ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.987.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 987/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2004 dovolání, které podal obviněný J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 8 To 35/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 41/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 1 T 41/2003, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 29. 6. 2003 kolem 16.00 hod. v obci P. L., okres M. B., v domě čp., kde se v rozhodné době zdržoval, po předchozím požívání alkoholických nápojů a po vzájemné rozepři, bodl v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví kuchyňským nožem o délce čepele 17 cm silou nejméně střední intenzity do břicha poškozeného S. P., který do domu vešel proti jeho vůli, přičemž mu způsobil bodnou ránu dutiny břišní s vbodem na přední stěně břišní, přetětí kličky tenkého střeva v místě přechodu dvanáctníku do lačníku, protnutí stěny žaludku, poranění střevního závěsu, přetnutí levého močovodu, poranění dolní duté žíly, poranění těla třetího bederního obratle, kde byl nářez na okostici i kosti, poranění svaloviny zad vlevo při páteři s krevními výrony, když poškozený v důsledku úrazového a pokrvácivého šoku při bodné ráně dutiny břišní s poraněním zvláště dolní duté žíly, četných cévních pletení a zakrvácením dutiny břišní, po převozu do nemocnice zemřel.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné ústavní protialkoholní léčení. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené V. z. p. Č. r., O. p. M. B., ul. J., škodu ve výši 67.043,- Kč.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný J. M. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 8 To 35/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Opis usnesení soudu druhého stupně byl doručen dne 26. 5. 2004 Krajskému státnímu zastupitelství v Praze, dne 27. 5. 2004 obhájci obviněného Mgr. J. H. a dne 12. 6. 2004 obviněnému J. M. (viz č. l. 243 spisu).
Dne 7. 6. 2004 podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poštu dovolání, adresované a doručené Krajskému soudu v Praze dne 8. 6. 2004. Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl v celém rozsahu usnesení vrchního soudu ve spojení s rozsudkem krajského soudu tj. všechny jejich výroky a opřel ho o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání obviněný předeslal, že soudy obou stupňů provedly dokazování v dostatečné míře a v souladu se zákonem, avšak jeho jednání měly hodnotit jako nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zák. Připomněl, že poškozený P. vnikl do domu přes jeho odpor a nesouhlas, natlačil jej do prostoru kuchyně, kde mezi nimi pokračovala fyzická potyčka, v průběhu které obviněný bodl poškozeného, jenž v důsledku zranění později zemřel. V uvedeném směru vyslovil nesouhlas se závěry usnesení Vrchního soudu v Praze, který dovodil, že obviněný nesplnil druhou podmínku ustanovení §13 tr. zák., tj. že jeho obrana byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podle názoru odvolacího soudu obviněný si musel být vědom, jaký nůž má v ruce a měl možnost zvolit místo a sílu bodnutí. Dovolatel zde namítl, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se pouze bránil, když mu poškozený hlavou mlátil o elektrický sporák a zároveň sahal po hrnci nebo prkénku, aby jej tímto mohl udeřit. Konstatoval, že po noži na mycí lince sáhl v důvodné obavě o svůj život, neboť chtěl zastavit a odvrátit přímý útok poškozeného, kterého bodl, aniž měl úmysl jej zabít nebo mu způsobit těžkou újmu na zdraví. Je přesvědčen, že jeho obrana byla zcela přiměřená způsobu útoku, neboť pokud by byl poškozeným vší silou udeřen hrncem nebo prkénkem, mohl být i usmrcen. Navíc v průběhu souboje, kdy nahmatal nůž, si nemohl být vědom, jaký nůž má v ruce a ani neměl čas volit místo a sílu bodnutí, jak nelogicky uvedl odvolací soud. Dovolatel zdůrazňuje, že tato výpověď obviněného není zpochybněna ani dalšími provedenými důkazy.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí, dále aby sám ve věci rozhodl a jeho osobu podle §226 písm. b) tr. ř. v plném rozsahu zprostil obžaloby, jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, neboť se jednalo o nutnou obranu v souladu s ustanovením §13 tr. zák.
Ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila přípisem ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 1 NZo 646/2004, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že všechny zjištěné skutkové okolnosti soud hodnotil ve vztahu k zavinění obviněného i v souvislosti s jeho obhajobou, že jednal v nutné obraně. Soudy byl sice skutkový stav ustálen na základě výpovědi obviněného, avšak hodnocením důkazů soudy dospěly k jinému závěru o intenzitě útoku ze strany poškozeného, ohrožení, jemuž byl J. M. vystaven a přiměřenosti použité obrany. Státní zástupkyně se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že posouzení jednání obviněného jako nutné obrany brání jeho zřejmá nepřiměřenost a uvedla, že okolnosti útoku, na které obviněný v odvolání i dovolání poukazoval, byly nalézacím soudem správně hodnoceny spolu s dalšími okolnostmi významnými pro úvahu o druhu a výši trestu. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání předně shledal, že dovolání obviněného J. M. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Vzhledem k okolnosti, že dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možno dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup soudů obou stupňů při hodnocení důkazů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Důvody dovolání jsou totiž koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Pro úplnost je třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný J. M. opírá dovolání o názor, že věc byla nesprávně právně posouzena, přičemž argumentuje tím, že v inkriminovanou dobu jednal v mezích nutné obrany. Existenci podmínek nutné obrany spatřuje v tom, že cílem jeho jednání bylo zastavit a odvrátit přímý útok poškozeného, kterého bodl při fyzické potyčce v důvodné obavě o svůj život (poškozený mu hlavou mlátil o elektrický sporák a současně sahal po prkénku nebo hrnci, kterým ho mohl i usmrtit, obviněný si nemohl být vědom, jaký nůž má v ruce a neměl čas volit místo, kam bodne, ani sílu bodnutí), a proto jeho jednání nebylo možno posoudit jako zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Jestliže by soud dané skutečnosti správně vyhodnotil, musel by dojít k závěru, že byly splněny obě podmínky nutné obrany. Otázka, zda byl skutek spáchán za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. naplňuje uplatněný dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit důvodnost podaného dovolání. V tomto směru však dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §13 tr. zák. (ustanovení o nutné obraně) platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Ve stručnosti lze připomenout, že trestní zákon nestanoví konkrétní měřítko pro určení mezí nutné obrany, a proto je nutno vždy posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a v návaznosti na to i obrany s přihlédnutím k významu ohroženého zájmu a intenzitě zavinění. Obrana musí být tak intenzívní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tedy musí být silnější než útok, avšak současně nesmí být zcela zjevně přehnaná. Zákon v ustanovení §13 tr. zák. připouští, aby obránce použil i podstatně důraznějšího prostředku než útočník a také, aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký z útoku hrozil. Pokud obviněná osoba použila při obraně důraznějšího prostředku oproti tomu, že útok proti ní byl veden bez použití zbraně, není tím nutná obrana zásadně vyloučena. Použité prostředky nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Přiměřenost obrany intenzitě útoku je však závislá na tom, jak tento prostředek obránce použije. Přiměřenost obrany je nutno hodnotit též podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel, avšak současně nelze vycházet pouze z představ bránící se osoby, popř. z jejího chybného hodnocení situace, vše je nutno posuzovat komplexně.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze námitky obviněného J. M., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat. Jak již bylo výše řečeno závěr, zda v konkrétním případě obviněný jednal v době činu kladeného mu za vinu v nutné obraně podle §13 tr. zák. (tj. ve stavu vylučujícím jeho protiprávnost) či nikoli, musí vycházet ze skutkového zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. zák.
Z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně a zejména z jeho odůvodnění je zřejmé, že učiněná skutková zjištění zcela vylučovala právní závěr, že by obviněný jednal v mezích nutné obrany, jak tvrdí v dovolání. S poukazem na provedené a vyhodnocené důkazy krajský soud v odůvodnění svého rozsudku k obhajobě J. M. (obdobně jako v dovolání tvrdil, že poškozený sahal po kuchyňském náčiní, které by použil při jeho fyzickém napadení) mimo jiné konstatoval: „…obžalovaný se shora popsaného jednání dopustil v afektu strachu a ve stavu těžké alkoholové intoxikace, která narušovala jeho psychický stav, snižovala schopnost kritického myšlení, zvyšovala agresivitu a umocnila vznik nepřiměřeného afektu strachu, když obžalovaný v důsledku těžké opilosti nesprávně vyhodnotil situaci a nepřiměřeně reagoval na fyzické napadení poškozeným“. V této souvislosti soud prvého stupně zdůraznil: „…nelze učinit závěr, že obžalovaný bodnutím nože do oblasti břicha poškozeného odvracel takový trvající útok proti svému tělu, aby se mohlo jednat o nutnou obranu, která by byla přiměřená způsobu útoku. Z provedených důkazů je zřejmé, že obžalovaný zcela zjevně zveličuje nebezpečí, které mu ze strany poškozeného hrozilo“. Ke zjevné nepřiměřenosti obrany, tj. k jednání obviněného J. M. ve vztahu ke způsobu útoku S. P., zmíněný soud uvedl: „Přestože obžalovaný vypověděl, že v důsledku fyzického napadení poškozeným utrpěl zranění na hlavě, připustil však, že ho nikomu neukázal a nenechal si ho ošetřit. Lze učinit závěr, že obžalovaný zcela nepochybně zveličuje i případné poškození hlavy, když z provedených důkazů vyplývá, že případné zranění neukázal ani žádnému ze svědků ani lékaři, který se vyjadřoval k jeho schopnosti pobytu v cele předběžného zadržení. …lze jen stěží očekávat, že by lékaři uniklo případné krvácející zranění hlavy“. Rovněž konstatoval: „Pro závěr o tom, že jednání obžalovaného nebylo jednáním v nutné obraně ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. svědčí i to, že poškozený zcela nepochybně nebyl ozbrojen, a to ani nožem ani jiným nástrojem, který by měl v úmyslu v průběhu fyzické potyčky s obžalovaným použít. Obžalovaný navíc proti tělu poškozeného použil poměrně velký kuchyňský nůž a silou takové intenzity a proti takové části těla poškozeného, že použití nože bodnutím do oblasti břicha nemohlo být nutnou obranou, resp. obranou přiměřenou hrozícímu útoku proti tělu obžalovaného.“ (vše na str. 11 až 13 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně).
Se skutkovými závěry soudu prvého stupně se ztotožnil i soud odvolací, zejména v tom směru, že námitkám o existenci podmínek nutné obrany ze strany obviněného J. M. nebylo možno přiznat opodstatnění. V této souvislosti mimo jiné připomněl: „…obžalovaný značně zveličuje charakter této potyčky. Z vyjádření obžalovaného okamžitě po činu i z toho, že na jeho těle nebyly shledány čerstvé stopy fyzického násilí, je to dostatečně zřejmé“. Také zdůraznil: „Obžalovaný si musel být vědom toho, jaký nůž má v ruce a bylo na něm, aby volil místo, kam bodne a sílu bodnutí. Volil velice razantní bodnutí do břicha poškozeného (celková délka bodného kanálu byla cca 20 cm). Pokud zasáhl životně důležité orgány, musel být s touto eventualitou srozuměn. Poměr mezi způsobem útoku poškozeného a obranou obžalovaného je proto naprosto zjevně nepřiměřený (tzv. intenzivní exces)“. (vše na str. 2 usnesení odvolacího soudu). Vrchní soud proto konstatoval, že obviněný sice čin spáchal v době, kdy útok poškozeného trval a měl právo se bránit, avšak nesplnil druhou podmínku ustanovení §13 tr. zák., neboť jeho obranné jednání bylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku S. P.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě nebylo prokázáno, že by byl obviněný napaden poškozeným způsobem, jaký nabídl ve své výpovědi, tj. že se k bodnutí nožem S. P. odhodlal z důvodu obavy o svůj život, kdy si s ohledem na vzniklou situaci nemohl být vědom, jaký nůž bere do ruky, jakou intenzitu síly proti poškozenému užije a kam poškozeného bodne. Z popisu skutku a zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je naopak zcela zřejmé, že v daném ohledu nelze najít žádné přesvědčivé důvody pro závěr, že obrana obviněného byla přiměřená způsobu útoku ze strany poškozeného a že šlo o nutnou obranu ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. Podle názoru dovolacího soudu objasňují skutková zjištění učiněná ve věci všechny podstatné okolnosti pro posouzení předmětného jednání obviněného J. M. jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. M. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák