ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.660.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 660/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. června 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného L. Š., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 2 To 37/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 204/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 7 T 204/2003, byl obviněný L. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Rozsudkem byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 2 To 37/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný k uplatněnému dovolacímu důvodu uvádí, že zásadním problémem je otázka, zda místo, kde propadl poškozený A. S. otvorem půdního světlíku u hřebene střechy, bylo „pracovištěm“ či nikoli. Obviněný před započetím prací na střeše kravína jako pracoviště vymezil prostor do dvou metrů od okapů, a to po dobu první etapy prací, které se prováděly buď ze žebříku, nebo z okraje střechy, přičemž nebyl důvod se po střeše pohybovat v prostoru vzdálenějším než dva metry od okraje střechy. Oba pracovníci, jak A. S., tak A. B., potvrdili, že byli poučeni, že se nemají pohybovat ve větší vzdálenosti, mj. i proto, že jsou u hřebene střechy otvory. Místo pracoviště bylo tedy obviněným před započetím prací přesně označeno a vymezeno a oba pracovníci s tím byli seznámeni. Jestliže tedy došlo k pracovnímu úrazu mimo vyznačené pracoviště, nemohou být vůči obviněnému uplatňovány sankce z toho důvodu, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, konkrétně §132a odst. 1 zákoníku práce a §13 odst. 1 vyhlášky č. 324/90 Sb. Jestliže soudy podřadily zjištěné skutkové okolnosti pod uvedená ustanovení a na to navazující ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. zák., nepostupovaly správně a jejich právní posouzení skutku je vadné.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 1. 6. 2004 obviněný na základě §265h odst. 2 tr. ř. vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila tak, že i zaměstnanci mají povinnosti v souvislosti s dodržováním předpisů o ochraně bezpečnosti a zdraví při práci. Poukázala na ustanovení §135 odst. 4 Zákoníku práce, podle kterého je každý zaměstnanec povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost a o své zdraví. Podle písm. c) uvedeného ustanovení, že je zejména povinen dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Poškozený A. S. v daném případě nedodržel pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, opustil prostor vytyčený zaměstnavatelem a v příčinné souvislosti s tím došlo k vzniku úrazu. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně proto úraz poškozeného není v příčinné souvislosti s porušením daných předpisů obviněným ale s chováním samotného poškozeného, který vybočil z rámce vytyčeného zaměstnavatelem. Navrhla proto, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a Okresnímu soudu v Olomouci bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo, že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Protože námitku obviněného, kterou zpochybňuje správnost posouzení místa, kde propadl otvorem půdního světlíku u hřebene střechy poškozený A. S., jako „pracoviště“, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitku vytýkající jiné nesprávné hmotně právní posouzení, dovolací soud se touto námitkou zabýval a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Zaměstnavatel je podle §132a odst. 1, 2 Zákoníku práce povinen mj. přijímat opatření k prevenci rizik, čímž se rozumí také všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. V případě obviněného, který jako zaměstnavatel svými zaměstnanci prováděl stavební práce (udržovací), jde o opatření vyplývající z vyhlášky č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích (dále jen vyhláška). Na konkrétně poškozeným prováděnou práci se vztahují zejména ustanovení části třetí vyhlášky, upravující práci ve výškách a nad volnou hloubkou, protože podle §47 vyhlášky se za takovouto práci považuje práce a pohyb pracovníka, při kterém je ohrožen pádem z výšky, do hloubky, propadnutím nebo sesutím. Při této činnosti musí být pracovník zajištěn proti pádu v souladu s ustanovením §48 odst. 1 vyhlášky, tj. provedením tzv. kolektivního nebo osobního zajištění (§49 a §50 vyhlášky). Protože obviněný vypověděl, že oba zaměstnanci nebyli přivázáni, protože sklon střechy je 12 – 15 stupňů a oba měli pracovat na jejím okraji ve výšce asi 4 m, bylo vyloučeno použití ustanovení §48 odst. 2 písm. a) vyhlášky, podle kterého se ochrana proti pádu od výšky 1,5 m nevyžaduje, jestliže je pracoviště na ploše se sklonem do 10˘ a je vymezeno zábranou (jednotyčové zábradlí o výšce min. 1,1 m, které není určené k ochraně proti pádu osob ani předmětů ze zvýšené úrovně apod.) nejméně 1,5 m od hrany pádu. Obviněný tak byl povinen svým pracovníkům zajistit kolektivní nebo osobní zajištění způsobem uvedeným v §49 nebo §50 vyhlášky, což vůbec neučinil. V případě menšího sklonu střechy do 10˘ by pak toto zajištění nebylo nutné, ale pracoviště by muselo být vymezeno zábranou, což obviněný rovněž neučinil a spokojil se pouze s jeho zcela nedostatečným ústním vymezením. Způsob zajišťování proti pádu při práci na souvislých plochách ve výšce pak z hlediska velikosti zajištěné plochy (a tedy vymezení pracoviště) upravuje ustanovení §48 odst. 4 vyhlášky.
Podle věty první a třetí §48 odst. 4 vyhlášky „při práci na souvislých plochách ve výšce nemusí být zajišťována proti pádu pracovníků na volném okraji, popř. proti jejich propadnutí celá plocha, ale jen plocha (prostor, místo práce), kde se pracuje, včetně přístupových komunikací“, přičemž „jako vymezení pracovní plochy ve směru do plochy souvislé lze použít zábranu /odstavec 2 písm. a)/“.
Na základě citované první věty ustanovení §48 odst. 4 vyhlášky je pojem „pracoviště“, resp. „místo práce“ jen pro případ prací na souvislé ploše ve výšce (kterou rozsáhlá střecha kravína, jejímž ventilačním otvorem poškozený S. propadl, zajisté je) dostatečně definován, a to jako plocha, kde se pracuje. Jak ovšem vyplývá z dále citované věty třetí téhož ustanovení, tato pracovní plocha musí být určitým způsobem vymezena; vyhláška jako jeden z možných způsobů vymezení pracovní plochy ve směru do plochy souvislé, jak tomu mělo být i v tomto případě, nabízí zábranu v podobě jednotyčového zábradlí o výšce minimálně 1,1 m, které není určené proti pádu osob ani předmětů ze zvýšené úrovně /§48 odst. 2 písm. a)/.
Vyhláška se dále zabývá pojmem „zábrana“ ve svém všeobecném ustanovení §2 písm. m), které tento pojem definuje jako přírodní nebo umělou překážku vymezující nebo dělící prostor určený pro pohyb osob (vozidel apod.) nebo tomuto pohybu nežádoucím směrem zabraňující, a to z bezpečnostních nebo provozních důvodů, přičemž nemusí splňovat požadavky na zatížení jako zábradlí.
Ze shora uvedených ustanovení vyhlášky č. 324/1990 Sb. je zřejmé, že pracovní plocha, která je součástí souvislé plochy ve výšce, musí být vymezena tak, aby osoby pracující např. na střeše zřetelně viděli, ve které části souvislé plochy se mohou pohybovat a na kterou část je jim vstup zakázán, přičemž současně musí být vymezení pracovní plochy způsobilé těmto osobám v náhodném přístupu do zakázaných prostor zabránit. Vyhláška tedy vyžaduje vymezení pracovní plochy pomocí předmětů, zařízení apod., které jsou způsobilé náhodnému vstupu pracovníků zabránit a nestačí pouhé poučení o tom, v jakých místech se pracovníci mohou pohybovat.
Pokud tedy obviněný vymezil pracovní plochu toliko ústně a nikoli způsobem nabízeným ustanovením §48 odst. 4 ve spojení s odst. 2 písm. a) téhož paragrafu vyhlášky č. 324/1990 Sb. (pomocí jednotyčového zábradlí o výšce minimálně 1,1 m) či způsobem obdobným a tedy i stejně účinným, k jím zamýšlenému vymezení pracovní plochy v rozsahu do dvou metrů od okraje střechy (okapů) nedošlo, pracovištěm zůstala celá plocha střechy a obviněný měl tedy povinnost tuto celou plochu střechy proti pádu pracovníků zajistit, a to způsobem uvedeným v §13 případně §53 odst. 2 vyhlášky.
Nejvyšší soud se proto neztotožnil ani s názorem Nejvyšší státní zástupkyně uvedeným ve vyjádření k dovolání, když se v něm přehlíží, že pokud by obviněný řádně pracoviště zajistil v souladu s vyhláškou, k zranění poškozeného by nedošlo.
Jak v případě zakrytí souvislým poklopem podle §13 vyhlášky, tak i v případě použití ochranné, případně záchytné konstrukce (§49 vyhlášky) nebo použitím osobního zajištění pracovníků proti pádu ze střechy do světlíku, resp. jiných otvorů, podle §53 odst. 2 vyhlášky, které zejména dopadá na daný případ, by při vstupu poškozeného na takto řádně podle vyhlášky zajištěný prostor nedošlo k jeho pádu.
S ohledem na shora uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že obviněný byl správně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť k těžkému úrazu poškozeného S. došlo na pracovišti z důvodu nedostatečně zajištěných ventilačních otvorů na střeše kravína, tzn. z toho důvodu, že obviněný porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena ustanoveními §132a odst. 1, 5 písm. b) a §133a odst. 1 Zákoníku práce a výše uvedených ustanovení vyhlášky. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš