ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.442.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 442/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2004 dovolání obviněného L. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 9 To 200/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 590/2001 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného L. V. zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 9 To 200/2003, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 2. 2003, sp. zn. 3 T 590/2001.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje, aby věc obviněného L. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 2. 2003, sp. zn. 3 T 590/2001, byli pod bodem 1 výroku obviněný L. V. spolu se spoluobviněnou M. G. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se tohoto trestného činu dopustili tím, že \"po předchozí dohodě a po zakoupení střelné zbraně včetně střeliva za účelem provedení loupežného přepadení poštovního úřadu a získání finančních prostředků pro svoji potřebu dne 3. 8. 2000 v poledních hodinách přijeli společně osobním vozidlem zn. Ford Fiesta, SPZ HOI 79-47, do obce B., okres B., vozidlo zaparkovali před místní poštou, obžalovaný L. V. ve 12:32 hodin za účelem ověření situace a prohlídky místa vstoupil do vytipovaného objektu pošty pod záminkou uložení částky 2.000,- Kč na účet, přičemž po návratu k vozidlu obžalovaná M. G., která do té doby čekala ve vozidle, vstoupila do objektu pošty s plně nabitým revolverem zn. ME Flobert Court, ráže 6 mm, kterým namířila na pracovnici pošty L. T., pod pohrůžkou použití zbraně po ní opakovaně požadovala vydání peněz ve velkých bankovkách, a když L. T. z okna pošty začala volat o pomoc, obžalovaná vystřelila směrem na poštovní přepážku, poté vyběhla z pošty ven, nasedla na místo spolujezdce do připraveného vozidla, které řídil obžalovaný V., a z místa činu ujeli\".
Oběma obviněným byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s dozorem, a trest propadnutí umělohmotného kufříku s revolverem ME Flobert Court s příslušenstvím a náboji a 4 kusů střeleckých terčů s obrysem postavy.
Výroky rozsudku pod body 2 a 3 byl obviněný L. V. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další dva skutky a poškozená A. G. byla podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění, avšak Krajský soud v Brně je usnesením ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 9 To 200/2003, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný L. V. prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. K. dovolání, a to z důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu dovolání uvedl, že je podává proti výroku o vině i trestu, zejména z důvodu \"chybného posouzení účastenství pachatelů na škodlivém následku, zhodnocení jejich činnosti ve výměře trestu, a to i s ohledem na to, že jeden z důvodů, které okresní soud posoudil jako přitěžující, odpadl\". V dalších pasážích dovolání tyto námitky rozvedl. Především poukazoval na to, že již v odvolání namítal, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako spolupachatelství, nýbrž nanejvýš jako účastenství, neboť spolupachatelství vyžaduje společný úmysl zahrnující nejen sledování společného cíle, ale i úmysl zahrnující společné jednání. Podle obviněného nebylo přihlédnuto k tomu, že se se spoluobviněnou M. G. o možnosti vyloupení pošty bavili jen v žertu. Obviněný má za to, že krajský soud se s jeho námitkami vypořádal jen zčásti a při ukládání trestu nedostatečně přihlédl k tomu, jakou měrou přispělo jednání každého z obviněných ke spáchání činu. Další pochybení spatřuje v tom, že okresní soud posoudil jako přitěžující okolnost, že obviněný byl v minulosti dvakrát odsouzen, přičemž v rámci toho podle obviněného nesprávně přihlížel i k odsouzení, kterým mu byl uložen trest obecně prospěšných prací, který však již vykonal, takže k němu podle názoru obviněného již nemělo být přihlíženo. Závěrem dovolání obviněný navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. V jeho úvodu zdůraznila, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zpochybňovat skutkové závěry soudu. Ty podle nejvyšší státní zástupkyně svědčí o naplánování celé akce, její realizaci za použití pistole, přičemž jednání obviněných bylo podle ní rozvrženo tak, že obviněný obhlédl místo činu a byl jako řidič vozidla připraven a zajišťoval odjezd z místa činu. Kroky k získání finančních prostředků pod hrozbou použití střelné zbraně pak provedla spoluobviněná M. G.
Takto konkretizovanému skutkovému stavu podle nejvyšší státní zástupkyně odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení jednání obou obviněných jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., což podle ní plyne ze společného plánu i realizace celé akce. Závěr o spolupachatelství je podle ní namístě tehdy, pokud každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů tvoří články řetězu, které směřují k přímému spáchání trestného činu, působí současně a ve svém celku naplňují skutkovou podstatu trestného činu. Úmysl spolupachatelů musí přitom směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. Z pohledu těchto kritérií proto považuje právní kvalifikaci jednání obviněného L. V. za správnou. Námitky obviněného hodnotí jako neopodstatněné a navrhuje, aby jeho dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě obviněný uplatnil částečně i výhrady proti skutkovým závěrům okresního a krajského soudu, například v tom směru, že se se spoluobviněnou bavili o vyloupení pošty jen v žertu. K takovým námitkám Nejvyšší soud nepřihlížel.
Stejně tak nepřihlížel k námitkám proti výši uloženého trestu, resp. proti tomu, k jakým okolnostem bylo soudy při jeho ukládání přihlédnuto. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat nepřiměřenost uloženého trestu. Tento závěr plyne z existence speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který umožňuje napadat uložený trest, ovšem jen v případě, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Smyslem zákonné úpravy dovolání jako mimořádného opravného prostředku je napravovat jen nejzávažnější pochybení spočívající v uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu ve výměře mimo zákonnou sazbu, nikoli jakékoli porušení hmotného práva při ukládání trestu, včetně nesprávné aplikace kritérií §31 odst. 1, 2 tr. zák., které obviněný namítal. Přijetím opačného výkladu by ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ztrácelo smysl, neboť tento dovolací důvod by byl zcela obsažen v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naproti tomu námitky obviněného směřující proti právnímu posouzení skutku shledal Nejvyšší soud relevantní. Na podkladě těchto námitek Nejvyšší soud přezkoumal v souladu s ust. §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení ohledně obviněného L. V., jakož i řízení této části napadeného usnesení předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Trestní zákon definuje pojem spolupachatelů, resp. spolupachatelství v ust. §9 odst. 2 velmi stručně jako spáchání trestného činu společným jednáním dvou nebo více osob. Podrobnější výklad pojmu společného jednání umožňující jeho aplikaci na konkrétní případy pak podává trestněprávní nauka a z ní vycházející judikatura. Ta definuje tři základní formy společného jednání, které parafrázovala ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně.
Podle okresního a krajského soudu naplnili oba obvinění znaky skutkové podstaty trestného čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. tím, že \"proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci\". Ze skutkových zjištění okresního soudu obsažených ve výroku rozsudku je zřejmé, že obviněný L. V. nemohl naplnit pojem společného jednání podle prvých dvou definic tohoto pojmu, tj. že by svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo že by uskutečnil některý z nich. Podle zjištění okresního soudu realizovala pohrůžku střelnou zbraní vůči úřednici pošty směřující k vydání peněz výhradně obviněná M. G., zatímco obviněný L. V. na ni v té době čekal ve voze.
Je tedy nutno posoudit, zda jeho jednání naplňuje třetí z uvedených definic společného jednání, a sice že \"jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně\" (k tomu viz č. 36/1973, č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Právě v případě trestného činu loupeže je judikatura týkající se spolupachatelství poměrně bohatá. Podle ní se například za spolupachatele loupeže považuje i osoba, která svou přítomností při činu zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Za spolupachatele se považuje i ten, kdo se sám nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale např. jen hledá věc, které se chce spolu s dalšími spolupachateli zmocnit (č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Vztah k posuzované věci má i rozhodnutí publikované pod č. 6/1993 Sb. rozh. tr., podle něhož trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. je spáchán společným jednáním i tehdy, jestliže jeden ze spolupachatelů po dohodě s ostatními se osobně neúčastní na vniknutí do domu nebo bytu jiného, ale v rámci rozdělení úkolů hlídá před domem či bytem, do kterého neoprávněně vnikají ostatní spolupachatelé (viz č. 6/1993 Sb. rozh. tr.). Toto rozhodnutí však bylo v teorii opakovaně zpochybňováno s tím, že hlídání před bytem či domem nelze zahrnout do objektivní stránky trestného činu a že jde o jednání, které činnost pachatele pouze usnadňuje, a bylo by tudíž správnější je posoudit jako pomoc k tomuto trestnému činu.
Podle skutkových závěrů obou soudů oba obvinění po předchozí dohodě na spáchání loupežného přepadení pošty a zakoupení střelné zbraně přijeli osobním vozem před poštu v B. a obviněný do ní za účelem ověření situace a prohlídky místa činu vstoupil. Popis skutku ani odůvodnění rozsudku okresního soudu přitom neobsahuje žádný závěr o tom, jaký výsledek tato obhlídka místa činu měla. Zodpovězení této otázky má přitom zásadní význam pro hodnocení zavinění obviněného L. V. ve vztahu k jednání obviněné M. G., které následovalo, a dále i z toho pohledu, zda skutečně šlo o společné jednání, jak to předpokládá právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněnou M. G.
Okresní soud se nijak nevypořádal s obhajobou obviněného, podle níž nepočítal s tím, že obviněná M. G. po jeho návratu do vozu půjde na poštu sama a uskuteční loupežné přepadení (viz jeho výpověď z přípravného řízení č. l. 28, resp. výpověď u hlavního líčení č. l. 166). Obviněná M. G. k této skutečnosti vypovídala rozdílně, když zatímco v přípravném řízení uvedla, že jí obviněný L. V. po návratu z pošty sdělil, že uvnitř je jedna pracovnice ve věku 35 let, ale že jestli nechce, ať se na to vykašle (viz č. l. 38), v hlavním líčení tvrdila, že šlo o její vlastní iniciativu, o níž obviněný nevěděl, vedenou snahou dokázat mu, že se o sebe dokáže sama postarat (viz č. l. 164). Okresní soud, jak patrno z výroku i odůvodnění rozsudku, v tomto směru neučinil žádné skutkové závěry. Pokud jde o jeho závěry týkající se právního posouzení jednání obviněného, omezily se jen na konstatování, jakým trestným činem byl uznán vinným, aniž by tento závěr byl opřen o jakoukoli argumentaci.
Krajský soud toto pochybení nenapravil. V odůvodnění usnesení, kterým odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné, označil skutková zjištění okresního soudu za úplná a správná, přičemž sám doplnil vágní závěr, že má za prokázáno, že obviněný L. V. \"se na spáchání popsaného skutku rovněž podílel\". Takový závěr je však z hlediska právní formy účasti obviněného na trestném činu zcela nekonkrétní, nevypořádává se s obhajobou obviněného a neumožňuje jednoznačné stanovisko v otázce právního posouzení jednání obviněného. Krajský soud se přitom odvolával na výpověď obviněné M. G. z přípravného řízení, kterou označil za věrohodnou, aniž by uvedl, jaké závěry na jejím podkladě učinil. V této souvislosti nelze přehlédnout skutečnost, že důkaz touto výpovědí nebyl před okresním ani krajským soudem proveden. Jak patrno z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 8. 2002, poté, co obviněná M. G. v rámci své výpovědi uvedla: \"Já jsem se s V. na ničem nedomlouvala, on to vůbec nevěděl\" (viz č. l. 165), byla sice předsedou senátu \"upozorněna na rozpor ve své výpovědi oproti výpovědi z přípravného řízení\", však poté, co výpověď z přípravného řízení označila za nepravdivou a vynucenou nátlakem policistů, okresní soud ji podle §207 odst. 2 tr. ř. k důkazu nepřečetl. Toto pochybení nenapravil ani krajský soud, takže při rozhodování k ní nebylo možno přihlédnout (§2 odst. 12 tr. ř.).
IV.
Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání je důvodné a podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu ohledně obviněného L. V. zrušil. V souladu s ust. §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc obviněného L. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na okresním soudu bude, aby doplnil a konkretizoval svá zjištění týkající se skutkového stavu po návratu obviněného z pošty do vozu. Skutkový závěr o tom, zda vůbec, resp. jakým způsobem informoval spoluobviněnou M. G. o situaci v objektu pošty, je základní podmínkou nezbytnou k tomu, aby se okresní soud mohl vypořádat přesvědčivým způsobem s obhajobou obviněného, podle které bylo přepadení pošty samostatnou iniciativou spoluobviněné. Pokud by podkladem pro skutkové závěry okresního soudu měla být i výpověď obviněné M. G. z přípravného řízení, je nutno provést touto výpovědí důkaz podle §207 odst. 2 tr. ř.
Dospěje-li okresní soud k závěru, že obviněný poskytl spoluobviněné informace, které měly sloužit k úspěšnému provedení přepadení, bude muset podrobně zdůvodnit i své závěry o případném zavinění obviněného ve vztahu k jednání spoluobviněné, které následovalo, a na podkladě toho učinit i závěr o právním posouzení jednání obviněného se zřetelem k jím uplatňovaným námitkám, podle nichž se v takovém případě nemělo jednat o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ale jen o účastenství v některé z jeho forem podle §10 tr. zák.
Nejvyšší soud vážil, zda nejsou v souladu s ust. §265k odst. 2, věta třetí tr. ř. a §261 tr. ř. dány důvody i pro zrušení rozhodnutí ohledně obviněné M. G., avšak takové důvody neshledal. Dospěl totiž k závěru, že důvod, pro který rozhodl ve prospěch obviněného L. V., jí v žádném ohledu neprospívá, neboť případná změna rozhodnutí ohledně obviněného L. V. by nemohla vést k příznivějšímu rozhodnutí ohledně této obviněné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr