ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.722.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 722/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. července 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného Š. Ř., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 7 To 417/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 144/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 2 T 144/2002, byl obviněný Š. Ř. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. Za to mu byl uložen podle §148 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku, a podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 50.000,? Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 7 To 417/2003, bylo odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku zamítnuto podle §256 tr. ř.
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že Okresním soudem ve Vsetíně byl v předmětné trestní věci nejdříve vyhlášen zprošťující rozsudek, a to dne 7. 3. 2003, sp. zn. 2 T 144/2002. Na základě odvolání okresního státního zástupce byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 7 To 210/2003, tento zprošťující rozsudek zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc byla vrácena podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následně ve věci rozhodl Okresní soud ve Vsetíně a Krajský soud v Ostravě tak, jak je uvedeno výše.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 7 To 417/2003, podal obviněný řádně a včas dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které založil na námitce jiného nesprávného hmotně právního posouzení.
Obviněný nejprve poukázal na okolnosti, kterými odvolací soud odůvodnil zamítnutí jeho odvolání. Obviněný byl původním rozsudkem soudu prvního stupně zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. Toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno a vráceno soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to s poukazem na nevysvětlené rozpory v důkazní situaci. Okresní soud poté, aniž by jakkoliv doplnil dokazování za účelem jejich osvětlení, tzn. za zcela shodné důkazní situace, vynesl diametrálně odlišný rozsudek, kterým uznal obviněného vinným. I přes tuto skutečnost odvolací soud v napadeném usnesení uvádí, že okresní soud provedl všechny potřebné a pro posouzení věci nezbytné důkazy a že skutková zjištění je možno považovat za správná a úplná. Obviněný se domnívá, že by soud neměl na základě totožného skutkového stavu dospět ke dvěma zcela rozdílným rozhodnutím, neboť tím dochází k porušení účelu trestního řádu (§1). Obviněný má dále za to, že pokud odvolací soud tvrdí, že doklad založený ve spise na č. l. 38 předkládal na celnici jako osoba povinná ve smyslu §81 a §83 zákona č. 13/1993 Sb., vychází z nesprávného posouzení věci. Podle obviněného je nutné obezřetně hodnotit, zda předmětný doklad je fakturou, tzn. jednostranným právním úkonem, nebo kupní smlouvou, tzn. právním úkonem dvoustranným, a zda tedy doklad předkládal jako osoba povinná nebo jako osoba povinnou osobou zmocněná. Obviněný tvrdí, že se jednalo o kupní smlouvu, že vystupoval pouze na základě zmocnění uděleného plnou mocí ze dne 18. 4. 2001 a že tedy nebyl osobou povinnou plnit povinnosti dané celním zákonem, neboť tyto náleží kupujícímu, který vozidlo do České republiky přiváží. Tento závěr podle obviněného vyplývá i z §22 občanského zákoníku, podle něhož ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému, a taktéž z jeho §32, který stanoví, že jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli. Kupní smlouva uvedená na listu č. 38 jednoznačně prokazuje, že prodávající zaplatil kupujícímu 7.400 DM, přičemž podle obviněného nebyl vysvětlen rozpor mezi tvrzením JUDr. P. o kupní ceně ve výši 23.000 DM a tím, že v rámci celního řízení dokladoval cenu ve výši 7.400 DM, která byla plně v souladu s cenovými relacemi, za kterých bylo možné obdobné vozidlo pořídit. Protože i přes rozpory vyplývající z výpovědi JUDr. P. a jím podepsanou listinou, která byla předložena v rámci celního řízení, soud dovodil, že znalecký posudek je nadbytečný, neexistuje jediný hodnověrný důkaz o ceně vozidla a tedy i o hodnotě, o jakou mělo dojít ke zkrácení cla ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. Obviněný dále poukázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. R 25/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které stanoví, že pachatelem i spolupachatelem trestného činu podle §148 tr. zák. může být nejen subjekt daně, ale i kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň, resp. clo bylo zkráceno. Podle obviněného je za popsané situace nepochybné, že když v rámci celního řízení předložil kupní smlouvu uzavřenou JUDr. P., nemohl jednat úmyslně a naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák., neboť byl jenom zmocněncem jednajícím na základě plné moci a předkládajícím doklady, které obdržel od JUDr. P.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby dovolací soud zrušil i vadné řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření uvedla, že dovolání je sice možné označit za přípustné, nicméně obviněným uváděný důvod pro podání dovolání /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ s obsahem odůvodnění podání nekoresponduje, neboť se uváděné argumenty týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu; obviněný se tedy výlučně domáhá odlišného hodnocení důkazů. Za této situace má státní zástupkyně za to, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Tím je míněn skutek, jak ho zjistil soud. Tento skutek je předmětem právního posouzení, přičemž jde o jeho hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku je ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Z toho vyplývá, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, jimiž je soudu vytýkáno, že svá skutková zjištění nesprávně podřadil pod určité ustanovení trestního zákona, resp. že soudem zjištěný skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. To znamená, že není možné uplatňovat námitky proti samotným skutkovým zjištěním, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak při dokazovaní postupoval apod. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Jak již bylo shora uvedeno, obviněný svůj mimořádný opravný prostředek založil na námitce jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tzn. na námitce, kterou je soudům vytýkána nesprávnost právního posouzení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za takovouto námitku ovšem nelze považovat námitky obviněného, kterými soudu prvního stupně vytýká, že bez jakéhokoliv doplnění dokazování, tedy za zcela shodné důkazní situace, dospěl ke zcela rozdílným rozhodnutím. Tyto námitky, které směřují proti postupu soudu při zjišťování skutkového stavu podle §2 odst. 5 tr. ř. a proti hodnocení důkazů soudy podle §2 odst. 6 tr. ř., jsou totiž námitkami skutkovými, které nejsou způsobilé ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. obsahově naplnit, a proto Nejvyšší soud není oprávněn se jimi v rámci dovolacího řízení zabývat. Za námitky skutkové povahy je dále třeba považovat ty námitky obviněného, podle nichž bylo kupní smlouvou uvedenou na listu č. 38 jednoznačně prokázáno, že prodávající zaplatil kupujícímu 7.400 DM, a podle nichž neexistuje jediný hodnověrný důkaz o ceně vozidla a tedy i o hodnotě, o jakou mělo dojít ke zkrácení cla ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. Těmito námitkami obviněný v podstatě zpochybňuje skutkové zjištění soudu, že celní hodnotou a tedy i cenou skutečně placenou za předmětný automobil zn. Nissan ve smyslu §66 odst. 1, 2 a §67 odst. 1 celního zákona (zákona č. 13/1993 Sb., ve znění platném ke dni spáchání posuzovaného činu) byla částka ve výši 23.000 DM.
Za jedinou námitku právní povahy lze považovat toliko tvrzení obviněného, že nemohl úmyslně jednat a naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák., protože byl jenom zmocněncem jednajícím na základě plné moci a předkládajícím doklady, které obdržel od JUDr. P., a nikoli osobou povinnou ve smyslu §81 a §83 celního zákona.
Dovolací soud dospěl k závěru, že tato právní námitka je zjevně neopodstatněná.
Uvedeným tvrzením totiž obviněný de facto namítá, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. patří mezi tzv. trestné činy s omezeným okruhem pachatelů, neboť jej, podle obviněného, může spáchat pouze osoba povinná ve smyslu §81 a §83 celního zákona, a to kupující, který vozidlo do České republiky přiváží.
Jak ovšem vyplývá nejen z formulace ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. (již z použitého slova \"kdo\"), ale i z obviněným uváděného rozhodnutí publikovaného pod č. 25/1968 SbRt., pachatelem i spolupachatelem předmětného trestného činu může být kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek či jiná povinná platba) nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a příslušná povinná platba tak byla zkrácena ve větším rozsahu, tzn. kdokoli, kdo v době spáchání tohoto trestného činu dovršil patnáct let a byl příčetný, aniž by současně musel být subjektem daně (poplatku či jiné povinné platby) či osobou povinnou ve smyslu §81 a §83 celního zákona atd. Vzhledem k této skutečnosti může být pachatelem trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák. např. i zmocněnec, kterému subjekt povinné platby udělil plnou moc za účelem jednání před příslušnými orgány provádějícími celní řízení, pokud v návrhu na celní řízení úmyslně uvedl nepravdivé údaje týkající se ceny, která byla za zboží skutečně zaplacena, a k tomuto návrhu přiložil doklady tuto nikoli skutečně placenou cenu prokazující, jako tomu bylo v posuzovaném případě.
V této souvislosti nelze nepoznamenat, že to byl obviněný, kdo byl v posuzovaném případě osobou povinnou ve smyslu §81 a §83 celního zákona, a nikoli svědek JUDr. P., neboť uvedená ustanovení celního zákona ukládají povinnost zboží dopravit k celnímu úřadu a předložit k provedení celního řízení osobě, která zboží dopravila do tuzemska, či která převzala odpovědnost za přepravu zboží až v tuzemsku, a nikoli kupujícímu, jak tvrdí obviněný. Tato skutečnost, která jednoznačně vyplývá jak z uvedených ustanovení celního zákona, tak z obou meritorních rozhodnutí soudů nižších stupňů (\"je zřejmé, že to byl právě Š. Ř., který byl přímým účastníkem celního řízení\" - str. 4 rozsudku soudu prvního stupně, \"doklad založený ve spise na č. l. 38 … vypisoval obžalovaný Ř. a předkládal ho … v rámci celního řízení jakožto osoba k tomu povinná ve smyslu §81, 83 zákona č. 13/93 Sb.\" - str. 2 usnesení odvolacího soudu), ovšem není pro věcnou správnost rozhodnutí soudu rozhodující, neboť, jak již bylo uvedeno, pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. může být kdokoliv.
Stejně tak na věcnou správnost rozhodnutí nemá vliv posouzení otázky, zda doklad založený ve spise na č. l. 38 je fakturou, anebo kupní smlouvou. Podstatné je totiž to, zda obviněný věděl, že údaj o ceně v tomto dokladu uvedený neodpovídá částce, která byla za předmětné vozidlo skutečně zaplacena, či nikoli.
Z předloženého trestního spisu je zřejmé, že soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů dospěly ke skutkovému zjištění (které je v dovolacím řízení pro Nejvyšší soud závazné a které obviněný v rámci své obhajoby ani nezpochybňuje), že obviněný věděl, že JUDr. P. za předmětné vozidlo zaplatil kupní cenu v celkové výši 23.000 DM a nikoli ve výši 7.400 DM. Vzhledem k tomuto skutkovému zjištění nelze dospět k jinému závěru, než že jednání obviněného spočívající zejména v tom, že v návrhu na celní řízení jako zmocněnec JUDr. P. uvedl cenu 7.400 DM a k tomuto návrhu přiložil listinu uvedenou na č. l. 38 trestního spisu, bylo jednáním úmyslným a tedy i po subjektivní stránce naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k uvedenému zjištění o zaplacené kupní ceně je bez významu námitka obviněného, že nebyla zjištěna cena vozidla a tedy ani hodnota o jakou mělo dojít ke zkrácení cla, když podle §66 odst. 1, 2 zák. č. 13/1993 Sb. (celní zákon) je základem pro vyměření cla celní hodnota a touto celní hodnotou dováženého zboží je převodní hodnota, to jest cena skutečně placená.
Pokud pak obviněný namítá, že činnost nemohl činit \"zcela zadarmo\" a jeho angažovanost ve věci nemůže být posuzována jako celní hodnota pro stanovení cla, je nutno uvést, že podle §75 celního zákona se při určení celní hodnoty podle §66 připočtou k ceně skutečně placené mimo jiné i provize a odměny za zprostředkování.
Protože jediná obviněným uplatněná právní námitka byla dovolacím soudem shledána jako zjevně neopodstatněná, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš