ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.356.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 356/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2004 o dovolání obviněného M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 To 168/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 20/98 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2002, č. j. 43 T 20/98-498, byl obviněný M. B. uznán vinným pod bodem I výroku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., pod bodem II trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle zjištění krajského soudu se trestného činu podvodu pod bodem I výroku dopustil třemi dílčími útoky:
1/ Jako jednatel a majitel firmy B., s. r. o., T., v úmyslu ve lhůtě splatnosti neuhradit odebrané zboží uzavřel dne 27. 2. 1995 prostřednictvím svého zaměstnance s firmou O. Ú. kupní smlouvu na koupi průmyslové pšenice, v měsíci květnu 1995 od ní odebral na faktury obilí v celkové hodnotě 345.640,70 Kč, které obratem se ziskem prodal, avšak faktury neuhradil, po urgencích poškozeného sice uznal písemně dluh a opět se zavázal dlužnou částku uhradit nejpozději do 5. 12. 1995, což však neučinil.
2/ Prostřednictvím svého zaměstnance v úmyslu ve lhůtě splatnosti neuhradit odebrané zboží uzavřel dne 27. 4. 1995 kupní smlouvu s firmou R., s. r. o., H. D., na koupi potravinářské pšenice, dne 22. 5. 1995 bylo firmou R. dodáno 98,82 tuny potravinářské pšenice v celkové hodnotě 310.245,40 Kč, kterou obratem se ziskem prodal, avšak fakturu neuhradil, ač se smluvně zavázal, že tak učiní do 25 dnů, přičemž získané peníze použil k jinému účelu, zejména na úhradu svých dřívějších pohledávek.
3/ Jako jednatel a majitel firmy B., s. r. o., T., po předchozím uzavření smlouvy se zástupcem firmy B 2 B I., W., A. R., v úmyslu ve sjednané lhůtě nedodat zboží převzal dne 13. 6. 1995 na státní hranici mezi Slovenskou republikou a Rakouskem na celnici u B. finanční částku 260.000 ATS v hotovosti (dle kurzu 689.000,- Kč) proti podpisu tzv. zálohové faktury jako předplatbu na zakoupení 20 tun modrého máku od obchodní společnosti H+H Ch., avšak mák ve stanoveném termínu do 16. 6. 1995 nedodal a přes opakované urgence a soudní žalobu peníze nevrátil a použil je pro své jiné obchodní činnosti.
Trestného činu podvodu pod bodem II se dopustil tím, že v úmyslu ve sjednané lhůtě zapůjčenou částku nevrátit uzavřel dne 17. 9. 1996 s Ing. V. P. smlouvu o úvěru ve výši 300.000,- Kč, tuto částku převzal na hotovosti za přítomnosti advokáta JUDr. L. S., před kterým se smluvně zavázal částku 300.000,- Kč včetně příslušenství vrátit nejpozději do 18. 11. 1996 s tím, že JUDr. S. předloží dostatečný počet kopií dokladů potřebných ke zřízení zástavního práva k nemovitosti, což neučinil, a znemožnil tak poskytnutý úvěr zajistit zástavním právem, přičemž peníze nevrátil ani po četných urgencích.
Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků, dále peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 14 dnů a zákaz obchodní a hostinské činnosti na dobu 5 roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 4 To 493/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozenému J. R. škodu ve výši 345.640,70 Kč, Ing. V. P. škodu ve výši 300.000,- Kč a firmě R., s. r. o., H. D., škodu ve výši 310.245,40 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. R. a firma R., s. r. o., H. D., odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch krajský státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 To 168/2002, k odvolání státního zástupce rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč a zákaz podnikání s předmětem obchodní činnosti v trvání 5 roků. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svých zvolených obhájců JUDr. F. K. a Mgr. K. N. dovolání.
V dovolání zpracovaném JUDr. F. K. obviněný uvádí, že dovolání podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. V jeho úvodu napadá obžalobu, kterou má za zmatečnou. Stejně hodnotí rozhodnutí obou soudů, zejména proto, že mu podle jeho názoru nebyl prokázán úmysl poškozené podvést. Konkrétně oběma soudům vytýká, že neprovedly důkaz vykonatelným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. Ro 210/95, kterým byla firmě B., s. r. o., uložena povinnost zaplatit žalobci firmě R., s. r. o., částku 310.245,40 Kč a náklady řízení. Podle obviněného tak uznání viny útokem pod bodem I/2 brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Další pochybení obou soudů spatřuje v tom, že neakceptovaly jeho návrhy na doplnění dokazování výslechy svědků Ing. F. B., prof. PhDr. I. Š. a důkaz překladem smlouvy s R. C. z J. Tyto důkazy měly podle obviněného potvrdit jeho obhajobu, že měl sjednány dohody, které by vyřešily jeho druhotnou platební neschopnost. Ve vztahu ke skutku pod bodem II obviněný namítá, že nejednal v úmyslu nevrátit V. P. vypůjčené peníze, ani zabránit vkladu zástavní smlouvy jako zajišťovacího institutu, a tvrdí, že zástava nebyla realizována pouze vinou nekvalifikovaného postupu jeho právního zástupce. Obviněný je toho názoru, že jako majitel firmy byl nucen provádět rizikové obchodní operace, nemůže však za ně nést trestní odpovědnost. Některá jednání činil podle něj ve stavu krajní nouze, ve snaze zabránit vzniku ještě vyšší škody, která hrozila, takže se domnívá, že ani zde se nemohlo jednat o trestný čin. V další části dovolání obviněný oponuje skutkovým závěrům vrchního soudu, že peníze získané za prodej obilí použil na vyrovnání svých dřívějších dluhů, aniž by tyto dluhy byly blíže specifikovány.
Za nesprávné považuje i výroky o náhradě škody, a to proto, že mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu poškozenému J. R., ačkoliv obviněný jednal nikoli za sebe, ale za firmu B., s. r. o.
Obviněný dále vznáší námitku, že jeho věc nebyla spravedlivě a v přiměřené lhůtě projednána a rozhodnuta, když celé řízení trvalo sedm let, což by mělo být v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) považováno za porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva). Podle obviněného on sám na průtazích vinu nenesl.
Obviněný také namítá, že krajský soud vynesl ve věci rozsudek, aniž by předtím postoupil věc vrchnímu soudu k rozhodnutí o jeho stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým rozhodl, že předseda senátu ani přísedící nejsou vyloučeni z projednávání věci.
V závěru dovolání navrhoval, aby Nejvyšší soud oba rozsudky v celém rozsahu zrušil a jeho trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavil, případně, aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
V dovolání zpracovaném obhájcem Mgr. K. N. obviněný uvádí, že je podává z důvodů stanovených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Především namítá, že dokazování probíhalo jednostranně, nebyly akceptovány návrhy obviněného na jeho doplnění, které měly potvrdit obhajobu, že neměl v úmyslu poškozené uvést v omyl. Jím navrhované důkazy by dle jeho názoru prokázaly, že se do finanční tísně dostal vinou třetích osob a že vyvíjel iniciativu, aby se z této tísně dostal (například záměr realizovat nákup a prodej drahých kamenů). Oba soudy dle obviněného pochybily, když dospěly k závěru, že jednal úmyslně a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť se podle jeho přesvědčení jednalo o běžné obchodní aktivity. Navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje, případně aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pokud by věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí krajskému soudu, žádá, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 3 tr. ř. nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu.
Nejvyšší státní zástupkyně se v souladu s ust. §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřila.
Námitky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle ní z velké části tento důvod nenaplňují, neboť jde o námitky skutkové, resp. namítající porušení práva procesního, nikoli hmotného. Deklarovanému dovolacímu důvodu sice podle jejího názoru odpovídají výhrady namítající absenci znaků subjektivní stránky u trestných činů podvodu, avšak nejvyšší státní zástupkyně v této souvislosti poukazuje na znění výroku rozsudku krajského soudu, které existenci podvodného úmyslu obviněného výslovně uvádí ve výroku o vině u každého z dílčích útoků. Právní závěr o existenci podvodného úmyslu na straně obviněného podle ní oba soudy rozvedly i v odůvodnění svých rozhodnutí, byť neučinily výslovný závěr o tom, zda se jednalo o úmysl přímý či nepřímý. Nejvyšší státní zástupkyně má za to, že riskantní obchodní operace obviněného nelze považovat za jednání v krajní nouzi podle §14 tr. zák., jak se toho dovolatel domáhá. Jako konformní se zákonem hodnotí i výroky o náhradě škody. Veškeré námitky proto považuje za nedůvodné.
Podle vyjádření nejvyšší státní zástupkyně nedošlo ani k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak to tvrdí dovolatel. Podle ní se na délce řízení významně podílel sám obviněný, když přinejmenším ve stádiu odvolacího řízení opakovaně zmařil konání veřejného zasedání. Navíc ust. §11 odst. 1 tr. ř. stanoví výslovně případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné, avšak neúměrná délka trestního stíhání mezi nimi není a nestanoví to ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V závěru svého vyjádření navrhovala, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Na překážku projednání dovolání obviněného nebylo ani to, že bylo zpracováno dvěma obhájci ve formě dvou oddělených podání. Jejich obsah se sice částečně překrýval a uplatněné námitky i petity se dílem lišily, nicméně obě podání nebyla ve vzájemném rozporu, takže Nejvyšší soud k nim přistupoval jako k celku.
K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tudíž namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím skutek, jak byl zjištěn soudem, takže v rámci tohoto důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě alternativy, z kontextu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky mají naplnit druhou z nich, tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání a v řízení mu předcházejícím byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Část námitek obviněného však byla ryze skutkového charakteru, neboť polemizovala se skutkovými závěry obou soudů, domáhala se jejich přehodnocení, resp. doplnění dokazování, které by podle názoru obviněného vedlo k jejich změně. K této části námitek Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť nenaplňovaly ani deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný z dovolacích důvodů přípustných podle §265b tr. ř.
Za relevantní námitku bylo možno považovat obviněným tvrzenou absenci podvodného úmyslu. Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, v případě §250 odst. 2 tr. zák. škodu nikoli malou a v případě §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. škodu značnou.
Krajský soud v Brně, jak patrno ze skutkových i právních vět výroku rozsudku, dospěl ohledně zavinění obviněného k jednoznačným závěrům. V každé ze skutkových vět týkajících se dílčích útoků obviněného popsal formu jeho zavinění, které ve všech případech nese znaky úmyslného uvedení poškozeného v omyl, ať již jde o závazek uhradit odebrané zboží v dohodnuté lhůtě, dodat zaplacené zboží či vrátit poskytnutý úvěr („v úmyslu ve lhůtě splatnosti odebrané zboží neuhradit“, „v úmyslu ve sjednané lhůtě nedodat zboží“, „v úmyslu ve sjednané lhůtě zapůjčenou částku nevrátit“). Tomu odpovídá i znění právních vět rozsudku („uvedl někoho v omyl“). V odůvodnění rozsudku krajský soud zevrubně zdůvodnil, z čeho dovodil, že obviněný již v době uzavírání zmíněných transakcí neměl v úmyslu poskytnout poškozeným plnění, k němuž se zavázal (blíže viz str. 7 - 8 odůvodnění). Námitkou obviněného o absenci podvodného úmyslu se obsáhle zaobíral i odvolací soud a ztotožnil se s argumenty krajského soudu, které doplnil o argumenty vlastní. Posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod I), resp. podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod II) tedy shledává Nejvyšší soud v souladu se zákonem.
Na tomto závěru nemohly nic změnit ani dovolací námitky obviněného, podle nichž byla způsobená škoda důsledkem riskantních obchodních operací, které měly být posouzeny jako jednání v krajní nouzi podle §14 tr. zák., v důsledku čehož by trestnost takového jednání byla vyloučena.
Podle §14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Již z pouhého textu ustanovení §14 tr. zák. je zřejmé, že jeho podmínky v případě obviněného naplněny nebyly. Především nebylo prokázáno žádné nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, které by byl obviněný nucen odvracet. Problémy obviněného vyvolané neúspěchy v podnikání tento pojem nenaplňují. Nebezpečí insolventnosti obviněného, které mu reálně hrozilo, měl možnost odvracet zákonnými metodami, takže pokus obviněného řešit tuto situaci prostřednictvím spáchání trestných činů podvodu na úkor jeho obchodních partnerů nebylo možno kvalifikovat jako jednání v krajní nouzi ve smyslu §14 tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Tento dovolací důvod je naplněn v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody pro nepřípustnost svého trestního stíhání spatřoval obviněný především v délce řízení, kterou považoval za nepřiměřenou, čímž podle jeho názoru došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, což mělo soudy vést k zastavení řízení pro nepřípustnost s poukazem na ust. §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle jeho názoru nemělo být v tomto případě pokračováno v trestním stíhání a toto mělo být zastaveno, neboť to stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že i když celková doba trvání trestního řízení v případě obviněného dosáhla šesti a půl roku, k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho případě nedošlo. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) je třeba posuzovat každý případ individuálně a přihlížet přitom i k tomu, zda k případným průtahům nedošlo i vinou obstrukcí některé ze stran, jako tomu bylo právě v případě obviněného M. B. Z pohledu námitek obviněného je nejpodstatnější, že judikatura Soudu sice v případě extrémních průtahů zaviněných orgány příslušného státu připouští možnost spravedlivého zadostiučinění (čl. 41 Úmluvy) ve prospěch osoby, proti níž se řízení vede, avšak nestanoví povinnost státu reagovat na vzniklé průtahy řízení zrušením meritorního rozhodnutí, které již bylo vydáno, a zastavením řízení.
Nejvyšší soud pak neshledal ani důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., tj. že je nepřípustné trestní stíhání proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem. Obviněný v této souvislosti poukazoval na platební rozkaz, kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti uhradit způsobenou škodu společnosti R., s. r. o., H. D. V tomto případě však šlo o rozhodnutí občanskoprávní, které nemohlo založit překážku rei iudicatae ve vztahu k probíhajícímu trestnímu řízení o skutku a jeho právní kvalifikaci, ale mohlo mít vliv pouze na možnost uplatňovat nárok na náhradu škody v rámci adhézního řízení (§44 odst. 3 tr. ř.). To, zda za této situace nemělo být vysloveno, že se společnost R., s. r. o., H. D., podle §206 odst. 4 tr. ř. jako poškozená k trestnímu řízení nepřipouští s nárokem na náhradu škody, je ryze procesní otázkou, která však nepodléhá přezkumu dovolacího soudu, neboť nespadá pod žádný dovolací důvod přípustný podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se rovněž zabýval námitkou obviněného, že krajský soud rozhodl v jeho věci rozsudkem dříve, než předložil vrchnímu soudu k rozhodnutí jeho stížnost proti usnesení, kterým krajský soud rozhodl, že předseda senátu a oba přísedící nejsou vyloučení podle §31 tr. ř. z projednávání věci. Podle obviněného mělo být o stížnosti rozhodnuto neodkladně.
Nejvyšší soud zvažoval, zda tato námitka svým obsahem nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak dospěl k negativnímu závěru. Obviněný totiž neuplatnil žádnou námitku, z níž by byl patrný nějaký věcný důvod vyloučení předsedy senátu či přísedících krajského soudu, a omezil se na zpochybnění postupu řízení, kterým bylo o jeho námitce podjatosti rozhodnuto. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. však může být naplněn pouze námitkami založenými na skutečnostech, z nichž vyplývá důvod pro vyloučení soudce, nikoli námitkami proti tomu, v jakém stádiu řízení bylo o námitce rozhodováno.
Jen pro úplnost Nejvyšší soudu uvádí, že stížnost v tomto případě nemá odkladný účinek (viz §141 odst. 4 tr. ř.) a není tudíž nutno přerušovat řízení do doby, než o ní bude rozhodnuto. V takovém případě sice hrozí, že pokud by stížnosti bylo vyhověno, znamenalo by to i zrušení rozsudku, neboť by šlo o úkon vyloučených osob. K tomu však v projednávaném případě nedošlo, neboť stížnost obviněného byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci jako nedůvodná zamítnuta.
IV.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval :
JUDr. Robert Fremr