ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.821.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 821/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 7. 2004 o dovolání obviněného V. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 To 506/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 T 95/2003 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 To 506/2003, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 3 T 95/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 3 T 95/2003, byl obviněný V. V. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 112/1998 Sb. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na 4 měsíce se zkušební dobou na 18 měsíců.
Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že obviněný nejméně od 20. 12. 1996 do 30. 9. 1998 jako statutární orgán a společník obchodní společnosti F., v. o. s., se sídlem v P., J. n. 15, která v U. H. v prostoru S. r. provozovala N. C. G., nechal v této provozovně každý týden nejméně v pátek a v sobotu nejméně od 22:00 hodin do 02:00 hodin pořádat veřejné hudební produkce – diskotéky s blíže nezjištěným repertoárem diskotékové hudby zahraničních i domácích autorů běžně hrané v rádiích reprodukovaným z CD nosičů, a to bez souhlasu nositelů práv autorů, výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů, přičemž zejména neměl souhlas O. s. a. pro práva k dílům hudebním a I. – N. s. v. umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, a bez placení odměn nositelům práv autorů, výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů.
Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 To 506/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný V. V. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Dovoláním napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a v důsledku toho i výroku o trestu. Podané dovolání opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že popis skutku ve výroku o vině nekoresponduje s popisem skutku v obžalobě, a vyjádřil názor, že skutek, jímž byl uznán vinným, není uveden v obžalobě. Vytkl, že pokud soudy došly k tomu, že hudební produkce byly na diskotékách provozovány bez souhlasu O. s. a., dovodily to z dopisu O. s. a. ze dne 20. 12. 1996, jehož obsahem byl zákaz těchto produkcí a který interpretovaly jako odepření souhlasu s veřejnou hudební produkcí, a uvedl, že zmíněný zákaz neměl žádnou oporu v právním řádu a že neměl povinnost zjišťovat význam či účel vydání této listiny, která mu navíc jako statutárnímu orgánu obchodní společnosti ani nebyla řádně doručena. Poukázal na to, že z výroku o vině není jednoznačně patrné, jaká práva, jakým způsobem a v jakém rozsahu měl porušit nebo jak jinak si měl počínat v rozporu se zákonem. V této souvislosti zdůraznil, že ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. je trestní normou s tzv. blanketární dispozicí, a proto podle jeho názoru bylo třeba v popisu skutku specifikovat právní normy, s nimiž měl jednat v rozporu. Namítl, že ve výroku ani v odůvodnění rozsudku není uvedeno žádné konkrétní zákonné ustanovení, které měl porušit. Neplacení částek, účtovaných O. s. a. prostřednictvím fakturačních výměrů, vysvětlil tím, že neměly náležitosti účetních dokladů. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že námitka ohledně totožnosti skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku se skutkem uvedeným v obžalobě, nespadá pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinak označila dovolaní za důvodné, pokud jde o námitky směřující proti tomu, že popis skutku uvedený ve výroku rozsudku neodpovídá použité právní kvalifikaci, protože v něm chybí odkaz na právní normu, kterou obviněný porušil. Proto shodně s dovoláním navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolacímu důvodu, vymezenému v citovaném ustanovení, odpovídají pouze námitky proti tomu, jak byl soudem zjištěný skutek posouzen podle h m o t n é h o práva. Mimo tento dovolací důvod jsou proto námitky ohledně dodržení p r o c e s n í c h ustanovení, tedy i ustanovení §2 odst. 8 tr. ř., §220 odst. 1 tr. ř., která vyjadřují obžalovací zásadu v řízení před soudem a to, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Proto Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný zpochybňoval rozsudek z hlediska otázky tzv. totožnosti skutku.
Jinak na podkladě dovolání obviněného Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení z hledisek uvedených v §265i odst. 3, 4 tr. ř. a shledal, že dovolání je důvodné.
Především považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že podle výroku o vině byl obviněný uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 112/1998 Sb. Trestný čin porušování autorského práva však zákon č. 112/1998 Sb. nijak neupravuje a nemá k uvedenému trestnému činu žádný vztah. V tzv. právní větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný „s dílem, které je předmětem ochrany podle práva autorského, s výkonem výkonného umělce a zvukovým záznamem, které jsou předmětem práva příbuzného právu autorskému, neoprávněně nakládal způsobem, který přísluší autoru, výkonnému umělci, výrobci zvukového záznamu nebo jinému nositeli těchto práv, a jinak tato práva porušoval“. Z této dikce tzv. právní věty výroku o vině lze usuzovat, že obviněný byl uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Tímto zákonem, tj. zákonem č. 290/1993 Sb., byly znaky uvedeného trestného činu vymezeny tak, jak bylo vyjádřeno v tzv. právní větě výroku o vině.
Ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 290 /1993 Sb. je ustanovení s tzv. blanketární dispozicí. To znamená, že zákonným znakem trestného činu je porušení norem z jiného odvětví práva, než je trestní právo, a že trestní zákon na tyto normy odkazuje. V posuzovaném případě jde o normy autorského práva. O trestný čin jde jen tehdy, jestliže skutkem, v němž je spatřován trestný čin, byly porušeny nějaké normy autorského práva jako mimotrestního právního odvětví. Porušení těchto norem je součástí skutku, který je posuzován jako trestný čin. Proto ve skutkové části výroku o vině musí být uvedeno, jaké normy, tj. jaká konkrétní ustanovení kterého zákona nebo jiného právního předpisu obviněný porušil a jakým jeho jednáním k tomu došlo. Přestože byl Okresní soud v Uherském Hradišti na tuto povahu ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. a na to, co z toho vyplývá, pokud jde o náležitosti výroku o vině, upozorněn již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 986/2002, jímž byl mimo jiné zrušen jeho předcházející odsuzující rozsudek v této věci, tj. rozsudek ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 3 T 290/2001, znovu se dopustil pochybení spočívajícího v absenci jakéhokoli odkazu na konkrétní ustanovení norem autorského práva. V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Uherském Hradišti pouze paušálně uvedl, že obviněný „porušil ustanovení tehdy účinného zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon)“, aniž tato ustanovení jakkoli konkretizoval.
Není-li součástí skutkového stavu zjištěného Okresním soudem v Uherském Hradišti zjištění, která konkrétní ustanovení zákona č. 35/1965 Sb. ve znění pozdějších zákonů obviněný porušil, je namístě závěr, že skutek, tak jak byl soudem zjištěn, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. (tj. ve znění účinném v době, kdy se stal posuzovaný skutek).
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 986/2002, byl Okresní soud v Uherském Hradišti upozorněn na nezbytnost jednoznačných zjištění o tom, jaká práva, jakým způsobem a v jakém rozsahu obviněný porušil nebo jak jinak si počínal v rozporu se zákonem (autorským zákonem). Tato zjištění byla nezbytnou podmínkou pro správné rozhodnutí o vině obviněného i v tom směru, aby bylo jasné, porušení kterých práv vyplývajících z autorského zákona je možné zahrnout do skutku, jímž byl spáchán trestný čin.
Okresní soud v Uherském Hradišti časově vymezil tento skutek dobou od 20. 12. 1996 do 30. 9. 1998. Ze souvislostí, které lze dovodit z odůvodnění rozsudku, je zřejmé, že za počátek doby páchání trestného činu považoval Okresní soud v Uherském Hradišti přípis O. s. a. ze dne 20. 12. 1996, kterým tento svaz vyslovil zákaz užití chráněného hudebního repertoáru a který soud interpretoval tak, že „i kdyby obviněný užívání hudby veřejně formou diskoték oznamoval, byla by tato oznámení neplatná“, což bylo myšleno patrně tak, že O. s. a. svým přípisem odepřel souhlas s veřejnou hudební produkcí jím zastupovaných autorů a že tato produkce byla od vyslovení uvedeného zákazu provozována bez souhlasu O. s. a. jako nositele práv autorů. I když to Okresní soud v Uherském Hradišti v rozsudku výslovně nekonstatoval, lze uvažovat o tom, že to, co označil za „hudební produkci“, je dílem požívajícím ochrany podle §2 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. ve znění pozdějších zákonů, a že bylo dotčeno právo autorů udílet svolení k užití díla podle §12 odst. 1 písm. b) cit. zákona. Okresní soud v Uherském Hradišti do skutku vymezeného dobou od 20. 12. 1996 do 30. 9. 1998 zároveň zahrnul i zjištění, že obviněný nechal pořádat veřejné hudební produkce (diskotéky) „bez placení odměn nositelům práv autorů“. Toto zjištění je neúplné ve vztahu k otázce, jaké právo autorů tím bylo porušeno, a tak je možné pouze uvažovat o otázce, zda tím soud měl na mysli ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. ve znění pozdějších zákonů, podle něhož při každém užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v §15 zákona, autorská odměna.
Avšak ani zjištění, že obviněný porušil právo nositele autorských práva na autorskou odměnu podle §13 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. ve znění pozdějších zákonů, není důvodem pro to, aby tato část jednání obviněného byla zahrnuta do rozsahu trestného činu. Není možné pominout, že veřejnou hudební produkci na diskotékách v době od 20. 12. 1996 považoval Okresní soud v Uherském Hradišti za provozovanou bez souhlasu O. s. a. jako nositele autorských práva. Trestným činem tedy podle tohoto pojetí bylo již samotné provozování veřejné hudební produkce. Pokud by za této situace bylo za součást trestného činu považováno i to, že obviněný nezaplatil, resp. nedal zaplatit autorskou odměnu, znamenalo by to ve skutečnosti nepřípustné donucování obviněného k tomu, aby doznal spáchání trestného činu tou částí jednání, jejíž podstatou bylo samotné provozování veřejné hudební produkce bez souhlasu O. s. a. jako nositele práv autorů. Přitom ustanovení §92 odst. 1 tr. ř. výslovně stanoví, že obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání. Jestliže by obviněný měl v souvislosti s veřejnou hudební produkcí provozovanou bez souhlasu nositele práv autorů zaplatit autorskou odměnu, znamenalo by to, že se tím k neoprávněnému provozování hudební produkce doznává. Nejvyšší soud tím nezpochybňuje právo autorů, resp. nositelů práv autorů, na autorskou odměnu při užití díla (§13 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. ve znění pozdějších zákonů), bylo-li dílo užito bez jejich svolení, ale konstatuje, že za uvedených okolností je trestný čin spáchán již samotným užitím díla bez svolení a že nezaplacení autorské odměny za toto užití díla již nemůže být součástí trestného činu. Jinak řečeno, porušení práva autora na autorskou odměnu může být trestným činem jen za předpokladu, zasáhne-li pachatel do tohoto práva za okolností, kdy jinak užil díla oprávněně, tj. se svolením autora nebo nositele autorských práv.
Jde o určitou obdobu vzájemného vztahu trestných činů, z nichž má pachatel nějaký příjem, a trestného činu zkrácení daně (§148 tr. zák.) v tom smyslu, že je-li pachatel uznán vinným trestným činem, z něhož má příjem, nepřichází v úvahu, aby byl uznán vinným zkrácením daně z tohoto příjmu (k tomu viz č. 53/1974, č. 1/1985 Sb. rozh. tr.).
Do skutku, jímž uznal obviněného vinným, Okresní soud v Uherském Hradišti zahrnul zjištění, že obviněný nechal pořádat veřejné hudební produkce (diskotéky) „bez souhlasu nositelů práv výkonných umělců ... a bez placení odměn výkonných umělců“. Aby toto zjištění bylo z hlediska zákonných znaků trestného činu relevantní, musel by Okresní soud v Uherském Hradišti v rámci tohoto zjištění vyjádřit především to, že výkony zpěváků a hudebníků, které byly při veřejných hudebních produkcích užity, byly předmětem práv výkonných umělců podle §36 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. ve znění pozdějších zákonů. Teprve za tohoto předpokladu bylo možné uvažovat o tom, že se na posuzovaný případ vztahovalo ustanovení §36 odst. 2 cit. zákona a že bylo porušeno některé z práv uvedených zde pod písm. a) až d), tj. práv, jejichž podstatou je to, že bez svolení výkonných umělců, resp. nositelů práv výkonných umělců, nelze užít jejich výkonů. Pokud by soud spatřoval trestný čin v tom, že výkony byly užity bez svolení výkonných umělců a že tím bylo porušeno některé z ustanovení §36 odst. 2 písm. a) až d) zákona č. 35/1965 Sb. ve znění pozdějších zákonů, nebylo již možné zahrnovat do rozsahu trestného činu to, že k tomu došlo „bez placení odměn výkonných umělců“. Podle §36 odst. 3 cit. zákona za užití výkonu náležela výkonným umělcům odměna, avšak její neplacení v případě, že k samotnému užití výkonů došlo bez souhlasu výkonných umělců, resp. nositelů jejich práva, nemůže být součástí trestného činu, protože by to bylo v rozporu s ustanovením §92 odst. 1 tr. ř. Placením odměny za užití výkonů, které byly užity bez svolení, by obviněný byl ve skutečnosti nucen k doznání, že výkony užil bez svolení, tj. k doznání, že spáchal trestný čin. Nejvyšší soud tím nezpochybňuje právo výkonných umělců na odměnu za jejich výkony, pokud byly užity bez jejich svolení, a konstatuje jen to, že neposkytnutí této odměny není za uvedených okolností trestným činem.
Vadná je i ta část výroku o vině, která je založena na zjištění, že obviněný nechal pořádat veřejné hudební produkce (diskotéky) „bez souhlasu nositelů práva výrobců zvukových záznamů ... a bez placení odměn výrobců zvukových záznamů“. Uvedené zjištění by bylo ve vztahu k zákonným znakům trestného činu relevantní za předpokladu, že by Okresní soud v Uherském Hradišti zároveň zjistil, že jde o zvukové záznamy uvedené v §45 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. ve znění pozdějších zákonů a že zvukové záznamy byly užity některým ze způsobů uvedených v §45 odst. 2 písm. a) až d) cit. zákona, takže k tomu bylo třeba svolení výrobce zvukových záznamů. Okresní soud v Uherském Hradišti v rozsudku neuvedl ani to, které ustanovení zákona č. 35/1965 Sb. ve znění pozdějších zákonů obviněný porušil, pokud nechával pořádat diskotéky „bez placení odměn výrobců zvukových záznamů“, a nevysvětlil, jaké odměny měl na mysli. V této spojitosti je nutné zdůraznit, že výrobci zvukových záznamů neměli právo na odměnu za užití zvukových záznamů, nýbrž na svolení k jejich užití, pokud ho bylo třeba (§45 odst. 3 cit. zákona), a to na rozdíl od autorů, kterým náležela autorská odměna při každém užití díla, a na rozdíl od výkonných umělců, kterým náležela odměna za užití výkonu. Jestliže výrobci zvukových záznamů neměli právo na odměnu za užití záznamů, nemohlo být součástí výroku o vině obviněného zjištění, že nechal pořádat diskotéky bez placení odměn výrobců zvukových záznamů, protože právo výrobců zvukových záznamů tu je dáváno do takové souvislosti, jako by jejich odměna byla vázána na to, že zvukové záznamy byly užity při diskotékách. Výrobci zvukových záznamů měli právo na odměnu již za svolení k užití záznamů některým ze způsobů uvedených v §45 odst. 2 písm. a) až d) cit. zákona, tj. za to, že svolení udělili, resp. že ho udělili nositelé jejich práva, a nikoli za samotné užití záznamů. To znamená, že za samotné užití zvukových záznamů neměli výrobci právo na žádnou odměnu, resp. že z užití zvukových záznamů jim žádné právo na odměnu nevzniklo. Výrobci zvukových záznamů měli právo na odměnu za svolení k některému ze způsobu užití záznamů uvedenému v §45 odst. 2 písm. a) až d) cit. zákona, takže pokud obviněný takto nechal užít chráněné zvukové záznamy bez svolení výrobců, zasáhl do jejich práva jednáním zakládajícím trestný čin tím, že si toto svolení neopatřil. Okolnost, že již samotné svolení výrobců zvukových záznamů, resp. nositelů jejich práva, bylo úplatným úkonem, je důvodem k tomu, aby za jednání, které je trestným činem, bylo považováno jednání spočívající v tom, že obviněný nechal pořádat diskotéky a neopatřil si toto svolení, a nikoli též to, že diskotéky nechal pořádat bez placení odměny, která ze svolení náležela. Jinak řečeno, pokud výrobci zvukových záznamů nedali svolení k užití záznamů, nevznikl jim nárok na odměnu za toto svolení. To platí bez ohledu na skutečnost, že svolení nedali proto, že o něj obviněný nežádal. Do práva výrobců zvukových záznamů na odměnu mohl obviněný zasáhnout jen za situace, že by výrobcům takové právo vzniklo, to znamená, že by dali svolení podle §45 odst. 2 cit. zákona. Lze tedy shrnout, že pokud si obviněný neopatřil svolení výrobců zvukových záznamů podle §45 odst. 2 cit. zákona a nechal diskotéky provozovat, aniž měl uvedené svolení, je tím jeho trestní odpovědnost za jednání vůči výrobcům zvukových záznamů vyčerpána a nemůže být rozšiřována ještě o „neplacení odměn výrobců zvukových záznamů“.
Za tohoto stavu je bezpředmětná námitka obviněného, že fakturační výměry O. s. a. neměly náležitosti účetních dokladů. Pokud Okresní soud v Uherském Hradišti považoval za trestný čin pouze jednání obviněného od 20. 12. 1996, tj. od doby, kdy obviněný neměl souhlas tohoto nositele práv autorů, mohl za trestný čin považovat jen tu část jednání obviněného, která ve vztahu k právům autorů spočívala v tom, že jejich díla užil, resp. nechal užít, bez jejich svolení nebo bez svolení uvedeného nositele práv autorů, a neplacení autorských odměn za užití děl nemělo z hlediska trestní odpovědnosti obviněného význam.
Nejvyšší soud nemá ani se zřetelem k námitkám obviněného žádné výhrady proti tomu, jak Okresní soud v Uherském Hradišti interpretoval význam dopisu O. s. a. ze dne 20. 12. 1996. Bez ohledu na to, že tento dopis byl doručen do místa, kde obviněný nechal provozovat diskotéky, a že tento dopis nebyl obviněnému doručen do sídla obchodní společnosti, jejímž byl statutárním orgánem, obviněný se o tomto dopise dověděl, znal jeho obsah, a bylo mu jasné, že O. s. a. nadále vyjadřuje, byť nevhodně formou zákazu, nesouhlas s dalším užíváním děl zastupovaných autorů. Přesto obviněný nechal v užívání děl na diskotékách pokračovat a o souhlas s jejich užitím již ani nežádal. Námitky obviněného týkající se uvedeného dopisu proto nemohly mít takový význam, aby byly důvodem pro závěr o nesprávnosti výroku o vině.
Z důvodů, které jsou zřejmé z předchozích částí tohoto usnesení Nejvyššího soudu, nemůže výrok o vině obviněného V. V. trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. (správně ve znění zákona č. 290/1993 Sb.) obstát. V důsledku toho nemůže obstát ani výrok o trestu. Rozhodnutí totiž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti jako část řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Zrušil také všechna další rozhodnutí, která na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazovala a jejich zrušením pozbyla podkladu. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém rozhodování o vině obviněného musí Okresní soud v Uherském Hradišti dbát na to, aby učinil taková skutková zjištění, která jsou relevantní z hlediska naplnění zákonných znaků trestného čin, a vzhledem k tzv. blanketární povaze ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. na to, aby již v těchto zjištěních vyjádřil, která konkrétní ustanovení autorského zákona, v jakém rozsahu a jakým jednáním obviněný porušil. Při novém rozhodování je Okresní soud v Uherském Hradišti vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec