ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.330.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 330/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. dubna 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněné Ing. Z. K., dříve K., které podala proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 10 To 502/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 141/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 2 T 141/2002, byla obviněná Ing. Z. K., dříve K., uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., za který byla podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Rozsudkem byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená M. U. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 10 To 502/2003, byl na základě odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen s tím, že poté podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud svým rozhodnutím upřesnil skutkovou větu výroku o vině zejména co do vymezení movitých věcí, které byly předmětem útoku, a výše způsobené škody a opětovně uznal obviněnou Ing. Z. K., dříve K., vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a za tento trestný čin jí podle §248 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku (§58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák.); poškozená M. U. byla opětovně podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná řádně a včas dovolání, v němž uvedla, že odvolací soud se dostatečně důsledně nezabýval námitkami uvedenými v odvolání, zejména nedopřál sluchu její námitce, že z provedeného dokazování vyplynula skutečnost, že nepřevedla vlastnictví k movitým věcem v dovolání uvedeným ani na svědkyni V. K., ani na jinou osobu a že tedy předmětem převodu vlastnického práva byly pouze movité věci v jejím výlučném vlastnictví. Odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který opomněl v její prospěch zhodnotit jako významnou skutečnost údaje o účelu platby uvedené na pokladním dokladu č. 378 ze dne 20. 12. 2000, a v souladu se zásadou \"in dubio pro reo\" nehodnotil výpověď svědkyně K., z níž vyplynulo, že částka 300.000,- Kč, kterou od této svědkyně převzal na sklonku roku 2000 na Městském úřadě v R. n. K. právní zástupce obviněné, se týkala výlučně movitých věcí v jejím vlastnictví. Pozornosti odvolacího soudu unikla i námitka obviněné, že movité věci popsané v posudku znalce Ing. J. D. přenechala svědkyni K. pouze do používání do doby, kdy bude podílové spoluvlastnictví obviněné a dědiců po zůstaviteli V. U. těchto věcí zrušeno a vypořádáno. Soudy z hlediska norem občanského práva hmotného nedostatečně posoudily prokázanou skutečnost, že všechny movité věci popsané v posudku znalce Ing. D. byly obviněnou a zůstavitelem V. U. poskytnuty pro účely sdružení, které založili podle §829 a násl. občanského zákoníku, a že z tohoto důvodu byli oba jako členové sdružení oprávněni ex lege na základě §833 věty druhé občanského zákoníku tyto věci samostatně bezplatně užívat, což dle názoru obviněné zahrnuje i právo disponovat s těmito věcmi bez souhlasu ostatních účastníků (druhého účastníka) sdružení. Toto ex lege založené oprávnění obviněné existovalo i v době předání kulečníkového stolu svědkyni Ing. A. K. za účelem úhrady dluhu za vedení účetnictví sdružení, z něhož byly zavázány mj. i všechny dědičky po zůstaviteli V. U. V neposlední řadě obviněná vytkla odvolacímu soudu, že nedal průchod její námitce, že na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. ani po stránce objektivní a subjektivní, ani po stránce materiální.
V závěru svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud ČR podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadeného výroku usnesení (správně rozsudku) odvolacího soudu v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení předcházející, a aby po projednání dovolání ve veřejném zasedání vynesl rozsudek, kterým podle §265k odst. 1, 2 věty druhé tr. ř. zruší rozsudek krajského soudu, rozsudek okresního soudu ve všech jeho výrocích i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám navozeným zrušením těchto rozhodnutí pozbyla podkladu, a kterým ji podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostí obžaloby dílem podle §226 písm. a) tr. ř. a dílem podle §226 písm. b) tr. ř.
Na základě výzvy předsedy senátu soudu prvního stupně učiněné v souladu s ustanovením §265h odst. 1 tr. ř. obviněná doplnila svůj mimořádný opravný prostředek podáním doručeným Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 15. 3. 2004 tak, že dovolání se opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněné Ing. Z. K., dříve K., do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřila (§265h odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Tím je míněn skutek, jak ho zjistil soud. Tento skutek je předmětem právního posouzení, přičemž jde o jeho hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku je ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Z toho vyplývá, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, jimiž je soudu vytýkáno, že svá skutková zjištění nesprávně podřadil pod určité ustanovení trestního zákona, resp. že soudem zjištěný skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. To znamená, že není možné uplatňovat námitky proti samotným skutkovým zjištěním, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak při dokazovaní postupoval apod. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Jako skutkovou a nikoli právní námitku nutno hodnotit tvrzení obviněné, že nikdy nepřevedla vlastnictví k movitým věcem uvedeným v posudku znalce Ing. J. D. (věci uvedené ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně), když toto tvrzení zpochybňuje skutkový závěr soudu o tom, že tyto věci prodala, a až na základě tohoto skutkového závěru pak byl učiněn právní závěr o naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., že si přisvojila svěřenou cizí věc. Odvolací soud v tomto směru s odkazem na provedené důkazy a jejich hodnocení také konstatoval, že byla vyvrácena obhajoba obviněné, že předmětné věci dala pouze do užívání. Konečně i samotná obviněná v dovolání opakovaně namítá, že soud opomněl zhodnotit v její prospěch, resp. v souladu se zásadou \"in dubio pro reo\" konkrétně uváděné důkazy a že výpovědi svědků V. K. a P. K. jsou zjevně nevěrohodné, z čehož jednoznačně vyplývá, že napadá postup soudů obou stupňů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů. Takovéto námitky ale v dovolacím řízení nelze úspěšně uplatnit. Dovolání není dalším odvoláním, řídí se přísnějším procesním režimem a přezkumná povinnost dovolacího soudu je omezena pouze na případy závažných hmotně a procesně právních vad taxativně uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., mezi které případné nedostatky ve zjištění skutkového stavu nepatří. Skutek tak, jak byl soudy zjištěn, je pro dovolací soud závazný, nemůže jej měnit a při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jej může posuzovat pouze z hlediska správnosti jeho právního posouzení.
Obviněná ve svém dovolání uplatnila toliko jedinou námitku právní povahy, a to, že na základě §833 věty druhé občanského zákoníku byla oprávněna s movitými věcmi popsanými v posudku znalce Ing. D., které byly v podílovém spoluvlastnictví obviněné a zůstavitele V. U. a které byly poskytnuty pro účely sdružení jimi založeného podle §829 občanského zákoníku, disponovat i bez souhlasu ostatních účastníků (druhého účastníka) sdružení s tím, že toto ex lege založené oprávnění obviněné existovalo i v době předání kulečníkového stolu svědkyni Ing. A. K. za účelem úhrady dluhu za vedení účetnictví sdružení, z něhož byly zavázány mj. i všechny dědičky po zůstaviteli V. U. Touto námitkou obviněná vytkla soudům nesprávnost jiného hmotně právního posouzení než posouzení skutku, tj. nesprávnost právního posouzení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací soud dospěl k závěru, že shora uvedená právní námitka je zjevně neopodstatněná.
Ukončení účasti jednoho účastníka ve dvoučlenném sdružení, a to z jakéhokoli důvodu, má za následek rozpuštění, resp. zánik sdružení a tedy i práv a povinností smlouvou o sdružení založených (s výjimkou práv a povinností stanovených v §840 a §841 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen obč. zák.). Z této skutečnosti vyplývá, že pokud zůstavitel V. U., s nímž obviněná založila sdružení podle §829 a násl. obč. zák., tragicky zahynul dne 28. 12. 1998, tímto dnem došlo k zániku nejen předmětného sdružení, ale i obviněnou tvrzeného oprávnění na základě §833 věty druhé obč. zák. disponovat s movitými věcmi poskytnutými pro účely sdružení bez souhlasu ostatních účastníků (druhého účastníka) sdružení. Převedla?li tedy obviněná předmětné movité věci v přesně nezjištěné době od 12. 12. 2000 do 1. 11. 2001, tzn. v době, kdy jí tvrzené \"dispoziční oprávnění\" z důvodu zániku sdružení již ani nemohlo existovat, je její právní námitka bez jakéhokoli významu.
V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že již na základě jazykového výkladu, kterým se zjišťuje smysl ustanovení na podkladě významu použitých slov a podle zásad gramatiky, i doslovného výkladu §833 obč. zák. je jednoznačně zřejmé, že v případě jednotlivě určených věcí, mezi něž patří i movité věci uvedené ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně, dochází toliko ke vzniku oprávnění účastníků sdružení od vlastníka věci odlišných věc bezplatně užívat a že tedy obviněnou tvrzené a již shora uvedené \"dispoziční oprávnění\" nevzniká. Tato skutečnost mj. vyplývá i z §839 věty první a §841 obč. zák., na základě nichž má účastník v případě svého vystoupení nebo vyloučení ze sdružení či v případě rozpuštění sdružení nárok na vrácení individuálně určených věcí, které jsou v jeho vlastnictví a které dosud ostatní účastníci sdružení bezplatně užívali.
Pokud jde o dílčí námitku obviněné, že kulečníkový stůl předala svědkyni Ing. A. K. za účelem úhrady dluhu za vedení účetnictví sdružení, z něhož byly zavázány mj. i všechny dědičky po zůstaviteli V. U., je sice pravdou, že odpovědnost účastníka za závazky vzniklé z činnosti sdružení do dne ukončení jeho účasti nezaniká a v případě jeho smrti (zjednodušeně řečeno) přechází na dědice s tím, že dědicové s ostatními účastníky (resp. v posuzovaném případě s bývalou účastnicí) sdružení za tyto závazky odpovídají podle §835 odst. 2 obč. zák. společně a nerozdílně, nicméně pokud svědkyně K. uplatnila proti obviněné nárok vyšší, než odpovídalo podílu obviněné na dluhu za vedení účetnictví sdružení, byla obviněná povinna postupovat podle §511 odst. 2 věty druhé obč. zák., tzn. bez zbytečného odkladu o této skutečnosti vyrozumět dědice V. U. a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce, což však neučinila. Bez ohledu na řešení otázky oprávněnosti postupu obviněné při předání kulečníkového stolu jako plnění na dluh, z něhož byly zavázány mj. všechny dědičky po zůstaviteli V. U., nelze přehlédnout, že kulečníkový stůl byl v hodnotě 17.600,- Kč. I v případě správnosti postupu obviněné ohledně této věci by způsobená škoda přesáhla hranici 25.000,- Kč jako znaku škody nikoli malé podle §248 odst. 2 tr. zák. a na právní posouzení skutku by to nemělo vliv.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné Ing. Z. K., dříve K., podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš