ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.121.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 121/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 2. 2004 o dovolání obviněného M. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 10 To 207/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 350/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. R. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 10 To 207/2003, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 1 T 350/2002. Z obsahu a smyslu dovolání je patrno, že obviněný je podal v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a v důsledku toho i výroku o trestu. Dovolání opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil nesouhlas s posouzením skutkového stavu a namítl, že nešlo o trestný čin. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Jako tento trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění soudů spočíval v tom, že obviněný dne 1. 7. 2002 kolem 11:25 hodin v Č., okr. P., v K. ulici před domem čp. 255 jako řidič osobního vozidla zn. Škoda Octavia registrační značky 1A0 9533 úmyslně najel na strážníka Městské policie Č. G. D., který ho v rámci řešení dopravního přestupku vyzval k předložení dokladů, přičemž poškozeného po nárazu vezl 10 metrů na přední části kapoty, po jeho pádu na vozovku z místa odjel a poškozený utrpěl oděrky na pravé ruce.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že uvedený skutkový stav je třeba posuzovat jako nedbalostní čin, protože automobilu nebylo použito záměrně jako zbraně s úmyslem spáchat trestný čin podle §155 tr. zák. Podle obviněného nebyla naplněna objektivní stránka této skutkové podstaty. Obviněný poukázal na to, že k trestnosti činu je podle §3 odst. 3 tr. zák. třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li zákon výslovně že stačí zavinění z nedbalosti.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, spáchá-li uvedený čin se zbraní. Podle §89 odst. 5 tr. zák. trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel užije zbraně k útoku, překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Spáchání činu se zbraní je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (§155 odst. 2 tr. zák.). K tomu, aby soud k této okolnosti přihlédl, není třeba úmyslného zavinění na straně pachatele ve vztahu k uvedené okolnosti. To evidentně vyplývá z ustanovení §6 písm. b) tr. zák. Úmyslným zaviněním pachatele musí být zahrnuty pouze znaky tzv. základní skutkové podstaty (§155 odt. 1 tr. zák.).
To v posuzovaném případě znamená, že úmyslným zaviněním obviněného musí být zahrnuto najetí na strážníka městské policie, aby šlo o užití násilí ve smyslu §155 odt. 1 písm. a) tr. zák. Uvedené zákonné znaky trestného činu byly naplněny zjištěním, které Okresní soud Praha-západ podrobně vyložil v odůvodnění svého rozsudku a které spočívalo v tom že obviněný v průběhu úředního úkonu strážníka městské policie nastoupil do vozidla, posadil se na místo řidiče, hledal doklady, a když strážník šel k přední straně vozidla psát si registrační značku vozidla a byl na úrovni levého předního blatníku, obviněný vozidlo nastartoval, prudce se rozjel a přitom zasáhl strážníka levým předním blatníkem tak, že ten upadl na kapotu. Z tohoto zjištění vycházel i Krajský soud v Praze v napadeném usnesení. Jde o zjištění, z něhož jasně vyplývá, že obviněný chtěl strážníku městské policie zabránit v dalším provádění úředního úkonu v podstatě za každou cenu, tj. i za cenu toho, že si odjezd z místa vynutí s využitím mechanické síly rozjíždějícího se motorového vozidla namířené proti tělesné integritě osoby strážníka. Tato interpretace zjištění, z nichž vycházely oba soudy, je podporována i tím že obviněný v jízdě z místa činu pokračoval i po výstražné střelbě strážníků městské police a že zastavil teprve za beznadějné situace, kdy se dostal do kolony vozidel, jak vyplývá z dalších zjištění soudů. Ze strany obviněného tedy šlo zcela evidentně o záměrné a tedy úmyslné použití násilí proti strážníku městské policie a v žádném případě se nemohlo jednat jen o pouhou nedbalost. Zjištěný způsob použití automobilu znamená spáchání činu se zbraní ve smyslu §155 odst. 2 písm. a), §89 odst. 5 tr. zák., a to i po subjektivní stránce, neboť ze způsobu jednání obviněného jasně vyplývá jeho vědomí, že mechanické síly automobilu používá jako prostředku k podstatnému zdůraznění svého útoku proti strážníku městské police. Toto vědomí naplňuje podle §6 písm. b) tr. zák. podmínky použití vyšší trestní sazby po subjektivní stránce, ačkoli v §155 odst. 2 písm. a) tr. zák. ani není výslovně vyžadováno.
Námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v žádném případě nemohl zvrátit výrok o vině trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, která směřovala proti skutkovým zjištěním soudů, protože v této části šlo o dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jedná se o námitky, v nichž obviněný tvrdil v podstatě to, že šlo pouze o nešťastnou náhodu. Tyto námitky navazují na obhajobu obviněného uplatněnou již v původním řízení, že totiž strážník městské police se objevil u předních dveří vozu a žádal ho o doklady za situace, kdy obviněný po návratu k vozidlu usedl na místo řidiče a nastartoval motor. Podle této obhajoby k rozjetí vozidla došlo nedopatřením tak, že obviněnému se při hledání dokladů zaklínila bota mezi pedály již nastartovaného vozu. Uvedené námitky jsou mimo zákonný dovolací důvod, protože sledují především změnu skutkových zjištění soudů a teprve v návaznosti na to i jiné právní posouzení. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jde o tu část rozhodovací činnosti soudu, při níž soud podřazuje skutková zjištění, která učinil, pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. To znamená, že předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze dovoláním vytýkat, je skutek, tak jak ho zjistil soud. Námitky proti samotným skutkovým zjištěním, proti hodnocení důkazů, proti postupu soudu při provádění důkazů apod. se netýkají aplikace hmotného práva, nýbrž procesních ustanovení, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Dovoláním tedy lze vytýkat jen p r á v n í vady ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem, ale nelze vytýká s k u t k o v é vady, jak činil obviněný v části svého dovolání. Tato část dovolání obsahově nekorespondovala s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného ustanovení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec