ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.867.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 867/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2004 dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 8 To 174/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 T 107/2003 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 8 To 174/2004, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 8 T 107/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karlových Varech přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 8 T 107/2003, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že „dne 11. 3. 2002 ve večerních hodinách odvezl z K. poškozenou A. Š., do penzionu A. v N., okres K. V., po příjezdu do penzionu ji pozval na pokoj, začal ji osahávat na těle a po výzvě, aby svého jednání zanechal, poškozenou svlékl, přes její odpor s ní provozoval orální praktiky a následně i přes její aktivní obranu na ní vykonal pohlavní styk a následně ji odvezl zpět do místa bydliště“.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 8 To 174/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. K. dovolání, a to z důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené usnesení i rozsudek okresního soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání konstatoval, že se od Nejvyššího soudu nedomáhá přehodnocení provedených důkazů, nýbrž závěru, zda zjištěný skutek skutečně vykazuje znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. V této souvislosti dodává, že se skutku dopustil v domnění, že poškozená pohlavní styk uskutečňuje dobrovolně. Krajskému soudu vytýká, že jeho odvolání zamítl, ačkoli musel mít o jeho vině pochybnosti, čemuž podle názoru obviněného nasvědčuje i odůvodnění usnesení.
Závěrem dovolání navrhoval, aby Nejvyšší soud rozhodnutí krajského i okresního soudu zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila tak, že podle jejího názoru je ve výroku rozsudku okresního soudu pouze nekonkrétním způsobem popsáno, že obviněný musel překonat určitý odpor poškozené, ale zcela v něm chybí popis násilí, které měl k překonání tohoto odporu a donucení poškozené k souloži, resp. k jiným sexuálním praktikám užít. Nejvyšší státní zástupkyně s odvoláním na §120 odst. 3 tr. ř. dovozuje, že v tzv. skutkové větě výroku rozsudku musí soud uvést všechny skutkové okolnosti, které naplňují zákonné znaky skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle něhož byl čin obviněného právně posouzen. Podle jejího názoru, jestliže je znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění provedení činu násilím, nestačí omezit se v popisu skutku na popis jednání poškozené, a sice že projevila odpor k pohlavnímu styku aktivní obranou, jak to učinil okresní soud, ale je nutno popsat i jednání obviněného, které zmíněný znak naplnilo. Podle nejvyšší státní zástupkyně ani odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí neobsahuje okolnosti, v níž by zákonné znaky použité právní kvalifikace měly oporu. V odůvodnění rozsudku je sice zmíněno zjištění, že obviněný podržel poškozené ruce nad hlavou, což však nejvyšší státní zástupkyně nepovažuje za mechanismus, kterým by bylo možno vysvětlit násilné vysvléknutí poškozené a překonání jejího aktivního odporu při vynucené souloži či orálním sexu. Dále vyslovuje názor, že pokud nejsou skutková zjištění soudu oporou pro závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu, nelze hodnotit ani jeho subjektivní stránku. Nelze-li tedy učinit závěr o charakteru a intenzitě násilí nezbytného k překonání odporu poškozené, nelze ani posoudit, zda obviněný, a to i s přihlédnutím k dalším okolnostem, mohl právem považovat odpor poškozené za předstíraný či vážně míněný.
Z těchto důvodů navrhovala, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech zrušil a věc přikázal okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě obviněný uplatnil výhrady, které shora uvedeným požadavkům odpovídaly, když namítal, že zjištěný skutek nevykazuje všechny znaky trestného činu znásilnění, zejména pokud jde o subjektivní stránku činu, neboť považoval pohlavní styk ze strany poškozené za dobrovolný.
Okresní a krajský soud spatřovaly naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. u obviněného P. S. v tom, že násilím donutil jiného k souloži a jinému obdobnému pohlavnímu styku a uvedený čin spáchal na osobě mladší než osmnáct let.
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný počínaje hlavním líčením doznával, že s poškozenou vykonal soulož i orální sex, vědom si, že ještě nedosáhla věku osmnácti let. Zpochybňoval však, stejně jako v dovolání, naplnění znaků skutkové podstaty násilím donutí jiného, neboť měl za to, že poškozená přistoupila k souloži i orálnímu sexu dobrovolně.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. je možno dopustit se i za použití pohrůžky bezprostředního násilí či zneužitím bezbrannosti jiného, avšak podle skutkových zjištění soudů obviněný svým jednáním žádnou z těchto forem nenaplnil.
Za násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. se přitom v souladu s konstantní judikaturou považuje použití fyzické síly za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu ze strany znásilňované osoby za účelem dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli.
Znak donutí jiného je pak vykládán jako překonání vážně míněného odporu znásilňované osoby nebo její podlehnutí při seznání beznadějnosti odporu, resp. upuštění od dalšího odporu pro vyčerpanost, beznadějnost či z odůvodněného strachu, že pachatel násilí uskuteční. Naplnění tohoto znaku však nelze dovozovat v případě, kdy odpor není vážně míněný nebo je jen předstíraný, resp. tehdy, jestliže poškozená osoba zpočátku klade určitý odpor, ale později se souloží dobrovolně souhlasí.
Při hodnocení naplnění těchto znaků skutkové podstaty je nutno mít na zřeteli, že trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným, tedy uvedené znaky musí být ze strany obviněného pokryty nejméně zaviněním ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Pokud by se však obviněný vzhledem k menší intenzitě odporu domníval, že jde jen o odpor předstíraný, tj. že poškozená osoba ve skutečnosti se souloží či jiným pohlavním stykem souhlasí, jednalo by se u něj o tzv. skutkový omyl negativní, takže by nemohl být postižen za úmyslný trestný čin.
Skutková zjištění okresního soudu obsažená v rozsudku a částečně rozvedená i v odůvodnění usnesení krajského soudu však naplnění shora uvedených znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. jednoznačně a přesvědčivě nevyjadřují.
Relevantní část skutkových zjištění okresního soudu je ve výroku rozsudku formulována následovně: „… po příjezdu do penzionu ji pozval na pokoj, začal ji osahávat na těle a po výzvě, aby svého jednání zanechal, poškozenou svlékl, přes její odpor s ní provozoval orální praktiky a následně i přes její aktivní obranu na ní vykonal pohlavní styk …“.
V těchto skutkových zjištěních je sice částečně popsáno jednání poškozené, kterým měla projevit nesouhlas se souloží a orálními praktikami a snažila se jim bránit, avšak zcela nekonkrétním způsobem („… přes její odpor …, … přes její aktivní obranu …“). Z takového vyjádření není zřejmé, jak intenzivní odpor poškozené byl, jak jej poškozená projevila, zda jej obviněný mohl či musel vnímat a zda k jeho překonání použil násilí, resp. jakého. Konkrétní forma odporu kladeného poškozenou je zásadní pro zhodnocení subjektivní stránky jednání obviněného za situace, kdy se hájí tím, že soulož považoval z její strany za dobrovolnou. Oba soudy navíc shodně konstatují, že obviněný se vzhledem k chování poškozené předcházejícímu posuzovanému skutku mohl do určité doby oprávněně domnívat, že proti souloži s ním nic nemá. Poškozená i podle zjištění obou soudů jela s obviněným dobrovolně do vzdáleného penzionu, souhlasila, byť po určitém zdráhání, s večeří na pokoji, pokoj neopustila ani v době, kdy se obviněný odešel sprchovat, přičemž v telefonátu, který právě v této době uskutečnila se svědkyní L. N., se jí nesvěřila s žádnými obavami z obviněného. Za této důkazní situace je proto nutno důkladně zkoumat, zda obviněný odpor poškozené mohl registrovat, resp. zda jej nemohl považovat za určité zdráhání, které se mu podaří bez použití nepřípustného násilí překonat. Právě proto spatřuje Nejvyšší soud zásadní nedostatek výroku rozsudku okresního soudu v naprosté absenci konkrétního zjištění ohledně jednání obviněného, a to z hlediska otázky, zda skutečně šlo o násilí, kterým měl odpor poškozené překonávat. Charakter jím použitého násilí, případně reakce poškozené na takové násilí by současně umožnily posoudit i naplnění subjektivní stránky jednání obviněného, tj. dovozovat eventuální naplnění úmyslného zavinění.
Přitom v úvodu odůvodnění rozsudku, kde okresní soud shrnuje svá skutková zjištění, jsou uvedené nedostatky ještě prohloubeny. Okresní soud zde uvádí (viz str. 2): „… se společně navečeřeli a poté obžalovaný poškozenou začal osahávat a poté, co ho poškozená vyzvala, aby svého jednání zanechal, ji přes její odpor svlékl, poté s ní provozoval orální sexuální praktiky a následně na ní vykonal soulož“ . V další partii odůvodnění (viz str. 4) okresní soud svá skutková zjištění a navazující úvahy rozvádí následujícím způsobem: „… do okamžiku, než se obžalovaný vrátil z koupelny, nelze v jeho chování spatřovat nic trestného. Naopak lze přisvědčit obhajobě, že až do tohoto okamžiku se poškozená chovala takovým způsobem, že to mohlo důvodně vzbuzovat domněnku, že je svolná s intimním sblížením s obžalovaným. Avšak v okamžiku, kdy se tento pokusil o intimní sblížení a poškozená s tím projevila nesouhlas, měl od dalšího jednání upustit. Zvláště za situace, kdy zde nebyla předchozí výslovná dohoda o uskutečnění pohlavního styku, kdy jak sám obžalovaný ve své výpovědi uvedl, se poškozené zeptal, zda se pomilují, a poškozená pouze pokrčila rameny a sklopila oči“ . Právě ve světle těchto skutkových zjištění naznačujících přinejmenším váhavé stanovisko poškozené k intimnímu sblížení s obviněným, se absence skutkových závěrů ohledně konkrétní podoby odporu poškozené a konkrétní formy násilí, které měl k jeho překonání obviněný použít, jeví jako zcela zásadní nedostatek. V jeho důsledku pak nelze dospět k závěru, že skutek, tak jak byl okresním soudem zjištěn, vykazuje znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák.
Uvedený nedostatek pak neodstranil ani Krajský soud v Plzni. Doplnil sice dokazování opětovným výslechem poškozené a zevrubně se zabýval hodnocením její věrohodnosti. Vyzdvihl, že stěžejní námitkou obviněného uplatněnou v odvolání bylo, že nebyla dostatečně hodnocena subjektivní stránka jeho jednání, avšak zhodnotil ji jako neopodstatněnou, neboť podle jeho názoru okresní soud „jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění v napadeném rozsudku popsal“. Krajský soud navíc konstatuje, že i když se poškozená zprvu chovala způsobem, který v obžalovaném vyvolal dojem, že dojde k dobrovolnému pohlavnímu styku, od určitého okamžiku dávala slovně i fyzicky jasně najevo, že s jednáním obžalovaného nesouhlasí. Krajský soud tedy pominul nedostatečná skutková zjištění ve výroku rozsudku okresního soudu, přičemž ani v odůvodnění svého rozhodnutí se shora rozvedenými otázkami, souvisejícími s naplněním znaků trestného činu znásilnění, nijak nezabýval. Naopak kontroverzně vyznívá úvaha krajského soudu na str. 5 usnesení, podle níž to, že poškozená nevyužila okamžiku, kdy se obžalovaný šel vysprchovat, a neutekla z místa činu, že se nesnažila přivolat pomoc, nutně vyvolávají závěr, že poškozená se chovala způsobem, který v obžalovaném musel vzbuzovat přesvědčení, že s ním poškozená chce pohlavní styk uskutečnit dobrovolně. K těmto skutečnostem však podle krajského soudu okresní soud dostatečně přihlédl při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného a při rozhodování o trestu. Jak však již Nejvyšší soud konstatoval výše, tyto skutečnosti měly být důkladně váženy v prvé řadě při posuzování otázky naplnění znaků trestného činu znásilnění, tedy při rozhodování o vině obviněného.
IV.
Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání je důvodné a podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu zrušil. V souladu s ust. §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Karlových Varech přikázal, aby věc obviněného P. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na okresním soudu bude, aby doplnil a konkretizoval svá zjištění týkající se konkrétní podoby odporu, který měla poškozená postupně vůči snahám obviněného přimět ji k souloži či jinému obdobnému pohlavnímu styku projevit. Zejména však bude třeba učinit konkrétní zjištění v tom směru, zda obviněný použil k překonání takového odporu násilí, v jaké formě a intenzitě. Konečně bude třeba zjistit, pokud poškozená kladla obviněnému odpor, zda jej obviněný mohl či musel registrovat a zda jej vzhledem k jeho charakteru mohl či musel považovat za vážně míněný. Při formování těchto skutkových zjištění nelze vytrhovat posuzované jednání obviněného z kontextu toho, co mu předcházelo, tj. vážit, zda obviněný mohl či musel případnou změnu stanoviska poškozené registrovat (oba soudy připouštějí, že se přinejmenším ještě v pokoji penzionu mohl oprávněně domnívat, že poškozená s jeho záměrem souhlasí), a bude nutno přihlédnout k osobní charakteristice poškozené (podle znaleckého posudku o vyšetření jejího duševního stavu se vyhýbá konfliktům, snadno se přizpůsobí přání druhých lidí, vykazuje známky povolnosti, jeví se jako sociálně plachá a nesmělá).
Teprve po doplnění uvedených skutkových zjištění bude možno učinit spolehlivý a jednoznačný závěr, jakého jednání se obviněný vůči poškozené dopustil, a zda toto jednání vykazuje znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák., eventuálně jiného trestného činu. Pokud by v tomto směru okresní soud dospěl ke kladnému závěru, musí být skutková zjištění ve výroku rozsudku natolik konkrétní, aby z nich jasně vyplývalo naplnění všech znaků skutkové podstaty takového trestného činu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr