ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.485.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 485/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 5. 2004 o dovolání obviněného V. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 6 To 648/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 107/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. M. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 6 To 648/2003, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 4 T 107/2003. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl v celém rozsahu, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., s návrhem, aby Nejvyšší soud toto usnesení zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný byl uznán vinným dvěma trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. Podle zjištění Okresního soudu v Chomutově, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ústí nad Labem, se obviněný obou trestných činů dopustil pohlavním stykem s dcerou své manželky J. R., přičemž první trestný čin spáchal v době od přesně nezjištěného dne koncem května 2002 do 7. 6. 2002 a druhý trestný čin spáchal dne 27. 2. 2003.
Proti výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaným v době od přesně nezjištěného dne koncem května 2002 do 7. 6. 2002, obviněný s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, protože pro tento skutek již bylo jeho trestní stíhání zastaveno, takže dalšímu trestnímu stíhání bránilo ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Podle obviněného došlo \"k časovému splynutí tohoto skutku se skutkem z roku 1999, kdy bylo trestní stíhání zastaveno\".
Obviněný tím měl na mysli okolnost, že pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR - Okresního úřadu vyšetřování Ch., pracoviště K., ze dne 28. 6. 2001, ČVS OVCV-3537/99, bylo podle §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno jeho trestní stíhání pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl dopustit v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době od 11. 9. do 12. 9. 1999 jiným způsobem než souloží pohlavně zneužil nezletilou J. R., svěřenou mu jako nevlastnímu otci do jeho dozoru.
Již ze samotného časového odstupu mezi oběma útoky je jasné, že nemohly být jen dílčími částmi jednoho skutku a že šlo o dva samostatné skutky. Rozhodnutí o prvním z nich proto nemohlo založit žádné účinky, které by se vztahovaly k druhému z nich, zejména ne účinek, jehož důsledkem je vznik tzv. překážky věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Citované usnesení vyšetřovatele tedy v žádném případě nebránilo trestnímu stíhání obviněného pro pozdější útok jako samostatný skutek. Lze ještě dodat, že citované usnesení mohlo mít účinky jen ve vztahu k útokům spáchaným v době před tím, než jím bylo rozhodnuto, a nikoli ve vztahu k útokům spáchaným později.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Obviněný formuloval své námitky způsobem, z něhož je patrno, že nesouhlasí se svědeckou výpovědí poškozené J. R., neboť poškozená podle jeho názoru to, co se mělo stát v době od 11. 9. do 12. 9. 1999, popisovala tak, jako by se to stalo v době od přesně nezjištěného dne koncem května 2002 do 7. 6. 2002. Takto pojatými námitkami obviněný v podstatě napadal to, jak soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené a jaká skutková zjištění z ní vyvodily.
Stejně tak námitky směřující proti výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaným dne 27. 2. 2003, obviněný pojal jako výhrady proti tomu, že soudy za podklad svých skutkových zjištění vzaly svědeckou výpověď poškozené, dále proti tomu, jaký význam přikládaly ostatním důkazům, a konečně proti tomu, že neprovedly jím navrhované důkazy.
Uvedené námitky nekorespondují s žádným ze zákonných dovolacích důvodů, zejména ne s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jde o tu část rozhodovací činnosti soudu, při které soud podřazuje skutková zjištění, která učinil, pod ustanovení hmotného právní, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení tedy je skutek, tak jak ho zjistil soud. Uvažovaný dovolací důvod naplňují námitky vedené v tom směru, že skutek zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky, které směřují proti správnosti skutkových zjištění, proti způsobu hodnocení důkazů, proti rozsahu provedeného dokazování apod., jsou mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu a není možné je uplatňovat v dovolání. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat jen p r á v n í vady, pokud jde o kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, ale nelze namítat s k u t k o v é vady.
Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávnost skutkových zjištění založených na svědecké výpovědi poškozené.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec