ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.461.2004.2
sp. zn. 7 Tdo 461/2004-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 6. 5. 2004 dovolání obviněného A. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 7 To 101/03, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 4/2003 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 7 To 101/03, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. 18 T 4/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. 18 T 4/2003, byl obviněný A. S. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. s použitím §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle §47 odst. 2 tr. zák. k trestu ztráty vojenské hodnosti a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci. Kromě toho bylo podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vysloveno zabrání věci. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře podal obviněný odvolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 7 To 101/03. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře byl podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve výroku o trestu, ve výroku o zabrání věci a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře nedotčen, podle §219 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle §47 odst. 2 tr. zák. k trestu ztráty vojenské hodnosti a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci. Nově bylo vysloveno podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. také zabrání věci. Znovu bylo rozhodnuto i o uplatněném nároku na náhradu škody.
Obviněný A. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to v rozsahu, v němž byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Dovolání podal z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., a vyjádřil názor, že nešlo o trestný čin, protože jednal v nutné obraně podle §13 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Praze i vadné předcházející řízení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil tak, že ho označil za zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, z něhož v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Praze, spočíval v tom, že obviněný, jinak voják z povolání v hodnosti rotmistra, dne 14. 12. 2002 kolem 4:15 hodin v B., okr. T., v prostoru lázeňského parku po předcházející slovní a fyzické potyčce s účastníky diskotéky, která se stala podnětem pro to, aby přinesl ze svého osobního automobilu nelegálně drženou pistoli zn. Mauser ráže 7,65 mm a uvedl ji do stavu pohotovosti tím, že ji natáhl, a v době, kdy se k němu přiblížila skupina účastníků předchozí potyčky ve složení M. H., V. P., M. P. a J. P., proti nim ze vzdálenosti zhruba 20 metrů nejméně pětkrát vystřelil, přičemž když se k němu na bezprostřední vzdálenost přiblížil M. H., vystřelil proti němu, zasáhl ho další střelbou do hrudníku tak, že střela pronikla do srdce a plic, a M. H. v důsledku zakrvácení hrudní dutiny na místě zemřel. Podle dalších zjištění soudů obviněný poté, co se ho V. P. snažil odzbrojit, tohoto střelil do břicha a způsobil mu průstřel břicha s poraněním dvanácterníku, žaludku, žlučníku a jater, které by bez včasné specializované chirurgické pomoci vedlo ke smrti.
Nutná obrana jako okolnost vylučující trestnost je upravena v §13 tr. zák. Podle tohoto ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, avšak nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře se otázkou posouzení skutku z hlediska ustanovení §13 tr. zák. výslovně nijak nezbýval a pouze uvedl, že obviněný zbraň proti poškozeným použil za situace, kdy sice vůči němu hrozil určitý útok, ovšem tento útok do určité míry sám obviněný vyvolal, přičemž z hlediska hrozby s ohledem na následky předchozích útoků se obviněný mohl obávat pouze zbití, neboť žádná z osob, které proti němu běžely, neměla k dispozici zbraň ani jiný nástroj, který by vůči jeho tělu mohl učinit útok vážnější.
Tyto úvahy Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře navazovaly na jeho skutkové zjištění, že posuzovanému činu předcházel konflikt, který vyvolala skupina osob, mezi nimiž byli oba poškození, že při tomto konfliktu byl obviněný se svými přáteli napaden, že jednu z útočících osob obviněný udeřil lahví od piva do hlavy a srazil ji na zem a že poté se na obviněného zbývající osoby z útočící skupiny vrhly, srazily ho na zem, kopaly do něho a postupně napadaly i jeho přátele. Toto zjištění Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře podrobně rozvedl na str. 15 odůvodnění svého rozsudku. Podle toho, co tento soud zjistil na str. 11 odůvodnění rozsudku, obviněný při napadení utrpěl zhmoždění obličeje s podkožním otokem tváře a víček a rozsáhlými oděrkami zejména pod pravým okem a na levé tváři, dále vniknutí vzduchu do měkkých tkání levé tváře, zlomeninu lícního oblouku vlevo, zakrvácení dutiny horní čelisti a zlomeninu nosních kůstek. Z dalších zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, popsaných na str. 15 - 16 odůvodnění jeho rozsudku, vyplývá, že poté, co se obě znesvářené skupiny po prvním konfliktu od sebe oddělily, rozhodly se osoby kolem poškozených pomstít úder lahví, který dostal poškozený V. P., a vydaly se za skupinou přátel obviněného. Obviněný se však od svých přátel vzdálil a odešel k svému automobilu, z něhož si vzal pistoli s náboji. Skupina, v níž byli poškození, tak doběhla pouze přátele obviněného, napadla je a surově zbila. Obviněný se mobilním telefonem spojil s jedním ze svých přátel, dověděl se, že byli znovu napadeni, a domluvili se, že obviněný půjde za nimi a oni mu půjdou naproti. Osoby, mezi nimiž byli poškození, však obviněného na vzdálenost přibližně 100 metrů uviděly přecházet směrem do parku a rozhodly se, že půjdou k němu vyřešit úder lahví, který obviněný předtím jedné z nich uštědřil. Obviněný se na začátku parku zastavil a rovněž spatřil uvedenou skupinu s tím, že byl rozhodnut tyto osoby zastrašit pistolí, kterou si vzal v autě a při přecházení parku připravil k použití. Za této situace se skupina osob, mezi nimiž byli poškození, rozběhla směrem k obviněnému a obviněný na ně křičel, že má pistoli. Když se tyto osoby přiblížily k obviněnému asi na 10 metrů (ve výroku rozsudku je uvedeno 20 metrů), obviněný pro výstrahu vystřelil pět nábojů, avšak uvedené osoby na to nereagovaly a nadále běžely proti obviněnému. Obviněný vystřelil proti poškozenému M. H. ve chvíli, kdy se poškozený dostal do bezprostřední blízkosti, takže šlo o výstřel ze vzdálenosti jen několika centimetrů. Poté k obviněnému doběhl poškozený V. P., který do obviněného strčil a povalil ho na zem, a obviněný proti němu vystřelil, když sám ležel na zádech a poškozený byl nad ním skloněn.
Podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře poškození a jejich společníci nereagovali na varovnou střelbu obviněného v důsledku vlivu, který na ně mělo předchozí požití alkoholu. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zjistil, že při odběru krve měl poškozený M. H. 1,56 promile alkoholu a poškozený V. P. 1,80 promile alkoholu. Přitom krev byla poškozenému M. H. odebrána při pitvě a u poškozeného V. P. nebyl čas odběru krve zjištěn. Naprotitomu u obviněného bylo zjištěno 0,58 promile při odběru krve v 6:30 hodin. U dalších účastníků incidentu, tj. J. P. a M. P., u nichž k odběru krve došlo až ve 14:00 hodin, alkohol již zjištěn nebyl. Z uvedeného vyplývá, že i když obviněný byl pod vlivem alkoholu, mnohem větší vliv alkoholu byl u obou poškozených.
Ve světle toho, co vyplývá z podrobných zjištění uvedených v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, je třeba zjištění uvedené ve výroku o vině, že obviněný proti M. H., V. P., M. P. a J. P. ze vzdálenosti zhruba 20 metrů nejméně pětkrát vystřelil, interpretovat tak, že ze stany obviněného šlo o výstražnou střelbu, jejímž cílem bylo přimět tyto osoby k tomu, aby se k němu dále nepřibližovaly. Účelem těchto výstřelů nebylo nikoho zasáhnout a tato střelba evidentně nebyla součástí smrtícího mechanismu. Uvedené zjištění však je do výroku o vině zakomponováno tak, jako by o součást smrtícího mechanismu šlo, což je v rozporu s tím, že zákonné znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. nemůže naplnit pouhá varovná střelba, jejímž cílem není někoho zasáhnout. Otázka, zda šlo o trestný čin vraždy, resp. pokus tohoto trestného činu, tedy ve skutečnosti vyvstává ve vztahu k výstřelům, jimiž byli zasaženi poškození M. H. a V. P., neboť jen tyto výstřely směřovaly proti tělům poškozených. Proto také otázka, zda šlo o nutnou obranu, se týká jen těchto dvou výstřelů.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (str. 16) je patrno, že tento soud za rozhodnou okolnost považoval to, že vzdálenost mezi obviněným na straně jedné a poškozeným M. H., poškozeným V. P., M. P. a J. P. na straně druhé byla v okamžiku, kdy se vzájemně spatřili při pohybu obviněného přes park, taková, že obviněný mohl bez jakéhokoli nebezpečí a obav park opustit. S touto úvahou coby důvodem, pro který nebylo jednání obviněného posouzeno jako nutná obrana, se ztotožnil v napadeném rozsudku také Vrchní soud v Praze, který v odůvodnění svého rozsudku (str. 5) ještě zdůraznil, že tu sice byl opětovný, ale již ukončený konflikt, že obviněný se přesto chopil zbraně, že si ji připravil ke střelbě, že si musel být vědom nového konfliktu při dalším vzájemném kontaktu a že byl zjevně připraven použít pistoli.
Tyto úvahy obou soudů jsou mimo zákonná kritéria nutné obrany podle §13 tr. zák.
Z tohoto ustanovení vůbec nevyplývá, že by podmínkou nutné obrany bylo to, že se útoku nelze vyhnout, resp. že není možné mu předejít. Znakem nutné obrany není její subsidiarita, to znamená možnost použít obranu teprve tehdy, když útok nelze eliminovat jinak. Tím se nutná obrana liší od krajní nouze (§14 tr. zák.), při které se neodvrací útok na zájem chráněný trestním zákonem, ale nebezpečí hrozící tomuto zájmu. Znakem krajní nouze je subsidiarita, protože nejde o krajní nouzi, jestliže nebezpečí bylo možno za daných okolností odvrátit jinak. To v posuzovaném případě znamená, že nutná obrana nemůže být vyloučena proto, že obviněný se útoku nevyhnul např. včasným útěkem v době, kdy se mu stalo zřejmým, že mu v případě opětovného setkání s poškozenými a dalšími osobami z jejich skupiny hrozí napadení, tj. útok.
Stejně tak není podmínkou nutné obrany to, že ze strany obránce jde o náhlé či nepřipravené jednání, které je jen okamžitou reakcí na situaci vyvolanou útokem. V posuzovaném případě tedy není nutná obrana vyloučena proto, že obviněný se na útok předem připravil tím, že si vzal zbraň a že ji uvedl do stavu způsobilého ke střelbě. V teorii a praxi trestního práva se za nutnou obranu nepovažuje jednání pachatele, který v úmyslu jiného usmrtit záměrně vyprovokuje útok, aby si tak vytvořil podmínky pro zdánlivou obranu, při níž pak útočníka usmrtí. V projednávané věci však o nic takového nešlo. Ze skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (viz str. 15 - 16 jeho rozsudku) je evidentní, že v době, kdy měl u sebe pistoli, bylo cílem pohybu obviněného připojit se ke skupině svých přátel a nikoli vyhledat kontakt se skupinou osob kolem poškozených. Z uvedených zjištění je zřejmé, že vyhledat vzájemný kontakt naopak bylo cílem těchto osob. Pokud byl obviněný přesto na vzájemný kontakt připraven tak, že s použitím zbraně tyto osoby zastraší, nijak z toho nevyplývá, že by v tomto stadiu byl rozhodnut někoho usmrtit a že by záminkou k takovému činu měl být jím vyprovokovaný útok. S tím ostatně koresponduje objektivní průběh kritického incidentu, neboť po vzájemném spatření obviněný zůstal na místě, zatímco poškození a jejich společníci se dali do běhu směrem k obviněnému, obviněný je nejprve slovně varoval, že má pistoli, avšak bezvýsledně, teprve pak se obviněný uchýlil k varovným výstřelům, kterých bylo pět, avšak opět bezvýsledně, a teprve když první z útočníků se ocitl v tak těsné blízkosti, že to již prakticky znamenalo fyzický kontakt, obviněný vystřelil proti jeho tělu. K druhému výstřelu pak došlo za situace, kdy obviněný byl povalen na zem a ležel na zádech.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 5) odmítl nutnou obranu i úvahou, že v jednání obviněného byl jistý prvek vyprovokování útoku. Z dalších souvislostí je patrno, že Vrchní soud v Praze tím měl na mysli to, že k posuzovanému činu došlo za situace, kterou obviněný mohl po předchozím konfliktu předpokládat, a že obviněný přitom byl srozuměn s použitím zbraně. Touto úvahou není možné přesvědčivě vyloučit nutnou obranu, protože kontakt s poškozenými a jejich společníky nevyhledal obviněný, ale naopak tyto osoby, které se po zjištění, že obviněný se nachází v parku, vydaly za ním, a protože srozumění obviněného s použitím zbraně se primárně týkalo jejího použití k zastrašení, nikoli k usmrcení. Pokud Vrchní soud v Praze v souvislosti s uvedenou úvahou také dodal, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že když někoho střelnou zbraní zasáhne, může mu přivodit smrt, vysvětlil touto argumentací jen to, že obviněný úmyslně usmrtil poškozeného, ale nijak tím nevyvrátil nutnou obranu. Nutná obrana obvykle má znaky úmyslného trestného činu s tím, že tu je úmysl jednající osoby daný i ve vztahu ke způsobenému následku. Znakem nutné obrany v žádném případě není jen nedbalostní způsobení následku. Forma zavinění, jímž je zahrnut následek způsobený jednající osobou, není kritériem nutné obrany.
Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit ani s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v jeho vyjádření k podanému dovolání. V tomto vyjádření se státní zástupce přiklonil k rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a poukázal na to, že o nutné obraně nelze mluvit za situace, kdy pachatel sám aktivně přispívá ke vzniku situace, za které zbraň použije. V daném případě obviněný použil zbraň za situace, kdy byl přímo ohrožen fyzickým útokem skupiny čtyř osob, a ke vzniku této situace přispěl ve skutečnosti jen tím, že šel parkem, kde tato situace nastala. Přitom však to byli útočníci, kteří k němu ze vzdálenosti ani 100 metrů přiběhli, aby ho mohli napadnout. \"Aktivita\" obviněného jako jeho podíl na vzniku situace, v níž byl napaden a použil zbraň, byla tedy jasně zanedbatelná v porovnání s tím, jaký význam pro její vznik mělo jednání útočníků.
Rozsudky obou soudů, pokud jde o posouzení věci z hlediska nutné obrany podle §13 tr. zák., jsou nevyvážené. Na jedné straně zveličují jednání obviněného tím, že ve výroku o vině uvádějí pět výstřelů, které evidentně měly jen význam výstražné střelby a nebyly součástí smrtícího mechanismu, a v odůvodnění přeceňují okolnost, že obviněný se před cestou přes park ozbrojil, a zdůrazňují ji jako projev předem pojatého úmyslu obviněného někoho usmrtit. Na druhé straně bagatelizují újmu, která obviněnému hrozila, tím, že mu hrozilo pouze zbití, a nedoceňují to, že při předchozím napadení obviněný utrpěl zranění, kterému jinak odpovídala doba léčení kolem tří týdnů a které tedy nebylo nijak zanedbatelné. Paradoxním vyústěním této nevyváženosti pak je to, že Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku na jedné straně odmítl myšlenku nutné obrany při současném konstatování, že \"za vzniklé situace a předcházející zkušenosti nelze obviněnému zcela odepřít možnost určité obrany a nevidět, že útočícím v inkriminovanou dobu nebyl on\", avšak na druhé straně v souvislosti s posuzováním materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §219 odst. 2 písm. a) tr. zák., §88 odst. 1 tr. zák. vytkl krajskému soudu, že \"dostatečně nezhodnotil, že obviněný se osob, které na něho běžely, musel obávat vzhledem k jeho předchozí zkušenosti s nimi, musel mít strach a zcela jednoznačně on nebyl útočícím, ale bylo tomu právě naopak\". Posléze uvedené konstatování Vrchního soudu v Praze ve skutečnosti znamenalo připuštění závěru, že ze strany obviněného šlo o obranu, a otázka, zda se jednalo o nutnou obranu podle §13 tr. zák., pak byla závislá již jen na tom, zda případně nebyla vyloučena zcela zjevnou nepřiměřeností způsobu útoku. Z tohoto hlediska se však žádný ze soudů věcí nezabýval.
K tomu je třeba poznamenat, že pokud obviněný při obraně použil důraznějšího prostředku, tj. střelné zbraně, oproti tomu, že útok proti němu byl veden bez použití zbraně, není tím nutná obrana zásadně vyloučena. Totéž platí i pokud jde o okolnost, že obviněný při obraně způsobil smrtelný následek, ačkoli podle zjištění soudů mu hrozilo jen zbití. Zákonná dikce ustanovení §13 tr. zák., že obrana nesmí být \"zcela zřejmě nepřiměřená způsobu útoku\", znamená, že zákon připouští, aby obránce použil i podstatně důraznějšího prostředku než útočník a také aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. I tím se nutná obrana liší od krajní nouze podle §14 tr. zák., při níž způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Uváží-li se, že v posuzovaném případě byl obviněný ve velmi časné ranní době (kolem 4:15 hodin) zcela osamocený vystaven přesile čtyř opilých útočníků, kteří se evidentně chystali ho zbít a kteří na obviněného útočili, aniž je od toho odradilo pět předchozích varovných výstřelů, přičemž již při předchozím konfliktu, který sami vyvolali, obviněného zbili tak, že mu způsobili zranění, jehož léčení obvykle vyžaduje dobu kolem tří týdnů, a znovu napadli a zbili jeho přátele, a že obviněný se k cílené střelbě proti tělu prvního útočníka odhodlal teprve za situace, kdy se tento útočník přiblížil na vzdálenost rovnající se bezprostřednímu fyzickému kontaktu, a proti tělu dalšího útočníka vystřelil vleže na zádech poté, co jej tento útočník povalil na zem, pak nelze najít žádné přesvědčivé důvody pro závěr, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku a že tedy nešlo o nutnou obranu podle §13 tr. zák.
Výrok o vině obviněného trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. proto nemůže obstát. Je založen na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil obviněný v podaném dovolání.
Nejvyšší soud neshledal, že by zároveň byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to již proto, že odvolání obviněného nebylo zamítnuto ani odmítnuto. Citované ustanovení totiž vymezuje dovolací důvod jen ve vztahu k takovému rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek. Na tuto věc se citované ustanovení nevztahuje, neboť Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněného zrušil zčásti rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a znovu sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud tudíž jen z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako vadnou část předcházejícího řízení, zrušil ho rovněž v celém rozsahu, tj. včetně výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Důvodem je jednočinný souběh obou trestných činů. Použití zbraně k jednání, v němž soudy spatřovaly trestný čin vraždy, bylo součástí jednání, jímž obviněný zároveň páchal trestný čin nedovoleného ozbrojování. Proto je nezbytné vyloučit, aby pravomocný výrok o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování zakládal tzv. překážku věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. v poměru k té části skutku, v níž byl spatřován trestný čin vraždy, byť by obviněný nakonec tímto trestným činem z meritorních důvodů (tj. nikoli formálních) nebyl uznán vinným.
Jinak Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí, která na zrušené rozsudky obsahově navazovala a která jejich zrušením ztratila podklad.
Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je uvedený soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec