ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.589.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 589/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 6. 2004 o dovolání obviněného R. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 9 To 676/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 106/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 2 T 106/2003, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. spolu s dalšími dvěma obviněnými.
Tohoto trestného činu se podle zjištění okresního soudu dopustil tím, že „spolu s obviněnými S. S. a J. N., roz. K., dne 1. 3. 2002 kolem 03:00 hod. v katastrálním území obce P., okres Ž. n. S., po vypáčení uzamčených dvoukřídlých plechových dveří neoprávněně vnikli do objektu jatek, kde při prohledávání vyrazili další dveře od kanceláře, přičemž byli přistiženi majitelem J. M., kterého jeden ze spolupachatelů za užití násilí chytil pravou rukou za levé rameno a levou rukou mu přiložil k levému spánku pistoli a násilím ho zatlačil do kuchyňky, kde jej za zavřenými dveřmi držel potmě, a mezitím z objektu k jeho škodě ostatní spolupachatelé odcizili osobní počítač, tiskárnu, kopírovací stroj, telefax, jeden pár reproduktorů, mobilní telefon zn. Nokia 3210, 20 kusů disket, 500 kusů nábojů do jateční pistole, dva kusy razítek a kabel k počítači, vše v celkové hodnotě nejméně 20.440,- Kč, přičemž poškozením objektu při vloupání mu způsobili další škodu ve výši nejméně 1.800,- Kč“.
Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu pobytu na okrese Ž. n. S. v trvání 5 roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 1 T 403/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo rozhodnuto o zabrání pistole zn. CZ vzor 70 Browning.
Stejným rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., kterého se měl dopustit dne 27. 3. 2003 vloupáním do prodejny T. M. ve V. M.
Odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 9 To 676/2003, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. J. Ch. dovolání, a to proti výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání.
Své dovolání opřel v prvé řadě o ust. §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že mělo být vyhověno jeho námitce podjatosti vůči JUDr. Z. H., předsedkyni senátu krajského soudu, který projednal jeho odvolání. Důvod pro vyloučení JUDr. Z. H. spatřuje obviněný v tom, že ještě před rozhodnutím o jeho odvolání rozhodovala o jeho stížnostech proti rozhodnutím okresního soudu o vazbě a o návrzích na delegaci věci podle §25 tr. ř. I když podle obviněného nešlo v jejím případě o důvod vyloučení z projednávání věci podle §30 odst. 2 tr. ř., neboť nerozhodovala v jeho věci v přípravném řízení, přesto má obviněný za to, že předsedkyně senátu byla ovlivněna rozhodováním o jeho vazbě, resp. o jeho návrzích na delegaci, takže poté již nerozhodovala o jeho odvolání objektivně a nestranně. Tím, že se rozhodováním o opravných prostředcích fakticky účastnila na rozhodování soudu prvního stupně ještě před projednáním jeho odvolání, byly podle obviněného splněny podmínky pro její vyloučení z projednávání věci podle §30 odst. 3 tr. ř.
V další části dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně zhodnotil výpověď poškozeného J. M. Obviněný spatřuje rozpor mezi tím, jak poškozený popsal muže, který jej měl ohrožovat, v trestním oznámení, a tím, jak jej popsal v rámci své výpovědi v hlavním líčení. Podle názoru obviněného měl výslech poškozeného v přípravném řízení charakter tzv. neodkladného úkonu podle §158 odst. 8 tr. ř. a měl být tudíž proveden v souladu s ust. §158a tr. ř. Obviněný se cítí zkrácen na svém právu na obhajobu tím, že se k výpovědi poškozeného mohl vyjádřit až v hlavním líčení. Navíc byly podle názoru obviněného bezdůvodně zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování.
Obviněný dále spatřuje rozpor mezi výrokovou částí rozsudku okresního soudu a úvodní částí jeho odůvodnění. Z nich lze podle jeho názoru dovodit, že násilí vůči poškozenému se měl dopustit spoluobviněný J. N., roz. K., zatímco obviněný spolu se svým bratrem měli v této době odcizovat věci. Spoluobviněný J. N., roz. K., však podle obviněného uvnitř objektu vůbec nebyl, neboť jim pomáhal nakládat odcizené věci do auta. Obviněný v této souvislosti vytýká okresnímu soudu, že pominul tu část výpovědi poškozeného J. M., podle níž viděl vybíhat z objektu pouze dvě postavy, nikoli tři. Podle obviněného okresní soud založil svá skutková zjištění jen na pravděpodobnostních závěrech, rozhodl v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ a tím pochybil i při právním posouzení skutku, neboť ten měl být v jeho případě posouzen jen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák.
Obviněný konečně vytýká odvolacímu soudu i nesprávnost odůvodnění rozhodnutí, konkrétně nepřesnost údajů týkajících se skutku, pro který byl obžaloby zproštěn.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby jej Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. V případě přikázání věci Krajskému soudu v Brně navrhoval, aby věc byla projednána podle §265l odst. 3 tr. ř. v jiném složení senátu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř. Podle ní obviněný neuplatnil jedinou relevantní námitku, z níž by bylo možno dovozovat pochybnosti o nestrannosti JUDr. Z. H. podle §30 tr. ř. Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy podle jejího názoru nebyl naplněn. Námitky obviněného proti právnímu posouzení skutku pak podle ní pomíjejí skutečnost, že podle výroku okresního soudu se všichni tři obvinění dopustili skutku společným jednáním. Napadené rozhodnutí proto podle jejího názoru netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, takže navrhla, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán. Nelze jej však použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení jsou upraveny v §30 tr. ř.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Podle §30 odst. 2 tr. ř. je soudce vyloučen, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla poté podána obžaloba.
Podle §30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně a naopak.
Obviněný ve svém dovolání výslovně namítl vyloučení předsedkyně odvolacího senátu JUDr. Z. H. z důvodů uvedených v §30 odst. 3 tr. ř. s tím, že rozhodováním o jeho stížnostech proti rozhodnutí okresního soudu o jeho vazbě, případně o návrzích na delegaci věci podle §25 tr. ř. se fakticky účastnila rozhodování u soudu nižšího stupně.
Tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou, založenou na nesprávném a účelovém výkladu ust. §30 odst. 3 tr. ř. Pokud ust. §30 odst. 3 tr. ř. užívá termínu „zúčastnil se rozhodování“, je jím nutno rozumět to, že se taková osoba skutečně přímo podílela na některém z rozhodnutí v předmětné věci, ať již v postavení samosoudce, předsedy či člena senátu. Toto ustanovení tedy míří na případy, kdy soudce nižšího soudu učinil rozhodnutí v předmětné věci, v mezidobí byl dočasně či trvale přeložen k soudu vyšší instance, kde by měl opět rozhodovat ve věci, na jejímž rozhodování se již v minulosti podílel jako soudce soudu nižšího stupně. Protože smyslem dvouinstančního řízení je, aby napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno nadřízeným soudem v jiném složení, byl by jeho účel popřen za situace, kdy by se na přezkumu podílela osoba, která napadené rozhodnutí sama vydala. O takový případ však v posuzované věci zjevně nešlo. Trestní řád ale nijak neomezuje možnost, aby po podání obžaloby byla veškerá rozhodnutí o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu prvního stupně včetně návrhů na delegaci v téže věci činěna jediným senátem soudu druhého stupně.
Důvodem vyloučení soudce senátu soudu druhého stupně by mohlo být, pokud by osobně participoval na některém z rozhodnutí vyjmenovaných v ust. §30 odst. 2 tr. ř. učiněných ještě před podáním obžaloby, včetně rozhodnutích o opravných prostředcích proti nim. Na žádném takovém rozhodnutí se však JUDr. Z. H., jak patrno z obsahu spisu, nepodílela.
Konečně by důvodem vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. mohl být poměr jmenované předsedkyně senátu k projednávané věci či některé z osob uvedených v §30 odst. 1 tr. ř., z něhož by vyplývaly pochybnosti o její možnosti ve věci nestranně rozhodovat. Žádnou takovou skutečnost Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil. Nelze ji spatřovat ani v tom, že jmenovaná rozhodovala o stížnostech obviněného proti rozhodnutím okresního soudu o jeho vazbě, resp. jeho návrzích na delegaci věci podle §25 tr. ř. Ze způsobu jejího rozhodování a odůvodnění rozhodnutí, na nichž se podílela, neplyne nic, z čeho by bylo možno vyvozovat pochybnosti o její nestrannosti.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval, podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podmínkou úspěšného uplatnění tohoto dovolacího důvodu, že pokud byla dovolateli okolnost zakládající důvod vyloučení známa, musí ji namítnout ještě před rozhodnutím orgánu druhého stupně. Dovolatel v odůvodnění dovolání tvrdí, že podjatost předsedkyně odvolacího senátu JUDr. Z. H. namítl v průběhu veřejného zasedání před Krajským soudem v Brně dne 5. 2. 2004, ač to z protokolu o veřejném zasedání nevyplývá.
Nicméně aniž by Nejvyšší soud zaujímal stanovisko k této sporné otázce, z materiálních důvodů uvedených v předcházející pasáži odůvodnění shledal námitky obviněného, které měly naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zjevně neopodstatněnými.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě obviněný částečně uplatnil námitky, které deklarovaný dovolací důvod svým obsahem nenaplnily. Mezi takové námitky je nutno řadit ty, v nichž se obviněný omezil pouze na výhrady vůči způsobu, jakým okresní a krajský soud přistoupily k provedení a hodnocení shromážděných důkazů, zejména výpovědi poškozeného J. M., a dále ty, kde se domáhal přehodnocení důkazů, které by vedlo ke změně skutkových závěrů a teprve v návaznosti na to i k jinému pro něj příznivějšímu právnímu posouzení. K těmto námitkám proto Nejvyšší soud nepřihlížel.
Za částečně relevantní námitku z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno považovat jen jeho výhrady vůči popisu skutku ve výroku rozsudku, kde sice obviněný dílem opakoval své výhrady vůči skutkovým závěrům soudu, ale současně vznášel i požadavek, aby jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., neboť on sám se žádného násilí vůči poškozenému nedopustil, pouze vynášel z objektu odcizené věci.
I tuto námitku však shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Podle zjištění okresního soudu vyjádřeného ve výroku rozsudku se obviněný R. S. dopustil skutku společným jednáním spolu s dalšími dvěma obviněnými, když poté co vnikli do objektu a byli překvapeni jeho majitelem, jeden z nich maskován kuklou a ozbrojen pistolí chytil poškozeného J. M. za rameno, přiložil mu ke spánku pistoli, násilím jej zatlačil do kuchyňky, kde jej za zavřenými dveřmi držel potmě, zatímco druzí dva obvinění vynášeli z objektu odcizené věci a ukládali je do připraveného auta. Na tomto závěru nic nemění fakt, že vzhledem k maskování toho z pachatelů, který jako jediný byl s poškozeným v přímém kontaktu, nebylo zjištěno, kdo z nich atakoval poškozeného a kteří dva obvinění vynášeli věci. Pro právní posouzení jejich jednání byl však podstatný jednoznačný závěr okresního soudu, že šlo o společné jednání všech tří obviněných. Tento závěr je obsažen jak v úvodu výroku rozsudku, tak v jeho odůvodnění. Ke stejnému závěru dospěl i Krajský soud v Brně, když konstatoval, že „je nepochybné, že obvinění jednali po společné domluvě, čemuž nasvědčuje způsob provedení jejich činu“ (viz str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že za spolupachatele se v případě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. považují i členové skupiny, kteří po společné dohodě, výslovné nebo konkludentní, naplňují každý jen některý ze znaků skutkové podstaty, která je pak naplněna ve svém celku souhrnem jednání všech pachatelů, například jeden pachatel uskutečňuje násilí, zatímco druhý se zmocňuje věcí napadeného (viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr., obdobně č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
I v případě tohoto dovolacího důvodů tedy shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného R. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst.1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 2. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr