ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.658.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 658/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 6. 2004 o dovolání obviněného V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 61 To 450/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 116/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 61 To 450/2003, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 2 T 116/2002. Dovolání podal proti výroku, jímž byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a proti výroku o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že Městský soud v Praze ho nesprávně uznal vinným dvěma útoky, protože v pořadí druhý útok nenaplňoval skutkovou podstatu trestného činu. Obviněný poukázal na to, že v tomto případě neužil násilí ani pohrůžky násilí a že útok neměl potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Uložený trest označil za nepřiměřeně přísný. Navrhl, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a aby ho zprostil obžaloby, pokud jde v pořadí o druhý útok, nebo aby mu alespoň uložil podstatně mírnější trest.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. byl posouzen skutek složený podle zjištění Městského soudu v Praze ze dvou útoků, které obviněný V. S. spáchal dne 15. 3. 2002 v P. s neztotožněným spolupachatelem po vzájemné dohodě o způsobu obstarání finančních prostředků. Podle těchto zjištění šlo o útok v době kolem 20:50 hodin v ulici N. S. před domem č. 2, kde oba přistoupili k poškozenému M. Z. a chtěli ho zatáhnout do dvora autoservisu, což se jim nepodařilo, a proto ho opřeli o zeď domu a požadovali po něm peníze, přičemž obviněný V. S. vytáhl nůž, kterým poškozeného ohrožoval, a spolupachatel prohledal poškozeného a odcizil mu 500,- Kč a mobilní telefon. Podle dalších zjištění šlo o útok v době kolem 22:00 hodin na R. n. před restaurací U K., kde oba přistoupili k poškozeným Š. N., V. N. a R. S., přičemž obviněný V. S. vytáhl nůž, požadoval peníze a dal facku poškozenému R. S., avšak protože se poškozený Š. N. vrátil do restaurace volat policii, obviněný se dal i se spolupachatelem na útěk.
Útok, jehož se obviněný dopustil v době kolem 22:00 hodin proti poškozeným Š. N., V. N. a R. S., evidentně naplňoval znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněnému a jeho spolupachateli šlo o to, aby od poškozených získali peníze. To dali poškozeným najevo tím, že k nim přistoupili a že obviněný výslovně požadoval peníze. Nůž, který obviněný vytáhl, a facka, kterou zasadil jednomu z poškozených, byly prostředkem jasně zaměřeným na to, aby poškozené k vydání peněz donutili. Již tím byl trestný čin dokonán bez ohledu na to, že nakonec žádné peníze od poškozených nezískali. Námitka obviněného, že z jeho strany nešlo o násilí ani pohrůžku násilí, nemůže v žádném případě obstát. Zjištěné jednání obviněného, které spočívalo v použití nože a v zasazení facky jednomu z poškozených, tento charakter rozhodně mělo.
Výrok o vině obviněného nemůže být zvrácen ani jeho námitkou, že posuzovaný útok neměl potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Materiální podmínku trestnosti vyjadřuje ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. tak, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když vykazuje znaky trestného činu. To znamená, že pokud by čin obviněného měl být beztrestný, musel by být stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost jen nepatrný. V posuzovaném případě je však jasné, že čin obviněného dosahuje podstatně vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost. Obviněný v součinnosti s dalším spolupachatelem se posuzovaného činu dopustil proti chodcům pohybujícím se ve večerních hodinách na ulici. Při činu použil nože, jímž dodal svému jednání výraznější razance, a jednoho z poškozených navíc fyzicky napadl tak, že mu zasadil facku. V porovnání s druhým spolupachatelem se jednání obviněného vyznačovalo v podstatě stejnou mírou iniciativy a rozhodnosti. Přitom k spáchání druhého útoku byl obviněný se spolupachatelem evidentně povzbuzen úspěšným provedením prvního útoku, jehož výtěžkem byla částku 500,- Kč a mobilní telefon jako snadno zpeněžitelná věc. Celkově lze posuzovaný čin charakterizovat jako typický projev násilné pouliční kriminality, která je způsobilá vyvolávat a udržovat ve veřejnosti obavy o bezpečný pohyb osob. Rozhodně proto nejde jen o nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného činu a proto byla evidentně splněna i materiální podmínka trestnosti činu.
Tu část dovolání, v níž obviněný namítal, že se v souvislosti s útokem proti poškozeným Š. N., V. N. a R. S. nedopustil žádného násilí ani pohrůžky násilí, lze vykládat i tak, že obviněný nesouhlasí se zjištěním Městského soudu v Praze, že se vůči svědkům nějakého násilného jednání vůbec dopustil. Obviněný v tomto ohledu totiž odkazoval na svou výpověď a na výpovědi svědků. K tomu je třeba dodat, že s k u t k o v é námitky nespadají do rámce dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V rámci uvažovaného dovolacího důvodu proto jsou jen p r á v n í námitky ohledně kvalifikace skutkového stavu zjištěného soudem. Změny skutkového stavu zjištěného soudem se nelze dovoláním domáhat. Proto Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k takové interpretaci dovolání obviněného, která by znamenala polemiku se skutkovými zjištěními, která Městský soud v Praze učinil v napadeném rozsudku.
Pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř nespadají ani námitky proti výroku o trestu. Obviněný vytkl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a neodpovídá účelu trestu ani zákonným hlediskům pro ukládání trestu. To znamená, že výhrady obviněného proti výroku o trestu byly založeny na tom, že trest neodpovídá ustanovením §23 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 tr. zák. Výrok o trestu lze dovoláním napadat jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. proto, že obviněnému byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněnému byl za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným, uložen podle citovaného ustanovení v rámci sazby odnětí svobody od dvou let do deseti let trest odnětí svobody na 34 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem, dále trest vyhoštění na pět let a konečně i trest propadnutí věci (nože). Obviněný nepodal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nenamítal, že by mu byl uložen nepřípustný druh trestu nebo že by mu byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. K námitkám o nepřiměřenosti trestu, které dovolací důvod nenaplňují, Nejvyšší soud nijak nepřihlížel.
V rozsahu, v němž obviněný uplatnil relevantní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami proti právnímu posouzení skutku zjištěného soudem, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec