ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.569.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 569/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. července 2004 dovolání, která podali obvinění Ing. J. K. a J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 12 To 121/03, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 8/2002, a rozhodl takto:
K dovolání obviněného J. V. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. s použitím ustanovení §261 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 12 To 121/03, zrušuje ve výroku, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným J. V. a Ing. J. K. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně škodu poškozeným B., s. r. o., D. K. n. L., v částce 185.154,- Kč, JUDr. J. M., správci konkurzní podstaty J. B. v částce 1.057.458,50 Kč a E. M., s. r. o., B., v částce 84.063,20 Kč.
Pode §265m odst. 2 tr. ř., s přiměřeným použitím §265 tr. ř., se poškození B., s. r. o., JUDr. J. M., správce konkurzní podstaty J. B. a E. M., s. r. o., odkazují se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 T 8/2002, byl podle §37a tr. zák. zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 6 T 8/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 12 To 72/2003, a to ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. pod body I. 1. - 17., 19. - 26., 28. a ve výroku o náhradě škody ke všem poškozeným, s výjimkou poškozených v rozsudku výslovně uvedených, a bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění Ing. J. K. a J. V. skutky popsanými pod body I. 1. - 27. výroku o vině spáchali pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a že se oba obvinění za tento trestný čin a trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byli uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 6 T 8/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 12 To 72/2003, odsuzují podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §37a tr. zák. k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byli oba podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Dále byl oběma obviněným podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti na dobu 3 (tří) let, a to v předmětu výroby minerálních krmiv a koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena solidární povinnost k náhradě škody vůči v rozsudku specifikovaným poškozeným; někteří z poškozených byli podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. odkázáni se svými nároky či se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pod bodem II. rozsudku byli oba obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro dva dílčí skutky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. s tím, že osoby těmito skutky poškozené byly podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 12 To 121/03, byl na základě obviněnými podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. a podle §37a tr. zák. shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 T 8/2002 (včetně rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících) zrušen pod bodem ad I. ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve výroku o trestech a o náhradě škody s tím, že poté podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud svým rozhodnutím doplnil bod I. 16. skutkové věty výroku o vině a opětovně uznal oba obviněné vinnými pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tento trestný čin a trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byli obvinění uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 6 T 8/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 12 To 72/2003, jim poté uložil co do druhu, výměry i způsobu výkonu tresty totožné jako soud prvního stupně, tzn. podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §37a tr. zák. úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let se zařazením podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti na dobu 3 (tří) let v předmětu výroby minerálních krmiv a koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej. Pokud jde o výrok o náhradě škody, odvolací soud rozhodl podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně, s výjimkou společnosti V., S. f. Z., poškozené skutkem popsaným pod bodem I. 16. výroku o vině.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 12 To 121/03, podali oba obvinění dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Ing. J. K. svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil proti výroku o vině, v němž je odvolacím soudem spatřován pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť má za to, že z provedeného dokazování nelze jednoznačně dovodit, že by se tohoto trestného činu dopouštěl již od měsíce srpna 1995. Obviněný v této souvislosti poukázal na výpovědi svědkyně D., D. a P., z nichž vyplynulo, že společnosti M., s. r. o., a J. i., s. r. o. sice měly ve sporné době problémy s placením, ale že vážnější finanční problémy nastaly až v pozdějším období, než k jakému dospěl soud. Obviněný zdůraznil, že nikdy neměl a nepojal ani jako jednatel předmětných společností, ani v jiném postavení úmysl nehradit závazky společnosti a že jeho jednání ohledně sjednávání závazků vždy vycházelo z perspektivy a záměrů společností, u nichž bylo prokázáno, že prováděly perspektivní výrobu a že jejich výhled byl dobrý. Obviněný má tedy za to, že nebylo jednoznačným a věrohodným způsobem prokázáno, že již od srpna 1995 byl při sjednávání dodávek zboží a služeb alespoň srozuměn s tím, že tyto dodávky nebudou hrazeny. Obviněný v srpnu 1995 nebyl schopen vyhodnotit ekonomickou situaci předmětných společností jako insolvenci se ztrátou schopnosti hrazení vzniklých závazků, když až v roce 1998 bylo zcela neoddiskutovatelné, že společnosti jsou v úpadku. Na základě těchto skutečností se obviněný domnívá, že jeho zavinění je možné dovodit od daleko pozdější doby, než od srpna 1995, tedy od doby, kdy bylo objektivně možné usuzovat na špatnou situaci společností a nemožnost hrazení vzniklých závazků.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný Ing. J. K. navrhl, aby dovolací soud v napadené části rozsudek soudu druhého stupně, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, zrušil a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný dále na základě §265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Obviněný J. V. založil svůj mimořádný opravný prostředek na námitce jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Podle názoru tohoto obviněného soudy obou stupňů vzniklé pohledávky nesprávně posoudily podle obchodního zákoníku, v důsledku čehož dospěly k nesprávnému závěru o právní kvalifikaci skutku. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, proč soud v případě skutků uvedených pod body I./7., I./11. a I./18. ve způsobené škodě nezohlednil poskytnuté zálohy, přestože tak v jiných případech učinil. Soud nebral zřetel nejen na tyto zálohy, ale ani na námitku reklamace uplatněnou v případě společnosti U., s. r. o. (bod I./26.), a neodečetl ani zboží vrácené J. B. (bod I./27.). Obviněný navíc nyní zjistil, že pohledávka poškozeného uvedená ve skutku pod bodem I./6. již byla započtena a že poškozený jednání obviněných nepovažuje za trestný čin, neboť s případným zápočtem počítal a taková byla i původní dohoda. Stejná situace je i v případě společnosti Z. z. a n. P., a. s. (I./21.), kdy pohledávka byla též podle původní dohody započtena. V této souvislosti obviněný uvedl, že po sdělení obvinění byly veškeré účetní doklady zabaveny Policií ČR, a proto se neměli možnost účinně bránit. Podle obviněného je tedy zřejmé, že správným posouzením závazků podle obchodního zákoníku by nemohl být uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., ale podle odst. 3 §250 tr. zák. Další nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu obviněný spatřuje též ve výroku o náhradě škody, neboť přestože měli JUDr. J. M., správci konkurzní podstaty J. B., způsobit škodu ve výši 495.902,50 Kč, byla jim uložena povinnost nahradit škodu ve výši 1.057.458,50 Kč s tím, že kromě částky za neuhrazené faktury činí zbytek nárok dle smlouvy za neodebraný počet přepravních nádob. Obviněný se domnívá, že soud v tomto případě přiznal poškozenému i náhradu škody, která nebyla způsobena trestným činem, neboť neodebrání přepravních nádob není předmětem skutku, v němž byl soudem shledán trestný čin, a že tedy náhrada škody ve výši 561.556,- Kč byla poškozenému JUDr. J. M. jako správci konkurzní podstaty J. B. přiznána neoprávněně, když se soud oprávněností nároku dle smlouvy za neodebraný počet přepravních nádob v rámci adhezního řízení ani nemohl zabývat. V případě výroku o náhradě škody poškozenému B., s. r. o., ve výši 185.154,- Kč se soud nezabýval, zda na tohoto poškozeného přešla pohledávka společnosti J., s. r. o., když společnost B., s. r. o., která byla jediným společníkem společnosti J., s. r. o., v této společnosti ukončila svou účast podle §148 odst. 2 obchodního zákoníku. Obviněný se na základě údajů uvedených ve výpisu z obchodního rejstříku společnosti J., s. r. o., domnívá, že tato společnost nadále existuje a pouze podíl jejího jediného společníka je součástí konkurzní podstaty úpadce. Společnost B., s. r. o., se bez dalšího nemohla stát věřitelem soudem přiznané pohledávky a výrok o náhradě škody tak přiznává náhradu subjektu, který není poškozeným. Obdobná situace je i v případě společnosti E. M., s. r. o., když tato společnost není právním nástupcem společnosti S. m., a. s., O., neboť z výpisu z obchodního rejstříku nevyplývá žádná spojitost mezi těmito společnostmi, ani prodej podniku, na základě něhož by pohledávka přešla.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obou obviněných uvedl, že je z jejich obsahu evidentní, že svoji argumentaci opřeli převážně o skutkové námitky směřující proti hodnocení důkazů soudem a proti tomu, jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily. Tyto námitky ale nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce přitom konkrétně uvádí jednotlivé námitky obviněných a odůvodňuje proč je pod uplatněný důvod dovolání nelze podřadit. Za jedinou námitku proti právnímu posouzení pak považuje námitku obviněného J. V. ohledně povinnosti k náhradě škody JUDr. J. M., správci konkurzní podstaty J. B., když spoluobvinění měli tomuto subjektu způsobit škodu ve výši 495.902,50 Kč, ale povinnost k náhradě škody jim byla uložena ve výši 1.057.458,50 Kč. Přiznaný nárok i za neodebraný počet přepravních nádob, za což obvinění nebyli odsouzeni, je nesprávný, protože zde není dána příčinná souvislost mezi skutkem uvedeným v obžalobě a škodou vzniklou neodebráním přepravních nádob, což je nezbytným předpokladem výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. Protože státní zástupce ze spisového materiálu, který měl k dispozici nemohl posoudit, zda jsou splněny podmínky aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud sám ve věci rozsudkem, navrhl, aby dovolací soud vydal toto rozhodnutí:
I. Dovolání obviněného Ing. J. K. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II. Z podnětu dovolání obviněného J. V. se ohledně tohoto obviněného podle §265k odst. 1, 2 věta druhá tr. ř. a ohledně obviněného Ing. J. K. podle §265k odst. 2 věta třetí tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 121/03 ze dne 20. 1. 2004, v části, v níž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že obvinění Ing. J. K. a J. V. jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně JUDr. J. M., správci konkurzní podstaty J. B., částku 1.057.458,50 Kč.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jinak zůstává toto rozhodnutí n e d o t č e n o .
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami a zda splňují zákonem požadované náležitosti. Shledal přitom, že obě dovolání přípustná jsou /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), že byla podána osobami k tomu oprávněnými /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ a že splňují náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. J. K., tento obviněný prostřednictvím svého mimořádného opravného prostředku zpochybňuje závěr soudů, že u něj byl již od srpna 1995 dán úmysl nehradit závazky předmětných společností. Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, nicméně vychází ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uplatněný dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný své dovolání zaměřil toliko proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění. Jím uplatněné námitky mají tedy povahu námitek skutkových, a nikoli právních, které by byly způsobilé jím uplatněný důvod dovolání obsahově naplnit, když primárně popírá správnost skutkového zjištění soudu, že se daného jednání dopustil v „období od 28. srpna 1995 ...“ a již od této doby jednal s vědomím, že faktury nebudou ve sjednaných lhůtách uhrazeny, a to pro nedostatek finančních prostředků. Současně tím, soudu vytýká, že nesprávně hodnotil výpovědi svědků uváděných v dovolání.
Protože obviněný Ing. J. K. uplatnil námitky, které věcně neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Rovněž dovolání obviněného J. V., kterým je soudům vytýkáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení věci, je z převážné části založeno na námitkách skutkové povahy. Za takovéto je především třeba považovat námitky zdánlivě zpochybňující správnost posouzení závazků obviněných podle obchodního zákoníku, kdy obviněný namítá, že soudy nebraly zřetel na uhrazené zálohy, námitku reklamace, vrácení zboží či započtení pohledávky věřitelem. Takovéto námitky totiž nesměřují proti správnosti jiného hmotně právního posouzení, ale proti postupu soudů při zjišťování skutkového stavu věci, tzn. proti porušení procesního ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a proti na základě provedeného dokazování učiněným skutkovým zjištěním, že obvinění vylákali na poškozených subjektech dodání zboží (v případě obviněným zmiňovaného bodu I./7., I./11., I./21., I./26. a I./27. výroku o vině) či provedení prací (I./6. a I./18.) v částkách uvedených ve výroku o vině. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že případy, na které ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá, je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění, neboť skutkové vady nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Dovolací soud pouze okrajově poznamenává, že nelze souhlasit s tvrzením obviněného J. V., že by soudy na námitky či skutečnosti uvedené v předcházejícím odstavci nebraly zřetel, resp. se jimi nezabývaly. Konkrétně otázkou „vrácení zboží z důvodu reklamace“ v případě skutku uvedeného pod bodem I./27. výroku o vině (J. B. – A. Č.) se podrobně zabýval jak soud prvního stupně (str. 17 a 18 rozsudku), tak k odvolací námitce obviněného Ing. J. K. soud stupně druhého, který správně uvedl, „že je nutné rozlišovat otázku zavinění ve vztahu k trestnému činu podvodu a problematiku související s náhradou škody“ a že tedy „to, že později dodavatelem došlo k odebrání zboží … nemá na posouzení míry zavinění význam“ a „snižuje toliko částku, která byla uložena firmě A. Č., J. B., uhradit“ (str. 16 rozsudku).
V rozsahu shora uvedených námitek obviněného J. V. by tedy byl dán důvod odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud by Nejvyšší soud neshledal jeho dovolání důvodným z hlediska dalších námitek směřujících proti správnosti výroku odvolacího soudu o náhradě škody, a to námitek, že odvolací soud přiznal JUDr. J. M., správci konkurzní podstaty J. B., i náhradu škody, která nebyla způsobena trestným činem, za který byl odsouzen, a dále, že se soudy nezabývaly tím, zda na společnost B., s. r. o., přešla pohledávka společnosti J., s. r. o., a na společnost E. M., s. r. o., pohledávka společnosti S. m., a. s.
Těmto dovolacím námitkám obviněného J. V. opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo třeba přisvědčit., protože otázka příčinné souvislosti mezi jednáním pachatelů a následkem je otázkou trestního práva hmotného a posouzení otázky změny v osobě věřitele, resp. převodu nebo přechodu práva na náhradu škody, je otázkou jiného právního posouzení podle práva občanského, obchodního nebo zákonů souvisejících (o konkurzu a vyrovnání). Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku předně rozhodl o povinnosti obou obviněných zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody JUDr. J. M., správci konkurzní podstaty J. B., částku 1.057.458,50,- Kč, ačkoliv v bodě I./12. výroku o vině tohoto rozsudku byla celková škoda způsobená trestným činem vyčíslena částkou pouze 495.902,50 Kč.
Obecně platí, že v trestním (adhezním) řízení lze uplatňovat nárok na náhradu pouze majetkové škody způsobené trestným činem (§43 odst. 3, §228 odst. 1 tr. ř.). Takovou škodou je především škoda, která je následkem trestného jednání konkrétního pachatele a jejíž vznik je v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným ve výroku odsuzujícího rozsudku. Předmětem adhezního řízení proto nemůže být škoda způsobená jiným skutkem (jiným konkrétním jednáním, byť třeba i téhož obviněného).
Při odpovědnosti za škodu podle obchodního zákoníku se podle §379 věty první nahrazuje skutečná škoda a ušlý zisk. Zatímco skutečná škoda znamená zmenšení majetku poškozeného, za ušlý zisk se považuje to, čeho se mohlo dosáhnout a poškozenému dostat při obyčejném sledu událostí, nebýt vzniku skutečné škody. Skládá-li se újma na majetku poškozeného z více položek, je vždy třeba pečlivě zkoumat, která z položek patří do škody jako znaku skutkové podstaty, která případně jen do náhrady škody způsobené trestným činem, a která případně se skutkem nemá příčinnou souvislost (příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže škodná událost skutečně způsobila škodu, o jejíž náhradu jde). Poškozenému v žádném případě nelze přisoudit náhradu majetkové škody, která není v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným v odsuzujícím rozsudku.
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že rozdílná částka přisouzené náhrady škody představuje nárok dle smlouvy za neodebraný počet přepravních nádob. V tomto směru se však jedná o závazek mající původ nikoliv v trestném jednání obviněných, ale v porušení povinnosti plynoucí ze smlouvy uzavřené podle norem obchodního práva. Takto vzniklá škoda přímo nesouvisí se skutkem, jímž byli obvinění pravomocně uznáni vinnými a není tedy přímým následkem jejich trestného jednání. Proto v adhezním řízení o takovém závazku rozhodovat nelze.
Popsané pochybení Vrchního soudu v Praze má základ v nesprávném hmotně právním posouzení, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod toto ustanovení lze totiž podřadit hmotně právní posouzení nejen otázek trestního práva hmotného, ale i hmotně právních otázek jiných právních odvětví (např. občanského či obchodního práva), jak tomu bylo i v tomto případě.
Uvedený dovolací důvod prospíval též obviněnému Ing. J. K. Nejvyšší soud proto musel k dovolání obviněného J. V. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. s použitím ustanovení §261 tr. ř. zrušit napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v uvedené části ohledně obou obviněných. Jelikož pro to neměl dostatek podkladů, nemohl ve smyslu ustanovení §265m odst. 1, 2 tr. ř. sám hned rozhodnout ve věci rozsudkem.
Podle §43 odst. 3 tr. ř. poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Z uvedeného vyplývá, že pro řádné uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení je zejména nutné, aby poškozený soudu navrhl učinit rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem, v případě více obviněných také specifikoval vůči kterému z nich náhradu požaduje, a pokud vůči několika obviněným, tak musí navrhnout způsob náhrady škody (např. solidárně, podle míry zavinění, apod.).
Podle §206 odst. 2 tr. ř. po přednesení obžaloby se předseda senátu dotáže poškozeného, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu. Nedostaví-li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen už ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu.
Jak vyplývá z trestního spisu (sv. IX., str. 3602) poškozený J. B. se k hlavnímu líčení nedostavil a byl proto přečten návrh z č. l. 714 tr. spisu. Z tohoto návrhu ale toliko vyplývá, že se JUDr. J. M., advokát, správce konkurzní podstaty úpadce J. B. připojuje s nárokem na náhradu škody do vedeného trestního řízení, a to pro pohledávku z neuhrazených faktur ve výši 495.902,50 Kč a zároveň s nárokem na náhradu škody ve výši 562.556,- Kč za neodebraná přepravní nádoby. Celkem tedy nárok na náhradu škody uplatňovaný v rámci trestního řízení činí 1.057.458,50 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že tento poškozený neučinil návrh, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovaným povinnost nahradit způsobenou škodu podle §43 odst. 3 tr. ř. Z návrhu navíc není patrno, zda se nárok na náhradu škody uplatňuje vůči jednomu z obviněných nebo vůči oběma a v takovém případě zda požaduje solidární či dělenou odpovědnost, nebo odpovědnost podle míry zavinění. Vzhledem k těmto nedostatkům návrhu JUDr. J. M. tak o tomto nároku na náhradu škody nemělo být v trestním řízení vůbec rozhodováno.
Ohledně uvedeného nároku na náhradu škody, jak také Nejvyšší soud zjistil, došlo několikrát k postoupení pohledávky. Z trestního spisu přitom vyplývá, že ač správce konkurzní podstaty společnosti B., s. r. o., sdělil policejnímu orgánu, že předmětný nárok nebyl žalován, je ve spise založen (č. l. 687) jeho návrh na vydání platebního rozkazu (podle §172 a násl. občanského soudního řádu) adresovaný Krajskému obchodnímu soudu v Hradci Králové, což vyvolává pochybnosti, zda o předmětném nároku již nebylo rozhodnuto v jiném řízení. I v případě jeho řádného uplatnění by tedy rozhodnutí o náhradě škody vyžadovalo provádění dalšího dokazování přesahujícího potřeby trestního stíhání, což by rovněž bránilo dovolacímu soudu, aby sám rozhodl ve věci pouze o povinnosti k náhradě škody týkající se toliko nezaplacených faktur společnosti B., s. r. o. Proto Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §265m odst. 2 tr. ř. a s přiměřeným použitím §265 tr. ř. odkázal JUDr. J. M. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stejně pak Nejvyšší soud postupoval také ohledně vrchním soudem uváděných poškozených B., s. r. o., a E. M., s. r. o. (dle obchodního rejstříku E. M., s. r. o.), ohledně kterých obviněný J. V. namítal, že se nejedná o poškozené a nárok na náhradu škody jim nemohl být přiznán. Dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno. Jak vyplývá z §125 odst. 1 tr. ř. soud v odůvodnění rozsudku mj. stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. To platí i o odůvodnění výroku o náhradě škody, aby soud rozhodující o opravném prostředku mohl přezkoumat správnost také tohoto rozhodnutí. Jak ale vyplývá z obsahu dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu, tento v odůvodnění pouze uvádí, že podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo oběma obžalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně mj. také poškozeným B., s. r. o., a E. M., s. r. o., škodu v předmětné výši, aniž by uvedl, na základě jakých důkazů a jakých úvah dospěl k závěru, že práva poškozených tak, jak jsou uvedeni ve výrokové části rozsudku, přešla na tyto obchodní společnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v tomto směru nepřezkoumatelné a vzhledem k dovolacím námitkám bylo také v tomto rozsahu zrušeno a dále bylo postupováno podle §265m odst. 2 tr. ř.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš