ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.974.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 974/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 9. 2004 o dovolání obviněných J. B. a Ing. P. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 5 To 222/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 20/97 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a Ing. P. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 9. 2002, sp. zn. 29 T 20/97, byli obvinění J. B. a Ing. P. V. uznáni vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. a odsouzeni k trestu odnětí svobody každý v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti každý v trvání pěti roků.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění, že obvinění J. B. a Ing. P. V. společně v průběhu listopadu 1994 až dubna 1995 v P., O. a jinde jako společníci obchodní společnosti S. T., s. r. o., se sídlem v P., která byla od 1. 4. 1993 registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, jménem této společnosti formálně, aniž by to bylo vážně míněnou vůlí stran, uzavírali s různými subjekty kupní smlouvy týkající se velkého množství zastaralých elektronických součástek, jejichž cena byla oproti skutečnosti výrazně nadhodnocena, vyhotovovali a podepisovali odpovídající pokladní doklady, dodací listy a faktury, čímž předstírali, že k zakoupení a následnému prodeji tohoto zboží skutečně došlo, a pro vytvoření iluze, že k obchodním transakcím popsaným ve smlouvách došlo, toto zboží nechali vyvézt do zemí bývalého Sovětského svazu a na základě těchto ve skutečnosti nikdy nerealizovaných obchodů v rozporu s ustanovením §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. (v rozsudku je nepřesně uvedeno č. 588/1990 Sb.) o dani z přidané hodnoty v tehdy platném znění neoprávněně odčerpali, resp. se pokusili odčerpat finanční prostředky ze státního rozpočtu tak, že u Finančního úřadu v P. předložili daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, kterými nárokovali vrácení odpočtu daně z přidané hodnoty, a státu zastoupenému Finančním úřadem v P. tak jednáním popsaným v bodě II/1 rozsudku způsobili škodu ve výši 3.157.495,- Kč a jednáním popsaným v bodech II/2, 3 rozsudku mohli způsobit škodu ještě ve výši 6.432.701,- Kč, ale nedošlo k tomu pouze proto, že vadně deklarovaná hodnota zboží, charakter obchodů a důvodnost uplatněného odpočtu daně z přidané hodnoty byly úspěšně zpochybněny pracovníky Finančního úřadu v P., a obvinění takto jednali, ačkoli věděli, že udávaná zdanitelná plnění oni sami ani nikdo jiný nerealizovali.
Kromě toho bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodnuto také ohledně obviněného L. Z.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci podali odvolání státní zástupce ve prospěch všech obviněných a také všichni obvinění. O těchto odvoláních bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 5 To 222/2002. Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce a obviněných zamítnuta.
Obvinění J. B. a Ing. P. V. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
Obviněný J. B. podal dovolání v rozsahu, v němž bylo zamítnuto jeho odvolání. Dovolání podal s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že výrok o vině obsahuje logický nesoulad, protože soud považoval za předstírané to, co zároveň pokládal za nesporné. Tím měl obviněný na mysli okolnost, že zboží bylo vyvezeno. Podle obviněného pokud soud připustil existenci zboží a jeho vývoz, nemohl obchod hodnotit jako fiktivní a posoudit věc jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Obviněný uvedl, že kdyby bylo veškeré jednání fingované, to znamená pokud by bylo předstíráno zakoupení zboží i jeho prodej, s cílem získat neoprávněně nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, muselo by jít o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., resp. jeho pokus. Mimo meze zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný J. B. namítl nesprávnost skutkových zjištění a hodnocení důkazů ve vztahu k okolnosti, že šlo o obchod, který ve skutečnosti nebyl realizován, a porušení ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve vztahu k délce řízení a jeho průtahům. V závěru dovolání obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Ing. P. V. podal dovolání v rozsahu, v němž bylo zamítnuto jeho odvolání. Dovolání podal s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl nepřípustnost svého trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody, neboť jeho stíhání trvalo nepřiměřeně dlouho. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl, že zjištěný skutkový stav nebyl posouzen v souladu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že skutkový stav zjištěný jako fingování obchodních případů s cílem získat neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty bylo namístě posoudit jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. Mimo rámec zákonných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. obviněný Ing. P. V. namítl nesprávnost skutkových zjištění a hodnocení důkazů, pokud jde o okolnost, že šlo o fingování obchodních případů, a dále to, že soudy řádně neprojednaly jeho návrh na vyloučení přísedícího jako člena senátu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci. V závěru dovolání obviněný Ing. P. V. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřila tak, že pokud by měl být skutek v souladu s námitkami obviněných posouzen jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák., je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, a proto navrhla, aby dovolání obou obviněných byla podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnuta. Ve vztahu k dovolání obviněného Ing. P. V. navrhla, aby toto dovolání bylo odmítnuto též podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to pokud bylo podáno pro nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V tomto ohledu konstatovala, že ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neobsahuje žádný důvod zastavení trestního stíhání a jeho nepřípustnosti. Jinak státní zástupkyně konstatovala, že v ustanoveních §148 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2 tr. zák. jsou upraveny dvě samostatné skutkové podstaty, takže nepřichází v úvahu, aby věc byla posouzena jako jeden trestný čin podle §148 odst. 1, 2 tr. zák., a odkázala na odvolání státního zástupce podané v tomto ohledu v původním řízení.
V rozsahu, v němž obvinění J. B. a Ing. P. V. uplatnili námitky spadající do rámce zákonných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Oba obvinění namítali nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to obviněný Ing. P. V. s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a obviněný J. B. bez tohoto odkazu. Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod byla vyhlášena pod č. 209/1992 Sb. a Česká republika jí je vázána. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla mimo jiné projednána v přiměřené lhůtě. S tím koresponduje ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla mimo jiné projednána bez zbytečných průtahů. Z citovaných ustanovení ani z jiných částí Úmluvy či Listiny nevyplývá, že by porušení uvedeného práva bylo důvodem nepřípustnosti trestního stíhání, jak je vymezena v §11 odst. 1 tr. ř., a zároveň důvodem pro zrušení meritorního rozhodnutí učiněného v řízení, které bylo zatíženo porušením práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, na které v dovolání odkazoval obviněný Ing. P. V. a v němž Nejvyšší soud konstatoval možnost zastavení trestního stíhání s přímým odkazem na ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy bez ohledu na to, že trestní řád neobsahuje výslovné ustanovení o zastavení trestního stíhání pro nepřiměřenou délku řízení, byla posuzována odlišná situace. Ve věci 7 Tz 316/2001 Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumával rozhodnutí soudu, který zastavil trestní stíhání ve stadiu předběžného projednání obžaloby a který meritorně nerozhodl o vině obviněného rozsudkem, přičemž důvod pro zastavení trestního stíhání spatřoval v extrémně nepřiměřených průtazích řízení, které předcházelo podání obžaloby. Přímá aplikace ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy ve věci 7 Tz 316/2001 spočívala v tom, že se v řízení zatíženém nepřiměřenými průtahy dále nepokračovalo, takže toto řízení vůbec nedospělo k vydání meritorního rozhodnutí o vině obviněného. Naprotitomu v nyní projednávané věci jde o řízení, které k vydání meritorního rozhodnutí o vině dospělo, s tím, že délka předcházejícího řízení není podle zákona ani podle Úmluvy důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí a že satisfakcí obviněných může být pouze případné konstatování, že jejich právo na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo porušeno, nebo spravedlivé zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy (ve znění Protokolu č. 11 vyhlášeného pod č. 243/1998 Sb.). Názor, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle č. 6 odst. 1 Úmluvy není důvodem nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 tr. ř., byl opakovaně vysloven i v rozhodnutích Ústavního soudu, např. sp. zn. II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03.
Námitka obviněného J. B., že výrok o vině obsahuje logický nesoulad mezi zjištěním, že šlo o předstíraný obchod, a zjištěním, že zboží bylo vyvezeno do ciziny, a že vzhledem k tomuto rozporu nemůže obstát právní posouzení skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, resp. jako pokus tohoto trestného činu, evidentně postrádá podklad. Krajský soud v Ostravě ? pobočka v Olomouci svým zjištěním, že se jednalo o fingovaný obchod, nezpochybnil existenci věcí (elektronických součástek), ohledně nichž byl obchod předstírán. Tyto věci sice existovaly, ale to, co zjistil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, znamená, že s těmito věcmi ve skutečnosti nebylo obchodováno a že obchodní transakce, které ohledně těchto věcí byly vykázány, byly jen předstírány. Okolnost, že se tyto věci ocitly v cizině, není s tímto závěrem v žádném rozporu, ale je jen logickým důsledkem toho typu machinací, které obvinění zvolili za účelem neoprávněného získání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Jestliže obvinění v rámci těchto machinací deklarovali prodej zboží do ciziny, vyžadovalo úspěšné provedení takové machinace i existenci odpovídajících dokladů o tom, že bylo vyvezeno a opustilo území České republiky. I když Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v popisu skutku použil slovní spojení, že obvinění \"zboží nechali vyvézt\", popsal tím skutečnost, že zboží bylo o d s t r a n ě n o z území České republiky. O tom, že se nejednalo o jeho vývoz ve smyslu nějakého reálného obchodu, nejvýstižněji svědčí zjištění, že fingovaným odběratelem (kupujícím) byla zahraniční obchodní společnost, která v kritickou dobu již nevyvíjela žádnou činnost, a že zboží v cizině skončilo v celních skladech. Odstraněním zboží z území České republiky, aniž by ve skutečnosti šlo o jeho vývoz v reálném obchodním smyslu, obvinění získali doklady potřebné pro to, aby mohli předstírat, že zboží bylo prodáno zahraničnímu obchodnímu partneru. Okolnost, že za takto odstraněné zboží nezískali protihodnotu ve formě kupní ceny, nehrála žádnou roli, protože šlo o zastaralé elektronické součástky nepatrné hodnoty a jejich ztráta byla bohatě kompenzována výší, v níž obvinění neoprávněně získali, resp. se snažili získat, nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Návaznost a skloubenost jednotlivých částí posuzovaných machinací tedy tvoří jeden logicky uzavřený celek, který je způsobilý být posouzen jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, resp. jako pokus tohoto trestného činu.
Další námitky, které uplatnili oba obvinění, se týkaly otázky, zda skutek, tak jak byl zjištěn Krajským soudem v Ostravě - pobočka v Olomouci, neměl být posouzen jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž obviněný Ing. P. V. v této souvislosti výslovně namítl porušení ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. I tyto námitky evidentně jsou bez jakéhokoli podkladu.
Podle §16 odst. 1 tr. zák. trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Z tzv. právní věty, uvedené ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, je zřejmé, že soudy považovaly trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby za spáchaný jednáním, jímž obvinění \"vylákali výhodu na dani\". Z toho je zřejmé, že obvinění byli tímto trestným činem uznání vinnými v té formě skutkové podstaty, kterou upravuje §148 odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998. V době posuzovaného činu (listopad 1994 až duben 1995) trestní zákon tuto skutkovou podstatu neobsahoval. To však neznamená, že jednání obviněných v době činu bylo beztrestné. Takové jednání bylo v praxi soudů posuzováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 nebo jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., a to v závislosti na okolnostech, které byly vyloženy v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 45/1997 Sb. rozh. tr. S účinností zákona č. 253/1997 Sb. od 1. 1. 1998 se již toto rozlišování neuplatní, neboť nové ustanovení §148 odst. 2 tr. zák. postihuje každé vylákání daňové výhody, aniž by byly podstatné okolnosti, které podle judikátu č. 45/1997 Sb. rozh. tr. odlišovaly daňový trestný čin od trestného činu podvodu (k tomu viz Komentář trestního zákona, 5. vydání, Nakladatelství C. H. Beck Praha 2003, str. 849).
Pokud by jednání obviněných bylo posuzováno podle zákona účinného v době spáchání činu, bylo by vzhledem ke zjištění, že obvinění způsobili škodu ve výši 3.157.495,- Kč (bod II/1 rozsudku), kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. se sazbou odnětí svobody od pěti let do dvanácti let a s možností podmíněného propuštění z výkonu trestu po výkonu poloviny trestu (§62 tr. zák. a contrario) nebo jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se sazbou odnětí svobody od pěti let do dvanácti let a s možností podmíněného propuštění z výkonu trestu po výkonu dvou třetin trestu (§62 tr. zák.). V obou případech by šlo o dokonané trestné činy, protože za škodu velkého rozsahu ve smyslu §148 odst. 3 tr. zák. a ve smyslu §250 odst. 4 tr. zák. se považovala škoda nejméně 1.000.000,- Kč (§89 odst. 14 tr. zák. v tehdejším znění, §1 nařízení vlády ČSFR č. 464/1991 Sb.).
V důsledku toho, že soudy posoudily jednání obviněných podle pozdějšího zákona, to znamená podle trestního zákona jednak ve znění zákona č. 253/1997 Sb., jímž byla zavedena speciální skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, která podle §148 odst. 2 tr. zák. spočívá ve vylákání výhody na dani, jednak ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jímž byla spodní hranice škody velkého rozsahu stanovena v §89 odst. 11 tr. zák. na částku 5.000.000,- Kč, bylo celé jednání obviněných kvalifikováno jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák., tedy nikoli jako dokonaný trestný čin. Takové právní posouzení skutku je jasně v souladu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák., byť se na obviněné i při této kvalifikaci vztahovala sazba odnětí svobody od pěti let do dvanácti let s možností podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody po výkonu poloviny trestu (§62 tr. zák. a contrario).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k těm částem podaných dovolání, v nichž obvinění uplatnili ryze skutkové námitky, to znamená námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, v jakém rozsahu provedly dokazování a jak postupovaly při dokazování. Tyto námitky se totiž vymykají z rámce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jde o tu část rozhodnutí soudu, v níž soud pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona, podřazuje skutková zjištění, která učinil. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání proto lze namítat, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné domáhat se změny skutkových zjištění, přehodnocení důkazů a jiných zásahů do skutkového stavu zjištěného soudem.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel ani k té části dovolání obviněného Ing. P. V., podle níž soudy řádně neprojednaly jeho návrh na vyloučení přísedícího jako člena senátu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci. Tato námitka totiž vůbec nekoresponduje se zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ani se zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jímž je nepřípustnost trestního stíhání obviněného. Uvedená námitka nespadá pod žádný z těchto dovolacích důvodů, které obviněný uplatnil. Lze jen dodat, že obviněný neuplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jímž je to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Navíc aby šlo o tento důvod dovolání, musel by obviněný v dovolání namítat, že přísedící Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci byl vyloučen a proč tomu tak podle jeho názoru bylo. Obviněný nic takového v dovolání neuvedl a pouze napadal to, že jeho návrh na vyloučení přísedícího nebyl řádně projednán. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. není to, jak byl návrh na vyloučení projednán, resp. to že nebyl řádně projednán.
Nejvyšší soud se nezabýval otázkou správnosti právního posouzení skutku současně podle ustanovení §148 odst. 1, 2 tr. zák., třebaže rozhodnutí soudů z tohoto hlediska zpochybnila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných. Státní zástupkyně se tím ve skutečnosti vyjádřila k rozhodnutí soudů a nikoli k dovolání obviněných, kteří z naznačeného hlediska nic nenamítali.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec