ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.463.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 463/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 5. 2004 o dovolání obviněného L. T., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 7 To 378/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 74/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 1 T 74/2002, byl obviněný L. T. uznán vinným jednak trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.
Těch se podle zjištění okresního soudu dopustil tím, že jako likvidátor společnosti Z. V. – K., a. s., v likvidaci, se sídlem ve V., v rozporu s povinnostmi plynoucími pro něj z ust. §72 odst. 1 obch. zák. a čl. II. B. 2.2 b,c smlouvy o úpravě vztahů mezi společností a likvidátorem ze dne 19. 1. 2001
1/ v období od 26. 1. 2001 do 28. 3. 2001 prodal společnosti A., s. r. o., S., z majetku likvidované společnosti celkem 368.829 kg kovového odpadu a 4.201 kg hliníkových odlitků za částku 1,27 Kč za 1 kg, této společnosti zaplatil za jejich odvoz 186.105,- Kč bez DPH, ačkoliv mu nic nebránilo kovový odpad prodat společnosti T., s. r. o., S., za částku 1,9 Kč za kg, a hliník společnosti S., s. r. o., V., za částku 20,- Kč za 1 kg, přičemž obě tyto společnosti si za odvoz nic neúčtovaly, čímž poškodil Z. V. – K., a. s., v likvidaci, o částku 496.293,60 Kč,
2/ ve dnech 15. 2. až 16. 5. 2001 převzal na základě výdajových dokladů č. 2067, 2068 a 2160 z pokladny likvidované společnosti celkovou částku 955.358,10 Kč, kterou uložil do tzv. depozitní pokladny s tím, že je určena pro budoucího správce konkursní podstaty, jemuž ji však odmítl po prohlášení konkursu dne 27. 7. 2001 vydat,
čímž společnosti Z. V. – K., a. s., v likvidaci, se sídlem ve V., způsobil celkovou škodu ve výši 1.451.651,70 Kč a v tomto rozsahu zmařil uspokojení pohledávek jejích konkursních věřitelů (výrok obsahuje jejich jmenovitý výčet).
Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků, a peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 100 dní pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl zaplacen. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce likvidátora na dobu jednoho roku. Kromě toho bylo rozhodnuto, že Z. V.– K., a. s., v konkursu, se odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 7 To 378/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. Š. dovolání. Uvedl v něm, že je podává z důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku“. Z toho, jak byl dovolací důvod dovolatelem slovně vymezen a v odůvodnění dovolání dále rozveden, Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je podáno z důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. bylo dovolatelem uvedeno zřejmě omylem, neboť upravuje dovolání proti rozhodnutí o postoupení věci, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání a schválení narovnání, tedy proti jiným typům rozhodnutí, než které napadl obviněný.
V dovolání obviněný ohledně prodeje kovového odpadu a hliníkových odlitků zpochybňoval věrohodnost výpovědi svědka M. T. s tím, že nebylo spolehlivě prokázáno, zda vůbec s tímto svědkem telefonicky hovořil. Namítal dále, že popis skutku ve výroku rozsudku okresního soudu je vadný, neboť z něj podle jeho názoru nelze dovodit naplnění zákonných znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Pochybení soudu spatřuje v nesprávném posouzení ceny, za kterou šrot prodal. Obviněný připouští, že šrot mohl být sice prodán za vyšší cenu, ale jím akceptovaná nabídka byla podle něj výhodnější v dalších aspektech transakce, k nimž soud nepřihlédl. Ty spatřuje obviněný v tom, že prodávaný šrot nebylo nutno třídit a že za situace, kdy bylo třeba urychleně provádět likvidaci společnosti, bylo výhodou i to, že nebylo nutno zbytečně dlouho čekat na zaplacení kupní ceny. Nelze proto podle obviněného posuzovat mechanicky každý prodej zboží za nižší cenu jako porušení pravidel hospodaření. V této souvislosti obviněný soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval jeho zaviněním ve vztahu k tomuto jednání a nevypořádal se dostatečně s jeho obhajobou, že prodej šrotu realizoval za cenu, která odpovídala jeho znalostem a zkušenostem.
Obviněný dále namítá, že výrok rozsudku sice konstatuje, že obviněný jako likvidátor neplnil své povinnosti, avšak podle jeho mínění nedostatečně konkretizuje, jaká ustanovení měl porušit. V tomto směru považuje rozsudek okresního soudu za nepřezkoumatelný.
Pokud jde o jednání posouzené jako trestný čin poškozování věřitele podle §265 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., obviněný soudu vytýká, že nekriticky převzal výpovědi svědků E. K. a Ing. O. F. Obviněný zastává názor, že soud měl naopak vyjít ze smlouvy mezi ním a likvidovanou společností, z níž podle jeho mínění jasně vyplývá jeho nárok na další odměnu. Obviněný má za to, že postupoval plně v souladu s touto smlouvou, takže podle jeho přesvědčení nemohl takovým jednáním nijak poškodit věřitele společnosti.
Závěrem dovolání navrhoval, aby Nejvyšší soud rozsudek okresního soudu i usnesení krajského soudu zrušil a obžaloby jej zprostil.
Nejvyšší státní zástupkyně se do data neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k podanému odvolání podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě obviněný uplatnil dílem námitky, které směřovaly proti skutkovým zjištěním obou soudů, proti tomu, jak byly hodnoceny provedené důkazy, resp. proti tomu, že nebylo uvěřeno tvrzením, které prezentoval v rámci své obhajoby. Tyto námitky svým obsahem nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod, takže k nim Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel.
Vedle těchto námitek uplatnil obviněný i výhrady proti právnímu posouzení skutku oběma soudy a uvedl konkrétní skutečnosti, které dle jeho mínění měly vést k odlišnému právnímu posouzení jeho jednání. Těmi se Nejvyšší soud věcně zabýval.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se podle právní věty výroku o vině rozsudku okresního soudu dopustil obviněný tak, že jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou a smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek, a trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. tak, že částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil a odstranil část svého majetku, a způsobil takovým činem značnou škodu.
Obviněný namítal, že svým jednáním skutkové podstaty uvedených trestných činů nenaplnil, neboť cena, za kterou prodával kovový odpad z majetku společnosti v likvidaci, odpovídala jeho znalostem a zkušenostem, takže mu nelze klást za vinu úmyslné způsobení škody. Stejně tak by tomu dle jeho názoru mělo být s hotovostí ve výši 955.358,10 Kč, kterou převzal, neboť ta podle jeho tvrzení sloužila k úhradě jeho odměny likvidátora, na kterou měl dle smlouvy nárok. Konečně výroku okresního soudu vytýkal, že nijak nespecifikoval, jaká ustanovení obchodního zákoníku či smlouvy měl porušit.
Všechny tyto námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Okresní soud ve výroku rozsudku výslovně uvedl, že obviněný porušil své povinnosti plynoucí jednak z ustanovení §72 odst. 1 obch. zák., jednak z článku II B 2.2 b,c smlouvy o úpravě vztahů mezi společností Z. V. – K., a. s., v likvidaci, V., a obviněným jako likvidátorem.
Poté, co obviněný jako jediný akcionář společnosti rozhodnutím ze dne 19. 1. 2001 s okamžitou platností odvolal dosavadního likvidátora společnosti a na jeho místo jmenoval sebe, přešly na něj mimo jiné i povinnosti likvidátora uvedené v §72 odst. 1 obch. zák. Mezi ně patřila především povinnost činit úkony směřující k likvidaci společnosti a povinnost k uzavření smluv potřebných k využití majetku společnosti. Tato povinnost v případě společnosti, jejíž majetek nepostačuje k úhradě všech závazků, je dále specifikována v §75 odst. 5 obch. zák. tak, že z výtěžku prodeje majetku společnosti uhradí likvidátor nejprve náklady likvidace, dále uspokojí mzdové nároky zaměstnanců a poté pohledávky ostatních věřitelů. Na tyto zákonné povinnosti také odkazovala smlouva uzavřená mezi společností a obviněným jako likvidátorem dne 19. 1. 2001, přičemž její články II B 2.2 b,c, které zmiňuje výrok rozsudku, ukládaly obviněnému tyto povinnosti respektovat a vykonávat činnost likvidátora řádně a svědomitě. Z pohledu těchto zákonných a smluvních povinností je nesporné, že prodej majetku společnosti hluboko pod jeho skutečnou hodnotou je jejich porušením. Obviněný sice tvrdil, že kupní cenu považoval za odpovídající momentálním podmínkám, avšak podle skutkových závěrů obou soudů obviněný prodej realizoval za zjevně nevýhodných podmínek a dokonce odmítl výhodnější nabídky pod nepravdivou záminkou, že bude konáno výběrové řízení.
Obdobně tomu bylo v případě hotovosti ve výši 955.358,10 Kč. Podle zjištění obou soudů obviněný v rozporu se shora uvedenými povinnostmi převedl tyto finanční prostředky společnosti do vlastní dispozice pod záminkou vytvoření tzv. „depozitní pokladny“, která bude k dispozice budoucímu konkursnímu správci. Takové zdůvodnění zmíněné finanční transakce je výslovně uvedeno ve výroční zprávě společnosti, kterou obviněný podepsal. Oba soudy přitom na podkladě provedených důkazů uzavřely, že po jmenování konkursního správce mu však obviněný tuto hotovost nevydal s tím, že částka posloužila k úhradě jeho odměny likvidátora, ač ta mu byla v souladu se smlouvou z 19. 1. 2001 řádně vyplácena ve výši 30.000,- Kč měsíčně z jiných zdrojů. Skutkový a právní závěr, že zmíněným jednáním obviněný způsobil škodu jak společnosti v likvidaci, tak věřitelům, kteří předepsaným způsobem uplatnili své pohledávky, se proto ve světle těchto skutkových zjištění jeví jako zcela opodstatněný. Pokud by totiž obviněný postupoval při výkonu funkce likvidátora řádně a v souladu s povinnostmi, byl by majetek společnosti vyšší o celkem 1.451.651,70 Kč, a o tuto částku by byl také vyšší tzv. likvidační zůstatek, který má sloužit k uspokojení věřitelů. Obviněný tedy ve smyslu §256 odst. 1 tr. zák. částečně zmařil jejich uspokojení tím, že zcizil a odstranil část majetku, kterým jako likvidátor společnosti v inkriminované době disponoval, a způsobil tak škodu, která vykazuje znaky tzv. značné škody (§89 odst. 11 tr. zák., §256 odst. 3 tr. zák.).
Právní posouzení jednání obviněného tedy plně odpovídá skutkovým zjištěním obou soudů a je v souladu se zákonem.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného L. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 5. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr