ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.975.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 975/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. září 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného S. H., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 3 To 21/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 6/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 T 6/2003, byl obviněný S. H. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., za který byl podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to brokovnice HAMMERLESS zn. ČZ model ZP 45 ráže 16/16, výr. č. 15101. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, Okresní pojišťovně P., škodu ve výši 3.613,- Kč.
Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný a Krajský státní zástupce v Ostravě, pobočka v Olomouci, a to jak ve prospěch, tak v neprospěch obviněného. Z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podaného ve prospěch obviněného byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 3 To 21/2004, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a ve výroku o trestu propadnutí věci s tím, že za splnění podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému uložen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Trest propadnutí věci již obviněnému uložen nebyl. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného bylo rozsudkem odvolacího soudu zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jej podává proti výroku o vině a v návaznosti na to též proti výroku o trestu a náhradě škody.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že již od počátku trestního stíhání popíral, že by na vozidlo vystřelil v úmyslu poškozeného usmrtit, či že by s tímto následkem byl srozuměn. K inkriminovanému výstřelu došlo bezprostředně v návaznosti na výhružku zastřelením, která byla vůči němu vznesena ze strany poškozeného, a poté, kdy se poškozený se svým automobilem velmi razantním způsobem rozjel ve směru, kde se obviněný nacházel, což obviněný považoval za útok vůči své osobě a tedy své následné jednání za jednání v nutné obraně. Oproti této obhajobě soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., tzn. že musel být srozuměn s tím, že může poškozeného výstřelem usmrtit, a že jeho jednání nelze považovat ze jednání v mezích nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák., neboť nebylo shledáno naplnění existence přímo hrozícího nebo trvajícího útoku vůči němu ze strany poškozeného R. H. Závěr soudů týkající se formy zavinění je z pohledu obviněného nutno označit jako spekulativní, opomíjející podstatné skutkové okolnosti, jejichž existenci soudy obou stupňů vzaly za nepochybně zjištěné a prokázané. Ze skutkových zjištění totiž nevyplývá, že by představa obviněného o průběhu skutkového děje kryla možnost usmrcení poškozeného. Jestliže k výstřelu došlo za situace, která byla pro obviněného výrazně stresová, kdy výstřel směřoval vůči jedoucímu automobilu, je otázkou, zda obviněný za této situace musel předpokládat, že jeho výstřel poškozeného zasáhne a že v takovém případě bude usmrcen, a zda byl s touto představou srozuměn. Jakákoliv skutková zjištění, která by takovému závěru alespoň nasvědčovala, nebyla soudy učiněna. Prokázané skutkové okolnosti naopak nasvědčují spíše tomu, že si obviněný toliko neuvědomil možné následky svého jednání a že tyto možné následky prostě nedocenil. Tento závěr ovšem nasvědčuje naplnění zcela odlišné formy zavinění, než jaká byla soudy deklarována, a to zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. Za této situace by potom bylo možno dospět nanejvýše k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §224 odst. 1 tr. zák., a nikoli podle §219 odst. 1 tr. zák. Obviněný se dále neztotožňuje s právním závěrem soudů, že jeho jednání nelze považovat za jednání v mezích nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. Za okolností, které byly soudy vzaty za prokázané, se podle obviněného nelze pozastavovat nad tím, že se cítil být ohrožen na zdraví, příp. i na životě, když mohl zcela důvodně očekávat, že poškozený, který mu bezprostředně před tím hrozil zastřelením, bude chtít místo střelné zbraně proti němu použít jako zbraně svého vozidla. V kombinaci s rozrušením a stresem výstřel z brokovnice proti vozidlu poškozeného mohl obviněnému připadat jako adekvátní prostředek k odvrácení útoku, který byl na něj přinejmenším podle jeho představy veden. Rozhodně nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že obviněnému muselo být jasné, že samotný výstřel nemůže takovému útoku na tak krátkou vzdálenost zabránit. Je totiž třeba vzít v úvahu, že reakce obviněného musela být za dané situace bezprostřední a okamžitá, aniž by obviněný měl reálnou možnost své jednání pečlivěji zvážit. Nereálně pak působí i úvaha odvolacího soudu, že si musel být vědom toho, že může způsobit smrt poškozeného, „jestliže … použil brokovnici z bezprostřední blízkosti proti automobilu poškozeného do míst, kde musel předpokládat tělo řidiče …“. Události, které výstřelu bezprostředně předcházely, totiž proběhly ve velmi krátkém časovém úseku, což při zohlednění aktuálního psychického stavu obviněného do značné míry ovlivnilo jeho možnost objektivního hodnocení celé situace, včetně odhadu místa, do nějž by výstřel mohl či měl směřovat, a to za situace, kdy tento výstřel směřoval proti jedoucímu vozidlu. Obviněný se tedy domnívá, že z objasněných skutkových okolností je zřejmé, že jeho jednání znaky jednání v nutné obraně naplnilo. Obviněný dále soudům obou stupňů vytknul, že se nezabývaly tím, že by se za dané situace mohlo jednat o domnělou (putativní) obranu, tedy o obranu před domnělým útokem ze strany poškozeného vyvolanou prudkým rozjezdem vozidla ve směru obviněného, který obviněný mylně pokládal za útok proti své osobě, která by úmyslnou formu zavinění a tedy trestní odpovědnost za trestný čin podle §219 tr. zák. vylučovala.
Protože rozhodnutí soudů obou stupňů jsou podle obviněného zatížena nesprávným právním posouzením, a to jednak ve vztahu k posouzení formy zavinění, jednak ve vztahu k okolnostem vylučujícím protiprávnost, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu nalézacího a současně i řízení předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný dále navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje.
Na základě výzvy předsedy senátu soudu prvního stupně učiněné podle §265h odst. 2 tr. ř. obviněný podáním doručeným Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci dne 20. 7. 2004 sdělil, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedla, že je třeba souhlasit se závěrem zejména druhoinstančního soudu, že jednání obviněného nevykazuje žádné nadlimitní afektivní reakce a že je naopak zřejmé, že se jednalo o akt agresivního jednání obviněného, který byl chováním poškozeného vyprovokován. Soud druhého stupně správně uvedl, že jednání obviněného nebylo možno charakterizovat jako naplánované, že obviněný se v konfliktní situaci rozhodoval ve velmi krátkém časovém úseku, že jeho jednání bylo ovlivněno i skutečností, že mu poškozený krátce předtím vyhrožoval zastřelením a že poškozený nehodlal respektovat, že jej obviněný míní zadržet, a chtěl z místa činu prchnout. Obviněný jednal ve stresu, byl značně rozrušen, na druhé straně však musel být srozuměn s tím, že výstřelem vedeným z takové výšky a v takovém úhlu může poškozeného zasáhnout a tedy i usmrtit. S ohledem na pozici poškozeného (správně obviněného) v době výstřelu je zřejmé, že obviněný byl odhodlán, a to i postavením se do jízdní dráhy automobilu, poškozenému zabránit v odjezdu. V době výstřelu se obviněný nacházel na levé straně vozidla mírně zepředu, přičemž bylo možno předpokládat, že v době rozjezdu vozidla musel být ještě ve výraznější vzdálenosti před samotným vozidlem, což odpovídá skutečnosti, že obviněný hodlal aktivně odjezdu vozidla zabránit a že tedy zbraň neměl na svoji obranu. Jednání obviněného, při kterém použil nejenom hrozbu zbraní, ale i samotný výstřel směřující vůči poškozenému, při němž musel být srozuměn s tím, že může způsobit jeho smrt, nesplňuje podmínky úměrnosti následků, když je zjevné, že následek způsobený jeho jednáním při snaze o zadržení poškozeného, jímž způsobil smrt, nemůže být postaven na roveň oprávněnému zájmu na zajištění potencionálního pachatele drobné majetkové trestné činnosti. Protože obviněný vystřelil vůči obviněnému vědomě úmyslně, je třeba přisvědčit závěrům obou soudů, že takovéto jeho jednání, když musel být srozuměn s tím, že výstřelem poškozeného může usmrtit, je nutné podřadit pod úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku vytýkat výlučně vady hmotně právní (lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným), nelze však namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů.
Námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku a kterými zpochybňuje správnost právního závěru soudů prvního a druhého stupně o formě zavinění v podobě nepřímého úmyslu /§4 písm. b) tr. zák./ a o neexistenci okolnosti vylučující protiprávnost ve smyslu §13 tr. zák., tedy stavu nutné obrany, jsou námitkami směřujícími proti správnosti právního posouzení skutku odpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se těmito námitkami zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že jeho jednání nelze považovat za jednání v mezích nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák., neboť nebyla naplněna existence přímo hrozícího nebo trvajícího útoku ze strany poškozeného R. H. Obviněný se naopak domnívá, že velmi razantní rozjezd automobilu ve směru, kde se v daném okamžiku nacházel, správně vyhodnotil jako útok vůči své osobě a že tedy jeho jednání znaky jednání v nutné obraně naplnilo. Tento názor obviněného je ovšem v rozporu se skutkovými zjištěními soudů vycházejícími mj. i z výpovědí samotného obviněného učiněných v přípravném řízení i u hlavního líčení. Ve výpovědi učiněné v hlavním líčení obviněný poté, co mu v souladu s ustanovením §207 odst. 2 tr. ř. za účelem odstranění rozporů týkajících se okolností, za nichž došlo k výstřelu, byla přečtena část protokolu o jeho vlastní výpovědi z přípravného řízení, uvedl, že „chtěl vběhnout před auto a tím znemožnit ujet poškozenému. … já jsem se před to auto nedostal, byl jsem z boku po jeho levé straně. Jak daleko bylo auto ode mne, nejsem schopen pořádně určit. Nevím, snad kolem metru. Mám-li se vyjádřit k tomu, kde jsem stál, když se auto rozjelo, tak jsem běžel možná trochu zešikma jako před to auto, … auto, jak vyrazilo, tak jsem se zarazil, auto vjelo na cestu, já jsem reflexivně zpět uskakoval“ (č. l. 338 a 339 tr. spisu). Obviněný se tedy sám snažil dostat před automobil poškozeného, přičemž „připustil, že v kritické chvíli nebyl ještě před samotným vozidlem, což odpovídá jak jeho označení místa činu na jím vypracovaném plánku, tak samotné jeho výpovědi v kontextu se zjištěním, že do vozidla bylo obžalovaným střeleno z levé strany, kdy došlo k průstřelu levého bočního okénka v bezprostřední blízkosti těla poškozeného“ (str. 11 rozsudku soudu druhého stupně). V této souvislosti dovolací soud považuje za nezbytné poukázat na skutečnosti vyplývající zejména ze znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky, kriminalistické balistiky a z výpovědi soudního znalce Bc. I. M., že ústí hlavně použité zbraně se v okamžiku výstřelu nacházelo 50 - 60 cm od těla poškozeného a že stanoviště střelce v okamžiku výstřelu bylo maximálně 150 cm od těla poškozeného a cca 50 cm před ním, tj. na úrovni přední poloviny vozidla (str. 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný tedy vystřelil v okamžiku, kdy automobil kolem něho projížděl a kdy mu již muselo být zřejmé, že mu žádný útok ze strany poškozeného nehrozí, neboť tento „se v kritické době pokoušel o útěk z místa činu a hodlal zabránit svému zadržení ze strany obžalovaného“ (str. 11 rozsudku soudu druhého stupně). S ohledem na tato skutková zjištění je námitka obviněného, že se soudy nezabývaly tím, zda se nejednalo o domnělou (putativní) obranu, tedy o obranu před domnělým útokem ze strany poškozeného vyvolanou prudkým rozjezdem vozidla ve směru obviněného, zcela bezpředmětná.
Obviněný svými námitkami uplatněnými v dovolání dále napadl správnost závěru soudů prvního a druhého stupně týkajícího se formy zavinění ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., tzn. ve formě nepřímého úmyslu. Podle názoru obviněného ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů nevyplývá, že by jeho představa o průběhu skutkového děje kryla možnost usmrcení poškozeného, tj. že by „musel předpokládat …, že jeho výstřel zasáhne právě poškozeného … a že v takovém případě bude poškozený usmrcen a s touto představou byl srozuměn“ (str. 6 dovolání obviněného). Obviněný se domnívá, že prokázané skutkové okolnosti nasvědčují spíše tomu, že možné následky svého jednání „prostě nedocenil“, a že byla naplněna odlišná forma zavinění, a to zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. a) tr. zák., což ovšem aplikaci ustanovení §219 odst. 1 tr. zák. vylučuje.
Jak již bylo uvedeno, v okamžiku výstřelu se obviněný nacházel maximálně 150 cm od těla poškozeného a cca 50 cm před ním, přičemž vzdálenost ústí hlavně od těla poškozeného byla cca 60 cm. Obviněný „zbraň držel nahoře, pažbou ještě nad lící a hlaveň mířila spíše dolů … Střelec - obžalovaný i oběť byli v době výstřelu ve vzájemném čelním postavení, kdy obžalovaný stál po levé straně těla oběti, přičemž poškozený byl vzhledem ke střelci v nižším postavení - střelec v poloze ve stoje, oběť sedící“ (str. 17 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný měl první zbraň v roce 1971, je myslivec, v roce z brokovnice vystřelí možná 10x, možná 20x, nedovede to odhadnout. Do brokovnice HAMMERLESS měl pouze jeden typ nábojů a je mu známo, jak tento typ nábojů funguje (str. 4 tamtéž). Právě „s ohledem na vzdálenost obžalovaného od auta, respektive od poškozeného a s ohledem na užitou zbraň a střelivo, jakož i s ohledem na skutečnost, že obžalovaný byl dlouhodobým držitelem střelných zbraní a myslivcem“ (str. 18 tamtéž) již soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že obviněný musel být srozuměn s tím, že výstřelem může poškozeného i usmrtit, tzn. k právnímu závěru o existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu /§4 písm. b) tr. zák./. Odvolací soud dále k subjektivní stránce posuzovaného trestného činu v odůvodnění svého rozsudku mj. uvedl, že „jestliže obžalovaný použil brokovnici z bezprostřední blízkosti proti automobilu poškozeného do míst a ve výšce, kde musel předpokládat tělo řidiče, s ohledem na charakter zbraně si musel být vědom, že takovýmto způsobem může být smrt poškozeného velmi reálně způsobena“ (str. 11). Dovolací soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů zcela ztotožňuje, přičemž považuje za vhodné zdůraznit i další prokázané skutečnosti, zejména to, že předmětná zbraň nevykazovala v činnosti mechanismu závadu vedoucí k možnosti nechtěného výstřelu, že se jednalo o bezpečnou zbraň, neboť neměla tzv. lehkou spoušť (str. 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně) a že světelné podmínky byly na místě činu v okamžiku jeho spáchání „natolik dobré, že obžalovaný byl schopen zaregistrovat hlaveň vysunutou ze dveří vozidla poškozeného“ (str. 19 tamtéž). Tyto skutečnosti totiž vylučují jednak možnost náhodného výstřelu, k němuž by došlo např. v důsledku prudkého pohybu se zbraní či v důsledku toho, že by obviněný o spoušť zavadil apod., jednak možnost toho, že by obviněný neviděl, kam hlaveň jeho zbraně směřuje. Lze tedy souhlasit se závěrem, že obviněný, který byl odhodlán zabránit poškozenému v odjezdu, „a to i postavením se do jízdní dráhy automobilu, … vystřelil vůči poškozenému vědomě, úmyslně“ a „že takovéto jeho jednání, když musel být srozuměn s tím, že výstřelem poškozeného může usmrtit, lze podřadit pod úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.“ (str. 16 rozsudku soudu druhého stupně).
Pokud jde o obviněným zdůrazňovaný psychický stav v okamžiku spáchání trestného činu, a to silné rozrušení a stres vyvolaný podle obviněného slovní pohrůžkou zastřelením znásobenou demonstrací střelné zbraně a velmi razantním rozjezdem automobilu ve směru, kde se v daném okamžiku nacházel, nelze než poukázat na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie a výpovědi soudních znalců MUDr. B. N. a PhDr. P. K., jež jsou podrobně uvedeny zejména na str. 10 a 11 rozsudku soudu prvního stupně, a z nich vyplývající závěr soudů, že obviněný „netrpěl v kritické době žádnou duševní chorobou ani poruchou, jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací byly zachovány. Přestože obžalovaný zjevně jednal v afektu, tyto skutečnosti neměly podstatný vliv na hodnocení jeho plné příčetnosti při páchání trestního jednání a jeho chování nesvědčí o neočekávaném úleku“ (str. 16 rozsudku soudu druhého stupně).
V souvislosti s námitkami uplatněnými obviněným v dovolání dále Nejvyšší soud poznamenává, že tyto námitky obviněného si vzájemně odporují. Obviněný se totiž na jedné straně domáhá toho, aby jeho jednání bylo právně posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák., a na straně druhé namítá, že jeho jednání nebylo jednáním úmyslným, resp. že následek způsobený jeho jednáním nebyl jeho úmyslem zahrnut. Jednání v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák. má ovšem obvykle znaky úmyslného trestného činu, přičemž úmysl jednající osoby (obránce) se vztahuje i k následku, který byl způsoben útočníkovi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 461/2004-I, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sešit 6, pod č. T 698).
S ohledem na již shora uvedený závěr, že námitky obviněného byly shledány jako zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. tř., a to za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Proto ani nebylo důvodu rozhodovat o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., o který obviněný v souvislosti s podáním dovolání požádal. Výkon uloženého trestu odnětí svobody byl navíc již odložen usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 28 T 6/2003, a to do 14. 10. 2004 (č. l. 504 tr. spisu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš