ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.748.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 748/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2004 o dovolání obviněného I. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 6 To 151/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/99 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 30 T 7/99, byl obviněný I. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod 1 výroku), trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2 výroku) a dalším trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 3 výroku).
Podle zjištění krajského soudu se trestného činu podvodu pod bodem 1 dopustil šesti následujícími útoky:
a) přesně nezjištěného dne v polovině roku 1992 v O. ve společnosti O. l., a. s., O., se nepravdivě vydával za spolumajitele společnosti H.-B. C., s. r. o., O., a předložil falzifikát usnesení Okresního soudu v Ostravě o povolení zápisu uvedené společnosti do podnikového rejstříku, po uzavření smlouvy na základě objednávek vylákal v období od 2. 7. do 13. 10. 1992 odběr dřevní hmoty na faktury v celkové hodnotě 147.284,- Kč, kterou použil v rámci svého podnikání vědom si své zadluženosti, přičemž faktury i přes upomínky neuhradil,
b) dne 26. 10. 1992 v O. vylákal půjčku od M. H. ve výši 500.000,- Kč na financování dostavby objektu na P. ul. č. 2 v O. s tím, že peníze vrátí do 31. 1. 1993, přičemž se nepravdivě vydával za spolumajitele společnosti H.?B. C., s. r. o., O., a za stavebního inženýra, ačkoli mu bylo známo, že vzhledem ke své značné zadluženosti nebude schopen peníze v uvedeném termínu vrátit, peníze použil pro své podnikatelské aktivity a dlužnou částku přes upomínky nevrátil,
c) dne 17. 12. 1992 v O. požádal Ing. M. S. o půjčku na financování stavby pro MUDr. K. v O. ve výši 1.000.000,- Kč, přičemž se nepravdivě vydával za spolumajitele společnosti H.-B. C., s. r. o., O., a za stavebního inženýra, nepravdivě tvrdil, že má brzy dostat od MUDr. K. peníze, z nichž půjčku uhradí, a od Ing. M. S. převzal v K. b. v O. částku 260.000,- Kč s tím, že ji vrátí do 2. 2. 1993, což neučinil,
d) dne 19. 12. 1992 v O., D. č. 3, v prodejně společnosti V. zakoupil televizor v hodnotě 17.690,- Kč, úhradu provedl vystavením vědomě nekrytého šeku I. b. O. a majiteli společnosti V. A. K. uvedenou částku neuhradil, přestože peníze na hotovosti získal od M. H., pro kterou televizi zajišťoval,
e) dne 23. 12. 1992 v O. vylákal půjčku od M. H. ve výši 500.000,- Kč za účelem překlenutí druhotné platební neschopnosti společnosti H.-B. C., s. r. o., O., za jejíhož spolumajitele se nepravdivě vydával s tím, že peníze vrátí do 30. 3. 1993, ačkoli mu bylo známo, že vzhledem ke své značné zadluženosti nebude schopen je v uvedeném termínu vrátit, peníze použil na své podnikatelské aktivity a dlužnou částku nevrátil,
f) dne 1. 2. 1993 v O. vylákal půjčku od M. H. ve výši 100.000,- Kč na financování dostavby objektu v O., P. č. 2, s tím, že částku vrátí do 15. 3. 1993, ačkoli mu bylo známo, že vzhledem ke své značné zadluženosti nebude schopen částku v uvedeném termínu vrátit, peníze použil na své podnikatelské aktivity a dlužnou částku i přes upomínky nevrátil.
Trestného činu zpronevěry pod bodem 2 výroku se podle zjištění krajského soudu dopustil tím, že dne 30. 6. 1993 v O. po předchozí dohodě a sepsání smlouvy o půjčce převzal od K. A. částku ve výši 200.000,- Kč výhradně za účelem nákupu vykopávek na území Slovenské republiky a jejich okamžitého prodeje zájemci z ciziny, předložil mu fotografie vykopávek, znalecký posudek a kupní smlouvu se zájemcem o vykopávky, avšak k realizaci nákupu nedošlo, přičemž zmíněnou částku podle předchozí dohody navýšenou o 40.000,- Kč poškozenému ve lhůtě do 31. 7. 1993 ani později nevrátil, nýbrž ji použil v rozporu s účelem poskytnutí pro své další podnikatelské aktivity.
Trestného činu podvodu pod bodem 3 výroku se obviněný podle zjištění krajského soudu dopustil tím, že
a) dne 19. 10. 1994 v O. vylákal ke škodě JUDr. J. J. krátkodobou půjčku ve výši 110.000,- Kč \"za účelem jiného podnikání\" pod příslibem již vyřízeného úvěru, jehož plnění očekává koncem října 1994, s tím, že dlužnou částku vrátí do 30. 11. 1994, ačkoli mu bylo známo, že vyřízení úvěru není dosud úspěšně ukončeno a vzhledem ke své značné zadluženosti nebude schopen zapůjčenou částku ve stanovené lhůtě vrátit a také ji přes upomínky nevrátil,
b) dne 14. 11. 1994 v O. ke škodě téhož poškozeného pod shodnou záminkou vylákal půjčku ve výši 250.000,- Kč s tím, že ji vrátí do 30. 11. 1994, ačkoli mu bylo známo, že vzhledem ke své značné zadluženosti nebude schopen zapůjčenou částku ve stanovené lhůtě vrátit, a také ji přes upomínky nevrátil.
Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti provádění bytových a občanských staveb na dobu pěti let. Dále bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 6 To 151/2003, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. L. dovolání.
To opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Oběma soudům v dovolání vytýká především to, že zjištěné skutky posoudily podle jeho názoru chybně jako trestné činy, ačkoli znaky žádného trestného činu nevykazovaly. Obviněný má zato, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty těchto trestných činů. V tomto směru vyslovuje nesouhlas se závěry obou soudů, podle kterých se v jeho případě jednalo o tzv. úmysl nepřímý, neboť si byl vědom, že nebude vzhledem ke své zadluženosti s to své závazky z uzavřených půjček v dohodnutých lhůtách splnit, a pro případ, že je nesplní, s tím byl srozuměn. Proti tomu obviněný namítá, že se zřetelem k probíhajícím obchodním operacím, o jejichž úspěšnosti byl přesvědčen, se mohl oprávněně domnívat, že svým závazkům dostojí.
Obviněný dále zpochybňuje závěr vrchního soudu, že zapůjčené finanční prostředky použil pro své osobní účely, když je použil na své další podnikatelské záměry. To, že se tímto způsobem snažil řešit svou druhotnou platební neschopnost, považuje obviněný za postup v tehdejší době běžně užívaný i dalšími podnikateli, takže podle jeho přesvědčení nelze z této skutečnosti dovozovat ani jeho nepřímý úmysl spáchat trestné činy, jimiž byl uznán vinným. Připouští, že při některých ze svých obchodních aktivit mohl podcenit míru hrozícího nebezpečí, což však podle něj zakládá zavinění nejvýše ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti. Právě při hodnocení kritérií rozhodných pro posouzení formy jeho zavinění (vzdělání obviněného, jeho kvalifikace, zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání atp.) podle mínění obviněného vrchní soud pochybil, když dospěl k závěru o jeho úmyslném zavinění.
Pokud v případě skutku pod bodem 2 výroku vrchní soud dovodil, že zjištěný skutek nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry, nýbrž trestného činu podvodu, obviněný souhlasí jen s prvou částí takového závěru s tím, že podle jeho názoru ani v tomto případě nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění.
Závěrem dovolání obviněný I. K. navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil krajskému soudu s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila písemně v souladu s ust. §265h odst. 2 tr. ř. V úvodu vyjádření zdůraznila, že při posuzování dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily krajský a vrchní soud. V jejich světle se námitka o nedostatku úmyslného zavinění na straně obviněného jeví nejvyšší státní zástupkyni jako zjevně neopodstatněná, neboť z nich podle ní plyne naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu včetně zavinění ve formě minimálně nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. S obdobnými námitkami obviněného se podle jejího názoru vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí důkladně a logicky vypořádal. V případě skutku pod bodem 2 výroku nejvyšší státní zástupkyně sdílí názor vrchního soudu, že skutek nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., nýbrž trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., avšak protože odvolání podal pouze obviněný, bránil změně právního posouzení tzv. zákaz reformace in peius zakotvený v ust. §259 odst. 4 tr. ř. Obdobně ust. §265a odst. 3 tr. ř. brání podle názoru nejvyšší státní zástupkyně učinit takovou změnu i Nejvyššímu soudu. Závěrem svého vyjádření navrhovala, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného I. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě obviněný uplatnil námitku, že skutková zjištění obsažená pod body 1 a 3 výroku rozsudku krajského soudu nenaplňují znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., resp. podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., v obou případech pro nedostatek úmyslného zavinění z jeho strany. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle závěrů Krajského soudu v Ostravě se obviněný I. K. skutkem pod bodem 1 výroku dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tím, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a takovým činem způsobil značnou škodu. Skutková zjištění ve výroku rozsudku těmto znakům skutkové podstaty plně odpovídají. Ve skutkových zjištěních každého ze šesti dílčích útoků pod body 1 a) až f) výroku jsou všechny tyto znaky vyjádřeny. Jednoznačně je zde vyjádřena i subjektivní stránka činu. Ta zahrnuje jednak úmyslné uvedení poškozených v omyl tvrzením nepravdivých skutečností, které posloužily k vylákání peněz. Těmito skutečnostmi bylo například nepravdivé tvrzení obviněného, že je spolumajitelem společnosti H.-B. C., s. r. o., O., v případě všech dílčích útoků s výjimkou útoku pod bodem 1 d), a zejména tvrzení, že zapůjčené částky vrátí v dohodnutém termínu. Současně zahrnuje srozumění obviněného, že závazkům, které převzal, nebude schopen dostát. Krajský soud ve všech těchto případech přímo ve skutkové části výroku rozsudku konstatuje, že obviněný peníze vylákal, ačkoli si byl vědom, že je vzhledem ke své zadluženosti nebude s to v dohodnutém termínu vrátit, a také je nevrátil. Tato zjištění plně vystihují zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. (obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn).
Prakticky shodná jsou skutková zjištění ohledně subjektivní stránky jednání obviněného v případě skutku pod body 3 a), b) výroku.
S tím koresponduje i podrobná argumentace obsažená na str. 52 - 53 odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde se konstatuje, že obviněný přestože si byl vědom své zadluženosti a nereálnosti svých představ o rychlém úspěchu v dalším podnikání, uzavíral nové půjčky za podmínek, u nichž musel být srozuměn s tím, že nebude s to je dodržet.
Zavinění ve formě úmyslu dokonce přímého podle §4 písm. a) tr. zák. je přiléhavě vyjádřeno i ve zjištěních ohledně útoku pod bodem 1 d), kde se konstatuje , že obviněný zakoupil televizor, který uhradil prostřednictvím vědomě nekrytého šeku, přestože v tomto případě peníze na úhradu televizoru měl od M. H.
Pokud jde o skutek pod bodem 2 výroku, Nejvyšší soud se ztotožnil s právním závěrem Vrchního soudu v Olomouci, že správně měl být kvalifikován nikoli jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť po uzavření smlouvy o půjčce nemohl obviněný naplnit znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu v tom, že \"přisvojil si cizí věc, které mu byla svěřena\". Při prakticky shodné argumentaci jako v případě skutku pod body 1 a 3 bylo namístě posoudit tento skutek jako další trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., avšak Nejvyšší soud sdílí právní názor vrchního soudu, že takové změně právního posouzení brání tzv. zákaz reformace in peius (§259 odst. 4 tr. ř., resp. §265a odst. 3 tr. ř.).
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného I. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst.1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 29. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr