenou A. Š., tak, že ji fackoval, bil pěstí do hlavy a ramen, kopal poškozenou do nohou, bil ji řemenem po celém těle, čímž poškozené způsobil podlitiny a modřiny po celém těle.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 2 To 27/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči konstatovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 57 T 14/2003, podal obviněný E. P. prostřednictvím svého obhájce s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, kterým napadl výrok o vině. V důvodech mimořádného opravného prostředku konstatuje: „Domníván se, že soud prvního stupně nesprávně posoudil všechny skutky popsané v podané obžalobě a téměř v nezměněné podobě je převzal do výroku rozsudku. Uvádím, že skutek popsaný v bodě 1. rozsudku (tr. čin znásilnění ve stádiu pokusu) se vůbec nestal. Jeho spáchání není nikterak prokázáno, kromě výpovědí mé nevlastní dcery. Podotýkám, že svým dovoláním nezpochybňuji správnost a úplnost skutkového stavu ani úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů. Zpochybňuji pouze správnost posouzení mého jednání, které soud vyložil nesprávně. Stejná nebo podobná je situace v bodech 2. a 3. rozsudku. Ani tyto trestné činy jsem nespáchal. A stejně jako v předchozím případě, tj. ve výroku pod bodem 1., došlo i v tomto případě k nesprávnému posouzení mého jednání“. Dále obviněný poukazuje jednak na str. 1643 komentáře k trestnímu řádu (nakladatelství C. H. Beck - 4. vydání), kde je uvedeno, že „dovolací důvod lze např. dovodit tehdy, jestliže popis skutkových okolností ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku odpovídá tomu, že byl spáchán trestný čin krádeže, protože obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, ale v rozsudku je tento čin nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže…“ a jednak na příklad popsaný na str. 1644 téže publikace. Proto se domnívá, že i ohledně jeho případu lze dovodit dovolací důvod, neboť žádný trestný čin nespáchal a soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a věc postoupil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je zřejmé, že způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu je i přes dovolatelovo ujištění, že postupuje v souladu s již judikovaným výkladem jeho praktické použitelnosti, dokladem pravého opaku. Zdůrazňuje: „Jestliže dovolatel namítl nedostatečnou míru průkaznosti skutkového děje a vyslovil pochybnost, zda přisouzené skutky nejen nespáchal, ale navíc zda se skutky vůbec staly, pak jde o námitky výhradně skutkové povahy, které s ohledem na účel dovolacího řízení nemohou věcnému naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec korespondovat. Dále není sporu o tom, že neodpovídají ani žádnému z dalších důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. “. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky jeho přípustnosti podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný E. P. uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř./.
Protože dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., tak Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, neboť jeho existence je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady ohledně skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným E. P. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný sice uvádí, že předmětné skutky byly nesprávně posouzeny. Současně ale konstatuje, že tyto skutky se vůbec nestaly, přičemž tvrdí, že jejich spáchání není kromě výpovědi jeho nevlastní dcery nijak prokázáno. V této souvislosti nutno zdůraznit, že uplatněné námitky (i přes ujištění obviněného o opaku) primárně směřují vůči správnosti skutkových zjištění a způsobu hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž ve vytýkaných procesních vadách až následně dovolatel spatřuje vady zakotvené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný E. P. spáchal předmětné skutky tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz výše), který shledal bezchybným i odvolací soud a jak jsou rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že by takto zjištěné skutky byly nesprávně posouzeny jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod 1. výroku o vině napadeného rozsudku), jako trestné činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. (body 2. a 3. výroku o vině téhož rozsudku), nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V posuzovaném mimořádném opravném prostředku obviněný E. P. sice citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty v něm obsažené výhradně vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou a vznesené výtky nelze podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod. V dovolání obviněný své výhrady nepatřičně porovná s judikovanými trestními případy. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného E. P. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat výroky napadených rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k