ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.75.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 75/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2004 o dovolání obviněného R. W., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 4 To 768/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 154/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného R. W. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 7. 2003, č. j. 5 T 154/2002-419, byl obviněný R. W. uznán vinným pod bodem 1 výroku jednak trestným činem ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2 trestným činem vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem znásilnění dle §241 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 3 výroku trestným činem omezování osobní svobody dle §231 odst. 1 tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se skutku pod bodem 2 dopustil tím, že „dne 28. 9. 2002 kolem 02:00 hodin v P. poblíž přeložky silnic ve směru na P. násilím donutil M. M., která šla při okraji pozemní komunikace, aby nastoupila k němu do vozidla zn. Škoda Favorit, SPZ ADO 69-22, tak, že jí nejprve nabídl, zda by s ním nešla na skleničku, a když odmítla a pokračovala ve směru své chůze, vystoupil z vozidla, udeřil ji pěstí do obličejové části, a když se mu vytrhla a snažila se utéci, dohonil ji osobním vozem, který řídil, opět vystoupil z vozu, v ruce držel nůž o celkové délce 22 cm a zatáhl ji k sobě do vozidla, následně s ní pak odjel, přičemž na silnici č. I/22 v km 93,8 za odbočkou na obec J. mu došel benzín, vozidlo odstavil a násilím donutil M. M. tím, že ji uhodil do hlavy, aby se svlékla, a přes opakované prosby, aby svého jednání zanechal, na ní provedl pohlavní styk do konečníku, přičemž poškozená M. M. utrpěla povrchovou tržně zhmožděnou ranku pod levým obočím a lehký hematom bez pracovní neschopnosti“.
Skutku pod bodem 3 se dopustil tím, že „dne 27. 9. 2002 kolem 23:00 hodin v Ž. ulici v P. před prodejnou nábytku firmy H. natlačil násilím do svého vozidla zn. Škoda Favorit, SPZ ADO 69-22, poškozenou J. P., kterou odvezl do svého trvalého bydliště v domě čp. 2516 v ulici J. S. v P., kde ji nechal ležet na schodech domu v bezvědomí poté, co se uhodila nezjištěným předmětem do hlavy, a dům opustil, přičemž poškozená měla utrpět lehký otřes mozku, krevní podlitiny levé dolní končetiny s pracovní neschopností od 29. 9. 2002 do 5. 10. 2002“.
Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a dále trest propadnutí vyhazovacího nože s dřevěnou rukojetí. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené M. M. na náhradě škody částku 5.550,- Kč.
K odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 4 To 768/2003, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Písku zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozená M. M. se podle §229 odst. 1 tr. ř. odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek Okresního soudu v Písku nedotčen.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. T. dovolání. Uvedl v něm, že jím napadá výrok, jímž krajský soud ponechal nedotčený výrok o vině pod body 2 a 3 a výrok o trestu v rozsudku okresního soudu.
Dovolání podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť podle něj ve věci rozhodl vyloučený orgán, a z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro nesprávné právní posouzení skutku.
Důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. opíral o námitku podjatosti odvolacího senátu 4 To krajského soudu, kterou vznesl v rámci svého odvolání, avšak krajský soud o ní rozhodl negativně. Námitka poukazovala na skutečnost, že do odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně byla bezezbytku převzata pasáž z usnesení krajského soudu č. j. 4 To 165/2003-319, kterým byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení okresního soudu o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Šlo přitom podle dovolatele o pasáž pro konečný závěr soudu rozhodující, neboť obsahovala hodnocení provedených důkazů. Obviněný uvedl, že pokud bylo v rámci odvolání zpochybňováno hodnocení důkazů provedené soudem prvého stupně, rozhodoval posléze odvolací senát o správnosti vlastních slov a závěrů citovaných v rozsudku okresního soudu. Minimálně dva členové odvolacího senátu (JUDr. Š. a Mgr. V.) přesto o jeho odvolání rozhodli, ač byli dle dovolatele z vykonávání dalších úkonů v této trestní věci vyloučeni.
Důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil na závěru, že hmotně právní posouzení skutků pod body 2 a 3 rozsudku okresního soudu neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu.
V souvislosti s výrokem o vině pod bodem 2 namítá, že k pohlavnímu styku mezi ním a poškozenou M. M. sice došlo, avšak i z její strany dobrovolně. Jím uplatněná obhajoba, že poškozenou k nastoupení do svého vozu ani k pohlavnímu styku nijak nenutil, nebyla podle něj spolehlivě vyvrácena, když byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku k posouzení duševního stavu poškozené, resp. toxikologickým vyšetřením poškozené ke zjištění, zda a jaké drogy užívá. Navíc okresní i krajský soud podle obviněného pochybily, když zcela přešly, resp. zlehčily závěry biologické expertízy analyzující skvrnu na spodním prádle poškozené. Obviněný vyjádřil názor, že správně měl být pro tento skutek obžaloby dle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn.
Ve vztahu k výroku o vině pod bodem 3 rozsudku okresního soudu obviněný namítá, že poškozená nastoupila k němu do auta a následovala jej do jeho bytu dobrovolně. Uvedl, že jí pomáhal do auta a do schodů, ale že se nejednalo o násilí. Poškozená podle něj mohla odejít, ale byla příliš opilá a tak zůstala v bytě. K naplnění skutkové podstaty trestného činu by podle obviněného muselo být poškozené bráněno v tom, aby svobodně rozhodovala o svém pobytu, avšak poškozená nebyla takového rozhodování schopna v důsledku silné opilosti. I v tomto případě obviněný namítl, že měl být obžaloby dle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, popřípadě i rozsudek soudu prvého stupně zrušil a aby odvolacímu soudu, popř. soudu prvého stupně, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo sám ve věci rozhodl, že se obžaloby ve shora naznačeném rozsahu zprošťuje.
Současně s odkazem na ust. §265o odst. 1 tr. ř. požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen, a to až do rozhodnutí o dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data jeho projednání Nejvyšším soudem dle §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání dle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Tím dle citovaného ustanovení je, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
V projednávaném případě obviněný prostřednictvím svého obhájce vznesl námitku podjatosti odvolacího senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích v rámci písemného odůvodnění svého odvolání, tedy před rozhodnutím orgánu druhého stupně, čímž shora uvedenou podmínku splnil. Opřel ji o poukaz na citaci pasáže z odůvodnění usnesení krajského soudu okresním soudem v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
Podle dovolacího soudu však z této skutečnosti podjatost jako důvod vyloučení odvolacího senátu z dalšího rozhodování dovozovat nelze.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení z 9. 9. 2003, č. j. 4 To 165/2003-319, kterým zamítl stížnost obviněného R. W. proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, nebyl přijat jím nabízený slib a byl nadále dle §71 odst. 5 tr. ř. ponechán ve vazbě, zaujal i stanovisko k tehdy aktuální důkazní situaci. Konkrétně poukázal na rozpory mezi výpovědí obviněného v již provedeném hlavním líčení a jeho výpověďmi z řízení přípravného v kontrastu s neměnnou podobou výpovědí svědků M. K. a M. M. Vyslovil rovněž názor, že lze stěží nalézt motiv, proč by uvedení svědci, jakož i dosud v hlavním líčení nevyslechnutá svědkyně J. P., shodně obviněného křivě obviňovali.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že jednou z podmínek vzetí obviněné osoby do vazby (viz §67 tr. ř.) mimo jiné je, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Podle §72 odst. 1 tr. ř. je soud povinen z úřední povinnosti průběžně a obdobně k žádosti obviněného zkoumat, zda důvody vazby u obviněného trvají nebo se nezměnily, tedy i adekvátně reagovat na případné změny důkazní situace. Z toho je zřejmé, že krajský soud pouze plnil svou zákonnou povinnost, když při přezkoumávání usnesení o vazbě z podnětu stížnosti obviněného zaujal stanovisko k důkazům provedeným v prvém hlavním líčení z pohledu kritérií dalšího trvání vazby.
Krajský soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že zmíněné argumenty vedou toliko k závěru, že přetrvává důvodné podezření obviněného ze spáchání stíhaných trestných činů. Současně ovšem vyzdvihl, že se nejedná o rozhodnutí o vině, neboť to bude možné až po provedení kompletního dokazování v hlavním líčení.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že pokud okresní soud posléze po provedení všech relevantních důkazů v hlavním líčení a jejich zhodnocení dle §2 odst. 6 tr. ř. dospěl k závěru, že shora uvedené podmíněné úvahy krajského soudu se dalším dokazováním potvrdily, nic mu nebránilo citovat příslušnou pasáž z odůvodnění usnesení krajského soudu v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí. Dovolací soud rovněž zcela sdílí argumentaci krajského soudu obsaženou v odůvodnění jeho usnesení, podle kterého nejsou soudci odvolacího senátu vyloučeni z projednávání předmětné věci (viz č. l. 443) jen proto, že se okresní soud s jejich původní argumentací ztotožnil.
Vedle toho nelze pominout, že okresní soud neopřel svůj závěr o vině toliko o zmiňovaný citát argumentace užité krajským soudem, ale zasadil ji mezi další okolnosti, na kterých výrok o vině obviněného založil.
Lze proto shrnout, že dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl shledán opodstatněným, neboť řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích vytýkanou vadou zjevně netrpělo.
K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V případě tohoto dovolacího důvodu nutno předeslat, že v jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů, resp. neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by však v dovolání uplatnil námitky, které by mu svým obsahem odpovídaly. Jeho námitky se omezovaly pouze na výhrady vůči věrohodnosti výpovědí poškozených, způsobu jakým je okresní a krajský soud hodnotily, a dále se domáhal doplnění dokazování důkazy jím neúspěšně navrhovanými. Důvod namítaný obžalovaným byl tedy fakticky jiný, než důvod jím deklarovaný, neodpovídá však žádnému z důvodů dovolání přípustných dle §265b odst. 1 tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného R. W. jednak dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., pokud jde o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud jde o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V.
Obviněný v rámci svého dovolání podal rovněž návrh, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení trestu odnětí svobody, který v současné době vykonává. Takové rozhodnutí je však podmíněno buď tím, že návrh podá předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), nebo tím, že důvody k takovému postupu shledá Nejvyšší soud, a to i bez návrhu (§265o odst. 1 tr. ř.). Protože takové podmínky splněny nebyly, Nejvyšší soud o návrhu obviněného nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 28. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval :
JUDr. Robert Fremr