ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.613.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 613/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 6. 2004 o dovolání obviněného F. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 8To 45/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 110/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. L. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 24 T 110/2003, byl obviněný F. L. uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.
Těchto trestných činů se podle zjištění obvodního soudu dopustil společně s P. P. dne 14. 2. 2001 v P., V. ul. č. 29, v prvním patře domu tak, že poté, co P. P. zazvonil smluveným znamením u bytu M. M., po otevření vstupních dveří vpustil do jejího bytu svého psa a zatlačil poškozenou dovnitř, oba společně jí pomocí lepící pásky omotali hlavu a ruce, odhodili ji na pohovku, byt prohledali, odcizili nejméně deset kusů obrazů, dva kusy starožitných čajových souprav, sadu stříbrných příborů, hotovost, šperky a osobní věci v hodnotě nejméně 162.310,- Kč, přičemž surovým zacházením způsobili poškozené pohmoždění obou zápěstí, pohmoždění bederní křížové krajiny, zlomeninu pátého a šestého žebra vlevo a prolomení horní ploténky čtvrtého bederního obratle.
Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit poškozené M. M. způsobenou škodu ve výši 162.310,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 8 To 45/2004, rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody a sám rozhodl tak, že uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené M. M. na náhradě škody částku 70.600,- Kč.
II.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. Č. dovolání, a to proti všem jeho výrokům.
Své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly dány dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., eventuálně v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel cituje výrok rozsudku obvodního soudu s tím, že podle jeho názoru neobsahuje konkrétní popis jednání, kterým by naplnil znaky subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného chybí ve skutkové větě výroku popis konkrétního násilí, kterého se měl vůči poškozené dopustit, v důsledku čehož došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. Pokud skutková věta obsahuje formulace jako „společně omotali poškozené hlavu a ruce …“ nebo „surovým zacházením způsobili poškozené …“, nelze podle dovolatele na jejich podkladě dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Násilí, kterého se měl obviněný vůči poškozené dopustit, není podle jeho přesvědčení specifikováno ani v odůvodnění rozsudku. Z toho obviněný dovozuje, že za této situace měl být při respektování zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ obžaloby zproštěn. Napadené rozhodnutí tak podle mínění obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění dalšího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že byl napadeným rozhodnutím uznán vinným, ačkoli jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, a měl být tudíž podle §226 písm. d) tr. ř. obžaloby zproštěn. V této souvislosti obviněný poukazuje na skutečnost, že po traumatizujícím zážitku z dětství, kdy byl zachráněn při požáru z hořícího bytu, se minimálně po dobu deseti let léčil na psychiatrii. Jeho návrh na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku o vyšetření jeho duševního stavu nebyl soudem akceptován s tím, že uplynula výrazná doba mezi ukončením léčby a posuzovanou trestnou činností, takže nebyly shledány forenzně významné skutečnosti ovlivňující trestní odpovědnost obviněného. S takovým závěrem vyslovuje obviněný nesouhlas a má za to, že pokud nebyl vypracován navrhovaný znalecký posudek, mohlo to mít za následek nesprávný závěr o přípustnosti jeho trestního stíhání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě obviněný uplatnil námitku, že skutková zjištění obsažená ve výroku rozsudku obvodního soudu, týkající se jeho osoby, nenaplňují znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným.
Znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. naplnil obviněný podle závěrů obvodního soudu tím, že „společným jednáním užil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatel v rámci svých námitek zcela opominul fakt, že podle zjištění soudu se trestného činu dopustil společným jednáním s P. P. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Za spolupachatele trestného činu loupeže se přitom v souladu s judikaturou považují i ti, kteří po vzájemné dohodě naplňují každý jen některé ze znaků skutkové podstaty, která je pak naplněna ve svém celku souhrnem jejich jednání, tj. i v případech, kdy jeden z pachatelů uskutečňuje násilí, zatímco druhý se zmocňuje věcí napadeného (k tomu viz č. 1/1980, č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě však podle zjištění soudu obviněný F. L. v rámci společného jednání sám naplnil vlastním jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění obvodního soudu sice plyne, že úvodní část násilného útoku vůči poškozené provedl P. P. (po otevření dveří vpustil do bytu poškozené svého psa a zatlačil poškozenou dovnitř), avšak zjevně po dohodě s obviněným F. L. v rámci uskutečnění jejich společného záměru oloupit poškozenou. Na další části fyzického útoku pak již plně participoval i obviněný F. L. („společně jí pomocí lepící pásky omotali hlavu a ruce, odhodili ji na pohovku“) a společně s obviněným P. P. začali byt prohledávat. Námitka dovolatele, že z výroku rozsudku obvodního soudu nelze dovodit, že se vůči poškozené dopustil násilí, je tedy zcela lichá. Z výroku je naopak zřejmé, že popsaného násilí se vůči poškozené dopouštěli oba současně, což koresponduje i s odůvodněním rozsudku (viz str. 2), kde se tento závěr opakuje a popis násilí užitého oběma spolupachateli vůči poškozené zde soud ještě konkretizuje. Pochybnosti nevznikají ani o naplnění dalšího znaku „v úmyslu zmocnit se cizí věci“, neboť výrok rozsudku konstatuje, že po znehybnění poškozené oba prohledali její byt a odcizili z něj věci v hodnotě 162.310,- Kč.
Právní posouzení zjištěného jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. proto Nejvyšší soud shledal v souladu se zákonem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný namítal rovněž nepřípustnost svého trestního stíhání, neboť měl za to, že zde byly skutečnosti, které měly vést k vypracování znaleckého posudku o vyšetření jeho duševního stavu. Ten by dle jeho přesvědčení vyústil v závěr o jeho nepříčetnosti v době činu.
Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že případy nepřípustnosti trestního stíhání jsou taxativně vypočteny v ust. §11 odst. 1 tr. ř., přičemž nepříčetnost obviněného v době činu mezi nimi uvedena není. Příčetnost pachatele je však pojmovým znakem každého trestného činu, takže námitku nepříčetnosti lze obsahově subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten obviněný řádně uplatnil, takže Nejvyšší soud se i touto námitkou věcně zabýval.
Podle §12 tr. zák. kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.
Obviněný v rámci podaného odvolání navrhoval doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku o vyšetření jeho duševního stavu, ale tento návrh byl Městským soudem v Praze zamítnut jako nadbytečný s odkazem na značný časový odstup od údajného léčení obviněného i důvod jeho léčení.
Tento postup odpovídá zásadě zakotvené v ust. §2 odst. 5 tr. ř. Podle něj orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
V duchu této zásady tedy soud není vázán návrhy stran na doplnění dokazování. Trestní řád nestanoví žádné případy, kdy by vyšetření duševního stavu obviněného bylo obligatorní. Je proto na orgánech činných v trestním řízení, aby vždy s ohledem na konkrétní zjištěné poznatky k osobě obviněného a jednání, kterého se měl dopustit, vážily, zda jsou dány pochybnosti o jeho příčetnosti, a dospějí-li k takovým pochybnostem, přibraly podle §105 odst. 1 tr. ř. k vyšetření jeho duševního stavu znalce (viz č. 33/1968 Sb. rozh. tr.).
Pochybnosti o příčetnosti obviněného nelze rozhodně bez dalšího vyvozovat ze skutečnosti, že se v minulosti psychiatricky léčil (shodně viz Bulletin býv. Nejvyššího soudu ČSR 3/1983-23). V takovém případě nutno vážit jak časový odstup od skončení léčení do spáchání posuzovaného jednání, tak i to, zda toto jednání vůbec vzbuzuje pochybnosti o příčetnosti obviněného. Nejvyšší soud v tomto případě sdílí závěr Městského soudu v Praze, že jednání, pro které byl obviněný F. L. stíhán, žádné známky ovlivnění duševní poruchou neneslo. Podle zjištění obou soudů šlo o jednání promyšlené, předem připravené, spáchané ke škodě vytipované poškozené, provedené koordinovaně a cíleně. K osobě obviněného F. L. nebylo zjištěno nic, co by byť jen naznačovalo možnost snížení či vymizení jeho schopnosti rozpoznat nebezpečnost svého jednání anebo ovládnout své jednání v době činu. Zamítnutí návrhu na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku o vyšetření duševního stavu obviněného proto bylo plně v kompetenci soudu, přičemž bylo dostatečně podloženo.
Ze samotné skutečnosti, že v rámci trestního řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem k vyšetření duševního stavu obviněného F. L., ale ani z žádné jiné skutečnosti patrné z obsahu spisu nelze dovozovat, že by obviněný byl v době činu nepříčetný a že by tak hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. bylo v rozporu se zákonem. I tato námitka byla proto Nejvyšším soudem posouzena jako zjevně neopodstatněná.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný uplatnil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, a sice že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Protože však ani jeden z těchto dovolacích důvodů dán nebyl, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného F. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst.1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 2. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr