ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.679.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 679/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. června 2004 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. D., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 7 To 13/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 4/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 5 T 4/2003, byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 11. 11. 2002 kolem 13:00 hodin v Ch., ul. 26. d. na schodišti vedoucím ke sklepům domu čp. 25 úmyslně jedenkrát bodl nožem pod levé prso J. K., čímž jí způsobil bodné poranění hrudníku s rozříznutím svaloviny levé komory srdeční, zakrvácení do osrdečníkového vaku a levé pohrudniční dutiny, přičemž tomuto zranění poškozená na místě podlehla. Za to byl podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 10 let se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 7 To 13/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nesouhlasí s tím, že ho soud uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a popírá úmysl poškozenou zranit nebo usmrtit. S ohledem na důkazní situaci, kdy na místě činu byl pouze on a poškozená, poukazuje na možnost vycházet pouze z jeho výpovědi a ze znaleckých posudků, které hodnotí způsob usmrcení poškozené. V souvislosti s tím zdůrazňuje vyjádření znalkyň (z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství) u hlavního líčení, které nevyloučily možnost, že při přetahování o nůž s poškozenou tak, jak ho popsal odsouzený, mohlo skutečně dojít k náhodnému bodnutí, což by znamenalo nedbalostní ublížení na zdraví s následkem smrti. Jeho tvrzení o snaze odložit nůž na pravou stranu vedle poškozené, pak odpovídá také směr bodného kanálu a z videozáznamu rekonstrukce činu je vidět, že ukazuje směr pohybu své ruky od svého těla dopředu a doleva a nikoliv směrem k svému tělu, jak dovozuje státní zástupkyně v obžalobě. Poškozená přitom byla silně podnapilá (3,65 promile alkoholu) a její pohyby při přetahování nemusely odpovídat pohybu střízlivého člověka. Na jejím těle nebyly zjištěny žádné další známky násilí což svědčí o tom, že do sklepních prostor šla s obviněným dobrovolně a neobávala se ho. Obviněný nesouhlasí ani s tvrzením soudu, že by nemohl zasadit ránu nožem přesně do srdce náhodou a považuje tuto úvahu za irelevantní, když soud nezjišťoval jeho anatomické znalosti. Rovněž střední intenzita úderu svědčí spíš pro přetahování o nůž než o úmyslný úder, který by zajisté byl veden velkou silou aby byla jistota, že bude úspěšný. Úmysl usmrtit poškozenou nelze podle obviněného dovozovat ani z jeho jednání po činu, když byl v šoku a lékařskou pomoc nepřivolal protože zpanikařil a měl za to, že by stejně nebylo přivolání lékaře nic platné. Protože ve věci chybí přímé a nezvratné důkazy o úmyslu obviněného usmrtit poškozenou, je toho názoru, že nelze vycházet z domněnek ale za použití zásady in dubio pro reo je třeba jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Navrhl proto, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a Krajskému soudu v Plzni uloženo věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože námitky obviněného uvedené v dovolání jsou námitkami proti právnímu posouzení skutku, zabýval se Nejvyšší soud otázkou, zda jsou tyto námitky opodstatněné a tedy způsobilé naplnit uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je skutečností, že ve věci jde o obtížnou důkazní situaci, když na místě činu byl přítomen toliko obviněný a poškozená. Obviněný od počátku trestního stíhání a v celém jeho průběhu uplatňoval obhajobu v tom smyslu, že k usmrcení poškozené došlo nešťastnou náhodou poté, co se vzájemně přetahovali o nůž. Oba soudy proto otázce zjištění subjektivní stránky, resp. formy zavinění u obviněného věnovaly velkou pozornost.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodující skutkové okolnosti, které vzal soud za prokázané a pouze z tohoto pohledu může také dovolací soud posuzovat správnost rozhodnutí soudů o tom, že obviněný poškozenou usmrtil úmyslně. Jak totiž vyplývá z obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací soud musí vycházet ze skutkových okolností zjištěných soudem I. resp. II. stupně, je jimi vázán, nemůže je měnit a může je ve smyslu uvedeného ustanovení posuzovat pouze z hlediska správnosti jejich právního posouzení. Přitom je omezen důvody uvedenými v dovolání, tj. v daném případě pouze na otázku, zda obviněný usmrtil poškozenou úmyslně.
Již soud I. stupně po provedeném dokazování konstatoval, že ve věci byla opatřena řada důkazů které, co do způsobu vzniku bodného poranění poškozené, vyvracejí obhajobu obviněného. Poukázal přitom zejména na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Soud I. stupně se pak podrobně zabýval závěry tohoto znaleckého posudku na jehož základě dospěl k zjištění, že obviněný zasadil poškozené intenzivní silou bodnou ránu, která pronikla až do srdce, přičemž tato rána byla zasazena cíleně a bez jakéhokoli odporu poškozené. Z hlediska motivace jednání obviněného soud I. stupně konstatoval, že nedobře nesl rozchod s poškozenou a tato skutečnost pro něj znamenala zhoršení životní situace z hlediska partnerského vztahu, ale i sociálních jistot, jako bylo bydlení, apod. Motivu k ublížení či usmrcení poškozené shodně se svědky nasvědčuje také znalecký posudek z oboru psychologie, podle kterého motivace obviněného s největší pravděpodobností pramenila ze žárlivosti i závislosti na poškozené, která odešla k jinému muži, z jeho psychické lability a silné frustrace ze ztráty smyslu existence. Na základě těchto rozhodných skutečností dospěl soud I. stupně jednoznačně k závěru, že obviněný trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. spáchal v přímém úmyslu, tj. poškozenou chtěl usmrtit. Vypořádal se přitom i s obhajobou obviněného, že znalkyně (soudní lékařství) nevyloučily možnost vzniku poranění při přetahování o nůž. Konstatoval přitom, že znalkyně tuto možnost připustily za situace, kdy by obviněný tlačil nůž proti tělu poškozené, ona by neudržela jeho ruku a svůj odpor povolila. Takováto varianta ale neodpovídá ani obhajobě obviněného, ani obecnému způsobu jednání člověka, který manipuluje s nožem tak, aby druhému neublížil, jak to tvrdil obviněný.
Zmíněná obhajoba obviněného se pak stala podstatnou námitkou také v odvolání obviněného, přičemž jí nepřisvědčil ani soud odvolací. Ten konstatoval, že podle závěru znalkyň se muselo jednat o aktivní pohyb ruky svírající nůž proti tělu poškozené, přičemž popis manipulace s nožem podle obviněného, neodpovídá průběhu bodného kanálu. Opět i soud odvolací zdůraznil, že pokud znalkyně teoreticky připustily možnost vzniku zranění při přetahování o nůž, zároveň uvedly, že v této trestní věci o takovýto případ nejde. Přesto obviněný tuto námitku jako podstatnou uplatňuje také v dovolání. Nejvyšší soud se ale se závěrem soudů obou stupňů, že obviněný spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., a to v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., plně ztotožnil.
Jak již bylo výše uvedeno, je závěr o zavinění pachatele závěrem právním, který ale musí být prokázán výsledky dokazování, přičemž na formu zavinění je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností případu. Zavinění jako okolnost subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Právě takto postupovaly soudy obou stupňů když dospěly k závěru, že obviněný usmrtil poškozenou úmyslně.
Jak vyplývá z trestního spisu, bylo trestní stíhání obviněného pro daný skutek ze dne 11. 11. 2002 zahájeno podle §160 odst. 1 tr. ř. dne 14. 11. 2002. Téhož dne při svém prvním výslechu jako obviněný odmítl dovolatel k věci vypovídat s tím, že si vše musí srovnat v hlavě. Při svých dalších výsleších pak již vypovídal shodně a v průběhu celého trestního stíhání, a také v řízení o dovolání, ač si na rozhodný okamžik bodnutí nepamatuje, uplatňuje svoji verzi skutkového děje, že k usmrcení poškozené došlo v podstatě nešťastnou náhodou při přetahování o nůž a poškozenou neusmrtil úmyslně. Dovolací soud ale ve shodě se soudy obou stupňů dospěl k závěru, že zjištěné objektivní skutečnosti vyvrací tvrzení obviněného a naopak svědčí pro spolehlivý a jednoznačný závěr, že usmrtil poškozenou úmyslně tak, jak to zjistil již soud I. stupně. Tento soud své rozhodnutí také řádně odůvodnil a proto v podrobnostech postačí plně na toto odůvodnění odkázat.
K námitce obviněného v dovolání, že znalkyně nevyloučily možnost, že by při přetahování o nůž s poškozenou tak, jak to popsal obviněný, mohlo skutečně dojít k náhodnému bodnutí, se již vyjádřily oba soudy v předchozím řízení a Nejvyšší soud se s jejich argumenty a závěry tak, jak jsou výše citovány, plně ztotožnil. Za podstatné přitom Nejvyšší soud považuje vyjádření znalkyň (hlavní líčení dne 2. 10. 2003, č. l. 326 tr. spisu), že směr bodného kanálu neodpovídá tvrzení obviněného o snaze odložit nůž na schody vpravo od poškozené, přičemž „skutečně muselo jít o aktivní pohyb proti tělu ...“. Tvrdí-li pak obviněný, že když jej poškozená oběma rukama chytila za jeho pravou ruku ve které měl nůž, a on se snažil vytrhnout z tohoto držení, je zřejmé, že toto vytrhnutí by muselo směřovat od těla poškozené a nikoli proti jejímu tělu, jak to také znalkyně opakovaně konstatovaly. Jak došlo k samotnému bodnutí si obviněný podle svého tvrzení nepamatuje, ví jen jak jej poškozená pevně držela za ruku, pak se na něj podívala, řekla „co je to“ a pak povolila. Pamatuje-li si tedy obviněný pouze jak se přetahovali o nůž a toto určitým způsobem popsal, znalkyně se opakovaně vyjádřily, že tomu jak to obviněný popisuje, neodpovídá směr pohybu, který by měl být od těla a nikoli k tělu, a také tomu neodpovídá směr bodného kanálu. Popis přetahování o nůž obviněným tedy neodpovídá objektivním skutečnostem a děj musel probíhat jinak.
Náhodné bodnutí tedy znalkyně nepřipustily při variantě podle popisu přetahování o nůž uváděné obviněným, jak se snaží tvrdit v dovolání, ale při hypotetické variantě k dotazu obhájkyně obviněného, kdy by se přetahovali o nůž tak, že by mířil přímo proti konkrétní části těla, obviněný by tlačil proti tělu poškozené a ona by povolila. V této situaci obecně nevyloučily vznik daného zranění, ale tato varianta není v souladu s tím, jak to ukazoval obviněný. Již tyto závěry znalkyň svědčí o tom, že obviněný záměrně zamlčuje podstatné okolnosti činu s tím, že si na to nepamatuje, a snaží se navrhnout jinou, pro něj výhodnější variantu skutkového děje, aby se tak vyhnul trestní odpovědnosti nebo ji alespoň výrazně zmírnil. Pro takovýto závěr pak svědčí i další okolnosti.
Obě znalkyně mj. uvedly, že muselo jít o aktivní pohyb proti tělu poškozené, proti dané konkrétní části. V souvislosti s tím nelze přehlednout obsah znaleckého posudku z oboru psychologie, kdy obviněný po činu při úvahách „udělat to samý“, v průběhu vyšetřování znalcem, názorně ukazoval držení nože oběma rukama směrem k svému srdci a prudké bodnutí. Znalec tento moment z hlediska psychoanalytického hodnotí jako velmi významný „neboť vyšetřovaný s velkou pravděpodobností reprodukuje mimovědomě fakticky kritický pohyb svých horních končetin v inkriminované době“ (viz str. 89 tr. spisu). Znalec psycholog v jednání obviněného v době činu také s vysokou pravděpodobností shledal situační afektivní reakci. Závěry znalkyň z odvětví soudního lékařství a znalce z odvětví psychologie se tedy v otázce způsobu vzniku smrtelného poranění vzájemně doplňují a vyvracejí obhajobu obviněného.
Výše citované skutečnosti, a to zejména z posudku znalce psychologa, současně činí neopodstatněnou námitku obviněného proti tvrzení soudu, že nemohl zasadit ránu nožem přesně do srdce pouze náhodou. Obviněný tento argument soudu považuje za bezvýznamný, protože soud nezjišťoval jeho anatomické znalosti. Vedle rozporu se zjištěním znalce psychologa je tato námitka také v rozporu i s dalším tvrzením obviněného. Ten sice na jedné straně zpochybňuje své znalosti z hlediska umístění srdce v těle poškozené, ale na druhé straně se považuje za natolik informovanou osobu, že sám určil smrt poškozené a rozhodl, že přivolání lékaře by nebylo nic platné. Čin proto nikomu neoznámil a poškozená byla nalezena až druhý den. Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že z jeho jednání poté, co poškozená zemřela, nelze dovozovat jeho úmysl poškozenou usmrtit. O takovémto úmyslu samozřejmě samotné jednání obviněného po činu jednoznačně svědčit nemůže. Společně s ostatními důkazy a zejména se závěry uvedených znaleckých posudků je však také jednání obviněného po činu další skutečností, která v souhrnu s ostatními důkazy úmysl usmrtit poškozenou spolehlivě a nezvratně prokazuje.
Nejvyšší soud se proto plně ztotožnil se závěrem soudu I. stupně (potvrzeným soudem odvolacím), že důkazy ve věci opatřené vyvracejí obhajobu obviněného o způsobu vzniku bodného poranění poškozené, že obviněný zasadil poškozené intenzivní silou bodnou ránu, která pronikla až do srdce, přičemž tato rána byla zasazena cíleně a bez jakéhokoliv odporu poškozené. Uvedené skutečnosti pak z hlediska posouzení zavinění obviněného neumožňují jiný závěr, než že obviněný jednal v přímém úmyslu /§4 písm. a) tr. zák./, tj. jak uvedl soud I. stupně, chtěl poškozenou usmrtit.
Protože námitky obviněného uvedené v dovolání byly v podstatě jen opakováním námitek uplatněných již v předchozím řízení, přičemž namítanými okolnostmi se řádně a podrobně zabýval jak soud I. stupně, tak i soud odvolací, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš