ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.913.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 913/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2004 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 61 To 479/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 22/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 5 T 22/2003, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Toho se podle zjištění obvodního soudu dopustil tím, že dne 22. 4. 1997 v P., P. ul. č. 32, pod záminkou koupě vozidla vylákal od poškozeného Ing. J. H. vůz zn. Renault RZ PZI 90-97, za nějž se kupní smlouvou zavázal uhradit do konce září 1997 částku 180.000,- Kč, vozidlo převzal, po urgencích uhradil v roce 1999 pouze částku 5.000,- Kč, přičemž ještě v průběhu roku 1997 vůz prodal v autobazaru, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 175.000,- Kč.
Obviněnému J. P. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 52 T 83/2001, a dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Zároveň bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
K odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 61 To 479/2003, zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a sám rozhodl tak, že obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal rozsudek obvodního soudu nedotčen.
II.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. D. D. dovolání, a to proti výroku o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Toto rozhodnutí napadl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť podle dovolatele byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení i ve veřejném zasedání o odvolání.
V odůvodnění dovolání obviněný namítá, že podle jeho přesvědčení nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení, resp. veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti. Obviněný oběma soudům vytýká, že konstatovaly naplnění formálních podmínek ust. §202 odst. 2 tr. ř., avšak nevypořádaly se s podmínkami materiálními. Obviněný má zato, že v jeho nepřítomnosti nemohly soudy spravedlivě rozhodnout v otázce trestu, neboť bez jeho přítomnosti nemohly objasnit všechny pro rozhodnutí významné okolnosti, zejména jeho neutěšený zdravotní stav.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek obvodního soudu zrušil a věc přikázal obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila tak, že podle jejího názoru bylo sice dovolání formálně podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak ve skutečnosti námitky obviněného směřují výlučně proti výroku o trestu, který považuje dovolatel za nepřiměřeně přísný. Podle jejího názoru obviněný sice obecně namítá nesplnění materiálních podmínek postupu podle §202 odst. 2 tr. ř., aniž by však v dovolání na podporu tohoto tvrzení uváděl konkrétní skutečnosti. Výrok o uloženém trestu by bylo podle nejvyšší státní zástupkyně možno napadat podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak vadami uvedenými v tomto ustanovení napadený výrok zjevně netrpí, přičemž takové vady ani dovoláním nejsou namítány. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., nebo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Tuto podmínku shledal v posuzovaném případě splněnu, neboť obviněný namítal, že tím, že hlavní líčení před obvodním soudem i veřejné zasedání před městským soudem proběhlo v jeho nepřítomnosti, aniž by byly podle jeho názoru splněny všechny podmínky uvedené v §202 odst. 2 tr. ř., byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení i ve veřejném zasedání, což je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Na závěru o naplnění tohoto dovolacího důvodu nic nemění skutečnost, že důsledky vytýkaného pochybení spatřoval obviněný jen v uložení nepřiměřeného trestu.
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou stanoveny v §202 tr. ř.
Ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. jeho konání připouští, má-li soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a současně za podmínky, že obviněnému byla řádně doručena obžaloba a k hlavnímu líčení byl řádně a včas předvolán a že o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a činit návrhy na doplnění vyšetřování.
Podle §202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v něm protokoly o výslechu svědků a znalců přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. ř.
Ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. pak zakazuje konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby nelze hlavní líčení konat bez přítomnosti obhájce.
Koncepce hlavního líčení, tak jak je zakotvena v trestním řádu, v zásadě počítá s účastí obviněného. Ta má především garantovat zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 tr. ř.). Jednání před soudy má být v zásadě ústní (§2 odst. 11 tr. ř.), aby umožnilo soudu rozhodovat na základě bezprostředního dojmu z provedených důkazů, osobní účast obviněného má rovněž přispět k plnému uplatnění jeho práva na obhajobu (§2 odst. 13 tr. ř.). Tyto zásady však neplatí bezvýjimečně. V případech vymezených shora trestní řád umožňuje konání hlavního líčení i bez osobní účasti obviněného, vycházeje z premisy, že jde především o právo obviněného, takže není třeba jej k účasti nutit za situace, kdy sám tohoto práva nehodlá využít a jsou splněny podmínky umožňující věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu řízení i bez jeho osobní účasti.
Nejvyšší soud konstatuje, že z obsahu spisu je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co se obviněný nedostavil k hlavnímu líčení dne 5. 6. 2003, vážil, zda je možno konat je v jeho nepřítomnosti, a dospěl k závěru, že všechny zákonné podmínky pro takový postup jsou splněny. Ke stejnému závěru dospěl i Městský soud v Praze poté, co obviněný konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti uplatnil jako jednu z odvolacích námitek, jak je to patrno z odůvodnění rozsudku tohoto soudu.
Nejvyšší soud sdílí stanovisko, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného byly splněny.
Pokud jde o tzv. formální podmínky pro takový postup, z obsahu spisu je zcela nesporné, že obviněný převzal osobně obžalobu a předvolání k hlavnímu líčení dne 28. 3. 2003 (viz dodejka na č. l. 45 spisu). Hlavní líčení bylo nařízeno na 24. 4. 2003, lhůta pěti pracovních dnů k přípravě ve smyslu ust. §198 odst. 1 tr. ř. tedy byla zachována. Obviněný převzal osobně usnesení o zahájení trestního stíhání pro předmětný skutek, usnesení má náležitosti stanovené v §160 odst. 1 tr. ř. Ke skutku byl vyslechnut jako obviněný dne 27. 2. 2003. V rámci své výpovědi plně potvrdil pravdivost údajů uvedených ve sdělení obvinění, vyjádřil nad svým jednáním lítost a projevil ochotu dlužnou částku poškozenému splácet. Obviněný byl řádně a s dodržením třídenní lhůty upozorněn podle §160 odst. 1 tr. ř. na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění dokazování, tohoto práva nevyužil. Obvodní soud poté, co se obviněný z hlavního líčení nařízeného na 24. 4. 2003 ze zdravotních důvodů omluvil, odročil hlavní líčení na 5. 6. 2003. I k tomuto hlavnímu líčení byl obviněný řádně předvolán (předvolání převzal 21. 5. 2003), avšak bez omluvy se nedostavil.
Za této situace Obvodní soud pro Prahu 4 oprávněně dospěl k závěru, že jsou splněny jak formální podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného popsané shora, tak podmínky materiální, a sice že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného a účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez jeho přítomnosti.
Pokud jde o prvou podmínku, tj. že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného, obviněný ve své výpovědi v přípravném řízení doznal spáchání skutku tak, jak mu byl posléze obžalobou kladen za vinu. Vedle svého doznání byl usvědčován dalšími důkazy - výpovědí poškozeného Ing. J. H., výpověďmi dalších svědků M. H. a Ing. J. S., jakož i listinnými důkazy dokumentujícími transakce s předmětným vozem. Spis obsahoval i dostatek údajů k osobě obviněného, včetně lékařských zpráv o jeho zdravotním stavu. Za takto jednoznačné důkazní situace měl obvodní soud dostatek podkladů k rozhodnutí o vině i trestu obviněného i bez jeho osobní účasti u hlavního líčení.
Podle Nejvyššího soudu nebyl nepřítomností obviněného nijak zkrácen ani účel trestního řízení. Tím podle §1 odst. 1 tr. ř. je především náležitě zjistit trestné činy a spravedlivě potrestat jejich pachatele. Řízení přitom musí mít i výchovný vliv, který lze v projednávaném případě spatřovat především v působení na obviněného, zejména prostřednictvím odpovídající sankce. Obviněný J. P. v rámci své výpovědi v přípravném řízení trestnou činnost v plném rozsahu doznával, zaujímal k ní sebekritické stanovisko, takže nebylo nutno trvat na prohloubení výchovného působení trestního řízení prostřednictvím vynucování osobní účasti obviněného.
Zcela obdobná situace nastala ve veřejném zasedání před Městským soudem v Praze, kam byl obviněný vždy řádně a včas předvolán. Obviněný se postupně ze zdravotních důvodů omluvil z účasti na veřejném zasedání nařízeném odvolacím soudem na 25. 11. 2003, 7. 1. 2004 a 4. 2. 2004, k veřejnému zasedání nařízenému na 24. 2. 2004 se bez omluvy nedostavil. Z obsahu spisu je patrné, že veškeré podmínky pro konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti byly splněny (§233 odst. 1 tr. ř., §263 odst. 4 tr. ř.). Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze přitom vyplývá, že důvodem, proč obviněnému zmírnil trest uložený obvodním soudem, bylo právě hodnocení jeho osoby, zejména jeho neutěšeného zdravotního stavu. Veškeré námitky obviněného tedy Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst.1 písm. a) tr . ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 31. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr