ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.145.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 145/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2004 o dovolání obviněného Mgr. S. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 7 To 319/2003, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 217/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. S. N. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2003, č. j. 10 T 217/2002-61, byl obviněný Mgr. S. N. uznán vinným pod bodem 1 výroku trestným činem ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2 pokusem trestného činu úvěrového podvodu dle §8 odst. 1, §250b odst. 1, 3 tr. zák.
Podle zjištění městského soudu se skutku pod bodem 1 dopustil tím, že dne 25. 4. 2002 v B., na ul. S. před vchodem do domu čp. 13 udeřil nezjištěným předmětem do hlavy M. M., který v důsledku úderu upadl na zem, zde obviněný pokračoval v jeho fyzickém napadání údery do hlavy a teprve poté, co poškozený počal volat o pomoc, utekl směrem do domu, při napadení utrpěl poškozený poranění levého kolene s opakovaným vznikem výpotku, v důsledku čehož byl nucen chodit minimálně do 21. 5. 2002 s přiloženou ortézou a za pomocí berlí.
Skutku pod bodem 2 se dopustil tím, že dne 15. 8. 2002 v B., v pobočce Ž. b., a. s., na D. ul. č. 2 podal žádost o poskytnutí neúčelového hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč, dne 29. 8. 2002 k této žádosti přiložil další doklady nutné k vyřízení úvěru, a to nepravdivé potvrzení o výši příjmu, pracovní smlouvu a kopie výplatních lístků na své jméno a jméno ručitele - L. S., vše od společnosti A. P., s. r. o., B., kde nikdy nepracoval a ani zde nepracovala ručitelka, přičemž včasným zásahem pracovníka banky nedošlo k poskytnutí úvěru.
Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do věznice s dozorem a zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 12 T 301/2001, a další obsahově navazující rozhodnutí.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 7 To 319/2003, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. D. V. dovolání, a to z důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. c), d), e), g) tr. ř. Dovoláním napadl všechny výroky rozsudku Městského soudu v Brně ve spojení s výrokem usnesení Krajského soudu v Brně.
V úvodní části dovolání vytýká městskému soudu, že při svém rozhodování o skutku pod bodem 1 vyšel z tvrzení poškozeného, jehož věrohodnost obviněný zpochybňuje, když navíc bylo podpořeno toliko nepřímými důkazy. Obviněný namítá, že chtěl prostřednictvím výslechu dalších svědků prokázat, že poškozený je vůči němu zaujatý, avšak jeho návrhy na doplnění dokazování nebyly soudy akceptovány. Podle obviněného by bylo vhodné vypracovat na poškozeného znalecký posudek o jeho věrohodnosti, aby se tak prokázalo, že jím byl obviněn křivě.
Městskému soudu dále vytýká, že porušil ust. §33 odst. 1, 4, §92 odst. 2 tr. ř. a současně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že hlavní líčení konal v jeho nepřítomnosti, čímž mu znemožnil se k projednávané věci vyjádřit a zkrátil tak jeho právo na obhajobu. Obviněný tvrdí, že se k hlavnímu líčení nedostavil z důvodů, které sám hodnotí jako vis maior, neboť v období od 1. 4. do 6. 4. trpěl vysokými teplotami, takže nemohl soud o svém zdravotním stavu patřičně informovat. Obviněný dovozuje, že pokud by byl hlavnímu líčení přítomen, opakoval by návrh na výslech svědka, který neakceptovaly orgány přípravného řízení a který by přispěl k objektivnímu náhledu na věrohodnost poškozeného.
Soud podle názoru obviněného dále pochybil tím, když konstatoval, že obviněný byl již dvakrát soudně trestán, ačkoliv druhé odsouzení nebylo v době rozhodování soudu pravomocné. Přesto k němu bylo přihlédnuto a ovlivnilo v jeho neprospěch výši uloženého trestu. V této souvislosti obviněný zpochybňuje i zákonnost tohoto rozhodnutí, kde bylo při jeho stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy vycházeno z jiné výše vyživovací povinnosti, než která mu byla stanovena v rámci opatrovnického řízení.
Obviněný zmiňuje v dovolání, že odsouzení mělo pro něj neblahé zdravotní následky a vedlo i k tomu, že se stal nezaměstnaným.
Pokud jde o skutek pod bodem 2, obviněný v tomto případě doznává, že se jej dopustil, lituje ho, je ochoten případně vzniklou škodu nahradit, i když má za to, že fakticky žádná nevznikla. Trest mu však podle něj neměl být ukládán dle §250b odst. 3 tr. zák., neboť šlo jen o stádium pokusu a žádná škoda ve skutečnosti způsobena nebyla.
V závěru svého dovolání shrnul, v čem spatřuje dovolací důvody:
1/ obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho ze zákona měl mít (nepřítomnost z důvodu nemoci),
2/ byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a porušeno jeho právo na řádnou obhajobu,
3/ proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné (nepravomocný rozsudek),
4/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení (nepřímý důkaz jediného nedůvěryhodného svědka).
Ztěchto důvodů navrhoval, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Brně spolu s navazujícím usnesením Krajského soudu v Brně zrušil a sám rozhodl, že \"obviněný se zprošťuje viny v celém rozsahu\".
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila tak, že podle jejího názoru valná většina námitek uvedených v dovolání neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Podle nejvyšší státní zástupkyně proběhlo hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v souladu se zákonem a nebyl dán ani žádný důvod nutné obhajoby. V tomto ohledu považuje jeho dovolání za zjevně neopodstatněné. Jeho námitka, že soud vycházel z nepravomocného rozhodnutí neodpovídá podle názoru nejvyšší státní zástupkyně pravdě. Další námitka, že soudy vycházely z výpovědi nevěrohodného svědka, podle ní nenaplňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení skutku. Námitku, že obviněnému neměl být ukládán trest dle ust. §250b odst. 3 tr. zák., neboť ke způsobení škody ve skutečnosti nedošlo, hodnotí nejvyšší státní zástupkyně jako absurdní, neboť tato skutečnost byla vyjádřena posouzením tohoto jednání jako pokusu trestného činu dle §8 odst. 1 tr. zák. a ukládáním trestu dle §8 odst. 2 tr. zák. Uzavřela proto, že výhrady dovolatele považuje dílem za zjevně neopodstatněné, dílem podle ní nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a proto navrhovala dovolání obviněného Mgr. S. N. odmítnout dle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání dle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a dovolacímu důvodu dle §265 odst. 1 písm. d) tr. ř.
Prvý ze zmíněných důvodů je naplněn, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, druhý v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Z dovolání obviněného je zřejmé, že námitky, které mají zakládat naplnění těchto dvou důvodů, spolu podle něj úzce souvisí, a tak i Nejvyšší soud o nich pojedná společně. Obviněný totiž namítal, že tím, že hlavní líčení před Městským soudem v Brně proběhlo v jeho nepřítomnosti, a tím, že mu v takovém případě nebyl ustanoven obhájce, došlo k porušení jeho práva na obhajobu.
Případy, kdy obviněný musí mít v řízení obhájce, jsou stanoveny v §36 tr. ř. o tzv. nutné obhajobě. Žádný z nich však v přezkoumávaném řízení dán nebyl. Důvod tzv. nutné obhajoby není založen samotným konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou uvedeny v ust. §202 tr. ř.
Ust. §202 odst. 2 tr. ř. jeho konání připouští, má-li soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a současně za podmínky, že obviněnému byla řádně doručena obžaloba a k hlavnímu líčení byl řádně a včas předvolán a dále, že o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a činit návrhy na doplnění vyšetřování.
Dle §202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v něm protokoly o výslechu svědků a znalců přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. ř.
Ust. §202 odst. 4 tr. ř. pak v zásadě zakazuje konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby nelze hlavní líčení konat bez přítomnosti obhájce.
Koncepce hlavního líčení tak, jak je zakotvena v trestním řádu, v zásadě počítá s účastí obviněného. Ta má především garantovat zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (§2 odst. 5, věta prvá tr. ř.). Jednání před soudy má být v zásadě ústní (§2 odst. 11 tr. ř.), aby umožnilo soudu rozhodovat na základě bezprostředního dojmu z provedených důkazů, osobní účast obviněného má rovněž přispět k plnému uplatnění práva obviněného na obhajobu (§2 odst. 13 tr. ř.). Tyto zásady však neplatí bezvýjimečně. V případech vymezených shora trestní řád umožňuje konání hlavního líčení i bez osobní účasti obviněného, vycházeje z premisy, že jde především o právo obviněného, takže není třeba jej k účasti nutit za situace, kdy sám tohoto práva nevyužije a jsou splněny podmínky rozvedené výše, umožňující věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu řízení i bez jeho osobní účasti.
Nejvyšší soud konstatuje, že z obsahu spisu je zřejmé, že Městský soud v Brně, poté, co se obviněný nedostavil k hlavnímu líčení dne 3. 4. 2003, vážil, zda je možno konat je v jeho nepřítomnosti, a dospěl k závěru, že všechny zákonné podmínky pro takový postup jsou splněny. Splnění těchto podmínek rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Ke stejnému závěru dospěl i Krajský soud v Brně poté, co obviněný konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti uplatnil jako jednu z odvolacích námitek, jak je to patrno z odůvodnění napadeného usnesení.
Nejvyšší soud zcela sdílí jejich stanovisko včetně připojené argumentace, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného byly splněny.
Z obsahu spisu je zcela nesporné, že obviněný převzal osobně obžalobu a předvolání k hlavnímu líčení dne 19. 2. 2003 (viz dodejka na č. l. 53 spisu). Hlavní líčení se konalo 3. 4. 2003, pětidenní lhůta ve smyslu ust. §198 odst. 1 tr. ř. tedy byla zachována. Obviněný převzal osobně usnesení o zahájení trestního stíhání pro oba skutky (viz č. l. 1, resp. č. l. 9), ta mají náležitosti stanovené v §160 odst. 1 tr. ř. K oběma skutkům byl vyslechnut orgány přípravného řízení dne 26. 9. 2002, resp. 4. 11. 2002. Obviněný byl v obou případech řádně a s dodržením třídenní lhůty upozorněn dle §160 odst. 1 tr. ř. na možnost prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění dokazování, a to v rámci svého výslechu dne 26. 9. 2002, resp. písemně dne 4. 11. 2002.
Podle Nejvyššího soudu Městský soud v Brně oprávněně dospěl k závěru, že jsou splněny i další, tzv. materiální podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného a sice, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného a účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez jeho přítomnosti.
Pokud jde o prvou podmínku, obviněný ve své výpovědi v přípravném řízení v případě skutku ad 1/ dostatečně rozvinul svou obhajobu, podle níž napadení poškozeného M. M. kategoricky popíral a tvrdil, že poškozený jej obviňuje křivě, v případě skutku ad 2/ tento zcela doznal a vyjádřil svou lítost a ochotu uhradit škodu, pokud nějaká vznikla. Za situace, kdy obviněný byl ze spáchání prvého skutku usvědčován podrobnou a neměnnou výpovědí poškozeného, znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství, jakož i nálezem krve na místě napadení, a v případě druhého skutku četné listinné důkazy zcela korespondovaly jeho doznání, přičemž spis obsahoval i údaje umožňující hodnocení osoby obviněného, měl městský soud dostatek podkladů k rozhodnutí o vině i trestu obviněného i bez jeho osobní účasti u hlavního líčení.
Podle Nejvyššího soudu nebyl nepřítomností obviněného nijak zkrácen ani účel trestního řízení. Tím dle §1 odst. 1 tr. ř. je především náležitě zjistit trestné činy a spravedlivě potrestat jejich pachatele. Řízení přitom musí mít i výchovný vliv, který lze v projednávaném případě spatřovat především v sankci uložené obviněnému. Vzhledem k jeho postoji k trestné činnosti (zejména ke zcela neměnnému nekritickému stanovisku obviněného k napadení poškozeného M. M.) nebylo možno předpokládat, že by projednání věci s osobní účastí obviněného výrazněji posílilo výchovný vliv řízení.
K námitce obviněného, kterou vznesl již v rámci svého odvolání, že hlavního líčení se údajně nemohl zúčastnit a že nebyl ani s to se soudu omluvit v důsledku vysokých teplot, Nejvyšší soud uvádí následující.
Samotná skutečnost, zda obviněný svou neúčast u hlavního líčení omluvil či ne, není z pohledu shora citovaných ustanovení trestního řádu upravujících podmínky konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti relevantní. Tato skutečnost má význam pouze pro možnost číst některé z důkazů provedených v přípravném řízení (§202 odst. 3, §211 odst. 5 tr. ř.). Nejvyšší soud však přezkoumal tuto námitku z hlediska, zda nebylo porušeno ústavní právo obviněného zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se tak mohl vyjádřit ke všem důkazům. Měl přitom současně na zřeteli, že obviněného nelze nutit k výpovědi ani k vlastní obhajobě (čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, §92 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zmíněné ústavní právo obviněného nebylo nijak zkráceno. Tvrzení obviněného, že mu vysoké teploty zabránily informovat soud, je zjevně účelové. Ze spisu plyne, že obviněný je majitelem mobilního telefonu, který mu umožňoval alespoň telefonicky Městskému soudu v Brně sdělit, že není s to se dostavit a že trvá na projednání věci v jeho přítomnosti. To však neučinil. Ostatně jeho nepřítomnost u hlavního líčení nebyla ničím výjimečným, je naopak zcela v souladu s postojem, který k trestnímu stíhání projevoval po celou dobu jeho konání. Obviněný se osobně nedostavil ani k prostudování spisu, ani k hlavnímu líčení ani k veřejnému zasedání před odvolacím soudem. Přestože byl o konání všech těchto úkonů řádně a včas vyrozuměn, ani v jednom z uvedených případů svou absenci řádně neomluvil.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Tento dovolací důvod spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Námitky vznášené obviněným proti tomu, že Městský soud v Brně přihlédl při ukládání trestu i k dosud nepravomocnému rozhodnutí za jiný jeho trestný čin, jsou jednak neopodstatněné (rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 12 T 301/2001-89 nabyl právní moci dnem 26. 3. 2003, tedy o týden dříve než rozhodoval Městský soud v Brně v nyní přezkoumávané věci), jednak jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní. Námitky naplňující tento dovolací důvod by totiž musely brojit proti nepřípustnosti trestního stíhání, které vyústilo v napadené rozhodnutí, nikoli proti údajné nepřípustnosti jiného trestního stíhání obviněného, které vyústilo v rozhodnutí, jež dovoláním napadeno nebylo. Námitky, které v této souvislosti obviněný uplatnil, tedy uvedený dovolací důvod nenaplňovaly.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě sice obviněný formálně deklaroval dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by však v dovolání v případě skutku pod bodem 1 uplatnil námitky, které by mu svým obsahem odpovídaly. Jeho námitky se v tomto případě omezovaly pouze na výhrady vůči způsobu, jakým městský a krajský soud přistoupily k hodnocení provedených důkazů, především výpovědi poškozeného M. M. Domáhal se doplnění dokazování k potvrzení své obhajoby a v jeho důsledku přehodnocení provedených důkazů, které by vedlo k jiným skutkovým zjištěním, a teprve v návaznosti na to i k jinému právnímu posouzení. Důvod namítaný obžalovaným byl tedy fakticky jiný než důvod jím deklarovaný, neodpovídá žádnému z důvodů dovolání přípustných dle §265b odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud proto k těmto námitkám při svém rozhodování nepřihlížel.
V případě skutku pod bodem 2 obviněný namítal, že mu trest neměl být ukládán dle §250b odst. 3 tr. zák., neboť šlo jen o pokus trestného činu a ke způsobení škody ve skutečnosti nedošlo. Tuto námitku nelze interpretovat zcela jednoznačně. Pokud by směřovala výhradně proti uloženému trestu, nenaplňovala by dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť ten předpokládá, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V projednávaném případě však byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu dle §8 odst. 1, §250b odst. 1, 3 tr. zák. a trest mu byl v souladu s ust. §8 odst. 2 tr. zák. ukládán podle stejné trestní sazby jako v případě dokonaného trestného činu.
Nejvyšší soud připustil, že uvedenou námitku lze interpretovat i jako námitku proti naplnění materiální stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu dle §88 odst. 1 tr. zák. Ani ta však není opodstatněná. Aplikace kvalifikované skutkové podstaty dle §250b odst. 3 tr. zák. je podmíněna tím, že činem byla způsobena škoda nikoli malá, tj. v souladu s ust. §89 odst. 11 tr. zák. škoda ve výši nejméně 25.000,- Kč, a že tato skutečnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Jednání obviněného přitom bezprostředně směřovalo ke způsobení škody ve výši 100.000,- Kč, tedy škody čtyřikrát vyšší. Šlo navíc o jednání kvalifikované, neboť doklady předložené obviněným se žádostí o úvěr měly všechny formální náležitosti včetně razítek údajného zaměstnavatele obviněného a jeho ručitelky, takže jen díky důkladnému prověřování těchto dokladů bankou došlo k odhalení jejich nepravosti. Z obsahu spisu přitom bylo zřejmé, že jak obviněný, tak jeho sestra, kterou uvedl v žádosti o úvěr jako ručitelku, byli v předmětné době zcela insolventní a tudíž neschopni požadovaný úvěr splácet. Právní posouzení skutku pod bodem 2 Městským soudem v Brně a Krajským soudem v Brně shledává proto Nejvyšší soud v souladu se zákonem.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Mgr. S. N. odmítl, a to jednak dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu, pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a jednak dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, pokud jde o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 25. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr