ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.587.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 587/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 6. 2004 o dovolání obviněného M. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 4 To 107/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 18/2000 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. H. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 4 To 107/2003, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2003, sp. zn. 30 T 18/2000. Obviněný napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v celém rozsahu, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm g) tr. ř. Namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a vyjádřil názor, že šlo o trestný čin předlužení podle §256c odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zák. Kromě toho vytkl i nesprávnost výroku, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě škody, a v této souvislosti poukázal na to, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs, což označil za okolnost, která podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, vylučuje rozhodnutí o náhradě škody. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že v rozsahu, v němž obviněný uplatnil námitky, které obsahově naplňují zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je dovolání zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti H., s. r. o., se sídlem v O., vědom si nepříznivé finanční situace společnosti i nepříznivé situace na trhu s automobily, uzavřel dne 23. 1. 1998 v O. za společnost H., s. r. o., jako prodávající se společností C. L., a. s., jako kupujícím a současně pronajímatelem rámcovou smlouvu (kooperační leasing) a dne 30. 1. 1998 podepsal dodatek ohledně zálohového financování předmětu leasingu, dle kterého byl oprávněn vystavit jednorázovou zálohovou fakturu ve výši předpokládaného objemu financování ze strany pronajímatele v maximální výši 2.000.000,- Kč, a srozuměn s tím, že poskytnuté zálohy eventuálně použije v rozporu s účelem jejich poskytnutí k úhradě svých podnikatelských potřeb a v úmyslu tím sebe obohatit dne 30. 1. 1998 vystavil pro odběratele C. L., a. s., zálohovou fakturu na zálohu ve výši 2.000.000,- Kč a poté, co byla tato částka poukázána na účet společnosti H., s. r. o., vedený u ČSOB, a. s., v období do 15. 4. 1998 z této zálohy neoprávněně odčerpal částku 1.813.550,- Kč, přičemž oprávněnost čerpání této částky doložil šesti fingovanými leasingovými smlouvami s fakturami a předávacími protokoly a další leasingovou smlouvou s fakturou a předávacím protokolem ohledně vozidla zn. Daewoo Lanos, které sice bylo nájemci předáno, ale obviněný toto vozidlo nezaplatil dodavateli D. A., a. s., a dne 16. 4. 1998 vystavil pro odběratele C. L., a. s., další zálohovou fakturu na zálohu ve výši 2.000.000,- Kč a poté, co byla tato částka poukázána na účet společnosti H., s. r. o., v období do konce roku z této zálohy neoprávněně odčerpal částku 1.684.000,- Kč. Podle dalších zjištění Vrchního soudu v Olomouci obviněný takto neoprávněně získané prostředky použil v rozporu s účelem jejich poskytnutí k úhradě potřeb své podnikatelské činnosti a způsobil společnosti C. L., a. s., škodu v celkové výši 3.497.550,- Kč.
Ve skutku, tak jak ho zjistil v napadeném rozsudku Vrchní soud v Olomouci, jsou obsaženy znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí mimo jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Z těchto zákonných znaků, které ve skutku spatřoval Vrchní soud v Olomouci, obviněný v dovolání zpochybnil naplnění úmyslu. Tato námitka evidentně nemůže obstát.
Předmětem leasingu měly být automobily. Obviněný uzavřel se společnosti C. L., a. s., rámcovou smlouvu (kooperační leasing) za situace, kdy jeho společnost H., s. r. o., byla v podstatě insolventní. Vystavení dvou zálohových faktur na částky vždy ve výši 2.000.000,- Kč bylo jen prostředkem k tomu, aby obviněný do své dispozice získal od společnosti C. L., a. s., peníze. Přitom se jednalo o jejich vylákání, neboť obviněný společnosti C. L., a. s., předstíral obchodní činnost, kterou ve skutečnosti ve prospěch této společnosti, tj. uzavírání obchodů ve formě leasingu automobilů, jejichž pronajímatelem je C. L., a. s., nevyvíjel. Pokud v jednom případě k uzavření takového obchodu došlo, obviněný si příslušné prostředky ponechal a nezaplatil automobil jeho dodavateli. V šesti případech obviněný uzavření obchodů fingoval, neboť neexistující obchody zastřel nepravdivými leasingovými smlouvami, fakturami a předávacími protokoly. Z částky 2.000.000,- Kč, poskytnuté na podkladě druhé zálohové faktury, prostředky po jejich vylákání odčerpal, aniž se snažil společnosti C. L., a. s., jejich čerpání jakkoli doložit. Celkový charakter jednání obviněného, pro který je příznačná absence skutečných obchodních aktivit ve prospěch společnosti C. L., a. s., jasně ukazuje na to, že sjednané možnosti fakturovat zálohy ve výši předpokládaného rozsahu takových obchodů obviněný využil k tomu, aby svou insolventnost řešil na úkor společnosti C. L., a. s., a to inkasováním záloh bez reálné obchodní činnosti, kterou jen předstíral. Skutečnost, že obviněný od počátku měl úmysl vylákat peníze ke škodě společnosti C. L., a. s., je zřejmá z toho, že si na podkladě faktur, které vystavil, nechal poskytnout dvě zálohy ve výši vždy 2.000.000,- Kč, ačkoli tu nebyly žádné skutečnosti, z nichž by vyplýval reálný předpoklad, že v odpovídajícím rozsahu uskuteční obchody ve prospěch uvedené společnosti. Tento závěr je podporován i tím, že druhou zálohovou fakturu vystavil za okolností, kdy ve prospěch společnosti C. L., a. s., neuskutečnil obchody odpovídající první záloze. Subjektivní stránka trestného činu podvodu byla naplněna a námitky obviněného uplatněné v dovolání nemohou tento závěr zvrátit.
V žádném případě nešlo o trestný čin předlužení podle §256c odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo byť i z vědomé nedbalosti si přivodí předlužení tím, že užívá poskytnutý úvěr v rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem, a způsobí uvedeným činem značnou škodu. V poměru mezi společností C. L., a. s., a obviněným nebyl žádný úvěrový vztah. Podle §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Znaky úvěru vztah mezi společností C. L., a. s., a obviněným rozhodně neměl. Připustit lze v krajním případě jen to, že posuzovaný způsob získání peněžních prostředků obviněným byl oproti úvěru alternativou, která ovšem s úvěrem, jak je vymezen v §497 obch. zák., neměla nic společného. Za formu úvěru není možné považovat to, že obviněný pod záminkou, že jde o zálohy na financování obchodní činnosti ve prospěch C. L., a. s., vylákal od této společnosti peněžní prostředky, které použil pro sebe. Podvodný charakter mělo již samotné vylákání prostředků na podkladě zálohových faktur. V tom byl základ trestného jednání obviněného, a nikoli jen v následném použití těchto prostředků. Nejednalo se tedy jen o nesprávný způsob použití poskytnutých prostředků v rozporu s jejich účelem, ale již o samotné jejich získání ve formě jejich vylákání od poškozené společnosti pod předstíranou záminkou obchodní činnosti v její prospěch.
Obviněný do svého dovolání pojal také námitku proti závěru Vrchního soudu v Olomouci ohledně šesti fingovaných leasingových smluv a dával tyto smlouvy do souvislosti se záměrem společnosti H., s. r. o., získat automobily za účelem provozování autopůjčovny a náhradních vozidel. Podle obviněného tak šlo o platné smlouvy podle §489 obch. zák. (koupě najaté věci), případně podle §269 odst. 2 obch. zák. (tzv. inominátní smlouvy). Pro posouzení smluv jako smluv fingovaných však je podstatné zjištění, že na jejich podkladě nebyly žádné automobily nikomu dodány. Za tohoto stavu tyto smlouvy spolu s příslušnými fakturami a předávacími protokoly, které byly rovněž falešné, sloužily jen k tomu, aby jimi bylo formálně zdůvodněno čerpání peněz, které společnost C. L., a. s., z podnětu zálohových faktur obviněného převedla na účet společnosti H., s. r. o., tj. ve skutečnosti do dispozice obviněného. Z toho vyplývá, že ani námitkou proti závěru o fingovaných leasingových smlouvách nemohl obviněný dosáhnout jakékoli změny výroku o vině.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Námitky obviněného proti výroku, jímž mu Vrchní soud v Olomouci podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit společnosti C. L., a. s., částku 3.329.379,- Kč, jsou mimo zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost výroku o náhradě škody, avšak dovolatel musí namítat nesprávné hmotně právní posouzení, to znamená porušení h m o t n é h o práva. Typicky jde o porušení toho hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady apod. V tomto ohledu obviněný v dovolání nic nenamítal. Jeho námitka odkazující na ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání je p r o c e s n í námitkou a netýká se aplikace hmotného práva. Podle citovaného ustanovení má prohlášení konkursu ten účinek, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení, v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody. Obviněný s odkazem na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 24 K 46/97, jímž byl na jeho majetek prohlášen konkurs, namítal pochybení Vrchního soudu v Olomouci ve výroku o náhradě škody. Pokud obviněný namítal porušení citovaného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, namítal rozpor výroku o náhradě škody s ustanovením, které neupravuje žádný hmotně právní aspekt odpovědnosti obviněného za škodu způsobenou trestným činem a které stanoví pouze vliv rozhodnutí o prohlášení konkursu na řízení. Citované ustanovení se nijak nedotýká odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu, rozsahu této odpovědnosti ani jiných hmotně právních otázek, ale účinky konkursu vztahuje na procesní stránku věci v tom smyslu, že v trestním řízení nemá být o náhradě škody rozhodováno. Procesní námitky ovšem obsahově nekorespondují se zákonným dovolacím důvodem spočívajícím v nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto jinak nepřihlížel k té části dovolání obviněného, která směřovala proti výroku o náhradě škody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec