ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.455.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 455/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. května 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného J. A. C. N., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. 1 To 371/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 67/2002, takto:
Podle §265l odst. 2 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby doplnil neúplný výrok o vině rozsudku ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. 1 To 371/2003.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 8. 2002, sp. zn. 5 T 67/2002, byl obviněný J. A. C. N. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., za který byl podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. 1 To 371/2003, byl na základě odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. shora uvedený rozsudek v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., přičemž byl podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podle obviněného vztahuje na právní posouzení obou skutků, zejména však prvního z nich. K právnímu posouzení tohoto skutku obviněný uvedl, že podle jeho názoru se slovem „něco“ uvedeným v §235 odst. 1 tr. zák. musí rozumět naprosto konkrétní činnost, konkrétní opomenutí nebo strpění konkrétního úkonu. Jestliže není prokázán konkrétní požadavek pachatele, nelze dovodit, že poškozený byl nucen něco konat, opomenout nebo strpět. Protože poškozená v tomto bodě několikrát změnila výpověď, soudy obou stupňů nedospěly k závěru o konkrétním požadavku a jejich výroky obsahují obecnou formulaci „požadoval, aby byla po vůli jeho dalšímu jednání“, což obviněný považuje za nedostatečné pro vyslovení viny. Pokud jde o závěr soudů, že svého jednání zanechal poté, co poškozená odmítla „být po vůli jeho dalšímu jednání“ a rozplakala se, obviněný se domnívá, že odmítnutí poškozené se z výsledku dokazování v žádném případě nepodává; poškozená ani nemohla nic odmítnout, když se nebyla schopna vyjádřit, co po ní obviněný měl chtít. Obviněný dále v souvislosti s trestným činem popsaným pod bodem 1) výroků o vině namítl, že svého jednání zanechal nikoli pro aktivní odpor poškozené, ale sám a dobrovolně, aniž by dosáhl zamýšleného cíle, ať už tímto cílem mělo být cokoli; jednání obviněného tedy dospělo pouze do fáze pokusu trestného činu, od kterého bylo dobrovolně upuštěno s tím, že podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. za těchto podmínek trestnost pokusu zaniká. Pokud jde o skutek pod bodem 2) rozsudku, který byl soudem druhého stupně kvalifikovaný jako trestný čin omezování osobní svobody, obviněný poukázal na velmi malou intenzitu svého jednání, které navíc trvalo pouze zlomek času a nezanechalo žádných následků. Pokud by soudy tyto skutečnosti hodnotily při posuzování nebezpečnosti činu pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák., musely by dojít k závěru, že nebezpečnost tohoto činu je tak nepatrná, že není možné jej posoudit jako trestný čin, ale jako přestupek.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že výrok o vině rozsudku odvolacího soudu je neúplný. Odvolací soud sice v bodě 1) konstatuje, že svým jednáním pohrůžkou násilí jiného nutil, aby něco trpěl, a v bodě 2), že jinému bez oprávnění bránil užívat osobní svobody, tyto závěry však nenacházejí svůj odraz v právní kvalifikaci, když krajský soud říká, že popsaným jednáním spáchal toliko trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Protože trest byl uložen podle §235 odst. 1 tr. zák., což je trestný čin vydírání, obviněný se domnívá, že v napadeném rozsudku část výroku o vině chybí.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 26. 3. 2004 obviněný na základě §265h odst. 2 tr. ř. vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř/.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně se podává, že jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. bylo posouzeno jednání obviněného, který jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco trpěl, s tím, že skutková část výroku o vině soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu evidentně naplňují. Chybou popisu skutku je, že nespecifikuje do budoucna inzerované sexuální chování obviněného, ale tento nedostatek je dostatečně eliminován odůvodněním předmětného rozsudku, který se dopodrobna zamýšleným jednáním obviněného zabývá. K námitce obviněného, že se jeho jednání dostalo pouze do fáze pokusu trestného činu, státní zástupkyně konstatovala, že trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. byl dokonán, neboť obviněný násilím (a nikoli pohrůžkou násilí, jak je uvedeno v právní větě výroku odvolacího soudu) nutil poškozenou k tomu, aby trpěla jeho do blízké časové budoucnosti inzerované sexuální chování; skutečnost, že obviněný reagoval na odmítavé chování poškozené, tedy nemůže najít odraz v ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., ale v rámci ukládání trestu. K další námitce obviněného týkající se nepatrného stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání kvalifikovaného soudem druhého stupně jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. státní zástupkyně uvedla, že úsudek, že stupeň společenské nebezpečnosti činu je nepatrný a že tedy nejde o trestný čin, se může týkat jen případů, kdy posuzovaný čin nevykazuje ani nejnižší úroveň společenské nebezpečnosti u běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Již tím, že zákonodárce určitý čin prohlásil za trestný, je vyjádřeno, že jeho běžně se vyskytující projevy považuje za tak společensky nebezpečné, aby byly trestné i z hlediska materiální povahy. Daný případ nevykazuje nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Pokud jde o námitku týkající se neúplnosti výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, vytýkanou chybu je třeba dle názoru státní zástupkyně považovat za chybu písařskou a nikoli za neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a je možné ji napravit postupem soudu podle §131 tr. ř.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Jak již bylo shora uvedeno, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dva dovolací důvody, a to dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V souvislosti s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno za účinnosti zák. č. 200/2002 Sb. a že s poukazem na §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný neuvedl nic, co by tento dovolací důvod naplňovalo.
Uvedl-li obviněný ve svém dovolání, že naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje v tom, že výrok o vině rozsudku odvolacího soudu je neúplný, je zřejmé, že patrně přehlédl změnu, kterou ve vymezení dovolacích důvodů založil zák. č. 200/2002 Sb. (účinný od 24. 5. 2002), a ve skutečnosti měl na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb., podle něhož dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Z předloženého trestního spisu je zřejmé, že trestní řízení bylo vedeno pro dva skutky spáchané obviněným a popsané ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu pod body 1) a 2), přičemž skutková zjištění byla v právní větě rozsudku právně vyjádřena tak, že obviněný jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco trpěl /bod 1)/, a že jinému bez oprávnění bránil užívat osobní svobody /bod 2)/, a následně právně kvalifikována toliko jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.; trest byl obviněnému uložen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., tzn. podle zákonného ustanovení upravujícího trestný čin vydírání jako tzv. trest úhrnný. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí obviněným vytýkanou vadou, tzn. že jeho výrok o vině je neúplný, neboť v něm chybí právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 1) skutkové věty, když podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, a to mj. zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení. Tuto podstatnou, zákonem stanovenou náležitost ale napadený rozsudek v daném rozsahu neobsahuje. Ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. shledal tedy Nejvyšší soud dovolání obviněného důvodným.
Dovolací soud dále z předloženého trestního spisu zjistil, že prvopis rozsudku i jeho opisy byly vyhotoveny v souladu s rozsudkem tak, jak byl vyhlášen na veřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2003 (č. l. 102). Z tohoto důvodu nelze přisvědčit názoru státní zástupkyně, že vytýkanou vadu je třeba považovat za chybu písařskou a je možné ji napravit postupem podle §131 tr. ř., a z tohoto důvodu taktéž Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Podmínkou postupu podle §131 tr. ř. je totiž nesoulad mezi vyhlášeným rozsudkem a jeho vyhotovením, příp. opisem; opravou tedy nelze odstraňovat ani věcné či procesní nedostatky, k nimž došlo ve vyhlášeném rozsudku, ani nesoulad mezi rozsudkem, jak byl usnesen v poradě senátu, a jeho vyhlášením.
Další část svého dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku vytýkat výlučně vady hmotně právní (lze tedy zejména namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným), nelze však namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To v podstatě znamená, že se Nejvyšší soud nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tudíž nemohou mít námitky, které směřují do skutkového zjištění, hodnocení důkazů apod. Z tohoto důvodu se dovolací soud nezabýval námitkou obviněného, že se z výsledků dokazování nepodává odmítnutí poškozené, neboť tato námitka pouze zpochybňuje soudy učiněné skutkové zjištění, že poškozená jeho požadavek odmítla.
Dovolací soud se zabýval námitkami týkajícími se jednak dle tvrzení obviněného nedostatečně formulovaného jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jednak stadia, do něhož trestný čin popsaný pod bodem 1) výroku o vině dospěl, včetně obviněným uváděného zániku jeho trestnosti podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., a konečně námitkami týkajícími se nepatrné společenské nebezpečnosti skutku kvalifikovaného jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a dospěl k závěru, že všechny tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné a že tedy v části dovolání opírající se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl dán důvod odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud by dovolání nebylo shledáno důvodným z hlediska námitky o neúplnosti výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud předně nesouhlasí s názorem obviněného, že formulace „požadoval, aby byla po vůli jeho dalšímu jednání“ je tak obecná, že není způsobilá naplnit zákonný znak skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spočívající v donucení jiného, „aby něco konal, opominul nebo trpěl“ a že tedy na jejím základě není možné tímto trestným činem uznat obviněného vinným. Z uvedené formulace vyplývá, že obviněným použitá pohrůžka násilí byla prostředkem k tomu, aby poškozená R. B. strpěla jím zamýšlené jednání, přičemž ve spojení s příslušnými částmi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (jímž zjištěný skutkový stav věci je podle soudu stupně druhého v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.) je zřejmé, že mělo jít o jednání sexuálního charakteru, když sám obviněný vypověděl, že „chtěl být s poškozenou, neboť se mu líbila“, a poškozená uvedla, že jí obviněný doslovně řekl „pojď dupat“. Jak již správně konstatoval soud prvního stupně na str. 3 odůvodnění rozsudku, sexuální motiv předmětného jednání lze taktéž dovodit z dalšího jednání obviněného, kterého se poté dopustil vůči poškozené A. C. Námitka obviněného tak vychází pouze ze znění skutkové věty a pomíjí další skutková zjištění učiněná v tomto směru soudem a uvedená v odůvodnění rozhodnutí. Nedostatečný popis skutku ve výroku o vině je porušením výlučně procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Nejde ale o situaci, kdy by skutek zjištěný soudem nenaplňoval všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak není dán.
Pokud jde o námitku obviněného, že jeho jednání popsané pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu dospělo pouze do fáze pokusu trestného činu a že trestnost tohoto pokusu zanikla na základě ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť obviněný od dalšího jednání dobrovolně upustil, je dovolací soud nucen konstatovat, že trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. ř. je dokonán již v okamžiku, kdy pachatel použije proti poškozenému násilí či pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy. Jinými slovy, pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu není nezbytné, aby pachatel dosáhl toho, co svým násilným jednáním nebo pohrůžkami sledoval.
Konečně obviněný v části svého mimořádného opravného prostředku opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil zjevně neopodstatněnou námitku, že v případě skutku uvedeného pod bodem 2) rozsudku je nebezpečnost pro společnost tak nepatrná, že jej není možné posoudil jako trestný čin, ale jako přestupek.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Právní posouzení skutku proto spočívá v úvaze soudu, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti. O trestný čin se přitom jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Na základě skutkových zjištění odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, dospěl ve prospěch obviněného k právnímu závěru, že jeho jednání spočívající v tom, že „… přistoupil zezadu k A. C., kterou natlačil na zeď domu, objal ji a rukou jí sáhl na prso, přičemž požadoval, aby mlčela, a svého jednání zanechal pro její aktivní odpor“ naplňuje formální znaky trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a nikoli trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že obviněný ve svém dovolání tento právní závěr odvolacího soudu nezpochybnil, naopak připustil, že formální znaky trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. naplněny byly, když na straně 3 svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že „popis skutku naznačuje, že by mohla být naplněna skutková podstata trestného činu omezování osobní svobody“. Obviněný tedy svou námitkou zpochybnil toliko naplnění materiální podmínky trestnosti činu.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu viz rozhodnutí č. 43/1996 SbRt.). O tuto situaci však v posuzovaném případě nejde. Předmětné jednání sice, jak zdůraznil obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, trvalo krátkou dobu, nicméně na druhé straně bylo, jak již konstatovala ve svém vyjádření státní zástupkyně, velice razantní a sexuálně obtěžující. Navíc nelze přehlédnout, že krátká doba trvání jednání obviněného proti poškozené nebyla závislá na jeho vůli, ale byla důsledkem jejího aktivního odporu. Podle názoru dovolacího soudu kromě razantnosti jednání dále zvyšuje stupeň nebezpečnosti předmětného činu pro společnost nad stupeň vyšší než nepatrný skutečnost, že se jej obviněný dopustil krátce poté, co se obdobného jednání dopustil vůči poškozené B. Konečně pokud jde o obviněným zmiňovanou okolnost, že jeho jednání nezanechalo žádných následků, tato rozhodně nemůže stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost zmírňovat, neboť neoprávněné bránění v užívání osobní svobody je trestným, a tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. pro společnost nebezpečným činem, i bez způsobeného následku.
S ohledem na shora uvedené, kdy dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno důvodně s tím, že jediná vada napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve výše specifikované neúplnosti jeho výroku o vině, Nejvyšší soud, aniž napadené rozhodnutí zrušil, podle §265l odst. 2 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, o jehož rozhodnutí jde, aby neúplný výrok o vině doplnil o právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1) skutkové věty tohoto výroku.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš