ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1034.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1034/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. 9. 2004 dovolání obviněné M. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 31 To 203/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 1100/2002 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 31 To 203/2003, a ohledně obviněné M. D. i rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 2 T 1100/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě přikazuje, aby věc obviněné M. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 2 T 1100/2002, byly obviněné M. D. a R. H. uznány vinnými trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněné M. D. byl podle §250 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. při současném zrušení výroku o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 4 T 294/2002 a dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Obviněné R. H. byl podle §250b odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na 1 rok. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že obě obviněné jsou podle §228 odst. 1 tr. ř. povinny společně a nerozdílně nahradit škodu obchodní společnosti H. C., a. s., ve výši 13.845,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato obchodní společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení.
Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že obviněné M. D. a R. H. dne 22. 1. 2002 po předchozí dohodě se společně dostavily do prodejny N. K. v N. B., kde obviněná R. H. uzavřela na své jméno úvěrovou smlouvu č. 2243640003 s obchodní společností H. C. F., a. s., se sídlem v B., K. 284/39, uvedla nepravdivé údaje o svém zaměstnavateli, za kterého označila obchodní společnost C., a. s., N. B., ačkoli tam zaměstnána nebyla, obviněná M. D. zaplatila v hotovosti částku 1.600,- Kč a odebrala nábytek v hodnotě 15.445,- Kč, obě s úmyslem úvěr poskytnutý obviněné R. H. v částce 13.845,- Kč (v rozsudku je nepřesně uvedeno 13.8945,- Kč) v měsíčních splátkách po 936,- Kč nesplácet, tento úvěr také splacen nebyl a tím poškozené obchodní společnosti H. C. F., a. s., způsobily škodu 13.845,- Kč.
Odvolání obviněné M. D. proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 31 To 203/2003, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněná M. D. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, a to v rozsahu, v němž bylo zamítnuto její odvolání. Dovolání podala s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V tomto rámci uvedla, že soudy nesprávně posoudily její jednání jako spolupachatelství a že se z její strany, pokud od spoluobviněné R. H. převzala sedací soupravu, mohlo jednat nejvýše o pomoc. Uvedeným dovolacím důvodům odpovídá také námitka, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci nesprávně potvrdil uložení souhrnného trestu, protože v době rozhodování tohoto soudu již vykonala trest obecně prospěšných prací, který jí byl uložen trestním příkazem, ve vztahu ke kterému jí byl uložen souhrnný trest. Mimo rámec uvedených zákonných dovolacích důvodů namítla, že byla Okresním soudem v České Lípě odsouzena v nepřítomnosti, že se žádného jednání uvedeného ve výroku o vině nedopustila, že celou věc zosnovala a vykonala obviněná R. H. a že s ní neměla nic společného. Přitom odkázala na čestné prohlášení obviněné R. H. ze dne 9. 4. 2003 s jejím úředně ověřeným podpisem, které to podle ní potvrzuje a které připojila k odvolání, a vytkla, že k němu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci nepřihlížel. V závěru dovolání obviněná M. D. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ji zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání označil toto dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Na podkladě té části dovolání, která svým obsahem odpovídala zákonným důvodům dovolání uvedeným v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení a shledal, že dovolání obviněné M. D. je důvodné.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Z úvěrové smlouvy č. 2243640003 a v souladu s jejím obsahem i ze zjištění soudů vyplývá, že byla uzavřena mezi obchodní společností H. C. F., a. s., jako věřitelem a obviněnou R. H. jako dlužníkem. Obviněná M. D. nebyla účastníkem smlouvy v tom smyslu, že nevystupovala jako žádná ze smluvních stran, neměla postavení ručitele za závazek obviněné R. H. ani v průběhu sjednávání úvěrové smlouvy nijak nejednala za obviněnou R. H. jako její zástupkyně. Za tohoto stavu nepřicházel v úvahu závěr, že ze strany obviněné M. D. šlo o společné jednání, tak jak ho jako podmínku spolupachatelství vymezuje ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Nelze pominout, že trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. je dokonán uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. Pokud soudy zjistily, že obviněná M. D. byla fyzicky přítomna v prodejně nábytku, kde obviněná R. H. uzavřela úvěrovou smlouvu a kam se obě společně dostavily, dále že obviněná M. D. zaplatila část kupní ceny odebraného zboží, které sama vybrala, a konečně že toto zboží si nechala odvézt k sobě domů, je třeba konstatovat, že žádná z těchto okolností nenaplňuje zákonný znak trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že pachatel „uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí“. Soudy ostatně ani nezjistily, že by obviněná M. D. nějaké údaje uváděla, zejména ne obchodní společnosti H. C. F., a. s., resp. osobě, která za tuto společnost sjednávala smlouvu, a ve svých rozhodnutích neuvedly žádnou právní úvahu, v níž by vysvětlily, v čem spatřují společné jednání obviněné M. D. ve vztahu k zákonnému znaku trestného činu spočívajícímu v tom, že pachatel „uvede“ údaje nebo „zamlčí“ údaje. Podle zjištění soudů nepravdivé údaje o svém zaměstnání a zaměstnavateli uvedla pouze obviněná R. H. Z toho vyplývá, že zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. naplnila jen obviněná R. H. jako pachatelka trestného činu ve smyslu §9 odst. 1 tr. zák. Je třeba připomenout, že zákonným znakem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. není získání prospěchu ani způsobení škody, a proto není možné ze zjištění, podle něhož ze spáchaného činu profitovala obviněná M. D., dovozovat spolupachatelství obou obviněných.
Právní názor, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele, byl v judikatuře již vysloven pod č. 27/2001 Sb. rozh. tr. Soudy se tímto právním názorem neřídily a nijak nevysvětlily, proč se od něho odchylují.
To ovšem neznamená, že skutek obviněné M. D. je beztrestný. Není totiž vyloučeno, aby byl posouzen jako některá z forem účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák., nikoli však na podkladě těch zjištění, která jsou ve výroku rozsudku Okresního soudu v České Lípě. Pokud mají tato zjištění vztah k obviněné M. D., vyplývá z nich, že se po předchozí dohodě společně s obviněnou R. H. dostavila do prodejny nábytku. Není však jasné, co všechno tato dohoda zahrnovala, tj. zda se týkala jen společného příchodu obou obviněných do prodejny nebo ještě něčeho dalšího a čeho. Tato nejasnost je podporována tím, že další část skutkového stavu je popsána jen jako jednání obviněné R. H. s obchodní společností H. C. F., a. s., aniž by bylo patrno, zda a jaký vztah k tomuto jednání měla obviněná M. D. Ve výroku o vině se obou obviněných společně týká dále již jen zjištění, že obě měly úmysl nesplácet poskytnutý úvěr, avšak na tomto místě je třeba znovu připomenout, že tato okolnost je z hlediska zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. bezvýznamná. Zákonným znakem je to, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a nikoli to, že nesplatí úvěr. Zjištění uvedená ve výroku rozsudku Okresního soudu v České Lípě proto nejsou způsobilá být podkladem pro závěr, že ze strany obviněné M. D. šlo o účastenství na trestném činu obviněné R. H., resp. o jakou formu účastenství se případně jednalo.
V rozporu s tím, co je obsahem výroku o vině, z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v České Lípě vyplývá navíc ještě zjištění, že při sjednávání úvěrové smlouvy obviněná R. H. uvedla nepravdivé údaje o svém zaměstnání a zaměstnavateli po předchozí dohodě s obviněnou M. D. Z tohoto zjištění již se naznačuje možnost posoudit jednání obviněného M. D. jako pomoc k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., zvlášť když tu je návaznost na zjištění, že obviněná M. D. zaplatila část kupní ceny zboží a tím umožnila, aby ohledně zbývající části kupní ceny byla uzavřena úvěrová smlouva mezi obchodní společností H. C. F., a. s., a obviněnou R. H.
V další části odůvodnění rozsudku Okresní soud v České Lípě citoval výpověď obviněné R. H. učiněné v tom smyslu, že obviněná M. D. ji požádala, zda by si nevzala úvěr na sedací soupravu s tím, že ona ho pak zaplatí, a že to byla obviněná M. D., kdo ji přiměl k tomu, aby tvrdila, že je zaměstnána v C. N. B. Tuto část výpovědi R. H. Okresní soud v České Lípě v odůvodnění rozsudku pouze konstatoval, avšak nijak ji nehodnotil a neuvedl, zda z ní vyvodil nějaké zjištění. Ve výroku o vině přitom není žádné zjištění, které by mělo v citované části výpovědi obviněné R. H. podklad. To se týká i lístku, který v průběhu řízení vydala obviněná R. H. a na kterém byly uvedeny údaje o obchodní společnosti C., a. s., N. B. O tomto lístku obviněná R. H. při jeho vydání tvrdila, že jí ho dala obviněná M. D., aby podle něj uvedla potřebné údaje při uzavírání smlouvy o úvěru. O tomto listinném důkazu se Okresní soud v České Lípě v rozsudku ani nezmínil, nijak ho nehodnotil a neuvedl, zda na jeho podkladě učinil nějaké skutkové zjištění, resp. jaké. Ve výroku o vině není uvedeno žádné zjištění, které by s tímto lístkem souviselo.
Ta část odůvodnění rozsudku, v níž Okresní soud v České Lípě citoval výpověď obviněné R. H., byla relevantní z hlediska otázky, zda ze strany obviněné M. D. nešlo o návod k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Rozsudek Okresního soudu v České Lípě tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku obviněné M. D. ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci bylo odvolání obviněně M. D. zamítnuto jako nedůvodné, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže toto usnesení je vadné ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné M. D. zrušil napadené usnesení i přecházející rozsudek v části týkající se obviněné M. D. a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc obviněné M. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněná M. D. uplatnila výhrady proti skutkovým zjištěním soudů, protože skutkové námitky nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nepřihlížel ani k té části dovolání, v níž obviněná uvedla, že byla Okresním soudem v České Lípě odsouzena v nepřítomnosti, protože neuplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který spočívá v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a neuvedla, které ustanovení a v čem konkrétně považuje za porušené.
Při novém projednání věci bude Okresní soud v České Lípě postupovat tak, aby zjistil skutkový stav rozhodný pro posouzení otázky, zda ze strany obviněné M. D. šlo o některou z forem účastenství na trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák. V tomto rámci se bude zabývat i listinou označenou jako čestné prohlášení obviněné R. H. ze dne 9. 4. 2003, podle něhož šlo v celém rozsahu o její samostatné jednání, a posoudí, zda a jaký význam má ve vztahu k věrohodnosti jejích dřívějších výpovědí. Podkladem k tomu bude osobní výslech obviněné R. H. (v procesním postavení svědkyně) o okolnostech a důvodech tohoto prohlášení, a pokud by to nevedlo k odstranění stávajících rozporů mezi dosud provedenými důkazy, i výslech obviněné M. D., případně též konfrontace mezi nimi. Dojde-li Okresní soud v České Lípě ke zjištěním, která se stanou podkladem pro odsuzující výrok, a bude-li proto rozhodovat o trestu, učiní jasná a konkrétní zjištění také o tom, zda obviněná M. D. vykonala trest obecně prospěšných prací uložený jeho trestním příkazem ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 4 T 294/2002, a zda podle §45a odst. 5 tr. zák. nastal účinek, že se na ni hledí, jako by nebyla odsouzena, neboť tím by bylo vyloučeno ukládat jí souhrnný trest (§35 odst. 3 tr. zák.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec